Elena - 20. kapitol

Probudila jsem se asi po třech hodinách – nechápala jsem, z čeho jsem byla tak unavená -, když Lucas zastavil na jedné německé benzínce. Bylo pár minut před sedmou hodinou večer a na obloze se honily tmevošedé mraky; pomyslela jsem si, že to je přesně ten odstín, co teď letí.
Jemně se na mě usmál. „Říkal jsem si, že asi budeš mít hlad.“
„Jo, díky,“ zívla jsem a poněkud neohrabaně se vysoukala z auta. Moje první cesta vedla na záchod, kde jsem opět s pobavením sledovala, jak se záchod sám umyje. Měla jsem vyměněných pár desítek eur a tak jsem si koupila ještě teplý čokoládový croissant. Zimomřivě jsem se choulila do lehkého svetříku a pomalu ukusovala. Do auta se mi ještě nechtělo a stejně Lucas někam zmizel i s klíčky, takže mi stejně nic jiného nezbylo. Když dlouho nešel, trochu jsem se nenápadně protáhla a šla se podívat, jestli náhodou nesedí na lavičkách za budovou. Nebyl tam, a tak jsem se druhou stranou vrátila zpět, na mé místo na dohled od auta. Nervózně jsem mačkala v ruce papírový sáček od pečiva. Sedla jsem si na bobek a přemýšlela, kde by se tak mohl zdržet, ale nic mě nenapadalo. Prosklenou stěnou benzínky jsem viděla dva ospalé korpulentní Němce, jak mátožně procházejí mezi regály, a mladou prodavačku opřenou loktem o prodejní pult a zřejmě studující nějakou učebnici. Lucas tam ale nebyl. Auto bylo pořád nepřístupné; začala mě trochu oklepávat zima. Nevěřila jsem, že by se tak dlouho zdržel na záchodě – a nic jiného mě už nenapadalo. Začala jsem se vážně bát. Byl pryč už půl hodiny, a ani mi neřekl, kam jde. Kam by tady taky šel? Seděla jsem poněkud ve stínu, protože silná světla, namířená na stojany s benzínem, mě bolela do očí. Pár středního věku už nasedl do auta a odjel. Na celé pumpě teď nebyl nikdo kromě mě a prodavačky, která viditelně nic nevnímala. Obloha se čím dál víc zatemňovala a prostranství přede mnou začalo vypadat hrozivě. Radši jsem se postavila. Na travnaté stráni, která se mírně zvedala asi o dvacet metrů vedle náhle zašustilo nějaké zvíře, a já jsem se hrozně vyděsila. Tuhle myšlenku na to, kde by asi tak mohl vězet, jsem do té doby vší silou odháněla, ale té chvíli jsem povolila soustředění, a tak mi nezbylo nic jiného, než přemýšlet nad tím, jestli náhoudou někde nehledá potravu. Sotva postřehnutelné kruhy pod očima, kterých jsem si všimla, když jsme zastavili, teď nabyly nového významu. Znovu jsem si začala procházet seznam toho, na čem jsem stavěla tuhle teorii, a, ke zděšení jedné a prapodivnému vzrušení své druhé poloviny, jsem začala pomalu věřit. Snažila jsem se alespoň trochu uklidnit, ale moc to nešlo. Byla jsem vystrašená, protože jsem nevěděla, jestli je vegetarián, nebo ne; byla jsem radostně vzrušená, protože… Proč? Zbývala ale ještě jedna otázka, kterou jsem musela vyřešit dřív, než ty ostatní, které budou jistě následovat. Kdy bude nejlepší doba, abych ho konfrontovala? Vůbec jsem neváhala, jestli to vůbec mám udělat, byl to jasný, logický krok, který naprosto nešlo přeskočit. Letmo jsem se podívala na hodinky; bylo něco po druhé hodině v noci.
Kde může, sakra, být?pomyslela jsem si. Tedy, věděla jsem, kde je, ale neřekla bych, že mu to bude trvat tak dlouho. Chytit v lesíku, který se zřetelně černal pár set metrů ode mě, nějakou veverku, králíka, nebo jiné zvíře, mu přece nemůže trvat hodinu! Asi za pět minut netrpělivého čekání, když už jsem začala být pěkně podrážděná, se konečně objevil.
„Kdes byl?“ vyletělo ze mě dřív, než jsem se stačila pořádně nadechnout.
„Na záchodě,“ odpověděl ihned, ale mě se přesto zdálo, že malinko zaváhal. Raději jsem to nijak nekomentovala, jen jsem rychle přeběhla ke koši na odpadky, a vyhodila tam usilovným mačkáním úplně poničený pytlík. Odemčel auto a zastavil se u dveří spolujezdce. Šla jsem k němu, stále trochu naštvaná. Dívala jsem se na něj, jako bych ho viděla poprvé, což byla vlastně pravda; viděla jsem ho poprvé takového, jaký doopravdy byl. Zvláštní, krásný; příliš zvláštní, příliš krásný. Příliš dokonalý. Mělo mi už dřív dojít, kdo to je. S trochu překvapení jsem si uvědomila, že autorka Upířích deníků se musela znát s nějakým upírem, protože popis jejich světa, toho, co mohou a nemohou, byl až příliš přesný. Zasmála jsem se. Asi bych jí měla napsat. Něco jako „Vím to!“. Takové velké teatrální gesto by se jistě líbilo Damonovi. Znovu jsem se musela usmát.
„Co tě pobavilo?“ zeptal se mě, když už jsem byla téměř u něj.
„Ále, nic,“ odvětila jsem. Liduprázdná benzika mi přišla příliš obyčejná, všední na takovéto prohlášení.
