Elena - 21. kapitola

„Tak, co si dáte, slečno?“ zeptal se a s pobízivým pohledem otevřel víko.
„Hmm, nevím, co je v nabídce, pane?“ opáčila jsem a nakoukla dovnitř. V košíku byly naskládané průhledné krabičky s nejrůznějšími dobrotami. Nejdřív jsem sáhla po malých pastelově modrých a žlutých makronkách.
Lucas se zasmál. „Myslel jsem si to.“
Víko mi dělalo trochu potíže a tak, než jsem ho vůbec stačila otevřít, už nám nalil do dvou plastových kelímků šumivé víno z malé, půllitrové sklenice. Když potom otevřel jahody v čokoládě, byla jsem tomu ráda, protože bych si jinam myslela, že se mi to jen zdá. Už tak to bylo příliš dokonalé. Potom jsme si přiťukli a připili na zdar naší cesty. Všechno bylo opravdu výborné.
„Jak se ti to ale podařilo udržet v chladu,“ zajímala jsem se, když jsem si vybírala už asi šestou jahodu.
„Cestovní chladnička?“ usmál se.
„Jasně, mělo mě to napadnout.“ Nebyla jsem nějak pořádně schopná myslet.
Potom jsme se odmlčeli; Lucas něco psal na mobilu, já ho pozorovala a stále se více se utvrzovala přesvědčení, že se nemýlím. Jen jsem teď potřebovala sebrat odvahu k tomu, abych se ho na to zeptala. Nechtěla jsem se ho ale zeptat přímo. Ze zkušenosti jsem věděla, že je nejlepší, když se nerozmýšlím, a prostě to udělám, a tak jsem ze sebo vykopla: „Cos mi to vlastně chtěl říct za tajemství, tehdy v noci?“ Vlastně docela nevinná otázka.
Ostře se na mě podíval. „Proč?“
Trochu jsem se zarazila a uvědomila si, že se mírně chvěju. „Jen tak, slíbils, že mi to řekneš…“
„A chceš, abych ti to řekl teď hned?“ zeptal se, seskočil se stolu, přešel ke mně a položil mi ruce na kolena.
„No…“ chtěla jsem rozhodně přisvědčit, ale pak mě oslnila světla autobusu, který přávě přijížděl na odpočívadlo. Dokázala jsem si živě představit úroveň soukromí po tom, co se z něho vyhrne celé jeho osazenstvo. K ideální atmosféře by to rozhodně nepomohlo. „Může to počkat,“ rozhodla jsem se nakonec.
„Dobře,“ kývl. A podíval se za sebe. „Pojedem?“
Mlčky jsem mu to odsouhlasila a pomohla mu uklidit věci.
Do Štrasburku nám zbývala ještě asi tak hodina, ve které jsme probírali věci týkající se našeho pobytu ve Francii. Zatím byl jasný jen program příštího týdne: čtyři dny ve Štrasburku jen tak, a potom cesta na studentský kongres v Remeši.
Do mého oblíbeného města jsme dorazili kolem deseti hodin večer. Viděla jsem na Lucasovi, že je vážně unavený – do té doby mi ani nepřišlo divné, že celou tu cestu odřídil on. Jeli jsme skoro až do centra ale pak Lucas odbočil do malé uličky, kde měli jeho přátelé malý rodinný penziónek. Dostali jsme útulný pokoj v podkroví, s malou koupelničkou. Z okna byl krásný výhled na řeku a historickou část města; seděla jsem u něj celou dobu, co se Lucas sprchoval. Vyhýbala jsem se pohledu na manželskou postel, i když jsem věděla, že je to dětinské. Byli jsme oba tak unavení, že by nám bylo jedno, i kdybychom spali na slamníku mezi krávami. Když se Lucas vrátil – měl na sobě jen trenky a vlasy měl ještě mokré – rychle jsem prohrabala kufr, abych našla pyžamo, ručník a toaletní taštičku. Byla jsem hotová v rekordním čase a našla Lucase už spícího. Potichu jsem si uklidila věci, zavřela kufr a natáhla se vedle něho. Sprcha mě ale trochu osvěžila, a tak se mi ještě moc spát nechtělo. Sedla jsem si na svoji polovinu postele a dívala se, jak mu slunce, proudící mezerou v závěsech u okna, hraje ve vlasech a na svalnatém předloktí. Na prostředníčku měl zlatý prsten. Měla jsem chuť mu ho stáhnout, ale odolala jsem. Byla by to poněkud drastická zkouška a já jsem si rozhodně nechtěla potvrdit svou teroii tím, že by na posteli zbyla jen hromádka popela. Zvrátila jsem se nazad a spokojeně si založila ruce za hlavou. Jakmile jsem zavřela oči, propadla jsem se do nevědomí.
Probudilo mě cvaknutí zavíraných dveří. Rychle jsem se posadila a otevřela oči, ale v pokoji nikdo nebyl. Asi mi šel koupit snídani, pomyslela jsem si líně a znovu se zachumlala do peřiny. Po půl hodině mě ale to nečinný čekání přestalo bavit, a tak jsem se oblékla a sešla dolů, kde Lucasův kamarád se svou mladou ženou zrovna snídali. Byli to asi ranní ptáčata, protože jsem cestou míjela velké hodiny v hale, které ukazovaly, že je šest hodin ráno. Byla jsem naprosto bdělá a skvěle odpočatá, a vracet zpět do postele se mi nechtělo.
„Bonjour,“ pozdravila jsem. „Nevíte, kde je Lucas?“
„Říkal, že si musí něco zařídit a že přijde tak za dvě hodiny. Nechcete se nasnídat?“ odpověděl mi Pierre.
