Elena - 23. kapitola

Jak jsem vstoupila, vyskočil na nohy.
„Mohli bychom jet co nejdřív?“ zeptala jsem se rychle, protože jsem měla strach, že mě zase začne přesvědčovat.
„Jistě. Můžu hned,“ odpověděl. „Vezmu ti tašku.“
„Díky.“ Stála jsem tam a dívala se na toho krásného kluka a uvědomila si, že ztratil svoje kouzlo. Belle bylo jedno, že je Edward upír, připomněla jsem si. Jenže mě není jedno, že Lucas není. Asi měl pravdu. Jsem vážně blázen. Sledovala jsem ho, jak přechází pokoj a bere moji tašku, se kterou potom schází schody. Slyšela jsem krátkou konverzaci, kterou měl dole s Pierrem, který se divil, kam jedu. Zaslechla jsem „smrt v rodině“ a rozhodla se toho držet. Tahle verze toho, proč tak najednou odjíždím, má dokonce tu výhodu, že vysvětluje, proč jsem jela půlkou města brečky.Vlastně to bude o skvělá výmluva i pro mě. Mami, Lucasovi umřela babička a tak jsem se musela vrátit. Je jediný pozůstalý a musí se o všechno postarat. Jen bych mu tam překážela. Skvělé. S náladou o půl stupně lepší jsem sešla dolů, abych se rozloučila s Pierrem a jeho milou ženou. Ta vypadala, že je jí vážně líto, že musím odjet, a její slova soustrasti zněla opravdu upřímně. Nasedla jsem do auta a byla jsem vážně ráda, že Lucas pustil právě běžící zprávy v rádiu natolik hlasitě, aby vyloučil jakoukoli konverzaci. Jen jsem civěla z okna na to krásné město, které také najednou ztratilo lesk, a přemýšlela o tom, jestli byl předpoklad, že je Lucas životu nebezpečná mytologická stvůra, která je právě v módě, to nejdůležitější, co jsem na něm viděla. Musela jsem si přiznat, že ze začátku asi ne, ale potom jsem byla z toho svého „objevu“ tak mimo, tak nadšená, že si už ho nedokážu představovat jinak. Asi to tak bude. A i kdyby ne, potom, co jsem tady předvedla, jsem ho už nikdy nemohla vidět. Při nejlepším tak za padesát let, když nám tyhle trapné okamžiky milosrdná skleróza vymaže z paměti. I když já jsem dost pochybovala, že na to někdy zapomenu.
Před letištěm jsme se rozloučili.
„A pozdravuj Solenne,“ připomněla jsem mu a krátce ho objala.
„Jasně, dávej na sebe pozor,“ odpověděl a já se otočila a vešla do letištvní haly.
Měla jsem ještě docela dost času, a tak jsem se posadila do jedné internetové kavárny a poslala Jindrovi a našim mail, že letím zpátky. Procházela jsem ještě nějaké své oblibené stránky – částečně proto, abych něco dělala a mohla nemyslet, a asi tak za deset minut mi Jindra odpověděl.
Budu čekat.