Elena - 15. kapitola

Než přijel můj trolejbus, přemohla jsem se natolik, že jsem dokázala polknout slzy. Uvolnila jsem obličejové svaly, abych se alespoň netvářila moc utrápeně, když už jsem se nedokázala usmívat. Nechtěla jsem na sebe přitahovat zbytečnou pozornost. Když jsem zapadla na sedadlo těsně za řidičem, přestala jsem vnímat svět úplně a znovu a znovu si přehrávala můj rozhovor s Jindrou. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tehdy v noci, když navrhl, abych nejezdila domů, bylo to proto, že chtěl, abych spala u něj! Ale Lucas mu překazil plány. Měla jsem tak hroznou náladu, že ani myšlenka na něj mě nedokázala rozveselit. Nějaká velmi malá a velmi potlačená část mého vědomí musela dávat pozor na cestu, protože jsem vystoupila na správné zastávce, bez úhony přešla frekventovanou ulici, prošla prázdným domem, a konečně se zavřela v pokoji. Lehla jsem si na postel a čekala na slzy, které nepřicházely. Před ostatními jsem je skryla, a tak byly teď pohřbené hluboko uvnitř. Myslela jsem na svého ztraceného kamaráda a na jeho ztracenou lásku. Myslela jsem na to, co bych udělala, kdyby se na scéně neobjevil Lucas. Věděla jsem to. Jindřich byl skvělý, krásný kluk a já jsem ho měla moc ráda. Byla jsem si téměř jistá, že by nám to vyšlo. Možná, že jsem, někde hluboko uvnitř, věděla, co ke mně cítí, a jen se tomu bránila, abych nezničila naše přátelství. Uvědomila jsem si, jak nelogický je tenhle argument. Zničilo se samo. Kvůli oboustrannému strachu z neúspěchu. Alespoň jsem to mohla zkusit. Sáhla jsem po deníku. Ruka se mi vznášela nad nepopsaným papírem jako přízrak. Jak začít? Nakonec jsem ho zase zavřela a vytočila Lucasovo číslo.
„Eleno?“
„Jo, jsem to já, ahoj,“ odpověděla jsem.
„Ahoj, proč voláš? Nehodí se ti to zítra?“ ptal se.
„Ne, ne, hodí, v pohodě,“ uvědomila jsem si nesmyslnost svého počínání. To jsem mu chtěla vykládat o tom, co se stalo s Jindřichem? Chtěla? A navíc po telefonu? Snažila jsem se vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu, kterou bych napravila svůj omyl, ale na nic jsem nemohla přijít. Navíc slzy se začaly dostávat na povrch právě v této nejnevhodnější chvíli a já jsem jen cítila, jak se mi samy stahují obličejové svaly. Začala jsem nabírat, nicméně jsem se stále snažila udržet normální hlas. Pokla jsem, abych si vyčistila hrdlo.
„El, jsi v pohodě?“ Jeho hlas zněl znepokojeně, když jsem dlouho neodpovídala.
„Jo, jasně,“ řekla jsem rychle, než se mi pláčem stáhnou i hlasivky.
„Víš to určitě?“ ujišťoval se.
„Jo.“
„Tak proč jsi teda volala?“ nenechal se jen tak odbýt.
„Nevím, jen tak,“ řekla jsem popravdě a snažila se z hluboka dýchat. Trochu to pomáhalo.
„Aha, a proč teda tak funíš?“ zeptal se.
„Cvičila jsem,“ vyhrkla jsem první věc, která mě napadla. Zoufale jsem potřebovala tenhle rozhovor ukončit.
„Aha, jasně,“ odvětil nepřesvědčeně.
„Tak teda zítra?“ zeptala jsem se v naději, že to už konečně položí.
„Ano. Ve tři. Těším se!“ odpověděl.
„Ahoj,“ řekla jsem a s ulehčením zmáčkla červené tlačítko.
