Elena - 19. kapitola

Když ručičky ukazovaly pět hodin, neklidně jsem přecházela po pokoji, oblečená v těch stejných saténových skoro-teplácích, jaké jsem měla před tím. Při pomyšlení na Lucasovu návštěvu – a to, jak těsně se vyhnul setkání s taťkou, které by jistě nebylo příjemné – jsem ještě pořád měla motýlky v břiše. Věděla jsem, že mamka dole dodělává chlebíčky a sype do misky brambůrky. Upřímně jsem doufala, že nebudou česnekové, protože, když donesla česnekovou pomazánku (od babičky, takže bylo jasné, že tam je pravý česnek), musela jsem ji donutit, abychom udělaly ještě šunkové chlebíčky. Doufala jsem, že jí nebude divné, že se Lucas jiných ani nedotkne. Sedla jsem si na postel a nervózně poklepávala nouhou. Nechtěla jsem být dole a čelit mamčiným otázkám, které by mě jistě donutily říct o panu učiteli Morhierovi i to, co jsem nevěděla. Navíc bych si musela něco vymýšlet a pravděpodobnost, že by to bylo v rozporu s tím, co bude později říkat Lucas, byla příliš velká. Zazvonil zvonek a já jsem trochu nadskočila. Zatímco jsem sbíhala schody, v duchu jsem se modlila. Prosím, prosím, ať to vyjde! Mamka už byla u dveří a otevírala. Zatajila jsem dech.
Lucas tam stál, v černém saku, světle modré košili a a tmavých džínách vypadal vážně skvěle. Přesto, že žádné nepotřeboval, na nose mu trůnily dioprické brýle s moderními tenkými černými obroučkami, které mu dodávaly ještě více serióznosti. Popravdě řečeno vypadal mírně pedantsky, což ale bylo v této chvíli k užitku.
„Dobrý den, jsem Lucas Morhier,“ představil se a já jsem si všimla, jak zvýrazňuje svůj francouzský akcent.
„Bonjour,“ pozdravila jsem ho, jak bylo domluveno.
„Dobrý den,“ zopakovala po mě mamka a dodala. „Pojďte dál, prosím.“
„Děkuji, paní Skřivánková,“ vešel Lucas s profesionálním úsměvem na rtech.
„Nezouvejte se,“ řekla jsem a vedla ho dál do obývacího pokoje. Přišlo mi to hrozně zvláštní, že se k sobě musíme chovat jako cizí. Chtěla jsem mu sundat ty příliš přísné brýle a alespoň krátce ho políbit. Sedla jsem si na pohovku a Lucas se, zcela samozřejmě, usadil vedle mě.
„El, zeptej se pana učitele, co si dá na pití,“ houkla mamka z kuchyně.
„Co budete pít?“ otočila jsem se na něj a zašklebila se. Byla jsem otočená zády ke dveřím do kuchyně, takže mě mamka nemohla vidět.
„Rád si dám kávu, děkuji,“ odpověděl a bylo vidět, jak velkou práci mu dává udržet normální úsměv.
„Jistě,“ zatrylkovala mamka, která se objevila ve dveřích, a zaplula zpět do kuchyně.
„Nabídněte si,“ ukázala jsem na mísu s chlebíčky.
„Děkuji.“ Po jedněch se natáhl, ale já jsem ho zastavila.
„Ty ne, ty jsou s česnekem,“ zašeptala jsem rychle. Uchechtl se a sáhl po těch šunkových. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem, co mám říkat. Mamka chrastila s nádobím, ale mohla kdykoli přijít, a tak jsem považovala za nutné pokračovat v té hře na studentku a učitele. Zrovna jsem se nadechla, abych položila nějakou nevinnou otázku, když mě mamka zavolala, abych jí šla pomoct. Zvedala jsem se, když v tom jsem ucítila, jak mě Lucova ruka na koleni zadržela.
„Ještě jsme se pořádně nepozdravili,“ zašeptal, a pak mi dal letmý polibek na tvář.
