Elena - 8. kapitola

Další den jsem strávila probíráním a vyhazováním školních věcí – hlavně nepotřebných papírů jako testů, taháků a podobně – a nervózním pomrkáváním na pivní podtácek. Ani jsem moc nechápala, proč se ten bezcenný kousek tvrdého papíru stal symbolem mého váhání a nerozhodnosti, protože jsem si Solennino číslo už dávno uložila do mobilu. Přesvědčila jsem samu sebe, že volat hned první den prázdnin by mohlo být vlezlé.
V noci jsem spala nad očekávání klidně. Nepamatovala jsem si žádný sen, což bylo v poslední době spíš dobře.
Druhý den jsem to už nevydržela a nechala telefon jednou zazvonit. Potom jsem to položila. Co to se mnou, sakra, je?nadávala jsem si. Nakonec jsem se rozhodla, že jí napíšu nejdříve SMSku, kdy má vůbec čas. Pak jsem ale zjistila, že je to číslo na pevnou linku. Vydechla jsem a sešla do přízemí, kde byl náš telefon. Moc jsme ho nepoužívali, ale taky jsme ho nechtěli rušit – taťka párkrát za měsíc vedl sáhodlouhé rozhovory se svým starým strýcem, který se domítal naučit pracovat s mobilem. Seděl přitom ve starém prosezeném křesle, které však nikdo neměl to srdce vyhodit, a rukou rytmicky poklepával na skleněný stolek, na kterém stál rádoby starobylý telefon (mamka řekla, že je to kýč a že je ráda, že ho nemusí používat). Teď se mi hodil. Vytočila jsem uložené číslo a čekala. Linka klapla po pěti zazvoněních.
„Byt Solenne Morhier, u telefonu Lucas,“ oznámil známý hlas. „Kdo je tam?“ zeptal se, když jsem neodpovídala, zatímco jsem se to snažila rozdýchat.
„To jsem já, Elena,“ odpověděla jsem nakonec. Přece nebudu zbabělec.
„Jé, ahoj,“ řekl, zdálo se mi, potěšeně.
„Mmm, je tam Solenne?“ vyhrkla jsem.
„Ne, ona se vrátí až začátkem srpna,“ odvětil překvapeně. „Cos potřebovala?“
„Ale nic,“ řekla jsem napůl ulehčeně, napůl zklamaně. „Jen jsme se domlouvaly, že jí tady ukážu nějaký kluby. Říkala, že tady bude od začátku prázdnin, ale asi jsme si špatně rozuměly.“
„Aha. Tak to je škoda. Mám jí něco vyřídit, jestli s ní budu mluvit?“
„Nevím, asi jen, že ji pozdravuju. Jak to, že jsi u ní doma?“
„Chtěla, abych tady na to dohlédl. Kytky a tak, znáš to. Dobře, vyřídím.“
„Tak ahoj,“ vydechla jsem.
„Ahoj…“ Položila jsem to dřív, než stačil říct cokoli jiného.
Nechala jsem ruku na sluchátku a studovala napůl zvadlou kytku, jejíž druh jsem ani nebyla schopna rozpoznat, ve váze vedle telefonu. Rozhodla jsem se, že ji musím vyhodit. Vzala jsem celou vázu, vytáhla kytku z vody, příliš dlouhý stonek zlomila napůl, a vyhodila ji do koše. Potom jsem do vázy nalila čerstvou vodu a položila ji na kuchyňskou linku. Hadrou jsem utřela vycákanou vodu. Vyšla jsem do naší malé zahrady a v rohu, kam se ještě nedostal taťka se sekačkou, jsem natrhala kopretiny. Naaranžovala jsem je do vázy a tu odnesla zpátky na telefonní stolek. Vrátila jsem se do kuchyně, protože jsem zjistila, že mám žízeň. Tohle bylo moje typické jednání potom, co mě něco překvapilo a zklamalo. Znala jsem to a věděla jsem, že se tomu nemám bránit. Nalila jsem si sklenici vody, vzala jedinou zbylou kopretinu, napila se a začala ji pomalu otrhávat. Nedělala jsem to s nějaký zřejmým úmyslem, jen jsem potřebovala nějak zaměstnat ruce. A rozhodně jsem nechtěla zjistit, jestli mě ten nafoukanej francouz miluje, nebo ne. S ním jsem skončila. Tak. Smetla jsem zbytky kopretiny do koše a skleničku dala do myčky. Když zazvonil telefon, jen jsem nadskočila.