Chvíli jsem jen nepřítomně civěla na protější zeď, poklepávala prsty na tvrdé desky deníku a nechala slzy rozmazávat mi řasenku. Když mě to přestalo bavit, šla jsem se odmalovat, trochu si omyla obličej, a pustila nejaký prostoduchý americký seriál. Děkovala jsem Bohu, že mamka zrovna včera koupila velkou kulatou krabici čokoládovo-vanilkové zmrzliny, na kterou jsem teď pořádala nálet s polévkovou lžící. Jaké klišé, pomyslela jsem si opět. Tahle věta mě v poslední době napadala až příliš často. Vypnula jsem a jen si mechanicky strkala do pusy plné lžíce zmrzliny. Než přišla mamka, stačila jsem spořádat víc než půlku.
„Ahoj, jsem doma!“ zavolala od dveří.
„Jsem u televize,“ odpověděla jsem mechanicky a podívala se na hodiny. Devět hodin večer.
„Tos snědla sama?“ zeptala se překvapeně, jakmile mě uviděla.
„Hmm,“ přisvědčila jsem s plnou pusou a s překvapením zjistila, že je mi zima.
„Děje se něco?“ posadila se na opěradlo pohovky.
„Ne, nic, proč?“ opáčila jsem, zatímco jsem se soutředila na to, abych si tentokrát nabrala jen čokoládovou.
„No já nevím,“ rozhodila mamka rukama.
„Jsem v pohodě, neboj,“ uklidňovala jsem ji. Zavřela jsem zmrzlinu a vymotala se z deky. „Už půjdu spát. Dobrou.“
„Dobrou,“ řekla mamka překvapeně. Věděla jsem, že je znepokojená mým chováním, ale taky jsem si byla jistá, že, kdybych jí řekla pravdu, bylo by to ještě horší. A to jsem ani nepomyslela na to, co by se dělo, kdybych jí řekla celou pravdu. Nejspíš by se rozhodovala mezi ústavem pro choromyslné a nákupem pistole se sříbrnými kulkami.
Šla jsem se nahoru osprchovat a vyčistit si zuby, a pak jsem zalezla do postele. S mírnou nechutí jsem konečně zaznamenala dnešní schůzku s Jindrou do deníku. Nesnášela jsem, když jsem musela psát nepříjemné věci, ale věděla jsem, že by mě to jinak strašilo. Takhle jsem se z toho vypsala a poručila si vyspat se na to zítřejší setkání (ani jsem na slovo „rande“ nemohla pomyslet) s Lucasem. S Jindrou se to určitě časem urovná, přesvědčovala jsem se. Znovu jsem se začala těšit. Když jsem ale pomyslela na tu láhev v ledničce, běhal mi mráz po zádech. Usnula jsem, v duchu se probírajíc svým šatníkem.

Jelikož byla naše schůzka domluvená až na třetí hodinu odpolední, trochu jsem si přispala a z postele vylezla až o půl dvanácté. Mamka už byla v práci a taťka zřejmě na nějaké výstavě. Nevadilo mi to. V klidu jsem se nasnídala u televize, něco si přečetla a před druhou jsem se začala chystat. Když asi deset minut po druhé hodině zazvonila pevná linka, zrovna jsem byla v koupelně v patře, v ruce horkou kulmu, a přemítala jsem, jestli si mám vlasy ještě víc vyžehlit, nebo spíš narovnat. Opatrně jsem ji odožila tak, aby nezapálila ručníky a rychle sbíhala do přízemí.
„Haló?“ zvedla jsem to, skoro bez dechu. Byla jsem připravená na to, že to bude strýček, kterému jsem měla v plánu oznámit, že taťka není doma a že spěchám.
„Vážně nechceš odvézt?“ zeptal se Lucas.
„Ne-e,“ odpověděla jsem okamžitě. Pokud nebylo nějak zvlášť škaredě, ráda jsem jezdila MHD, dívala se z okna, nebo pozorovala lidi v trolejbusu. Nenápadně, samozřejmě.
„Tak nic, no,“ řekl, ale z jeho tónu bylo poznat, že ani moc nedoufal.