Rychle jsem na něj otočila. „Ahoj,“ zašeptala jsem a krátce jsem ho políbila.
„Eleno,“ ozvalo ze znovu z kuchyně.
„Už jdu!“ zavolala jsem. „Snad to vyjde,“ zašeptala jsem směrem k Lucovi.
„Musí,“ odpověděl a pak mě pustil.
Když jsme s mamkou donesly kávu (dala jsem si ji i já), zrovna dorazil taťka a Lucasova přesvědčovací mise mohla začít. Celou dobu jsem jako na trní sledovala obličeje svých rodičů. K mému překvapení byli čím dál tím nadšenější a na za slabou hodinku procházeli itinerář snad s ještě větším nadšením, než já. Dělalo jim trochu starosti, že odjezd je tak na rychlo, ale když jim Lucas řekl, že bychom jinak nestihli nějakou konferenci studentů v Remeši, spolkli to a už nic moc nenamítali. Nebylo potřeba vyřídit žádné doklady, a tak největším problémem bylo rychle se sbalit. Když Lucas s díky odmítl večeři (v duchu jsem se smála) a kolem osmé odešel, byli jsme domluvení, že mě vyzvedne v poledne a pak pojedeme pro další dva – imaginární – studenty. Byla jsem tak hrozně natěšená, že jsem ani nevymyslela nějakou lest, abychom se mohli v klidu rozloučit, a nevečeřela jsem. Hned jsem utíkala nahoru a dvě hodiny věnovala balení. Pak jsem si zalezla do postele a radši jsem četla, abych se nemusela bolestivě těšit, dokud jsem nebyla tak unavená, že se mi klížila víčka, a hned jsem usnula.
Mamka mě vzbudila v osm, protože oba museli do práce a chtěli se se mnou ještě rozloučit. Vyslechla jsem si všechny ty rady, zákazy a příkazy, z nichž jsem měla v plánu dodržovat jen některé, docela poslušně a bez zbytečných řečí – chtěla jsem, aby odjeli co nejdřív a taky, aby neměli důvod se o mě strachovat. O půl deváté jsem už byla doma sama a tak jsem napsala Lucovi, že může přijet dřív, že naši už odjeli. Odpověděl, že ve dvě, jak jsme se domluvili. To mě naštvalo. Co tady budu tak dlouho dělat? Sedla jsem si k televizi a pustila Disney channel, kde právě běžel jeden z těch nechutně optimistických seriálů, jaké dokážou vyprodukovat a ve větší dávce snést jen Američani – a děti válející se celý den u televize. Uvědomila jsem si že, kdyby nebylo Luca, byla bych o prázdninách jednou z nich, a tak jsem to radši vypla. S chystáním jsem si dala na čas – měla jsem v plánu nechat ho chvíli čekat – ale nakonec jsem byla připravená včas. Snesla jsem domů těžkou tašku a znovu si, jen tak ze zvyku, pustila televizi.
Přijel asi deset minut po druhé.
„Ahoj, připravená?“ řekl se, když jsem mu otevřela.
„Jasně,“ zářivě jsem se usmála.
„Kde máš tašku?“ zeptal se a odnesl mi ji do auta. Jen jsem rychle překontrolovala, jestli jsem zamčela dveře na zahradu a vytáhla varnou konvici ze zásuvky, a už jsem zamykala vstup. Měla jsem co dělat, abych cestou k autu neposkakovala radostí jak nějaká malá školačka. Lucas zavřel kufr a přešel ke dveřím spolujezdce, které mi galantně otevřel.
„Děkuji,“ usmála jsem se.
„Tak jedem,“ oznámil, když si sedl za volant a pohledem zkontroval, že jsem připásaná. Asi si myslel, že si toho nevšimnu. Dvakrát vytůroval motor a pak jsme skutečně vyjeli. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se usmívat. Moje obličejové svaly prostě cítily, jak jsem šťastná a musely to dávat na jevo. Lucas se po mně spokojeně podíval. Pár minut jsme jeli mlčky.
