Elena - 14. kapitola

Ještě jsem něco uklidila a pak jsem se začala poněkud bezmyšlenkovitě chystat na plánovaý kulečník s Jindrou. Měli jsme se sejít v hotelu Slovan, kde byl docela velký billiárový klub. Byla jsem si vědoma toho, že nejsem žádná skvělá hráčka, ale to mě neodradilo od toho, abych ho tam tak jednou za dva týdny nezatáhla. Že tričko s širokými rukávy asi nebude na hraní to nejlepší, mi došlo, až když jsem na České vystupovala z trolejbusu. Rezignovaně jsem si povzdechla a vydala se známou cestou do klubu. Jindřich tam ještě nebyl, a tak jsem si sedla zatím k baru a objednala si Kofolu. Bar byl nedaleko od vchodu, dál do velké místnosti se už jen rozprostíraly kulečníkové stole s modrým plátnem, nad sebou tradiční zelené lampy. Celé zařízení kromě samotných stolů už bylo zaostalé a opotřebované. Nikdo sem ale nechodil kochat se prostředím; když se soustředíte na stůl, je vám docela jedno, jestli stojí ve foyer Národního divadla, nebo u Pepy ve sklepě. Bavila jsem se s číšnicí, která nás už znala a v té odpolední hodině toho zrovna moc na práci neměla. Najednou se servírka se smíchem otočila a já už pak jen cítila Jindrovy ruce, jak mi zakrývají oči.
„Jindřich,“ řekla jsem dřív, než mi stačil položit otázku „Hádej, kdo?“
„Ahoj,“ řekl a dal mi pusu na tvář. To nedělal moc často, ale nepozastavila jsem se nad tím. A ani se nedurdil kvůli tomu, že jsem použila celé jeho jméno. To už bylo divné. A navíc byl ještě včera na mě naštvanej.
„Ahoj. Hele, co se děje?“ zeptala jsem se ho.
„Co by se mělo dít?“ opáčil až příliš vyjeveně a zahloubal se do nápojového lístku, i když si tady vždycky dával malé pivo.
„No, ta pusa a že ses ani nenaštval, když jsem ti řekla Jindřichu,“ vysvětlila jsem a cítila se trochu hloupě. Třeba si to jenom namlouvám. Ale Jindrova nepřesvědčivě ledabylá odpověď „Vůbec nic“ mě ujistila o opaku. Pro tu chvíli jsem to ale nechala být. Věděla jsem, že to z něj můžu vytáhnout i později, a navíc jsem se už musela soustředit na skládání koulí do trojúhelníku. Zahráli jsme 5 her, ale rozhodla až ta poslední, při které jsem dostala černou kouli do správné díry způsobem, který dodnes nechápu. Zaplatili jsme a vyšli ven.
„Tak jaký to vlastně bylo to přespání u Lucase?“ vypálil najednou. Všimla jsem si, že se na to v průběhu hry snaží přivést řeč, ale nikdy neměl odvahu to nakousnout. Přišlo mi to až vtipné.
„V pohodě,“ odpověděla jsem. „Normálně jsem se vyspala a pak mě odvezl domů.“
„Aha. A co jste dělali?“
„Jak jako, co jsme dělali?“ zvedla jsem obočí.
„No tak, víš přece, co myslím!“ řekl a podíval se stranou.
„Co si o něm myslíš? A co si myslíš, o mě?“ Tentokrát jsem se opravdu naštvala. „Jen mě chtěl uchránit od mamčiných výslechů. A pokud ty žárlíš, že jsem nespala u tebe, tak tímhle tomu rozhodně nepomůžeš!“ Rázovala jsem si to ulicí a bylo mi jedno, jestli jde za mnou, nebo ne. Potřebovala jsem boxovací pytel. Já jsem to chtěla urovnat, ne ještě zhoršit! Ani jsem se nepodívala na světla rovnou vkročila do čtyřproudé silnice. Jindrova ruka mě popadla na poslední chvíli, protože ze zatáčky se právě vyřítil náklaďák, a zbyla by ze mě jen mastná skvrna.
