Netvor jménem Erik

- Pohled Erikův -
Probudil mě až náraz. Jako bych přeskočil nějaký malý kámen… Otevřel jsem oči a vzápětí vyletěl na nohy. Přeci nejsem doma! Ale kde tedy jsem? Rozhlédl jsem se. Byl jsem v místnůstce, kde byly dřevěné stěny. Za nimi se ozývalo ržaní koní.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Jsem v cirkusovém voze. Ano, vzpomínám si na toho muže, co mi zde vše ukazoval. Že bych usnul? Evidentně je to jediné přijatelné vysvětlení. Zmateně jsem přikývl sám sobě v odpověď.
„Jsi v pořádku?“
Vystrašeně jsem se podíval na malou holčičku v černo-červeném oblečku. Když se mi podívala do tváře, trochu se polekala, ale hned se zase uklidnila.
„Budeš tu asi nový, že?“ zeptala se s milým úsměvem.
Cože? Ona si snad myslí, že patřím k cirkusu?
„Ne, já… ten pán řekl, že se tu můžu porozhlédnout…“ zakoktal jsem.
Děvčátko se na mne udiveně podívalo. „Jenže mi už přeci jedeme!“ řeklo.
Vrhl jsem se k oknu, abych se přesvědčil. Již jsem jen stěží poznával rodnou Paříž. Les, kde byl domek, v němž jsem bydlel, už jsem ani neviděl. Byl pryč, všechno bylo pryč.
„Ne… to ne,“ zašeptal jsem a rozbrečel jsem se.
Už nikdy se nevrátím domů… Byl jsem neopatrný, maminka mi přeci říkala, že nezáleží na tom, jak se věci jeví vzhledově… Že záleží na tom, jaké opravdu jsou. Neplatilo to jen na lidi, teď už to vím. Jenže teď už je pozdě.
„No tak, chlapče, neplakej...“ snažila se mě holčička utišit, „jak se jmenuješ?“
„Erik,“ odvětil jsem se slzami v očích.
Děvče se usmálo. „Já Marguerite.“
Marguerite? Zvláštní jméno. Pěkné jméno. Líbí se mi. Ale to, že tu jsem zavřený, se mi ani trochu nelíbí.
Otevřely se dveře a dovnitř vešel muž, jenž mě sem dostal. Nesl nám podnos s nějakým jídlem. Jenže já jídlu nevěnoval nejmenší pozornost.
„Chci domů!“ vyváděl jsem, „odvezte mě domů!“
Muž se jen zasmál. „Neříkal jsi náhodou, že nemáš rodiče? Teď bydlíš s námi.“
Do očí se mi hrnuly slzy, ale já se snažil být statečný. Potom jsem v rohu zahlédl oprátku. Kdyby mezi Božími zákony nebylo Nezabiješ, tak už by tomu muži v červeném plášti jeho oči dávno vyhasly. Marguerite si všimla mého pohledu.
„Eriku,“ zašeptala, „to nemůžeš.“
Zamračil jsem se. Já vím, že nemohu. Přišli by další. Oni by zabili mne. „Já vím,“ odpověděl jsem šeptem, „vím, že nemůžu.“
Muž nám položil na dřevěný stolek podnos s ovocem a potom odešel. Vzal jsem si do ruky, jenž se mi třásla vzteky, jeden pomeranč a místo toho, abych si ho oloupal a snědl, jsem s ním naštvaně mrštil o zem.
„Eriku!“ rozčílila se Marguerite, „oni to neuklidí! Buď to uklidíme sami, nebo tady bude ten pomeranč na podlaze navždy.“
Smutně jsem přikývl, vzal si jablko a zakousl se do něj. Potom jsem si sedl na několik srolovaných koberců, jimiž se při představení vykládala manéž. „Jak ses sem vlastně dostala, Marguerite? Nebo tu jsi s rodiči?“ zeptal jsem se zvědavě.
Marguerite si sedla vedle mne. „Víš… Já jsem tu dobrovolně. Nebo spíš… Byla jsem tu dobrovolně. Hrozně jsem chtěla být akrobatka. Moc jsem to chtěla. Ten člověk – jak tu teď byl – mi slíbil, že ze mne akrobatku udělá. To mi byly čtyři, víš… Ještě jsem všemu věřila. No ale po roce jsem sice byla akrobatkou, ale nikde jsem nevystupovala. I když ostatní vystupovali. Ptala jsem se proč. Víš, co mi řekli? Že k nim nepatřím, tak ať držím jazyk za zuby,“ odpověděla.
„Takže není moc hodný,“ uvažoval jsem nahlas.
Marguerite vykulila překvapeně oči. „Je příšerný!“
Jen jsem přikývl, už jsem nic neřekl. Dojedl jsem jablko a dal ho do pytlíku, jenž si zde Marguerite zařídila jako odpadkový koš. Potom jsem vzal druhé jablko a dal ho koni, který ke mně zrovna vystrčil hlavu. Snědl ho tak rychle, že jsem to téměř ani nepostřehl.