Vyrovnání I.část

Vyrovnání

SAR, Palác revoluce, chodby, 11:02, 15.srpna 2011.
Po dlouhé a bohatě zdobené chodbě prosluněného Paláce revoluce, někdejšího královského paláce, v Saúdskoarabské republice, procházela dlouhá delegace nearabských hostů. Především muži, sem tam i žena, v kvádrech a kravatách a s úsměvy na rtech, že když se daří tak se daří.
Doprovázeli je příslušníci Arabské republikánské gardy, nepřátelsky vyhlížející a dobře vyzbrojení a vycvičení vojáci, kteří nebyli z evropských a severoamerických hostí nikterak nadšení.
Delegace se zastavila před velkými dveřmi a ozbrojená stráž je otevřela. Delegace se ocitla ve velké zasedací místnosti, kde už za dlouhým obdélníkovým stolem z dubu, seděli všichni ministři zahraničí jednotlivých arabských republik. Ministři na ně hleděli, někteří s obavami a někteří s mírnými úšklebky, leč nebozí hosté netušili co to má znamenat a tak se prostě usadili a šéf delegace, Jean Dalander jemně pokývl hlavou.
„Drazí zástupci Sjednocené arabské federace…“začal francouzský ministr, ale byl přerušen pozvednutím ruky ministra Egyptské federativní republiky, Massouda al-Zannaniho.
„Jsme rádi, že jste na naše pozvání dorazili a že nyní, když už se situace zklidnila a arabské národy získali vytoužené svobody a práva, budeme moci vyřešit problém, který Araby trápí dlouhé desítky let…“pronesl Ahmed ibn-Zaladi, ministr ze Sýrie.
„Posloucháme, nicméně rádi bychom projednali neustále se protahující a nepravidelné dodávky ropy do Evropské unie a USA. Tento neutišený stav probíhá od saúdskoarabské revoluce a ustanovení republiky…“namítla ministryně Koczianová, z Polska.
„To je přesně to o čem chceme mluvit, ale musela byste mě nechat domluvit…“řekl ibn-Zaladi ostrým hlasem.
„Sharmuta…“pronesl tiše jeden z arabských ministrů k druhému a ten s úšklebkem přikývl.
Ministryně netušila, že jí právě častovali děvkou.
„Víte co je dnes za den? Není to sice kulaté výročí, ale je to výročí…“zeptal ibn-Zaladi, ale euroameričtí ministři netušili co to má znamenat.
Ibn-Zaladi opatrně vstal a přistoupil k blízkému oknu, kterým bylo vidět na několika miliónoví Rijád.
„Před 58 lety, Ústřední zpravodajská služba společně s britskou rozvědkou smetli vládu Muhammada Mossadeka. Rozhodl se totiž, že iránská ropa patří iránskému lidu. Smetli jeho vládu a nastolili západu úslužnou diktaturu do té doby nenáviděného šáha Rézi Pahlávího…“zrekapituloval ministr krátce historii.
„Zároveň, vždy když se nějaký stát pokusil dostat z vašeho vlivu byl zničen nebo terorizován. A proč? Protože tyto státy jsou nejednotné, avšak arabské státy už nejednotné nejsou…“řekl ibn-Zaladi a Evropané a Američané se na sebe znepokojeně podívali.
„Po celé dvacáté století Evropané a Američané ve své naduté pýše dosazovali jednoho monarchu a jednoho diktátora za druhým v celém arabském světě a naše národy krváceli pod jejich vládami… s tím však nastal konec, neboť éra Federace začala. Dnes začíná naše pomsta a vstupuje v platnost kolektivně ujednané rozhodnutí o vyhlášení embarga na vývoz ropy do západních států…“řekl ibn-Zaladi a v cizích delegátech by se krve nedořezalo.
Německý ministr, obézní plešoun Hoffendorf se začal smát.
„Vtípek na představení, povedl se, chvíli jsem vám uvěřil…“odsekl a stále se usmíval.
Nicméně úsměv na tváři mu zmrzl, když spatřil, že arabští předáci se neusmívají a tváří se jako ledové sochy.
„Blbost!“křikl Dalander.
„Zbláznili jste se?“zeptala se Koczianová, která stále stejně jako ostatní ministři nemohla věřit vlastním uším a ani očím.
„Nikoliv. Odbytiště už máme zajištěné. Čína je rychle rostoucí ekonomika, která se ovšem přehřívá a jeden z důvodů přehřívání je i fakt, že mají akutní nedostatek některých surovin, například ropy a ani ruské dodávky ropy nejsou schopny ji dostatečně pokrýt. Ropovody vedoucí přes Turecko a Irán, do bývalých sovětských středoasijských republik a Mongolsko, skončí v Číně a budou tam denně dovážet přes 60 miliónů barelů ropy čímž pokryjeme poměrně velké procento ropných nákladů Číny. Indie nám s tím pomůže, Pákistán už ve vás ztratil důvěru a Irán za to bude přijat do Federace navzdory tomu, že to není arabský stát. Část ropy budeme možná prodávat Rusům a kavkazským republikám, ale vám už ani kapku. Touhle dobou by měl vyplout poslední tanker ropy do Evropy, tak si važte každé kapky…“pronesl ibn-Zaladi a cizinci nyní mohli spatřit vítězoslavné úsměvy na tvářích arabských vůdců.
„Zničíte globální ekonomiku!“zaječel Hoffendorf rudý vzteky.
„Kdepak. Jen tu evropskou a americkou. Zbytek světa se bez vás obejde…“dodal libanonský ministr, atlet Yúsuf al-Amadi.
Cizinci vyskočili od stolu a okamžitě se vraceli na svá velvyslanectví, aby informovali vlády Evropské unie a Severoamerické unie o nepříliš dobrých novinkách. Místo, aby dojednali kontrakty na ropu s novou vládou, vraceli se s embargem a ropnou krizí.
„Evropa a USA zareagují agresivně…“řekla jordánská ministryně Shadia ibn-Zavahri.
„Ať zareagují a přijdou. Ropná pole a rafinerie jsou podminovaná a oni nedostanou už ani kapku arabské ropy…“řekl rázným hlasem ibn-Zaladi.
Ostatní ministři uznale kývali hlavou.
„Co osvobození Iráku?“zeptala se znova nejistým hlasem Shadia.
„Vojenská rada o tom jednala a rozhodlo se uvalení embarga a blokády na loutkovou diktaturu v Iráku a taky výzva obyvatelstvu k zahájení revolučních povstání…“odpověděl ministr al-Amadi a vstal, aby se protáhl, i když tam moc dlouho neseděl.

