Elena - 18. kapitola

Když jsem, mírně udýchaná, vešla s pětiminutovým zpožděním do kavárny, Jindřich tam ještě nebyl. Snažila jsem se uklidnit a zaplašit nepříjemný pocit z jeho nepřítomnosti. Většinou čekal on na mě, zpozdil se jenom jednou – a to bylo kvůli tomu, že autobus, ve kterém jel, měl poruchu. Sedla jsem ke stolku, který byl poněkud stranou, ale měl dobrý výhled na vstup. Objednala jsem si vychlazený zelený čaj a, zatímco jsem čekala a hypnotizovala dveře, ani jsem se nesnažila dělat, že něco dělám. Normálně bych asi vytáhla mobil, nebo zbytečně studovala jídelní lístek, ale byla jsem tak nervózní, že jsem na tohle společensky nutné přetvařování se ani nepomyslela. Když mi donesli čaj, rozvážně jsem si do něj nasypala oba cukry a pak jsem pomalu míchala. Radši jsem se nedívala na hodinky, hned ze dvou důvodů: 1) by mě mohl nachytat nepřipravenou, když bych se delší dobu nedívala na dveře, a já jsem opravdu potřebovala mít jistotu, že se budu naprosto ovládat; 2) bych taky mohla zjistit, že tu na něj čekám příliš dlouho, což by mi na klidu rozhodně nepřidalo. Odhadovala jsem, že jsem v kavárně asi tak deset minut, což by znamenalo, že má víc jak čtvrt hodiny zpoždění. Čekala jsem až moc dlouho, ale když konečně vešel dovnitř, vyhledal mě pohledem a nakonec už stál vedle mě, došlo mi, že nejsem vůbec připravená.
„Ahoj,“ řekl s jemným úsměvem, kterým probleskoval smutek.
„Ahoj,“ odpověděla jsem, když jsme se chladně objali jen proto, abychom učinili za dost našemu zvyku. „Jak ti je?“ zeptala jsem se a vzápětí mě napadlo, jestli bych si neměla jít hodil mašli. Jak ti je?! Co to je za otázku?
„Jak to myslíš,“ opáčil a posadil se. Věděla jsem, že to pochopil, ale rozhodně jsem nechtěla vést rozhovor tímhle směrem a tak jsem se snažila to nějak zamluvit.
„No, v telefonu jsi zněl nějak nachlazeně,“ improvizovala jsem a podala mu lístek.
„Aha. Ne to ne, jsem v pohodě,“ odtušil, zatímco si nervózně pohrával s roztřepeným rohem nabídky zmrzlinových pohárů.
„No a jak se máš?“ snažila jsem se zoufale nějak rozproudil konverzaci.
„Jo, dobře,“ odpověděl a zahloubal se do nápojového lístku. Civěl stále na jedno místo. Snažila jsem se využít tohoto jeho úniku, abych si připomněla, co jsem mu hlavně chtěla říct. A taky vymyslet, jak. Přišla servírka a on si celkem bez zájmu objednal colu. Trochu jsem se napila – dva cukry byly vážně příliš – a znovu jsem začala.
„Tak co máš v plánu o prázdninách?“ zeptala jsem se a doufala, že můj hlas zní normálně.
Překvapeně se na mě podíval, jako by tuhle otázku nečekal, ale hned odpověděl. „Mám tady v srpnu domluvenou nějakou brigádu a v červenci pojedeme na dva týdny do tý Itálie,“ připomněl. Na to jsem si pamatovala. Tehdy mi nabídl, že bych mohla jet s nimi, ale já jsem byla zrovna v černé náladě, kdy jsem nevěřila, že se mi něco může povést, a tak jsem dětinsky odmítla. Od té doby jsem si to vyčítala, ale teď jsem za to byla ráda. Kdybych to už měla domluvený, nemohla bych jet s Lucasem do Francie. Mohli bychom se pár dní zastavit ve Štrasburku… začala jsem snít a musela jsem vyvinout jisté úsilí, abych se vrátila zpátky do reality našeho rozhovoru.
„Jo, už si vzpomínám,“ potvrdila jsem a teď jen čekala, až se na to stejné ze slušnosti zeptá on.
„No, a tys říkala, že jedete v srpnu někam na kola… ještě něco?“
„Asi pojedu do Francie,“ vyhrkla jsem asi rychleji, než bylo nutné, jenže jsem se bála, abych si to nerozmyslela. Ale odjet aniž by to věděl by nebylo fér.
„Fakt?“ usmál se. Vypadal, že je tomu rád. Asi postřehl, jak se mi myšlenka doma strávených prázdnin příčí.
„Jo,“ taky jsem se neubránila úsměvu.
„A s kým?“ pokračoval konverzačním tónem.
„No, s Lucasem,“ odpověděla jsem a pečlivě pozorovala jeho tvář, i když jsem věděla, že se kvůli emocím, které v ní uvidím, budu později cítit provinile. Neodpověděl hned, nejdřív se zhluboka napil.
„Aha,“ vydechl. „Takže vy teď s Lucasem… chodíte spolu?“
„Asi,“ přisvědčila jsem a snažila se při vzpomínce na něj neusmát.
„Aha,“ zopakoval a odmlčel se.
