Elena - 11. kapitola

Z cesty do Lucasova bytu si moc nepamatuju, asi jsem usnula. Když jsme ale zaparkovali, a on mě chtěl znovu vzít do náruče, zastavila jsem ho.
„Už jsem vzhůru, tohle zvládnu sama,“ řekla jsem a přijala nabízenou ruku. Chvíli jsem stála na chodníku, čekala, až Lucas z kufru vytáhne nějaký věci, a přemýšlela o tom, že u něj budu dneska spát. Nebyla jsem si úplně jistá správností svého rozhodnutí, ale bylo mi jasné, že teď už na tom nic nezměním. Kdybych se jen tak uprostřed noci objevila doma, naši by si neodpustili výslech, proč jsem nakonec nepřespala u Jindry. Navíc, jak bych se tam dostala? Rozjezdy jezdí jednou za hodinu a Lucas by mě tam neodvezl, když už si tohle vydupal.
„Tak pojď,“ chytil mě kolem pasu, jako by se bál, že se znovu složím, a vedl mě k výtahu, kterým jsme dojeli do třetího, posledního patra. Jeho dům byla taková ta stará zdobená budova z období první republiky; hádala jsem, že bude někde poblíž centra. Odemčel dveře a rozsvítil. Měla jsem pocit, že mi světlo propálilo díru do mozku. Zavřela jsem oči. Lucas si toho všiml a tak místo toho zapnul jen jednu malou lampičku.
Dovedl mě do kuchyně, kde odložil tašku, kterou měl přes rameno, a zeptal se „Dáš si něco?“
„Asi jen vodu, díky,“ odpověděla jsem a sesunula se na židli.
„Tady,“ položil přede mě skleničku a sedli si naproti.
„Promiň, vážně jsem nechtěla dělat problémy. Teď si myslím, žes mě klidně mohl odvézt domů,“ začala jsem se omlouvat, jakmile jsem trochu upila.
„Ale prosím tě,“ odbyl mě mávnutím ruky. „Kdybych nechtěl, abys tady byla, tak bych tě nechal s Henrym. A teď bys měla jít do postele. Najdu ti tady něco na spaní. Koupelna je támhle,“ ukázal směrem zpět ke vchodovým dveřím.
„Díky,“ zopakovala jsem a vděčně se šla alespoň trochu upravit. Rychle jsem se vysprchovala a pak na prst si vymáčkla trochu pasty, abych simulovala čištění zubů. Ven jsem vyšla pevně zabalená do velké osušky, šaty v ruce. Jaké klišé.
„Lucasi?“ zavolala jsem. Nikde jsem ho neviděla a v tmavém bytě jsem se neodvážila pohybovat sama.
„Jsem tady!“ odpověděl a tak jsem šla za jeho hlasem. Byl v ložnici a zrovna roztahoval zemi karimatku.
„Už je to lepší?“ zeptal se a usmál se na mě.
„Jo, sprcha dělá divy,“ opětovala jsem mu úsměv. Už jsem se cítila skoro střízlivá. Trochu se mi motala hlava, ale nebylo to nic nepříjemného.
„Na posteli máš nějaký oblečení, vyber si z toho, co chceš. A můžeš si zalézt támhle za paraván,“ kývl hlavou směrem k rohu.
„Díky,“ přešla jsem k široké posteli bez čela z tmavého dřeva. „Ty máš paraván?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se probírala oblečením.
„Jo, je to rodinný dědictví,“ odpověděl.
„Aha,“ vzala jsem si tričko s logem nějakého amerického hokejové týmu a černé trenky. Jaké klišé, pomyslela jsem si dneska už podruhé.
Když jsem se převlékla, klekla jsem si k němu a pomohla mu rozbalit spacák.
„Já si teď taky skočím do koupelny, tak si už klidně lehni,“ řekl.
„Jasně.“ Šla jsem si ještě pro kabelku, ze které jsem vytáhla mobil a napsala Jindrovi SMSku, že jsem v pořádku u Lucase. Měla jsem kvůli němu špatné svědomí, že jsem ho tak využila. Jeho reakce mi ale nenapověděla, jestli to, co jsem řekla, je pravda, nebo ne. Mohl takhle zrudnout stejně dobře kvůli tomu, že se cítil trapně, že jsem na to přišla, jako proto, že byl dotčený mým předpokladem. Položila jsem mobil vedle karimatky a zalezla do spacáku. Dala jsem si ruce za hlavu a zírala na strop, na kterém světla projíždějících aut vykreslovaly vzájemně se prolínající pruhy. Cítila jsem se naprosto bdělá a ta poslední věc, o kterou jsem stála, bylo spát.
„Eleno, co to děláš?“ uslyšela jsem zasebou Lucase.
„No, říkals, že si mám lehnout, tak jsem to provedla,“ sedla jsem si. Dostávala jsem se do rozverné nálady.
„To jsem říkal, ale budeš přece spát na posteli,“ díval se na mě nevěřícně.
„Ale to je tvoje postel,“ protestovala jsem.
„To je sice pravda, ale ty jsi host. Tak šup, vylez,“ vzal spacák za nohy a doslova mě z něj vyklepal. Klekla jsem si a rozčileně jsem se na něj podívala. „Žádné námitky nepříjmám,“ řekl kategoricky, když viděl můj výraz. Přešel k posteli a rozestal. „No tak.“
S povzdechem jsem vstala a zalezla si do peřin. Musela jsem uznat, že je to mnohem pohodlnější než karimatka.
„Jsi unavený?“ zeptala jsem se ho, když si ukládal věci do skříně.
