Elena - 17. kapitola

„A co ty budeš dělat teď ty dva měsíce prázdnin?“ zeptala jsem se, zatímco jsem pokládala sklenice do dřezu. Samozřejmě, že jsem doufala, že bude co nejvíc se mnou, ale prosit jsem ho nehodlala.
„Pojedu do Francie,“ odpověděl ledabyle. Zády k němu jsem donutila ruce, aby se nepřestaly pohybovat. Nechtěla jsem, aby na mě bylo poznat, jak moc mě to zasáhlo. Prostě odjede? Nadechla jsem se a otočila se na něj. Opíral se o kuchyňskou linku a v ruce svíral roztavenou svíčku. Do teplého vosku se mu otiskly prsty.
„Za Solenne?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.
„Taky. Navštívit příbuzné a tak.“
„Jasně. No a…“ začal váhavě. „Napadlo mě, že by mohla jet se mnou.“
„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Jsou prázdniny, nemáš nic moc v plánu,“ vysvětloval, jako by se bál, že odmítnu.
„To by bylo super,“ přerušila jsem ho rozzářeně.
„Opravdu?“ Jak se může divit?
„Jasně! Vážně bezva!“
„Chtěl bych odjet tak popozítří,“ pokračoval, zřejmě potěšený mou odpovědí, a chytil mě kolem pasu.
Ztuhla jsem. „A co naši?“
„No, na to jsem nepomyslel,“ přiznal. „S tím si budeš muset nějak poradit sama.
„Ale co jim mám říct?“ vymanila jsem se mu a začala jsem přecházet sem a tam po kuchyni. Díval se na mě. „Že odjedu do Francie s nějakým starším klukem, kterého znám tak měsíc? Tak tohle mi nikdy nedovolí.“ Věděla jsem, že mám pravdu, bylo to divné. Kdyby šlo o kohokoli jiného, nikdy bych to neudělala. Ale nešlo.
„Pojedeš tam se mnou jakožto se svým učitelem, který rozpoznal tvůj talent a pozval tě na stáž spojenou s cestou po francouzských pamětihodnostech. Samozřejmě, že nepojedeme sami – připojí se k nám ještě další moji čeští studenti Petr a Solenne.“
„Stáž?“ nechápala jsem to. „Navíc ani Petr ani Solenne nechodí do kurzu.“
„Ale to oni neví, že?“ mrkl na mě a objal mě.
„Ne, to neví,“ připustila jsem. „Ale já bych jim nerada lhala. Stejně to dřív nebo později praskne.“ Nebyla jsem ještě přesvědčená.
„Stejně je ti už 18, ne?“
„Jo,“ připustila jsem váhavě.
„No tak, nějak se to vyřeší,“ uklidňoval mě, zatímco mi položil prst pod bradu a natočil hlavu tak, aby mě mohl políbit. Pustila jsem všechno z hlavy a soustředila se jen na něj. Cítila jsem, jak mu ruka zajela pod tričko a teď mi bloudí po holých zádech. Kdo ví, jak by to skončilo, kdyby v zámku nezarachotily klíče.
„Taťka!“ vyhrkla jsem, jakmile jsem se od Lucase odtrhla. „Musíš zmizet!“
S pochybovačným výrazem se podíval na své papuče, ze kterých se na nás ironicky usmíval Edward. Dokonce dva. Naprosto iracionálně jsem se na něj zamračila.
„Třeba si jich nevšimne,“ zašeptala jsem.
„El?“ zavolal taťka.
„Jsem tady,“ odpověděla jsem rychle.
„Jdu si dát vanu, jsem hrozně utahanej, jo?“
„Jasně,“ křikla jsem a doufala, že nezaslechne úlevu v mém hlasu. Jemně jsem Lucase odstrčila a šla se taťkovi ukázat, aby ho náhodou nenapadlo jít se za mnou podívat do kuchyně. Stál na schodech a unaveně se usmíval.
„Tak jaký to bylo?“ snažila jsem se chovat normálně. Alespoň zatím jsem si mohla oddychnout. Cizích pánských bot si asi nevšiml.
„Jo, dobrý, ale únavný,“ odpověděl a šinul se pomalu nahoru do koupelny. Jakmile za ním zapadly dveře, za neustálého chichotání, které jsem nedokázala potlačit, jsem se vrátila do kuchyně. Lucas se taky usmíval. Vyplavování adrenalinu.
„Tak to bylo o fous,“ poznamenal tiše. Jako kdybych to nevěděla.
