1. část - Setkání

Výbuchy bolesti v boku mě vytrhly z černého sametu bezvědomí. Začínám si uvědomovat své okolí, i když mám stále zavřené oči. Vůně stromů, ozón po bouřce, tlející listí a krev z mých ran. Pod sebou cítím měkký mech, tak studený a vlhký. Slyším křik mých pronásledovatelů, kteří se zjevně do lesa bojí vkročit, a cizí lehké kroky.Tak jo, zbabělče, otevři oči! Umřeš, ale to neznamená, že to bude jako ovce na porážce!, křičí na mě hlas v mé mysli a já mu zcela dávám za pravdu. Pomalu otvírám oči, abych se postavila čelem člověku, jehož touhou je zabít mě.

První, co se mi objevilo v zorném poli, byly vysoké boty z jelenice. Zvedám pohled přes černé kožené kalhoty se šněrováním po stranách, k opasku připnutý meč, bílou košili, vestu, teplý plášť. Je to muž kolem třicítky v celkem dobré kondici a rozhodně nepatří k sedlákům, kteří mě nahánějí po kraji. Hnědé vlasy střižené nakrátko, knír a bradka. Ne, to rozhodně
nemůže být jeden z nich. Nejen, že zjevně nebyl z jejich vrstvy podle oblečení, ale taky i jinak
voněl. Nejvíc mě ale přitahovaly oči. Světle modré se žlutými tečkami. V jejich odrazu jsem mohla vidět svůj obraz. Tu bestii, kterou jsem v jejich ubohých myslích. U něj jsem ale cítila v tom pohledu něco hlubšího. Ne strach nebo opovržení. Možná to je lítost či jen obyčejná zvědavost na nebezpečného tvora, který se nemůže bránit.

Cizinec si pomalu dřepl ke mně na vzdálenost paže, sundal kožené rukavice a opatrně natahoval ruku k mé hlavě. Vůbec jsem netušila, co chce udělat. Radši jsem začala vrčet. Cizinec se pousmál a zastavil ruku. Tehdy na mě poprvé promluvil. Hlas měl lehce konejšivý
a tak klidný. "Neboj se, maličká. Nejsem tu, abych ti ublížil."

Vzdala jsem to, položila jsem hlavu zpět na mech a bylo mi jedno, jestli to myslel vážně nebo ne. Bolest začínala být opět nesnesitelná. Už jsem si přála jen konec toho všeho. Jeho ruka se znovu opatrně dala do pohybu. Pak už jsem ucítila jeho teplé prsty v srsti
na hlavě mezi ušima.Lehce mě hladil. Bylo to příjemné, ale zaplašit bolest to nedokázalo. Ruka náhle zmizela, cítila jsem, jak se pohybuje a slyšela,že něco hledá. Cosi kovově cinklo a tichem znělo, jak se přehrabuje v torně. Poté jakýsi šustot. Vzduchem zavoněla směsice bylinek, které mi sypal na ránu. V této chvíli jsem toho podivného cizince přestala považovat za momentálního nepřítele. Bylo trochu ironické, že se mě snažil vyléčit. K čemu mu bude vlk, přesněji - vlkodlak ?

Přestal mi ošetřovat ránu a zvedl se ze země. Zvědavě jsem otevřela oči, abych zjistila, co se chystá. Můj zachránce, pokud se tak dá ten zvláštně se chovající cizinec nazvat, se rozhlížel po okolí, něco hledal a pak svižně odkráčel. Trochu mě to šokovalo, když jsem sledovala, jak jeho záda rychle mizí. Ošetřil mě a pak jednoduše zmizel! Obyčejní smrtelníci! Nikdy nepochopím jejich myšlení a akce. Kdyby měli aspoň trochu cti, jako některé bytosti, které nazývají stvůrami! I když, je pravda, že většina z nich by mě zabila, abych se "netrápila". Dumala jsem nad tím ale naprosto zbytečně, protože stále jsem cítila poblíž jeho pach. Nebyl až tak daleko. Ale stejně bylo jeho chování podivné.