„Prosím?“ zeptala jsem se.
„Eleno?“ ozval se. Skončila. Skončila jsem s ním. Skončila…
„Co potřebuješ?“ snažila jsem se alepoň mluvit normálně.
„Nic nepotřebuju, jen…“ zaváhal. „Docela se tady nudím, tak mě napadlo, že můžeš s ukazováním klubů naší rodině začít u mě.“
„Hmm,“ vyloudila jsem ze sebe jen. Proč jen musím mít tenhle rozštěp osobnosti?pomyslela jsem si. Jedna část by mu skočila rovnou do náručí, druhá by mu naplivala do tváře. No, a, aby toho nebylo málo, ta třetí by je se zvořilým stoickým nezájmem sledovala. Navíc, mnohonásobný rozštěp osobnosti. Už zase. Jako by nestačilo, že si musím dávat pozor, kdy ty knížky čtu, protože jsem po nich jak praštěná palicí a v podstatě neschopná fungovat, a teď k tomu ještě přibyla postava z upírského seriálu, se kterou sdílím nejen jméno.
„“Hmm“ je ano, nebo ne?“ naléhal Lucas. „Máš dneska čas?“
„Nevím,“ dělala jsem, že přemýšlím. Samozřejmě, že jsem věděla. Měla jsem v plánu tak maximálně sledovat nějaký potrhlý americký seriál nebo v lepším případě číst knížku. A taky jsem věděla, co odpovím. Půjdu do toho. Jsou prázdiny a já jsem chtěla dobrodružství. Sice to není výšlap na Everest, nic ohromujícího, ale i tak. A navíc si musím něco ujasnit. Co cítím k němu, a co on ke mně.
„Dobře,“ řekla jsem, když jsem si myslela, že čeká už dost dlouho. „Kde si dáme sraz?“
„Asi pod hodinama, jak minule, ne?“
„Dobře,“ zopakovala jsem. „Čas?“
„V kolik otevírají ty kluby?“
„Kolem deváté, ale před jedenáctou je všude mrtvo.“
„Tak o půl jedenácté?“ navrhl.
„Dobře.“ Do třetice všeho nejlepšího.
„Těším se,“ řekl a linka ohluchla. Střelila jsem pohledem po velkých hodinách nad televizí v obyváku. Sedm. Času dost, pomyslela jsem si a šla si napustit vodu do vany.

Přesto, že se mi ve horké vaně většinou dělá špatně, tentokrát jsem tam byla déle něž obvykle a pečlivě udělala všechny kosmetické přípravy. Potom jsem pokračovala na suchu.
Mamka přišla domů, když jsem zrovna ležela na posteli, máchala pokrčenýma nohama ve vzduchu, četla si svoji oblíbenou knížku a čekala, a mi zaschne zlatý lak na nehty.
„Ahoj,“ strčila mi hlavu do pokoje. „Co se děje?“ zeptala se, když mě uviděla.
„Jdu večer ven, nevadí?“ I když jsem u byla plnoletá, vždycky jsem se zeptala. Přece jen mě ještě živili, šatili a tak podobně, a přišlo mi to lepší.
„Jasně, že ne,“ odvětila mamka. Většinou byla ráda, když jsem se někam vypravila, protože to bylo spíš vzácné. „Kdy se vrátíš? A s kým?“
„Nevím, ale spíš později, než normálně. S děckama z kurzu,“ odpověděla jsem popravdě. Vždyť to byla pravda!
„Tak jo. Teď jdu do koupelny, jo?“
„V pohodě, já mám ještě docela dost času.“ Nebylo ještě ani devět, byla jsem už skoro nachystaná, a cesta na místo srazu mi trvala asi půl hodiny. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že napíšu Jindrovi, aby šel s náma, ale pak jsem to zavrhla. Já sama se dvěma klukama? Zákonitě by to dopadlo tak, že by jeden z nás ostatním křenil. Navíc jsem chtěla být s Lucasem sama. Zvedla jsem se z postele a šla si vybírat oblečení.