„Už bys ale měl vážně jít,“ řekla jsem, i když jsem si přála naprostý opak.
„Máš pravdu,“ přisvědčil a tak jsme opatrně přešli do předsíně. Zatímco se Lucas obouval, donesla jsem nedopitou láhev; těžko bych vysvětlovala, jak se u nás ocitla poloprázdná flaška od vína. Navíc, když jsem je neuměla oteřít.
„Tak děkuju za pěknej večer,“ začala jsem se loučit.
„Já taky. A popřemýšlej, jak by se to dalo udělat,“ připomněl mi. Jako kdybych na to mohla zapomenout. Zdálo se mi, že nějaká malá oddělená část mého mozku se tím problémem zabývá od té chvíle, co mě pozval, abych jela s ním.
Sklonil se ke mně a jemně mě políbil. Musela jsem si neustále opakovat, že to je jen polibek na rozloučenou a že nemáme moc času.
„Tak dobrou.“
„Dobrou noc,“ vydechl, já jsem mu opatrně otevřela dveře, aby moc nevrzly, a on vyklouzl ven. Než jsem stačila dvakrát mrknout, rozplynul se ve tmě. Otevřenými dveřmi ze zahrady se přihnal průvan a prudce ty vchodové zabouchnul. Nečekala jsem to. Nemohla jsem už ale dělat nic víc, než zatajit dech a čekat, jestli to taťka slyšel. No co, kdyžtak mu řeknu, že jsem měla pocit, že někdo zvoní, a šla jsem otevřít, uklidňovala jsem se. Tuhle výmluvu jsem naštěstí nepotřebovala, jeho hlasitý zpěv bylo slyšet až dolů. Když jsem zaklepala na dveře od koupelny a houkla na tatku, že jdu spát, znovu jsem blahořečila té do nebe volající marnotratnosti, se kterou naši chtěli mít v domě dvě koupelny. Díky ní jsem nemusela čekat další hodinu, až se uráčí vylézt. Do deníku jsem napsala jen pár řádků, protože jsem byla vážně unavená. Rozhodla jsem se, že to, co řeknu našim o té Francii, vymyslím až zítra. Asi jsem hned usnula.
Když jsem se ráno probudila, bylo mi, jako bych o tom přemýšlela celou noc. Nakonec jsem si připustila, že Lucasova no, řekněmě výmluva, bude asi nejlepší. Nemohli jsme ztrácet čas a tak si po telefonu domluvili, že zítra, až se vrátí i mamka, přijde k nám a sehrajeme takové menší divadýlko. Když jsem zavěsila, padl mi zrak na Jindrovo číslo, které jsem měla přidané do oblíbených. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla. Musím přece zjistit, jak na tom je, jak na tom jsme. Stiskla jsem tedy zelené tlačítko a čekala. Už jsem to málem položila, když se ze sluchátka ozval jeho hlas.
„Prosím?“
„Ahoj,“ řekla jsem jen. Nepředstavovala, jsem se, protože jsem věděla, že má u mého čísla nastavenou fotku a navíc i zvláštní melodii vyzvánění. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsme ji vybírali. Jindřich prosazoval Loolipop, zatímco já jsem chtěla zvuk zaknaktelu ze Star Gate. Nakonec jsem si prosadila svou, takže jsem hádala, že se asi před chvílí dost lekl.
„Eleno?“ musel moje jméno zopakovat dvakrát, protože jsem nedávala pozor.
„Jo?“ zpřítomnila jsem se.
„No, cos potřebovala?“
„Já? Nic, jen, jak se máš…“
„Aha. Mám se dobře,“ odpověděl nevýrazně, jako kdyby se naprosto ovládal.
„To je dobře,“ vydechla jsem. Asi mu moc dobře nebylo, ale za žádnou cenu by to nepřiznal. Zvlášť mě ne.
Pak bylo ticho.
„A co ty? Jak se máš?“ upřesnil nakonec.
„Jo, taky dobře,“ řekla jsem popravdě. „Hele, nechceš si jít někam sednout?“ Věděla jsem, že je to na něj asi brzo, ale měla jsem k tomu své důvody. Zítra mám naplánovanou tu věc s Lucasem a až to vyjde – na jinou možnost jsem ani nemyslela - strávím večer a většinu noci balením. A na dlouhou dobu bude tohle jediná šance, jak si to vyříkat. Nechtělo se mi do toho, protože jsem se bála, ale jiná možnost nebyla.
„Sednout?“ zněl zaskočeně.
„No…“ nechtěla jsem na něj moc tlačit.