„Musíme svolat Radu bezpečnosti… přece nějak zareagovat musíme…“řekl zoufale Dalander, který se ještě nevzpamatoval z patřičného šoku.
„Jak jsme na tom se zásobami ropy?“zeptal se ministr Alvarez ze Španělska.
„Bez arabských dodávek ropy máme zásoby pouze na 2 týdny…“odpověděl Dalander.
„Co vy Norové?“zeptala se Koczianová k norskému ministru Haikaranovi.
„Jsme schopni pokrýt spotřebu v Evropě pouze 17%…“odpověděl postarší Haikaran a vyšli pryč z paláce.
Venku už je obyvatelstvo, které vědělo co se stalo, titulovalo nadávky a posměšky. Další důvod myslet si, že to Arabové myslí naprosto vážně.
„AJAX! AJAX! AJAX!“křičel dav kolem nich zatímco je republikánští vojáci odváděli pryč.
„Nějaká jejich nadávka?“zeptal se jeden z ministrů.
„Ne, to bylo kódové označení puče, který svrhl premiéra Mossadeka v Iránu…“odpověděl Dalander a vypadal k smrti vyděšeně a to i když už se prodrali na nedalekou přistávací plochu helikoptér a nasedli do vrtulníků.

ČR, Benešovsko, 23:45.
Tržby vypadají dobře. Moje první myšlenka při kontrole kasy v benzínce nedaleko Benešova. Prohlížel jsem si celou pumpu a viděl, že venku neštěká ani pes. Všude klid a pohoda.
Ozvali se kroky z patra a do přízemí vešel Pavel, šéf a pokývl na mě hlavou.
„Nechávám ti to tady na starost… druhá směna přijede v 4:00, pak máš týden volno jak si chtěl…“řekl a zkontroloval ještě po mě kasu.
„Nic jsem neukradl…“
„Jen kontroluji kolik toho budu moc zase prochlastat…“řekl s úšklebkem a po chvilce prohlížení kasy se chystal odejít.
„Pavle, nevíš něco o těch Arabech a jednáních?“zeptal jsem se.
Pavel znejistěl.
„Právě, že nic a toho se bojím. Diplomati a ministři se sice vrátili, ale ještě neřekli ani slovo. Všechny ty možné bankéře a akcionáře to začíná znepokojovat, ale co je ještě více než jejich mlčení znepokojující je fakt, že od jejich příjezdu nevyplul z arabských přístavů žádný tanker…“
„Divný, no nic, dobrou…“řekl jsem na závěr naší duchaplné konverzace a Pavel odešel k auta a už celé království nechal jen mě na pospas.
Ještě jsem sledoval jak odjíždí a přemýšlel jak by mi hodně lidí závidělo takového šéfa. Nyní jsem se zahleděl. Přímo před sebe. Na jednu z výloh a představoval jsem si v ní moji svatbu. Svatbu s Petrou. Představoval jsem si jak jsme tehdy tančili a usmíval jsem se.
„Co tak blbě čumíš?! Jseš zhulenej?!“vytrhl mě ze snění nepříjemný výkřik.
Teprve nyní jsem zpozoroval nějakého ozbrojence v kukle a kožené bundě a s upilovanou brokovnicí v ruce. Mířil mi přímo na čelo.
„Dej sem prachy a nic nezkoušej…“pokračoval s výhružkami a hodil na pult pytel na peníze.
Otevřel jsem kasu a začal vytahovat peníze. Snažil jsem se je tam co nejrychleji složit, aby odtamtud vypadnul a já si zachránil krk.
„Správně! Rychle!“popoháněl mě zloděj, ale najednou ho přerušil řev motorů a oba jsme se podívali směrem k silnici.
Přímo k čerpadlům přijelo několik vojenských cisteren, obrněné transportéry BVP a tank T-72 i s výsadkem pěchoty. Vojáci seskákali a začali zajišťovat okolí.
„Tys je přivolal?“zeptal se zloděj, kterému spadla čelist.
„E,e…“vylopotil jsem ze sebe a nějaký důstojník doprovázený dvěma samopalníky vpadl přes automatické dveře do budovy benzínky.
Spatřil tam tu nyní lehce komickou scénu, kdy já a lupič, který na mě stále mířil brokovnicí, jsme nyní zaraženě hleděli na ně a oni zase na nás. Chvíli jsme na sebe tak hleděli, ale vzápětí vojáci konečně duchaplně namířili samopaly na zloděje. Ten upustil brokovnici na pult. Poslední co jsem slyšel byl výstřel a potom už jsem jen cítil jak mě rána kulek odmrštila na stěnu benzínky a já klesl k zemi v tratolišti krve.