„Ve tři pod hodinama,“ připomněla jsem mu.
„Jasně,“ odvětil a zavěsil. Když jsem šla zpátky nahoru, napadlo mě, že tenhle krátký telefonát byl přinejmenším stejně divný jako ten z včerejšího večera. Že by volal jen proto, aby mě slyšel, jako já tehdy? To pomyšlení bylo povzbuzující. Vlasy jsem si nakonec vyžehlila a oblékla si vzdušné kytičkované šaty do půli stehen a černé „pičutky“. Bylo teplo, ale pokud jsme opravdu měli v plánu jít na Špilberk, nechtěla jsem si udělat puchýře z nepohodlných žabek. I když,kdyby mě zase nesl… zasnila jsem se cestou na místo setkání. Když jsem vystupovala, vzpomněla jsem si, jak jsem na té samé zastávce včera stála a sledovala, jak Jindřich, s odvrácenou hlavou, odjíždí. Ani se na mě nepodíval. Moje nálada znovu o něco poklesla.
Lucas tentokrát neudělal stejnou chybu jako posledně – jen pomyšlení na tu partu podnapilých kluků ve mně vzbuzovalo hnus a dělalo mi husí kůži na rukách - a už tam na mě čekal. Viděl mě z dálky přicházet a z jeho úsměvu se mi málem zastavilo srdce. Opětovala jsem ho a držela se, abych se mu nerozběhla naproti. Musela jsem ale nejdřív přejít několik kolejí, takže bych spíš skončila pod koly nějaké šaliny, než v jeho náručí. Když jsem byla bezpečně u něj na druhé straně, podal mi velkou bílou kopretinu, na jejímž dlouhém stonku byla přivázaná tmavě červená stužka.
„Teda,“ vydechla jsem, příjemně překvapená. „Děkuju.“
„Nemáš zač,“ odvětil a přivinul si mě do náruče a políbil. Nebránila jsem se. „Takže Špilberk?“
Pokývala jsem hlavou a nervózně žmoulala konec stužky. Nějak se mi nedařilo vklouznout zpět do té samozřejmosti, kterou jsem cítila, když jsem s ním jela minule autem domů. Chvíli jsme šli v rozpačitém mlčení. Potom, ve snaze začít alespoň zdvořilou konverzaci, jsem k němu zvedla oči a okamžitě mě oslepilo slunce. To mi něco připomnělo. Najednou jsem měla až moc témat, které jsem s ním chtěla probrat.
„Z čeho je ten tvůj prsten?“ zeptala jsem se.
„Z elektronu,“ odpověděl okamžitě a pak na mě upřel ten svůj zkoumavý pohled. „Proč?“
„Jen tak, jen mě zajímalo… Počkej, říkáš z elektronu?“ podivila jsem se. Vždyť proces výroby téhle slitiny, používané starověkými egypťany, se ztratil v propadlišti dějin.
„Ano. Znám pár lidí, kteří to umí.“
„Mohla bych si ho půjčit?“ zeptala jsem se.
„Ne, promiň, ale už nejde vůbec dolů. Navíc ho nikdy nesundávám.“
„Aha. Takže oni ví, jak se to dá udělat?“ koukala jsem na něj vyjeveně.
„Jo,“ odvětil, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
„A proč to někomu neřeknou? Vždyť by to byl skvělej objev!“ zajímala jsem se dál.
„No, oni to ani moc neobjevili, spíš si to pamatují,“ trpělivě mi odpovídal.
Pamatují? Myšlenky mi samy od sebe přeskočily na Ramsesse Velikého.
„Nad čím přemýšlíš?“ přivedl mě zpět do reality, když jsem dlouho nic neříkala.
„Nad Ramesseem,“ odpověděla jsem popravdě. Od toho významného panovníka byl v mé fantazii k jeho megalomanským stavbám, které dodnes hrdě vystavují moc jeho říše, jen krůček.
„Aha,“ řekl jen.