„A kam?“ souhlasil nakonec.
„Nevím, co do té kavárny jako vždycky?“ navrhla jsem.
„Jako vždycky před kurzem?“ ujistil se, i když nemusel. Nikdy jindy jsme do kavárny nechodili. Z jeho hlasu čišela ublížená hořkost. Cítila jsem, jak ve mně trochu začíná doutnat vztek. Já za to přece nemůžu! Kdyby se vyjádřil dřív, kdo ví, jak by to dopadlo.
„Jo, tu myslím,“ přisvědčila jsem.
„Tak dobře. Kdy?“
„Co tak za tři hoďky?“ navrhla jsem. Potřebovala jsem určitou dobu, abych se psychicky i jinak připravila, ale nesmělo to být zase za moc dlouho, abych si to nevymluvila.
„Dobře,“ souhlasil znovu, i když se zdál čím dál tím výc vykolejený.
„Ale jestli nechceš…“ dala jsem mu poslední možnost odmítnout. V hloubi duše jsem asi doufala, že to udělá.
„Ne, uvidíme se za tři hodiny.“
„Tak super. Těším se,“ loučila jsem se.
„Ahoj,“ řekl a zavěsil.
Seděla jsem na posteli a objížděla prstem prostřední tlačítko. Ani jsem pořádně nevěděla, co mu chci vykládat, ale měla jsem silný pocit, že něco říct musím. Vzdychla jsem a raději šla vysávat. Tedy, ne, že by mě to přivedlo na jiné myšlenky, ale alespoň jsem nějak zaměstnala ruce.
„El? Máš něco dneska v plánu?“ zeptal se taťka, sedící teprve u snídaně, když jsem luxovala v jídelně.
„Jo, proč?“ vypnula jsem vysavač, abych ho dobře slyšela.
„Jen tak, chtěl jsem jet za pratetou. Ale nemusíš, jestli nechceš,“ dodal, když viděl můj obličej. Návštěvy u pratety jsem brala jako povinnost, které jsem se většinou nevyhýbala, ale dneska jsem na to opravdu neměla čas. I když by mě možná zabavila.
„Promiň, ale já už mám něco domluvenýho. Jdu ven s Jindrou,“ vysvětlila jsem, než se mě stačil zeptat.
Vědoucně se usmál; mamka asi vyprávěla. Zachovala jsem neutrální výraz a radši se dál věnovala vysávání. Kdyby tak věděl…
Za několik minut se taťka vytratil do dílny, a tak, když jsem odcházela, jsem se na něj jen houkla z otevřených dveří na zahradu. „Už jdu! Zavolám!“ Ani jsem nečekala na odpověď a spěchala jsem na zastávku. Měla jsem trochu zpoždění a přijít tam pozdě bylo to poslední, co jsem chtěla. Byla jsem vážně nervózní, když jsem nasedala do trolejbusu, který vyjížděl o deset minut později, než jsem měla původně v plánu. Hlavním důvodem, proč jsem se s ním chtěla sejít, bylo určitě to, abych se s ním před tou Francií rozloučila. Byla jsem totiž rozhodnutá jet tam za každou cenu, i když jsem doufala, že nebudu muset dělat nějaká velká gesta. Jako Bella, ozvalo se mi v hlavě. Zamračila jsem se na sebe. Tohle neustálé přirovnávání rozhodně nebylo normální a nebylo ani zdravé. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ale nedalo se to zastavit. Co vím? Ptala jsem se sama sebe. Že je alergickej na česnek; že nikdy nesundává prsten, o kterém tvrdí, že ho vyrobil někdo, kdo si pamatuje, jak se dělá elektron; že má v ledničce petku s podezřelou tekutinou; že má speciální dietu. Vzpomínala jsem na celou noc, kdy jsem u něj spala. Jak neslyšně se zjevil u těch kluků, jak nepochopitelně pouhým slovem je odehnal – tak, že se málem pozabíjeli, jak rychle utíkali. Taky mi vrtalo hlavou, jako tajemství mi chtěl říct, že se u toho tvářil tak vážně. Pak taky jeho neuvěřitelná síla, když mě vytáhl na tu střechu, skákal se mnou a jeho potutelný výraz, když se mnou mluvil o Twilightu, a taky ta jeho poznámka o upírech, skákajících přes střechy. Pak tady bylo ještě několik náznaků, třeba když říkal, kolik mu je let. Je to vůbec možné? To už jsme ale dojeli na konečnou a já musela vystoupit. A věnovat se jiných, pro tuto chvíli naléhavějším problémům.