Elena - 10. kapitola

Potom, co jsme odešli od baru, posilnění každý o dvě další skleničky, jsem měla jasno v tom, jak se dneska projeví šok z nepříjemného setkání s tou bandou puberťáckých nadrženců. Zřejmě se opiju. Skoro poprvé. Položila jsem si kabelku na blízký pultík, který jsme měli na dohled, a Lucas přes ni ještě přehodil svoje černé sportovní sako. Měl zase bílou košili a obyčejné džíny. Nevěděla jsem, jestli to si toho byl vědom, ale tahle jednoduchá kombinace, navíc na jeho těle, byla téměř neodolatelná. Tancovali jsme, co jsme chtěli, nehledě na překvapené pohledy ostatních, a tak jsme si jednou střihli krátkou chachu a párkrát i úžasnou salsu. Bylo to vážně super. Ze zvyku jsem několikrát kontrolovala mobil, jestli mi někdo nevolal, i když jsem věděla, že je tam špatný signál.
„Nechceš taky napít?“ zeptala jsem se Lucase, když jsem už asi potřetí zastrčila mobil do kapsičky a zavírala lahev vody.
„Ne, díky,“ odmítl. „Někdo mi volal, asi budu muset jít na chvíli ven, abych zjistil, kdo to byl.“
„Jasně, v pohodě, já na tebe počkám na baru, jo?“
„Ok,“ natáhl se pro sako a cestou mě líbnul do vlasů.
Dívala jsem se, jak se proplétá davem na kraji parketu ven, a v těle se mi rozléval hřejivý pocit. Tohle byla ta odpověď, kterou jsem chtěla. S úsměvem jsem si sedla na bar.
„Ahoj, dala bych si jedno mojito,“ objednala jsem si a zatím sledovala parket. Zrovna začali hrát krásnej ploužák. Okamžitě jsem zalitovala, že tady Lucas není. „Díky,“ podala jsem barmanovi příslušnou částku a uvelebila se pokud možno pohodlněji. Přece jen mě už začaly trochu tlačit boty.
Každou chvíli jsem zalétala pohledem ke dvěřím. Jak dlouho mu to může trvat? Když jsem mojito dopila, podívala jsem se na hodinky, abych zjistila, že je pryč už čtvrt hodiny. Nejistě jsem se ještě jednou podívala tím směrem a objednala si další drink. Teď, když nebyl se mnou, jsem měla dost času na to, abych přemýšlela nad dnešní … událostí. Vážně bylo zvláštní, že jsem ho neslyšela přicházet. Ale asi jsem byla příliš soustředěná na ty kluky. A vážně nechápu, jak je mohl jen tak pouhými dvěma výhružkami přimět k útěku. Prostě utekli. Divný. Ale měl pravdu, hlavně, že mi nic neudělali, pomyslela jsem si a upila z druhého mojita. Po další čtvrt hodině mě posedávání na baru přestalo bavit a šla jsem se po něm podívat. Seskočila jsem se stoličky a, ignorujíc zemi, houpající se mi pod nohama, jsem šla k východu.
Najednou mi někdo zezadu zakryl oči, což už bylo pro moji oslabenou rovnováhu příliš, zakymácela jsem se a, kdyby mě dotyčný nechytil, byla bych se rozplácla na zem.
„El, co tady děláš?“ zeptal se mě Jindra, když mě usadil na jednu volnou židli. Věděl, že nejsem moc party girl, a, když jsem se naposledy dívala na čas, bylo už skoro půl druhé, což bylo pro mě dost pozdě.
„No,“ podepřela jsem si hlavu rukou. „Jsem tady s Lucasem, ale on musel jít s někým telefonovat a nechal mě tady a už je to dlouho a já jsem se nudila a jsem asi trochu opilá,“ plácala jsem. Jindra musel být hrozně blízko, aby mě přes hlasitou hudbu slyšel.
„Jasně, to vidím,“ řekl Jindra. „Zůstaň tady, nikam nechoď, ano? Přinesu ti studenou vodu. Nikam nechoď,“ přikázal mi Jindra.
„Jo, jasně,“ potvrdila jsem. Odběhl směrem k baru a já se dívala na tančící dav, který se mi zdál jako nějaký podivný améboidní organismus.
„Tady jsi,“ zakřičel mi Lucas do ucha a já jsem se překvapeně otočila.
„Jsem, čekám na Jindru,“ oznámila jsem mu.
„Na Jindru?“ podivil se.
„Jo. Říkal, že mi donese vodu, protože jsem opilá,“ vysvětlila jsem mu situaci.
„No ale já ho tady nikde nevidím, tak možná, že už šel tancovat. Pojď, dostanu tě odsud,“ řekl.
„Ale já jsem mu slíbila, že na něj počkám,“ protestovala jsem. „Hele, támhle je!“ vykřikla jsem a zamávala mu.
„Tady to máš,“ postavil přede mě Jindra velkou sklenici s vodou a ledem. „Ahoj, Lucu,“ pozdravil Lucase, který mu odpověděl kývnutím hlavy.
„Díky,“ žíznivě jsem se po ní natáhla a vypila ji téměř do dna.
„Tak pojď, odvezu tě domů,“ řekl Lucas a pomohl mi vstát. Potichu jsem si zpívala.
Jindra šel s námi. Když jsme vyšli nahoru na chladivý noční vzduch, začal protestovat.
„Chceš ji vážně odvézt domů? Vždyť je pěkně zřízená!“ To bylo trochu zvláštní. Zas tak hrozně jsem na tom nebyla a navíc mi bylo 18.
