Netvor jménem Erik

„Ano, myslím, že to bude dnes v noci. Takže jak jste řekl, příjdeme na křest hned pozítří. Děkuji, moc vám děkuji.“ Žena s černými vlasy a s miminkem v břiše div kněze neobjala. Otočila se špičce, jakoby si cvičila balet a vstříc domovu se rozběhla, jen aby už byla u svého milého. Nemohla se dočkat, až mu tu novinu prozradí. Tu zprávu, že na křest mohou přijít již ve středu.
Doma téměř vyrazila dveře, jak rychle vběhla dovnitř.
„Tak co, miláčku?“ zeptal se její manžel a políbil ji na rty.
Na krásné, rudé rty, avšak studené z chladného kostela.
***
Konečně, po úmorných hodinách bolesti a křiku se ozval dětský pláč. Chůvě se v očích zrcadlil strach, když na dítě pohlédla, ale snažila se být statečná. V koutečku duše doufala, že to, co měl chlapec na tváři, byla jen krev, jenž je samozřejmě normální, ale na druhou stranu očekávala nejhorší.
Dost dobře věděla, jak tito nešťastníci končí. Většinou jsou utopeni, udušeni, nebo odloženi v lese. Jen málokdy se rodiče rozhodnou nést to hrozné břemeno a dítě si nechat. Chůva bohužel svoji paní znala a věděla, že ona se takhle nerozhodne. Povzdychla si.
Viděla, že matka vysílením omdlela. Teď má čas. Může dítě umýt a schovat ve svém domku. Paní potom může třeba říci, že dítě zemřelo pár hodin po porodu… Nebo cokoli jiného.
Vzala chlapce do náruče a odešla ho umýt. Samozřejmě, že na tváři se nic moc nezměnilo. Jen nebyla tak zakrvácená. Ta tvář vypadala, jakoby ji někdo potrhal. Na některých místech, jakoby pokožka úplně chyběla, zkrátka tam nebyla. Snad to byla chyba lebky, že byla tvář tak pokřivena. Očka byla kulatá, maličká a černá, vůbec ne velká a modrá jako u jiných novorozenců. Na hlavičce měl trochu jemných, černých vlasů.
Chůva měla na okamžik nutkání dítě pod vodou nechat, utopit ho. Jenže chlapec se na ni díval takovým zoufale důvěřivým pohledem, že ho opět z příjemně teplé vody vyndala a zabalila ho do osušky. Když zaslechla šramot, polekaně se otočila, ale byly to jen větve, bušící do oken. Oddychla si, přitiskla si dítě k sobě a rychlým krokem odešla s dítětem do svého skromného domku v lese kousek od domu, kde slouží. Položila ho do své postele a přikryla ho.
Jenže dítě se rozplakalo – ovšem, mělo hlad. Chůva chvíli přemýšlela. Jaké mléko se dává miminkám, když není mateřské? Kravské mléko? Kozí? Nejspíš to kozí. Gissele, tak se chůva jmenovala, vyšla z domku, aby nadojila kozu. Jediné zvíře, jenž k jejímu skromnému příbytku patřilo. Potom se vrátila a chlapce nakrmila. Jeho tvář už jí nepřišla tak odporná jako v prvním okamžiku. Dá se na to zvyknout.
Věděla, že zde nemůže moc dlouho zůstat. Proto jen uložila kloučka ke spánku, zamkla domek a vrátila se k paní. Právě se probrala.
„Kde je mé dítě?“ ptala se.
Chůva se na poslední chvíli rozhodla, že řekne pravdu – tedy téměř.
„Je mi to moc líto, madam, ale ten chlapec se narodil hodně zohavený, takže jsem ho nechala zabít,“ řekla.
Paní přikývla. „Děkuji, Gissele, jsem ráda, že jsem tu zrůdu nemusela vidět.“