„Tak normálně. Proč?“ otočil se na mě.
„Jen tak… Že já moc ne, tak jestli by sis se mnou nechtěl povídat. Ale jestli jsi moc unavenej-“
„Ne, to je v pohodě. A o čem by sis chtěla povídat?“ Sedl si k nohám postele.
„Ani nevím… Co třeba o Francii?“ navrhla jsem.
„Co chceš vědět?“ posunul se o kousek blíž.
„Jaký to tam je…“ pokrčila jsem rameny.
„Je tam hezky,“ zaváhal. „Ale za poslední dobu se tam toho hodně změnilo.“
„K lepšímu?“
„Asi.“
Opřela jsem se zády o stěnu a poklepala na matraci vedle sebe. „Pojď si sednout za mnou.“
Bez námitek poslechl. Bavili jsme se o všem možném a já jen s překvapením sledovala modře svítící digitální hodiny na nočním stolku, a uvědomovala si, že nejsem vůbec unavená.
„A jakou máš nejoblíbenější knížku?“ zeptala jsem se, když jsme dostatečně probrali filmy a hudbu.
„Nevím, je jich víc,“ přemýšlel. „Mám hrozně rád Bhágavaghítu, ale nejoblíbenější knížka se docela často mění. Ale za jednu nejlepších knížek vůbec považuju Na východ od ráje.“
„Hmm,“ uvažovala jsem nad jeho odpovědí.
„A co ty? Na prvním kurzu jsi mluvila o Twiligtu,“ připomněl.
„Jo, no,“ začervenala jsem se při té vzpomínce. „Musím vypadat jako puberťačka bez mozku, která slepě následuje konzumní trháky, které jí naservíruje americká továrna na peníze.“
„Trochu,“ zasmál se. „Ale třeba to tak není.“
„Nemůžu si být samozřejmě jistá, protože se nemůžu objektivně hodnotit, ale myslím, že to tak není,“ odpověděla jsem.
„A jak to teda je?“
„No, jsem si vědoma toho, že autorka využila momentální díry na trhu a přišla s fantasy bytostmi, které tady už dlouho nebyly. Ale podívala se na ně z jiného úhlu. Někteří říkají, že to okopírovala z Vampire Diaries. Nevím, ale nesporně to napsala o hodně líp a přesto, že je to zajímavé, nepřekobminovala to. O VD by nikdo bez Twilightu ani nezavadil. Ale musím uznat, že seriál na motivy té knížku je asi lepší, než film. Navíc docela postihla náladu dnešní racionální doby, která v mladých vyvolává pocit, že už není nic záhadného, dobrodružného, nic, za co bojovat.“
„Wow, tak to bylo vyčerpávající,“ podíval se na mě se zájmem.
„Díky. Asi…“ vydechla jsem. Během mého proslovu jsem se skoro nedýchala.
„A kdybys upíři existovali, co bys udělala? Nechala by ses přeměnit?“
„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.
„Ty máš takový pocit?“ zeptal se.
„Jaký?“
„No, že už tady nejsou žádná tajemství, že svět je přesně takový, jaký se jeví.“
„Mám,“ pokývala jsem rozhodně hlavou.
Náhle zvážněl. Podíval se na mě, jako by zvažoval, co říct a jestli to říct.
To napjaté ticho mě svazovalo. „Co se děje?“
„Chceš vědět tajemství?“
„Chci,“ napřímila jsem se a s nadšeným úsměvem se mu podívala do očí. Díval se na mě stále tím zpytavým pohledem. Váhal, asi trochu zklamán mou reakcí.
„Jsi si tím jistá? Protože pak už to nebudeš moct vrátit,“ upozornil mě.
Vstala jsem a upravila si tričko, které se mi svezlo na jedno rameno. Vzala jsem ho za ruce. „No tak, nebuď tak vážněj. Pojďme si zatancovat!“ Začala jsem být nesnesitelně hyperaktivní. Začala jsem poskakovat a snažila se ho vytáhnout z postele. Když viděl, že se mnou nic nezmůže, vstal a pustil nějakou hrozně retro hudbu.
„Co to je?“ rozesmála jsem se.
„Moje oblíbená hudba z mé oblíbené doby,“ odpověděl a já nevěděla, jestli to myslí vážně.
„Chtěla jsi tancovat, ne?“
„Jasně!“ vykřila jsem a začala jsem kopírovat pohyby nějakého mě neznámého tance. Potom mě vzal do náruče a začal se se mnou točit. Znovu jsem se rozesmála. Připadala jsem si jako malá holčička. Otáčel se stále rychleji a rychleji. Všechno jsem viděla rozmazaně. Radši jsem zavřela oči a přitiskla si hlavu pod jeho bradu. Najednou jsem cítila, jak padá – asi uklouzl po peřině, která sklouzla z postele. Připravila jsem se na náraz, ale nebylo to víc než jemné ducnutí.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mi do vlasů.
„Jo, jako přistávací plocha funguješ skvěle,“ odvětila jsem a doufala, že takhle v objetí zůstaneme co nejdéle, což se mi bohužel nevyplnilo.
Posadil se a podíval se na hodiny. Bylo půl čtvrté. „Už bychom asi měli jít spát.“
„Dobře,“ souhlasila jsem a vlezla si zpátky do postele.
„Dobrou noc,“ popřál mi a zhasl.
Pomalu jsem zavřela oči a připomněla mu: „Neřekl jsi mi to tajemství.“ Ani v polospánku mi neušlo, že neodpověděl.