„Máš nějakej lepší nápad?“ otočil se Lucas na Jindru, jakoby byl překvapený, že ho tam vidí.
„No, třeba by mohla někde přespat… Třeba u mě,“ navrhl.
„U tebe?“ vyvalil na něj oči Lucas, až jsem se musela zasmát.
„Nějaký lepší nápad?“ zopakoval Jindra Lucasovu repliku.
„Třeba u mě,“ opáčil Lucas.
Seděla jsem na patníku, pořád dokola zapínala a rozepínala kabelku, a poslouchala je.
„A to si jako myslíš, že ji nechám s ní? Vždyť tě ani pořádně neznáme!“
„Co si myslíš, že s ní udělám?“ naježil se Lucas. „Potřebuje se vyspat, upravit a nějak se dopravit domů tak, aby neměla problémy s rodičema.“
„To může klidně i u mě,“ kontroloval Jindra
„A jak ji k sobě potáhneš? Rozjezdem?“ zeptal se ironicky Lucas s triumfálním náznakem v hlase. „Já tady mám auto, takže, pokud ti opravdu záleží na jejím bezpečí a pohodlí, dojde ti, že to je ta nejlepší možnost.“
„Jindřichu,“ vypravila jsem ze sebe trochu s potížemi a viděla, jak sebou jmenovaný trhl. Asi už na moji přítomnost zapomněli. „Lucas má pravdu.“
„Ale já tě s ním nemůžu nechat odjet,“ protestoval dál, ale už s dávkou rezignace.
„Bude to v pohodě, jen se u něj vyspím a ráno pojedu domů. Zavolám ti,“ řekla jsem nakonec, protože mě dojala jeho starost o mě.
„Dobře, teda,“ řekl nakonec a naštvaně si založil ruce na prsou.
„Na co čekáš?“ zeptal se ho Lucas nevraživě.
„Až dojedeš s autem. Máš ho na nějakým parkovišti, ne?“
„To mám, ale já ji tam kdyžtak odnesu, když bude třeba.“
„Ještě jste na něco zapomněli,“ přerušila jsem je. „Musím našim zavolat, aby o mě neměli strach.“
„To je pravda. Co jim řekneš?“ zareagoval Jindra.
„No, mohla bych jim říct, že spím u tebe? Budou totiž chtít někoho k telefonu. A nemůžu jim říct, že spím u Lucase, to by mamka nepřekousla,“ vysvětlovala jsem.
„A v čem budu lepší než on?“ zvedl překvapeně obočí.
„No,“ zarazila jsem se. Byla jsem dostatečně střízlivá na to, abych si uvědomovala, jak moc je to, co jsem chtěla říct, trapné. „Pojď blíž.“ Zachytila jsem Lucasův nechápavý pohled. „Protože,“ začala jsem, když se sehnul, abych mu to mohla pošeptat, a zachichtala se. „Protože si myslí, že jsi gay.“ Zdálo se mi, že na Lucasově obličeji se objevil pobavený úsměv, ale nemohla jsem si být jistá, protože se hned odvrátil.
„Cože?!?“ vyjekl Jindra.
„No, já za to nemůžu, to ona si to vydedukovala a nechce si to nechat vymluvit,“ bránila jsem se. Pravdou bylo, že jsem tomu možná trošku pomohla, když jsem líčila naše nákupy, ale to v té chvíli nebylo důležité.
„Prostě to udělej,“ řekl Lucas, který k nám pořád stál zády.
Na Jindřichově tváři se střídalo podráždění s nevěřícností, ale nakonec se tam usídlila červená barva, která byla vidět i ve sporém světle večerní lampy. „Tak dobře,“ souhlasil nakonec.
„Tak to prosím vytoč,“ podala jsem mu mobil.
Chvíli trvalo, než to mamka zvedla, ale pak Jindra začal vysvětlovat. „Dobrý večer, já jsem Jindřich, Elenin kamarád, a chtěl bych se zeptat, jestli by u nás nemohla přespat.“ Všimla jsem si, že záměrně trochu pozměnil svůj, normálně příjemně hluboký hlas. Zlatý Jindřich. „Ne, jistě, že ne sama. Bude tam s námi ještě jedna naše kamarádka. Chtěli jsme se hrozně podívat na Hříšný tanec 2,“ improvizoval a já jsem vyprskla smíchy. On ten film vážně neměl rád. „Jistě, hned ji vám předám,“ kývl na mě.
„Ahoj, mami, mohla bych teda?“ snažila jsem se to ukončit rychle, než mě znovu zahalí alkoholový opar. „Tak díky, jak se probudím, tak ti zavolám. Ještě nevím, kdy se vrátím. Jo, do oběda určitě. Dobrou,“ řekla jsem a zaklapla telefon. Vlastně jsem moc nechápala, proč tyhle manévry, když jsem se cítila skoro střízlivá. Energicky jsem se zvedla. A pak jsem si sedla znovu, tentokrát na chodník.
„Panebože,“ přiskočil ke mně Jindra. Podívala jsem se na Lucase.
„Půjdeme?“ zeptal se.
„Nejsem si jistý, jestli je schopná chodit,“ poznamenal Jindra.
„Tak jo,“ Lucas dvěma dlouhými kroky přistoupil, chytil mě pod pažema a potom se sehnul a zvedl si mě do náruče.
„Jako princezna,“ začala jsem se smát.
„Tak mi potom zavolej,“ připomněl mi Jindra.
„Jojo,“ přisvědčila jsem a poslední, co jsem viděla, byl jeho podmračený výraz, jak sledoval Lucase, jak se mnou v náručí odchází.