„Aha. No, už jsem se bál, že se na mě budeš zlobit,“ řekl a přitáhl si mě. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji.
„No, zlobila,“ přiznala jsem. „Ale už jsem v pohodě.“
„To jsem rád. Musel jsem zařídit ještě ubytování ve Štrasburku. Ten hotel, kde jsme měli bydlet, totiž měl nějaký problém s vodovodním potrubím, takže jsem musel hledat něco jiného,“ vysvětloval, zatímco já jsem na jeho světlém sportovním tričku nenápadným pohledem hledala sebemenší kapky krve. Uvěřitelná výmluva, pomyslela jsem si. Vzal mě za ruce a ovinul si je kolem krku. Věděla jsem, co teď přijde, a trochu jsem se zachvěla. Bála jsem se ale zbytečně. Když se naše rty spojily, cítila jsem jen osvěžující chuť bílých Orbitek, které měl, jak se zdálo, pořád po ruce. Abych ale nad touto skutečností uvažovala a snažila se ji nějak vyložit vzhledem ke svému přesvědčení, na to mi nezbýval ani čas a, jak se mi v té chvíli zdálo, snad ani mozek.
„Měli bychom asi vyrazit,“ poznamenal po chvíli. „Budou tam na nás čekat.“
„Kdo?“ zeptala jsem se zvědavě, zatímco jsem nastupovala do auta. „Solenne s Petrem?“
„Ne, ti přijedou až pozítří. Myslel jsem moji kamarádi, kteří mají ten malý penzion, kde budeme.“
„Aha,“ řekla jsem jen a přemýšlela o Solenne. Bylo jasné, že je s Lucasem v nějakém příbuzenském vztahu, pokud tedy není jeho sestra (a stejné stvoření, jako on), bude to jeho praneteř nebo něco takového, a když se za jeho sestru vydává, musí o tom vědět. Ale co Petr? Jeho život pro něj už tak byl v podstatě utrpením, a tak jsem nechtěla věřit tomu, že by mu Solenne záměrně věnovala takovou věčnost. Možná jsou ale ti lidé, kteří mu můžou pomoct, jak říkal Lucas, právě oni – třeba se to při přeměně zahojí, spekulovala jsem v duchu.
Za oknem ubíhala noc, ale já jsem se vůbec necítila unaveně, vždyť jsem taky prospala celé odpoledne. Lucas pustil nějaké CD se starými hity, které jsem sice znala jen povrchně, ale text byl tak jednoduchý, že jsem se ho po pár opakování refrénu snadno naučila, a pak jsme spolu hlasitě a falešně zpívali až skoro na německo-francouzské hranice. Kolem strohých betonových kukaní, které už téměř ztratily svůj smysl, se procházeli celníci, ruce založené na zádech. Projeli jsme bez jediného zastavení. Když jsme byli na francouzském území, znovu jsem se rozjařila a otevřela jsem okénko. Lucas zajel do odpočívacího pruhu, zpomalil tak na 60 km/h, a já jsem vystrčila hlavu z okýnka. Nadšeně jsem nasávala chladná noční francouzský vzduch a představovala si, že je jiný, než ten český. Za pár minut ale kolem nás projel velký náklaďák, a tak jsem rychle zavřela, aby se do auta nedostalo moc toho čmoudu, chrlil jeho výfuk. Kdyby to viděl nějaký ekolog, zbělely by mu z toho vlasy. Když Lucas viděl, že jsem se dost vyblbla, zařadil se opět do levého pruhu a nabral naši normální cestovní rychlost asi 140 km/h. Spokojeně jsem si pobrukovala melodii písničky, která tu noc jela už podruhé, a čas od času se na něj podívala, jen abych se ujistila, že se mi nezdá. Na pravé ruce se mu pořád třpytil prsten z elektronu. Napadlo mě, že bych taky takovej chtěla.
„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptala jsem se.
„Asi tak za hodinu,“ odpověděl. „Teď ale na chvíli zastavíme, jo?“
„Jasně,“ souhlasila jsem hned. Moje přesezené pozadí už žadonilo o chvíli chůze. Dálnice se vlnila mezi mírnými kopci, a každou chvíli z ní vedla odbočka k odpočívadlu. Na jedno takové Lucas zajel. Obvyklý dřevěný stůl s lavicemi byl postaven na malé vyvýšenině.
„Počkáš na mě tam?“ ukázal na to místo a já jen kývla.
Vysoukala jsem se z auta a pomalou chůzí se tam vydala. Nebylo to daleko, ale lampy, rozmístěné u vjezdu a výjezdu z odpočívadla sem dosvěcovaly jen tlumeně. Opatrně, abych si nezamazala kalhoty, jsem se opřela o stůl a dívala se směrem na jih, kam dál směřovala naše cesta. Nalevo ode mě se slunce už téměř zanořilo za blízký kopeček. Otočila jsem se k němu a koutkem oka jsem zahlédla Lucase, jak jde směrem ke mně s pleteným piknikovým košem. Nevěřícně jsem na něj vyvalila oči. Kde ho schovával? S úsměvem, viditelně spokojený s mou reakcí, ke mně došel a položil koš na stůl trochu navlhlý od rosy.
„Miluju stmívání,“ řekl a objal mě. V té chvíli jsem byla naprosto šťastná, nepotřebovala jsem nic jiného, než jeho ruku kolem svých ramen, ustupující noc a uklidňující bzučení cikád, narušené sem tam osamnělými pneumatikami, šumícími po silnici. Nevím, jak dlouho jsme tak stáli, ale pak si mě přitáhl ještě blíž, políbil mě do vlasů, a sedl si na stůl vedle koše.