„Chceš se zabít, nebo co?“ Prudce mě otočil čelem k sobě.
„Klidně! A pak tě budu strašit,“ vyškubla jsem se mu. Chvíli jsme se naštvaně měřili pohledem.
„Dobře, asi jsem to přehnal, ale měl jsem vážně strach!“ vyměkl nakonec.
„Můžeš být v klidu, umím se o sebe postarat,“ odsekla jsem, ale hněv ze mě pomalu vyprchával. Na semaforu blikla zelená a tak jsme mlčky přešli přes přechod směrem do parku na Moravském náměstí.
Začalo pršet a tak jsme se zastavili pod jedním ze stromů. Cítila jsem, že tohle pořebujeme vyřešit hned, nepočká to, než najdeme nějakou hezkou kavárnu. Navíc, ulice se vylidnily hned s prvními kapkami, takže ani nehrozilo valné nebezpečí toho, že bychom sklízeli pohoršené pohledy ostatních, kteří by se cítili dotčeni naší hádkou, která, jak jsem předpokládala, bude docela hlasitá.
Prudce jsem vdechla náhle voňavý vzduch a začala. „Já bych se taky měla omluvit,“ řekla jsem a čekala, jestli na to nějak zareaguje. Jen stál, díval se někam nad moji hlavu, ruce založené na prsou. Nepomůže mi. „Za to, jak si mamka myslí, že jsi gay a jak jsem toho využila.“ Opět žádná odezva. Přišla jsem až těsně k němu a snažila se mu rozpojit ruce. Nakonec se s povzdechem podvolil, uvolnil je podél těla a podíval se na mě. „Vím, že za to taky trochu můžu. Ale ty ses tak někdy choval. Nebyla jsem si jistá a mamce vlastně nic neřekla, ale i tak… Promiň…“ k mému vlastnímu překvapení jsem začala trochu nabírat.
„Nejsem gay,“ řekl a podíval se mi do očí. Ty jeho jako by odrážely barvu listí obrovské lípy nad námi. Než mi došlo, co chce udělat, naše rty se spojily. A pak ještě jednou. Potom se odtáhl a já v jeho očích rozeznala obrovskou nejistotu. „Chápeš?“ zeptal se.
Vyrazilo mi to dech. Na vteřinu jsem zavřela oči. Pak jsem, velmi pomalu, odpověděla „Asi ano. Ale proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Nevím. Bál jsem se, že se to pokazí.“
Teď jsem mlčela prozměnu já.
„Ale když jsem viděl, jak tě Lucas odnáší, došlo mi, že už nemůžu čekat.“
„Promiň, ale já… Nemůžu,“ vydechla jsem a ani jsem nevnímala, co říkám. Zelené hlubiny jeho očí se stáhly do sebe, jak si uvědomil, co jsem řekla. „Promiň,“ zopakovala jsem a sledovala, jak se ovládl a povolil sevřenou čelist.
„To… To nevadí. Může to být tak, jak předtím, ne?“ Jeho oči prosily.
„Jistě,“ souhlasila jsem a usmála se, přestože jsem věděla, že se to nikdy nestane. Možná zůstaneme kamarádi, ale nikdy už to nebude jako před tím.
Cestou na zastávku jsme se snažili mluvit o normálních věcech, úzkostlivě se vyhýbat jakémukoli bolestnému tématu. To znamenalo nemluvit ani o kurzu a lidech, které jsme tam potkali. Jindřich nebyl hlopý, pochopil, kdo ho předešel. Jeho trolejbus přijel dřív. Rozpačitě jsme se rozloučili; když jsem ho, jako vždycky, objala, všimla jsem si, že jeho objetí je méně silné, než dřív. Nastoupil do trolejbusu, sedl si k oknu na druhou stranu, než jsem stála já, a díval se z okna. Měla jsem na krajíčku.