Netvor jménem Erik

Uběhlo již šest let od doby, co se Erik narodil. Gissele byla těžce nemocná. Konec konců byla již stará, když se chlapce ujala, bylo jí téměř sedmdesát.
Skoro jen ležela, jen když musela uvařit, tak vstala a to s velkou námahou. Věděla, že již dlouho živa nebude, ale měla o chlapce velkou starost. Co se s ním stane, až ona zemře? Nebude zabit? Nepřežije tu, pokud neuteče. Jenže může šestiletý chlapec utíkat Paříží a skrývat se?
Gissele si smutně povzdychla.
„Eriku, mám pro tebe složitý úkol,“ zašeptala jednou.
Erik vzhlédnul od obrázkové knihy Panna a Netvor a ihned k Gissele přispěchal. „Ano, maminko?“ zeptal se.
„Cítím, že slábnu, drahý. Zanedlouho tu již budeš sám. Jenže tu nebudeš moci dlouho zůstat,“ odpověděla mu.
Erik ztuhl, když ji slyšel. Nevěděl, co na to říci. Dost dobře věděl, co to znamená. Gissele se vydá na cestu k Bohu, na cestu, odkud se ještě nikdo nevrátil.
S Gissele o Bohu často mluvili. Bůh nám dal život a Bůh si ho opět vezme, aby ho mohl dát někomu dalšímu. Nikdo nežije bez důvodu, každý člověk, ať vypadá jakkoli, zde má svůj úkol.
„A jaký úkol?“ ptal se Erik, když to slyšel poprvé.
„To nikdo neví,“ odpovídala chůva, „ale když to udělá, pozná, že to měl udělat.“
„A jaký byl tvůj úkol?“
„Mít tebe.“ …
A teď tu Erik smutně sedí u Gissele, jejíž oči právě vyhasly. Erik plakal. Stále mu znělo v hlavě: Nebudeš tu moc zůstat… Jenže kam by měl jít?
Vzpomněl si na knihu Dívka se zápalkami. Našli ji umrzlou v uličce. Chvíli myslel, že chce skončit stejně. Jen by to byl Chlapec se zápalkami – ale věta „každý má svůj úkol“ mu připomněla, že to udělat nesmí. Gissele by to nechtěla.
Bůh by ho k sobě ani nevzal, protože by nesplnil úkol. Vyběhl z domku ven. Zrovna kolem projížděl cirkus. Erik nikdy cirkus neviděl, proto byl zvědavý a ihned se tam rozběhl. Byl tak unešen krásným zdobením vozu i řevem obdivuhodných zvířat z dalekých zemí, že zcela zapomněl na svůj vzhled.
V malém okně se pohnul závěs, vůz zastavil a vylezl z něj snědý muž v bordovém obleku.
„Ahoj chlapče,“ pozdravil Erika.
„Dobrý den.“
„Máš tu rodiče?“ ptal se muž.
„Nemám rodiče,“ špitl Erik smutně.
„Chceš se podívat dovnitř?“ Jen přikývl.
Muž mu pomohl do vozu, kde chlapec po hodině údivu a nebývalé zábavy usnul…