Elena - 12. kapitola

Když jsem se ráno probudila, ležela jsem na břiše, vlasy měla v obličeji a byla zamotaná do peřiny. Zdálo se mi o lezení po vysokých stromech – sekvoje? – a taky o odebírání krve. Zvláštní. Nechala jsem zavřené oči a strávila jsem pár minut tím, že jsem pečlivě oddělovala skutečnost od snu.
„Dobré ráno,“ ozvalo se od dveří. „Tak jak ses vyspala?“
„Asi dobře, řekla bych. Akorát jsem měla nějaký divný sny.“
„Někdy jsou sny docela důležitý,“ poznamenal. „Co si dáš k snídani? Už jsem se nasnídal a byl jsem něco nakoupit, abys neměla hlad, protože si nemyslím, že by se ti moje strava líbila, ale nevěděl jsem, co máš ráda.“
„Hmm… To je jedno, díky,“ řekla jsem, zatímco jsem hledla mobil, abych mohla napsat mamce, kdy přijedu domů.
„Jo, říkal jsem si, že se ti asi nebude chtít oblíkat do těch šatů ze včerejška, tak v koupelně máš nějaký Solenniny věci, co si tady nechala, a taky náhradní kartáček na zuby,“ zavolal z kuchyně.
Když jsem se trochu upravila a oblékla si džínové tříčtvrťáky a jahodové tričko, vešla jsem do kuchyně, odkud se linula vůně opečených baget.
„Věděl jsem, že ti to bude dobře,“ poznamenal a postavil přede mě hrnek s kávou. Popravdě jsem se v tom cítila trochu nepohodlně - jeho sestra byla přece jen o něco drobnější – ale měl pravdu. Do šatů se mi moc nechtělo. „Sedni si a jez. Máš hlad. To tvoje škrundání v žaludku jsem slyšel až z koupelny,“ uličnicky se na mě podíval. „Už dlouho jsem pro někoho nedělal snídani. Je to docela zábava.“
Sledovala jsem ho, jak dával minibagetky na talíř a spolu se sklenicí marmelády, Nutellou a máslem je ke mně přisunul. Uvědomila jsem si, že jsem si do té doby jen hřála ruce o hrnek s kávou, a rozhodla se porušit moje předsevzetí a napít se. Bylo to nad očekávání dobré.
„Jak jsi myslel to s tím „tvým jídlem“?“ zajímala jsem se.
„Mám takovou…“ zaváhal. „speciální dietu.“ Musela jsem potlačit chuť se ironicky zasmát. Speciální dietu. Tak to je snad už trochu moc, ne?
Vzala jsem si kus krásně vonícího pečiva a namazala ho marmeládou.
„Bez másla?“ zeptal se Lucas.
„Jo, proč?“
„No, měl jsem pocit, že většina lidí to má radši s máslem,“ odpověděl vážně. Nekomentovala jsem to a radši se pořádně zakousla. Měl pravdu, můj žaludek už úpěnlivě žadonil o trochu jídla.
„Je to moc dobrý.“ Měla jsem pocit, že bych mu to měla pochválit.
„Díky,“ rozzářil se.
„Nemáš zač.“ odvětila jsem, když jsem spolkla další sousto. „Asi budu muset za chvíli jet. Slíbila jsem mamce, že budu do poledne doma.“
„Jo, to máš pravdu. Tak to dojez, já se jen převleču a můžeme vyrazit. Kdyžtak je tam ještě džus, kdybys chtěla.“
„Jo, díky,“ řekla jsem. Vypila jsem už půl hrnku a chtěla jsem něco „normálního“. Rozhlížela jsem se po kuchyni, ale nikde jsem krabici s džusem neviděla. Asi bude v ledničce. Otevřela jsem ji. Skutečně tam byl. Hned vedle malé PETky s červenou, mírně sirupovitou tekutinou. Popadla jsem džus a zavřela dvířka tak rychle, že celý obsah hlasitě zarachotil. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Byl to malinový sirup, přesvědčovala jsem se. Určitě. Jakž takž jsem se uklidnila. Moje fantazie občas pracovala, ale aby byla takhle přesvědčivá, to se mi ještě nidky nestalo. Asi to bude místo kocoviny.
„Tak jedem?“ vešel Lucas do kuchyně, když jsem dávala nádobí do dřezu.
„Já klidně pojedu sama,“ protestovala jsem. „Navíc mamka by se asi dost vyptávala, kdyby mě přivezlo nějaký neznámý auto.“
„Tak tě vyhodím u zastávky, aby to vypadalo věrohodně,“ řekl.
„Ale…“ začala jsem znovu. I když jsem ho předtím slyšela štrachat něco v ložnici, hned byl u mě, zvedl mi jedním prstem bradu a zeptal se „Vážně si myslíš, že je dobrý nápad, hádat se svým učitelem?“
„Asi ne,“ odtušila jsem, ale vzdorovitě jsem se mu podívala do očí.
„To teda není,“ zakroutil hlavou.
„Ani nevím, jestli tě budeme mít i příští rok,“ připomněla jsem mu.