Seděla jsem tam, dívala se přímo před sebe někam nad jeho rameno, a tiše zuřila. Moje neschopnost začít smysluplnou konverzaci, která by alespoň trochu uvolnila napětí, které mezi námi bylo, byla opravdu k vzteku – a Jindřich mi taky moc nepomáhal. Znovu jsem se podívala na něj; vypadal, jako by se k něčemu odhodlával. Ani jsem nemukla, abych ho náhodou nepřerušila.
„Nejezdi,“ řekl na konec a prosebně se na mě podíval. „Co si tady bez tebe počnu!“ Sice jsem chápala, že by se rád viděl na Lucasově místě, ale takhle mě nutit do výčitek svědomí, které se určitě později dostaví, bylo opravdu nečestné.
„Však si poradíš,“ odvětila jsem s předstíranou lehkostí. Chvíli se na mě vyčkávavě díval, a když jsem svoje stanovisko nezměnila, zkusil to jinak.
„Něco se mi na něm nelíbí.“
„A co, prosím tě?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zastavit. Rozhodně jsem nechtěla vědět, co se mu na Lucasovi nelíbí. Můj názor na tu cestu rozhodně nezmnění a jen mi nasadí brouka do hlavy. A tak, než stačil pokračovat, jsem rychle dodala: „Prostě jsem se rozhodla, že pojedu. Tečka.“
Smutně pokýval hlavou a smířeně si povzdechl. „Je to tvoje rozhodnutí, to jistě.“
„Tak vidíš,“ opáčila jsem a dala servírce znamení, že budu platit. „Pošlu ti pohled,“ řekla jsem povzdbudivě, když jsem měla účet vyrovnaný a jen jsem se rychle natáhla, abych ho objala.
„Ahoj,“ rozloučil se a když jsem se u dveří otočila, abych mu naposledy zamávala, zjistila jsem, že mě sledoval pohledem. Rychle jsem otevřela dveře – šlo to poněkud ztuha – a protáhla se ven na ulici. Dávala jsem si pozor, abych se neotočila a, protože se mi už do očí draly slzy lítosti, které jsem nedokázala a snad ani nechtěla potlačit, vydala jsem se málo používanými postranními uličkami k zastávce. Vzala jsem to trochu oklikou, abych se stihla vzpamatovat.
Domů jsem přijela kolem páté odpoledne, dala si rychlou sprchu a jen ve spodním prádle zalezla do postele. Bylo mi vážně mizerně. Jindřich mi bude opravdu chybět. Navíc jsem, chtě nechtě, musela přemýšlet nad tím, co mu na Lucasovi nesedí, i když jsem věděla, že to byl spíš jen pokus odradit mě od cesty s ním. Tak jsem se ale těšila, že se mi jen z pomyšlení na to, že by snad naše zítřejší divadýlko nemělo vyjít, dělalo mírně nevolno. Chtěla jsem jet, opravdu, a děsila jsem se toho, co bych udělala, kdyby mi to neprošlo tou „oficiální“ cestou. Taky jsem přemýšlela (a psala) o tom, jak asi Jindrovi je. Sice jsem na něj byla ještě pořád trochu našvaná, že to nevybalil dřív, že mě má rád víc, než jako kamarádku, ale musela jsem ho litovat. Nevěděla jsem sice, jak se cítí, protože jsem se vždycky z milostného zklamání dokázala sama sobě vymluvit – prostě jsem si uvědomila, že dotyčný, který o mě nemá zájem má některou z mnoha reálných či smyšlených vad, přes které se nemohu přenést. Jejich největším společným hříchem ovšem bylo, že o mě prostě nejevili zájem. Musela jsem se ovšem připravit na zítřejší akci, a tak jsem energicky zaklapla deník, převlékla se do domácího oblečení a šla chystat večeři.
Když naši konečně přišli domů, určitě jim bylo divné, že jsem vařila, ale nijak to nekomentovali a nechali mě to vybalit, až jsem byla připravená. Vylíčila jsem jim, jak mi došel od pana učitele Morhiera email, ve kterém mi sděluje, že jsem byla, spolu se dvěma dalšími studenty, vybrána k měsíční stáži ve Francii. Protože jsem mu odepsala, že si jeho zájmu velmi vážím, ale věc budu nejdříve muset prodiskutovat s rodiči, uvolil se přijít zítra kolem páté – pokud nám to tedy bude vyhovovat – aby jim to všechno vysvětlil. Mamka z toho byla nadšená a chtěla hned vidět ten email. To mi trochu zatrnulo, protože samozřejmě žádný nebyl, ale vymluvila jsem se z toho s tím, že je napsaný franouzsky, takže by z toho stejně nebyla moudrá. Co nejjemněji jsem se snažila podat skutečnost, že odjezd je stanoven na pozítří. Překvapilo mě, že to vzali v celku v pohodě, navíc, když zjistili, že nebudu muset nic platit. To mi Lucas den před tím oznámil do telefonu a pak říkal, že musí rychle něco zařídit, a tak jsem neměla čas se s ním hádat. Ale ještě to budeme muset vyřešit. Sice jsem doufala, že to nebude nějak extra nákladné, ale že bych tam jela za jeho peníze nepřicházelo v úvahu.
Večeře zdárně skončila – s mamkou jsme se domluvily, že přijde o něco dřív a donese pomazánky a veku na chlebíčky - a tak jsem mohla jít do pokoje. Snažila jsem se rychle usnout a asi se mi to i povedlo.