Netvor jménem Erik

Anotace: 2. Kapitola - Erik

Gissele dostala volno, paní si musela tu příšernou zprávu srovnat v hlavě. Chůva přiběhla do domku zrovna ve chvíli, kdy se dítě probudilo. Opět to byl trošku šok, ale ona již věděla, co ji čeká. Pohladila chlapce po hlavě a dala mu znovu napít mléka. Potom si ho vzala do náruče.
„Jak se budeš jmenovat? Musíš přeci dostat nějaké jméno! Nemůžeš být jen chlapec,“ řekla, zatímco dítě chovala.
Přemýšlela nad vhodným jménem, ale nemohla na žádné přijít. Potom jí padl zrak na knihu, jenž měla otevřenou na stole. Panna a Netvor. Namátkově si přečetla pár vět.
Princ Erik opět získal svoji podobu. Láskyplně objal Bellu kolem pasu. Políbila ho a překvapeně, avšak mile, se na něj usmála. Pořád nemohla uvěřit tomu, že již není netvor.
„Budeš se jmenovat Erik,“ zašeptala Gissele chlapci, „Erik, jako ten princ z knihy. Jednou ti ten příběh přečtu.“
– O tři roky později, pohled Gissele –
Zvědavě jsem nahlédla Erikovi přes rameno. Právě si něco čmáral. Na svůj věk – pouhé tři roky – byl neobyčejně šikovný. Jistě byl velmi umělecky nadaný. Pokud šlo o kreslení, přeskočil pár let. Žádné dětské čárky a kroužky.
I rozumově byl dost vyspělý. Dokázal skvěle uvažovat nad situacemi, nad kterými bych i já sama zakroutila hlavou. Měla jsem z něj radost.
Po smrti naší paní – jenž zemřela zanedlouho po „smrti“ Erika – stále hledám práci. Být chůvou v jejím domě by bylo zbytečné, protože pán po té zprávě spáchal sebevraždu.
Ze začátku to byl horor. Co mám dělat, když mi doma leží v posteli chlapec se zohavenou tváří a k tomu jsem bez práce? Jenže právě ten zohavený chlapec – Erik – mi dodal sílu žít. Jeho oči. Jeho smích, jeho pláč. Jeho hlas. Ano, ten hlas byl téměř jako andělský. Vůbec se nehodil k jeho tváři. Ale patřil k ní. Od doby, co začal mumlat, si ho bez toho hlasu nedokážu ani představit.
„Mami, podívej se.“
Andělský hlas se ozval a já se za ním ohlédla. Erik mi ukazoval svůj obrázek. S úžasem jsem si uvědomila, že je to naše světnice. Ale na tom obrázku byla snad ještě krásnější, než je doopravdy. Na stole stála svíčka. Erik umí nádherně vypracovat plamen. Mám pocit, že kdybych se toho místa na obrázku dotkla, spálím se.
„Je to překrásné,“ vydechla jsem a myslela jsem to vážně.
Protože tady se to jinak myslet nedalo.