Elena - 13. kapitola

Jsi si jistá, že máš všechno?“ zeptal se, když jsem vyšla z koupelny. Trochu se mě to dotklo. Jako kdyby nebyla další příležitost, jak mi to donést.
„Asi jo,“ odpověděla jsem.
„Tak jedem,“ řekl vesele a otevřel mi dveře.

„Tak co teď budeš dělat?“ zeptal se, když už jsme hodnou chvíli jeli v autě beze slova.
„Jako o prázdinách? Asi nic moc,“ přiznala jsem a popsala mu můj výhled na příští dva měsíce.
„Takže máš vlastně celej červenec volnej?“ ujišťoval se.
„Jo, asi jo. Proč?“
„Teď mě něco napadlo, ale ještě nevím… Od teď už mě budeš muset navigovat,“ upozornil mě, když jsme vjížděli do městské části Brno-Žabovřesky, ve které jsem bydlela. Za několik minut jsme už zastavili o pár metrů před zastávkou, na které bych za normálních okolností vystoupila.
„Tak díky za večer… A noc,“ otočila jsem se na něj.
„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl a pohladil mě po tváři. Jeho zlatý prsten mi hodil do oka prasátko. Nakrčila jsem čelo. „Do kabelky jsem ti strčil svoje číslo na mobil. Když budeš chtít, zavolej, nebo napiš.“ Pobavilo mě, že si myslí, že se musím rozmýšlet. Vždyť on byl přesně, to, co jsem si přála. Dobrodružství. Každá holka by jen za chvíli s ním podepsala smlouvu s ďáblem. Onyx.
„Dobře,“ řekla jsem a vystoupila. „A ještě jednou díky,“ dodala jsem. Jen se uchechtl, znovu nastartoval a odjel. Tři minuty jsem počkala, než přijel autobus, kterým bych správně měla dorazit, a potom jsem se vydala domů. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nikdy plně nedocenila výhodu skutečnosti, že náš dům je za rohem a tudíž z něj není na zastávku vidět. Šla jsem celkem pomalu, abych si stačila v hlavě srovnat, co jsem mamce řekla, že jsem dělala v noci. Ještě, abych se nějak prořekla!
„Ahoj, jsem doma!“ zavolala jsem, jakmile jsem odemkla dveře. „Mami?“
„Jsem v koupelně!“ ozvalo se shora. Než jsem si vyzula boty, zjevila se mamka s ručníkem kolem hlavy na schodech. „Tak jak bylo?“ zeptala se.
„Dobře,“ odpověděla jsem podle pravdy. „Fakt jsme si to užili. Měla bys vidět Jindru, jak se snaží napodobit ten tanec na náměstí. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.“
„Tak to je dobře. Dáš si oběd?“
„Asi až za chvilku. Ještě nemám moc hlad,“ řekla jsem. Ve skutečnosti bylo hlavním důvodem to, že jsem chtěla být co nejdřív u sebe v pokoji a začít všechno čárat do deníku.
Jen jsem se převlékla do domácího oblečení, zazvonil mi mobil.
„Ano?“ zeptala jsem se s nadějí, protože jsem si neuvědomila, že Lucas moje číslo na mobil nemá.
„Ahoj, tak už jsi v pořádku doma?“ zeptal se Jindra.
„Jo, jsem. Díky za ten večer, mimochodem. Fakt jsi mě zachránil.“ Nemohla jsem věřit, že od té doby neuběhlo ani dvanáct hodin.
„Klidně jsi mohla spát u nás,“ připomněl mi.
„Jo, já vím, ale Lucas tam měl auto a tys tam byl s kamarádama. Nechtěla jsem tě připravit o zábavu,“ vymlouvala jsem se.
„No, pak jsem si moc zábavy neužil. Pořád jsem myslel na tebe, jestli jsi v pořádku.“
„Proč bych neměla být v pořádku?“ zeptala jsem se nakvašeně. „Lucas není nebezpečnej, nikdy by mi nic neudělal,“ vyhrkla jsem a až pozdě uvažovala nad zvláštní volbou slov.
„Jasně,“ odsekl Jindra. Pokud si něčeho všiml, nijak to nekomentoval.
„Mohli bychom si někdy jít zahrát kulečník, co říkáš?“ navrhla jsem, protože jsem si ho nechtěla rozházet. Přece jen to byl jeden z mých nejlepších přátel. A všichni ostatní už byli někde mimo na dovolené.
„Jo, to bychom mohli. Dej vědět, až budeš mít čas,“ řekl, pořád naštvanej.