„Ne, děkuji, půjdu se projít a koupím si něco cestou. Je tady ve městě takový ten systém na půjčování kol?“
„Ne, to bohužel není. Ale můžete si půjčit moje, jestli chcete,“ zareagovala Pierrova manželka.
„Jé, to byste byla moc hodná,“ rozzářila jsem se. Ještě jsem si rychle vyběhla nahoru pro malou tašku, kam jsem strčila mobil, peněženku a deník, a vydala se ven.
Když jsme tady byli se třídou, procházeli jsme se hlavně po centru, které jsem si zamilovala, a tak jsem se rozhodla vydat podle řeky tam. Byla jsem ráda, že jsem měla to kolo (které mělo ten úžasný odstín správně oprýskané červené), protože jsem se mohla rychleji dostat do chládku pod stromy kolem ní. Nenapadlo mě předtím, že slunce bude tak pražit už ráno.Zjistila jsem, že je lepší na sukni sedět, i když pak nevypadá tak hezky rozvlátě – pořád lepší než látka zamotaná v kole a země nazíraná příliš z blízka. Trvalo mi asi pět minut, než jsem se vůbec vymotala z uliček a uviděla řeku. V obležení starobylých domků a s párou, která se pomalu rozplývala v nebi, vypadala jak z nějakého kýčovitého obrázku naivního malíře. Zrovna jsem si říkala, že jsem si měla vzít kšiltovku, nebo alespoň nějaký šátek na hlavu, na kterou už mi nepříjemně pražilo slunce, když jsem projížděla kolem malého obchůdku se suvenýry. Ve výloze jsem zahlédla slamáky, a tak jsem smykem zastavila a hrnula se tam. Kolo jsem opřela o pouliční lampu tak, abych na něj dobře viděla. Otevření dveří rozcinkalo rolničky nad nimi a z poza pultu vykoukla blonďatá hlava nějakého malého, asi tak sedmiletého, kluka.
„Bonjour,“ řekla jsem trochu rozhozeně. „Máš tu někde rodiče?“
„Ne, proč?“ odvětil kluk, který zatím přelezl pult a seskočil na zem.
„No, že bych si chtěla něco koupit…“ vysvětlovala jsem a bylo mi u toho trochu trapně.
„No, však si kupujte,“ odpověděl naprosto nevzrušeně. „Co byste chtěla?“
Chvíli jsem na něj jen tak zírala, ale pak jsem se přesunula ke stojanu s klobouky a vybrala si jeden s hezkou květovanou stuhou, která se mi hodila k sukni. Zaplatila jsem – klučík ovládal pokladnu jako starý mazák – a spokojeně vyšla ven. Kolo tam ještě naštěstí stálo, a tak jsem mohla pokračovat dál. Opravdu jsem si tu jízdu užívala a nemohla jsem se neusmívat. Připadala jsem si jako … no, nevím, jak kdo jsem si připadala, ale líbilo se mi to. Ještě jsem se stavila v pekárně, kde jsem si koupila dva máslové croissanty a láhev vody. Po pár minutách jízdy kolem řeky, kdy jsem míjela úžasné hrázděné budovy, jsem narazila na malý parčík, kde jsem zastavila a posadila se na jednu lavičku, čelem k řece. Na hladině líně plavaly kachny, no prostě skvělá idylka. Když jsem spořádala svoji snídani, vytáhla jsem deník. Ani jsem nedávala pozor na čas; věděla jsem, že i kdyby se Lucas vrátil dřív, než já, Pierre mu řekne, kam jsem se poděla. Seděla jsem ve stínu, a tak mě po nějaké době chladný větřík roztřásl, a tak jsem se rozhodla vrátit. Drobky po croissantech jsem z pytlíku vysypala kachničkám, které si toho ani nevšimly. Cestou zpět jsem se soustředila na to, abych se přesvědčila, že bude jen v mém nejlepším zájmu oznámil mu fakt, že už to vím, co nejdříve. Nejlépe dnes večer. Míjela jsem velkou starou budovu, před kterou byly geometrické obrazce z květin. Její velké hodiny ukazovaly něco po druhé hodině. Trochu jsem zabloudila, ale nakonec jsem se zdárně objevila na dvorku penzionu, kde už seděl Lucas v malé stoličce a četl si noviny.
„Ahoj,“ pozdravila jsem rozjařeně a seskočila s kola.
Zvedl hlavu. „Ahoj, ještě, že jsi tady. Deset minut a jel bych tě hledat!“
„Ale no tak, já se přece neztratím!“ odporovala jsem se smíchem, i když jsem byla trošku uražená. Vážně se neztrácím. Aspoň ne moc často.
„Tak jaká byla procházka?“ zeptal se a složil noviny.
„No super, půjčili mi tady to super kolo, a dokonce jsem si koupila klobouk!“ Rychle jsem přešla k němu, abych mu mohla dát pusu.
„To vidím,“ rozesmál se, když ho píchl do oka.
„Promiň,“ řekla jsem a radši ho sundala.
S mávnutím rukou si mě stáhl na klín. „A už jsi snídala?“
„Jo, jasně.“
„A co chceš teďka dělat?“
„Nevím, byla jsem tady jen jednou, takže nemám tušení,“ přiznala jsem.
„Aha… Takže co nejdřív prohlídka města?“
„Klidně, byla jsem jen kousek u řeky.“
„Jen si zaběhnu pro foťák a hned jsem zpátky.“ Postavili jsme se.
„Jo, a pojedeme zase na kolech?“ nasadila jsem prosebný výraz.
„Jo, půjčím si Pierrovo,“ souhlasil.