„Jak jsi myslel to, že si to pamatují?“ zeptala jsem se. Kdyby se má teorie potvrdila, kvůli stovce let, která by mě dělila od Lucase, bych nijak zvlášť nevyšilovala, ale několik tisíc let? To bych už musela pořádně vydejchávat.
„No, je to rodinný dědictví,“ objasnil mi to. Dobře, takže moje podezření nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Co jsem taky čekala? Že na mě tady, ve slunečními paprsky zalitého parku plného lidí, vybalí, že si to pamatují proto, že kamarádili s Ramessem? To by chtěla nějaké lepší, tajemnější místo. I když, s faraonem se zase až tak kamarádit nedalo, že… znovu jsem v myšlenkách odbíhala.
„Neposadíme se?“ zeptal se Lucas najednou. Před námi byla lavička u jedné z nejpoužívanějších, dlážděných, cestiček. V tenhle čas tady pořád někdo chodil – maminky s kočárky, babičky s vnoučaty nebo páry na romantické procházce.
„Tady?“ zatvářila jsem se pochybovačně.
„Máš nějaké jiné místo?“
„Asi jo,“ kývla jsem, vzala ho za ruku a vedla postranní pěšinkou, která nás nakonec dovedla k malé, zanedbané a, na rozdíl od většiny ostatních, dřevěné lavičce. Byla přimáčknutá k vysoké hradební zdi a stála napůl ve stínu mladé lípy, takže jsme měli relativní soukromí. Sedla jsem si a otočila se na něj, rozhodnutá, že už nic nebude odvádět moji pozornost.
„Tak jak ses měla včera?“ zeptal se nenuceně.
„No, dobře,“ řekla jsem mechanicky. „Byla jsem na kulečníku s Jindřichem.“
„A proč jsi mi volala?“ vrátil se k našemu telefonátu.
Rozhodla jsem se, že nejlepší obrana je útok – vážně jsem nechtěla, aby mě donutil říct mu, jak to s Jindrou bylo. „A proč jsi volal dneska ráno?“
„Jen tak,“ odpověděl.
„Tak vidíš,“ opáčila jsem. „Já jsem taky volala jen tak. Jak se má vlastně Solenne?“ snažila jsem se řeč převést jinam.
„Je pořád ve Francii, vždyť víš. Jindra ti to neříkal?“
„Co by mi měl říkat?“ nechápala jsem.
„Je tam totiž s Petrem, tím jeho kamarádem,“ objasnil mi to.
„Vážně? Tak to je dobrý…“ řekla jsem, ale nevěděla, jestli to myslím vážně. Měla jsem z toho takový zvláštní pocit.
„Solenne tam zná několik lidí, kteří by mu mohli pomoct. Třeba by to šlo zpravit.“
Jen jsem nevěřícně zakroutila hlavou. Sice jsem věděla o fenomenálních úspěších moderní medicíny, ale že by někdo dokázal, aby Petr zase chodil, tomu se mi nechtělo věřit. Vždyť to měl zlomený, roztříštěný na padrť!
„Co kdybys přišel večer k nám?“ napadlo mě najednou. „Mamka jede na tři dny na nějakej ten teambuildingovej camp a taťka má oslavu. Mohla bych…“ začala jsem, ale pak mi došlo, že bych se mu, se svými kuchařským ne-umem asi moc nezavděčila. „No…“
„Večeři vařit nemusíš, já se najím předtím. Ale donesu nějaký víno.“ Představila jsem si jeho ledničku a trochu mi přeběhl mráz po zádech. Malinová šťáva, opakovala jsem si.
„Ajo, to je ta tvoje speciální dieta, co? A proč ji vlastně máš?“ zajímala jsem se.
„No, třeba mám alergii na česnek… a tak.“ Musela jsem se přemoct, abych nezalapala po dechu. Česnek?!?
„Tak, co budeme teď dělat?“
„Nevím. Máš nějakej nápad?“
„Možná,“ odpověděl a s tajuplným úsměvem zašátral v tašce.