„Tak ahoj.“
„Čau.“
S povzdechem jsem položila mobil na noční stolek a znovu otevřela deník. Musela jsem sama se sebou probrat, jak mám naložit s Lucasem. Měla jsem v plánu mu zavolat hned zítra. Ale mám o tom říct Jindřichovi? Potřebovala jsem někoho, s kým bych si o tom mohla popovídat, ale Jindrovo momentální rozpoložení mi v tom bránilo. Možná bych mohla nenápadně zmapovat půdu. Znovu jsem zvedla mobil a napsala Jindrovi, že čas mám zítra. Než se uvidím s Lucasem, chtěla jsem tuto naši roztržku urovnat. Není nebezpečnej, vzpomněla jsem si na svoje vlastní slova.
Jak jsem to myslela? Seděla jsem na posteli a až po hodné chvíli mi došlo, na co vlastně zírám. Na stole stála ta stejná flaška, kterou měl Lucas v ledničce. Flašku s podezřelou červenou tekutinou. Bezděčně jsem se otřepala. Snažila jsem se zůstat u toho, že je to malinový sirup, ale v přítmí, které vytvářely zatažené závěsy se mi mnohem snáze věřilo, že tomu tak není. Ale co by to mohlo být? Věděla jsem až moc dobře, co mi to připomíná, ale nechtěla jsem tomu věřit. To budu z něčeho tak neempirického vyvozovat závěry? Vážně? Zakroutila jsem nad sebou nevěřícně hlavou. Jsem vážně blázen. Raději jsem vstala a rozhrnula závěsy – netřeba dodávat, že to nepříjemný pocit, který jsem měla z Lucasovy ledničky, nijak neovlivnilo. Měla jsem brouka v hlavě.
Volala mamka, že je oběd, a tak jsem sešla dolů do kuchyně. Jedly jsme samy, protože taťka byl někde kupovat další dřevo. Jakmile jsem dojedla, znovu jsem se zavřela v pokoji a dál zuřivě drásala do deníku.
Snažila jsme sama sebe přesvědčit, že mám jen příliš zjitřenou fantazii. Tohle přece není možné, napsala jsem. Věděla jsem, že teď přijde: A co když ano? Nechtěla jsem si lhát do kapsy. Ta hlavní, nejdůležitější, absolutně esenciální otázka zněla: Chtěla jsem, aby to, co si jeden bláznivý koutek mě myslí, byla pravda? Odpověd na ni se nesměle vynořovala zpoza racionální zdi, kterou jsem vybudovala na ochranu svého dušechního zdraví. (Kdybych si každou fantasy, kterou jsem kdy četla, rozumově nevyvrátila, dlela bych teď nejspíš v bílé polstrované místosti.) Ano. Nakonec jsem se ale přesvědčila o tom, že je bezpředmětné se o tom bavit, když si nejsem úplně jistá,a tak jsem toho nechala a otevřela knížku. Po pár minutách úporného snažení jsem se do příběhu opravdu ponořila a všechno ostatní bylo prozatím zapomenuto.
Zbytek dne a další dopoledne jsem strávila ve stavu vědomí rozpolceného mezi úvahy o Lucasovi a skutečným světem. Po obědě jsem chvíli hypnotizovala telefon a do deníku načmárala rozhodné „Jdu na to.“ Vytočila jsem jeho číslo, ke kterému jsem předtím s potměšilým úsměvem připojila fotku Edwarda.
„Lucas Morhier,“ ohlásil se.
„Ahoj,“ řekla jsem jen.
„Eleno!“ téměř vykřikl.
„Jo,“ odpověděla jsem "Nemám teď nic na práci," měla jsem pocit, že se musím nějak ospravedlnit; trapnost a neupřímnost té věty mi ale okamžitě vehnala krev to tváří. Jsem idiot.
„Aha, chápu,“ souhlasil a já jsem téměř cítila, jak se usmívá. Chvíli bylo ticho, jak jsme ani jeden nevěděli, co říct.
„Takže…“ nevydržela jsem to nakonec.
„Takže, nezašla bys se mnou někam?“
„Klidně. Ale kam?“
„Nevím, jak chceš.“
„Co třeba se pozítří projít na Špilberk?“ navrhla jsem moje oblíbené místo.
„Dobře. Vyzvednu tě ve tři?“ Byla to otázka a to se mi líbilo. Měla jsem možnost odmítnout. A taky jsem toho využila.
„Ne, díky, pojedu trolejbusem. Ve tři pod hodinama.“
„Domluveno.“
„Tak zatím ahoj,“ rozloučila jsem se.
„Ahoj.“