„No jo,“ povzdechl si s mírným úsměvem. „Ale myslím, že jsou i jiné možnosti, jak tě přesvědčit.“ Pustil mě a přecházel po pokoji sem a tam. Pobaveně jsem ho sledovala. „Už to mám,“ otočil se nakonec zase ke mně. „Chtělas dobrodružství?“
„Jo?“ řekla jsem opatrně.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ komicky se uklonil. Se smíchem jsem udělala pukrle, i když jsem začínala mít nepříjemný pocit z toho, co je podle něj „dobrodružství“.
„Tak pojď,“ vzal mě za ruku. Viděla jsem, že nemám na výběr a tak jsem poslechla. Vedl mě ven na chodbu, kde jen rychle zamčel dveře, a pak přistoupil k požárnímu žebříku.
„Až po tobě.“
„Cože? My půjdeme na střechu?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Jop.“
„No… Mám trochu strach z výšek,“ přiznala jsem se.
„Tím líp,“ nebezpečně se usmál. Když viděl, že nahoru dobrovolně nepůjdu, vylezl po žebříku, otevřel poklop a potom mě chytil za ruku a bleskurychle vytáhl nahoru. Nikdy bych nevěřila, že má takovou sílu.
„Říkala jsem-“
„Jo, že máš strach z výšek. Slyšel jsem,“ opáčil bezstarostně, zastavil se těsně u kraje, díval se dolů a nevšímal si toho, jak se to snažím rozdýchat.
„Takže to je ono?“ zeptala jsem se, jakmile jsem byla opět schopná souvisle mluvit. „Vezmeš mě na střechu? Chabé přesvědčovací metody,“ dobírala jsem si ho. Už jsem byla v pohodě; nebylo to zase tak vysoko a budova pode mnou budila pocit jistoty a stabilnosti.
Překvapeně se otočil. „To ještě není všechno,“ připustil, rychle přešel ke mně a chytil mě oběma rukama kolem pasu.
„Nemyslíš, že na to jdeme trochu rychle?“ zeptala jsem se a o sekundu později bych si nejradši nafackovala.
„Takže radši pomalu, jo?“ zeptal se. Opravdu pomalu se skláněl blíž a já zvedla hlavu, abych se mohla ponořit do jeho krásně modrých očí. Naše obličeje byly asi deset centimetrů od sebe. Po rtech mi začínalo probíhat mravenčení, jak se tam nahrnula krev. V tu chvíli se jeho pohyb stal téměř neznatelným.
„Tohle je moc pomalu,“ zašeptala jsem, překonala zbývající vzdálenost a zapletla mu ruce do vlasů. Chytil mě pevněji a přizvedl, aby se nemusel tolik sklánět. Tenhle polibek byl úplně jiný, než všechny ostatní jak s ním, tak i s jakýmkoli jiným klukem, se kterým jsem se kdy líbala. Pravá ruka mu sklouzla po zádech, přes zadek, až se trochu sehnul a ovinul si moji nohu skoro kolem pasu. Přitiskla jsem se k němu ještě horlivěji. Potom se odtáhl. Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
„Hmm, tohle by mohlo fungovat,“ připustila jsem a snažila se, aby to znělo co nejležérněji.
„To jsem rád,“ uchcechtl se a mrkl na hodinky. „Ještě máme trochu času na to dobrodružství.“
Postavil mě na zem, ale jen proto, aby mě mohl v další vteřině znovu zvednout, tentokrát stejně, jako v noci.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Vidělas takový ty starý filmy, jak tam upíři skáčou ze střechy na střechu?“ odpověděl otázkou.
Hlasitě jsem polkla. „Nevím, jestli…“ Umlčel mě dalším polibkem.
„Jen chvíli,“ slíbil a rozběhl se proti střeše vedlejšího domu, která byla asi o metr a půl výš. „Drž se,“ vydechl a odrazil se. Byla jsem v pokušení zavřít oči, ale nakonec jsem to neudělala a byla jsem ráda. Bylo to skoro jak létání, a já vždycky chtěla létat. Sekvoje, napadlo mě. V duchu jsem zavrčela. Tohle by už mělo přestat. To už ale dopadl a podíval se na mě. „Líbí?“
„Jo,“ přikývla jsem nadšeně. „Ale co když nás někdo uvidí?“ napadlo mě najednou.
„Divila by ses, jak jsou lidé dobří v popírání toho, co viděli. Vem si třeba moji sestru. Umlátila železnou tyčí obrovskýho hladovýho vlka – dělá totiž judo - a ten kluk, co ho zachánila řekl, že jen upoutala jeho pozornost a on ho zastřelil sám. Přitom v té chvíli byl už mrtvej.“
„Jo, toho kluka znám.“
„Vážně?“ podivil se.
„Jo, je to Jindrův kamarád a jeho sestra se mnou chodí do třídy. Brno je malý,“ pokrčila jsem rameny.
„Asi jo,“ připustil. „Takže, abych se vrátil k tomuhle, budou si prostě myslet, že to byl stín, nebo nějakje pták.“
„Budu ti věřit.“ Stejně mi nic jiného nebývalo.
„No, myslím, že jsem se už předvedl dost, tak se můžeme vrátit,“ prohlásil. „Navíc už bychom vážně měli jet, abys nepřijela domů pozdě.“ Naznačila jsem mu, aby mě postavil na zem, a zpátky jsme skočili spolu. Nebyla to zas až taková výška, ale stejně mi vrtalou hlavou, jak to se mnou tak lehce zvládnul.