Opět jsem položila hlavu a odfoukla si tak, až odlétlo pár listů. Sledovala jsem směr, kterým odešel, a špicovala uši, abych zaslechla sebemenší náznak pohybu. Ani nevím, jak dlouho jsem tak strávila, než se cizinec vrátil s nosítky vyrobenými z větví a chvojí. Podivný člověk, pomyslela jsem si. Chová se úplně jinak, než většina z jeho druhu. Dotáhl provizorní nosítka co nejblíže ke mně. Naklonil se a vsunul ruce pode mě. Vyděšeně jsem se na něj podívala a doufala, že nechce udělat to, k čemu se zjevně chystá. Vrátil mi odhodlaný pohled a zašeptal: " Promiň, maličká." Na to mě s obtížemi zvedl a položil na nosítka. Po celou tu dobu jsem se musela ovládat, abych se mu nezahryzla do ruky. Naštěstí mě to věčné tahání přes různé překážky zase poslalo do bezvědomí.

Když jsem opět otevřela oči, prudce jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Byla jsem zřejmě v jeho domě, před zapáleným krbem. A pod sebou měla deku. Ušklíbla jsem se. Za chvíli to bude určitě proutěný košík s polštářkem a obojek na krku. Ne, že by to párkrát tak již nebylo, ale bylo těžké přivyknout životu domácího mazlíčka. Hlavně, když kolem vás pobíhají usmolené děti a provokují nebo se chtějí mazlit. Navíc lidé jsou lidé a jejich hrubé chování se projeví vždy a všude. Proto není dobré jim důvěřovat. Když jim ukážete slabou stránku, zjistí, že se vás nemusí bát a s klidem vám ublíží. Jako štěně jsem si toho zažila dost.

Z nepříjemných vzpomínek mě probraly jeho kroky a vůně sušeného masa. Nemohla jsem se té vůně nabažit. Neustále jsem ji vdechovala, aby v mém mozku malovala tu božskou nádheru. Kvůli tomu nahánění jsem nemohla cokoliv lovit. Bylo mi až stydno, jak jsem začala slinit ale mému mozku ovládanému hladem a vlčí částí se nedalo poručit. Můj zachránce si všiml, jak k němu upírám pověstné "psí oči" (přesněji řečeno, na maso,
které nesl), z koutku tlamy mi stéká slina a vrtím ocasem. Jak odporně roztomile a bezbranně jsem musela vypadat. Nebo naopak k smíchu, protože se začal smát. Byl to příjemný zvuk, jenže v tom okamžiku už jsem packami přidržovala první kus masa, který mi hodil, hltala a nevěnovala mu moc pozornosti. Žvýkala jsem a žvýkala, dokud bylo co. Miska byla bohudík za chvilku prázdná. Přecpaná a vyčerpaná jsem klesla na deku. Pokusila jsem se protáhnout, ale zakňučela jsem bolestí, neboť se ozvala rána v boku. Zase odkráčel a mě nezbylo nic jiného, než ležet na boku, natahovat krk a dívat se za ním.

Vystoupal po schodišti do prvního patra. Po chvíli zaskřípaly otevírané dveře a následně kroky, jak přecházel po místnosti. Zanedlouho seběhl opět dolů s náručí plnou obvazů a nějakých dóziček. Klekl si ke mně. Váhal, nevěří mi, že ho nekousnu. No…rozhodně ho nekousnu teď, když mě přecpal. Zachránce se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy, a otevřel první dózičku. Okamžitě jsem si přála, abych přišla o čich. Hůř nesmrděla ani tlupa tchořů. Strategický ústup! Na běh jsem s ránou nemohla ani pomyslet. Nezbývalo mi nic jiného, než se potupně plazit z dosahu toho smrtícího smradu. Hezky tlapku za tlapkou a doufat, že přes slzící oči nenarazím na něco horšího. Jenže ten zrádce byl rychlejší! Obratně mi "připlácl" obvaz s mastí na ránu a několikrát obmotal dalším obvazem. Kdybych byla v lidské podobě, asi bych se rozbrečela vztekem, že se odvážil ošetřit mě něčím tak nechutným. Takhle mi nezbylo nic jiného, než přiznat porážku, odplazit se zpět a vrhat na něj vražedné pohledy spolu s výhružným ceněním tesáků. Zjevně jsem tím nedosáhla požadovaného účinku, protože se cizinec pousmál a odnesl vše na nedaleký stolek.Sfoukl všechny svíčky a opět vyšel po schodech nahoru.

Zůstala jsem v místnosti sama. Oheň v krbu příjemně hřál a plamen vrhal tančící stíny po místnosti. Usnula jsem, aniž bych musela počítat ovečky….