Když jsem si alespoň trochu vychutnala fakt, že jedu s tímhle skvělým klukem sama do Francie, zeptala jsem se: „Ten itinerář, kterej jsi ukazoval našim byl opravdovej, nebo ne?“
„Jo, více méně,“ odpověděl. „Pojedeme se Solenne po jejím turné – ale jen chvíli a pak se stavíme za holkama.“
„Holkama?“ podivila jsem se.
„Jo. Jsou to naše příbuzné.“
„Aha.“
„Nemáš hlad?“ zeptal se, když jsme zastavovali u benzinky. „Musím vzít benzín.“
Uvědomila jsem si, že jsem neobědvala a teď mi trochu kručí v břiše, a tak jsem poslušně vystoupila. „Co chceš ty?“ zeptala jsem se.
„Nic, díky,“ Nijak jsem jsem to nekomentovala, i když mě jeho zjevná nechuť k jídlu trochu překvapovala – a nahrávala mé teorii. Koupila jsem si kuřecí bagetu a velkou neperlivou vodu.
„Myslel jsem, že mi doneseš česnekový chlebíčky,“ řekl napůl žertem, když jsme se míjeli ve dveřích; ještě musel jít zaplatit benzín. To mi připomnělo, že se s ním ještě musím domluvit (= pohádat) na těch penězích. Měla jsem s sebou samozřejmě svoji kreditku, kde jsem měla nějakých 10 tisíc, které jsem dostala k narozeninám. Bagetu jsem radši snědla venku, protože jsem mu nechtěla udělat nepořádek v autě. Když se vrátil, zrovna jsem vyhazovala prázdný obal do koše.
„Tak nádrž je plná, už nám nic nebrání,“ oznámil s širokým úsměvem.
„No…“ nevěděla jsem, jak začít. „Ještě jsme se nedomluvili, jak to bude s penězma.“
„Jak nedomluvili? Řekl jsem ti přece, že všechno bude na můj účet, ne? Navíc to bude hlavně cesta, když budeme ve Francii, tak budeme většinou jídat a spát buďto se Solenniným týmem, nebo u příbuzných a přátel. My se Solenne toho moc nesníme,“ poznamenal.
„Tak alespoň příspěvek na beznín.“
„Jel bych tam tak, jako tak.“
Poraženě jsem si povzdechla. Usmál se. „Tak nastupuj!“
Jak jsme se vyplétali z Brněnského provozu a najeli na tankodrom jménem dálnice D1, přemýšlela jsem o tom, co řekl. On se Solenne toho moc nesní? Že by měli stejnou speciální dietu? Musela jsem uznat, že by to bylo celkem logické. Čím víc jsme se vzdalovali od mě dobře známého světa, kde jsem si sotva dokázala představit něco nového, jiného, natož nadpřirozeného, jak kolem rozmazaně ubíhala krajina, začala jsem tomu čím dál více věřit. I moje rozumová část už začala pochybovat, že by to mohla být jen shoda náhod. Zachvěla jsem se. Mohla by to být pravda? Že všechno není tak, jak se zdá?
„Na co myslíš?“ zeptal se mě Lucas se zájmem. Trhla jsem sebou. Došlo mi, že jsem musela mít několik minut naprosto nepřítomnej výraz.
„Ale, jen tak. Kde je vlastně naše první zastávka?“ Sice mě to zajímalo, ale taky jsem nechtěla, aby pokračoval ve vyptávání. Ále, přemýšlela jsem nad tím, jestli náhodou nejsi upír.
„Ve Štrasburku, tam budeme asi tak tři dny a pak se připojíme k Solenne v Remeši – a dokonce půjdeme i na to studentský zasedání, jak jsem říkal tvejm rodičům.“
„To bude super, Štrasburk je hrozně krásnej,“ pochvalovala jsem si.
„To je,“ souhlasil a pak se znovu odmlčel.
V Česku jsme už zastavili jen jednou. Na hladkých německých dálnicích, kde už nehrozil otřes mozku pokaždé, když jsem se pokusila opřít si hlavu o okno, jsem usnula.