O penězích, sexu a samotě (1. díl)

Miluji, když jsem středem pozornosti, zejména té mužské. Bez ní bych si totiž teď nemohla dopnout zip elegantních tyrkysově modrých šatů od Versaceho, sladit je se smyslným Cartierovým náhrdelníkem, na uši zavěsit rozkošné náušnice od Swarovského, holé zápěstí dozdobit stříbrným náramkem s drobnými brilianty a vklouznout do modrých lodiček s nebezpečně úzkým deseticentimetrovým podpatkem (rovněž Versace). Jelikož zimní počasí už o sobě dává vědět, přehodím si přes ramena ještě černý kabátek.
Decentní make-up i účes už je dávno hotový a proto mi nic nebrání v tom, vyrazit za zábavou, pokud tedy lze večer strávený s desítky politiků považovat za zábavný. Zabouchnu dveře svojí garsonky a pěkně pomaloučku scházím jeden schod za druhým. Bydlet v tom nejvyšším, šestém, patře v paneláku bez výtahu je někdy docela o zdraví, zvlášť když nemotorně balancujete na vratkých botičkách a snažíte se najít ztracenou rovnováhu. Po bezpočtu zaškobrtnutí se dobelhám k domovním dveřím. Jen co vyjdu před dům, ovane mě chladný prosincový vzduch. Přitáhnu si kabátek co nejvíc k bradě a zamířím k naleštěnému černému BMW. V něm už na mě čeká Igor. Sedí za volantem a zamyšleně hledí před sebe. Otevřu dveře auta a sednu si na sedadlo spolujezdce.
„Ahoj, Justýno. No, teda,“ prohlédne si mě a pochvalně pokračuje, „vsadím se, že budu dnes večer jediný, kdo bude mít tak krásný doprovod.“ Přivítá mě jemným polibkem na tvář. To je celý on, dokonalý gentleman. „Ale nepřehánějte, pane politiku,“ schválně mu vykám, „a kam že mě to dnes hodláte vzít?“ „Ále, na nic významného, slečno Novotná, jen na takový menší banket dolní sněmovny,“ řekne při odbočování na křižovatce. „Tak to máte pravdu, pane Pospíšil, takový banket to bude určitě obrovská nuda. Nechtěl byste to raději otočit?“ položím mu ruku na koleno a laškovně pokračuji, „Znám místo, kde se určitě nudit nebudete...“
Mírně zrudne, což mě vždy donutí se pousmát. On je tak stydlivý, že i sebemenší dvojsmysl ho dokáže vyvést z míry. Snad jen jednou v životě jsem ho slyšela mluvit hrubě, a to byl opravdu rozčilený. Ve společnosti vždy vystupuje jako správný kavalír, svou masku gentlemana neodhazuje dokonce ani při sexu. Zezačátku jsem čekala, co se z něho za dveřmi hotelového pokoje vyklube (nikde jinde totiž není schopen provozovat sex než právě v hotelu), bohužel žádný divoch se z něj nevyloupnul. Zřejmě proto se teď, ještě s mírnou nervozitou v hlase, vymlouvá: „Váš návrh vůbec nezní špatně, slečno Novotná, a hned bych ho i využil nebýt toho zatraceného banketu…“
Moje ruka opustí jeho stehno, opřu se o sedadlo a s mírnou nechutí v hlase se zeptám: „Co je na tom banketu tak úžasného? Vždyť tam zase bude hromada páprdů, kteří se nebudou zajímat o nic jiného než o plnost ne státní ale svojí kapsy. Nesmíme zapomenout taky na jejich drahé polovičky, které se budou tak nudit, že zase budou pomlouvat každého vzduch dýchajícího tvora v místnosti. Nechápu, že se od tebe vždycky nechám přemluvit. Víš ty vůbec, jaká je to pro mě oběť?“
Igor si povzdechne: „Tak zaprvé, já jsem podle tebe páprda myslící jen na své vlastní dobro?“ koukne na mě a já se omluvně pousměju: „Tedy až na tebe samozřejmě.“ Úsměv mi opětuje a pokračuje: „Myslel jsem, že tě drbání ostatních ženských baví.“„Bavilo by mě mnohem víc, kdyby se drbali lidé, které znám. Tak se dozvím, že paní Hroncová má již třetího milence, Louskalovi se rozvádí, paní Hašková byla v sobotu na liposukci, která ji vůbec nepomohla a dcera Vyhlídlových prý tančí v nočním klubu. Kdybych dotyčné aspoň trochu znala, nebyly by to pro mě prázdná slova hozená do placu z nudy,“ vysvětluji.„Louskalovi se opravdu rozvádí, ale o dceře Vyhlídalových jsem to nevěděl. Vždy jsem si myslel, že je to slušně vychované a vzdělané děvče,“ tvrdí Igor. Tázavě se na něj podívám. „Takže drby nebaví jen ženy politiků ale i politiky samotné. Zajímavé,“ prohlásím.
„Samozřejmě jsem si dělal legraci. Teď už aspoň víš, proč jsem stále šťastně svobodný,“ nezapomene zdůraznit slovo šťastně. „Možná tě to překvapí, ale tohle vím už dávno. Je mi jasné, že každý chlap sní o těžce vydřené kariéře, se kterou se může svým známým pochlubit, o volném bytě, který mu jednou za týden poklidí uklízečka, a o příležitostné milence, se kterou se kdykoli pobaví a pak se ji jednoduše zbaví,“ konstatuji. „Chlapi se totiž šíleně bojí závazků, víš?“ šeptnu mu do ucha.
Nepohlédne na mě, soustředěně pozoruje cestu. Až když přejedeme obrovskou světelnou křižovatku, odpoví: „To není pravda. A navíc, všichni chlapi nejsou stejní.“
„Že nejsou?“ divím se. „Tak co kdybych se k tobě nastěhovala?“ ptám se nevinně. Tak jednoduchá věta a jak bouřlivou reakci vyvolá. Igor prudce šlápne na brzdu. „To myslíš vážně?!“ „Neodpovídej na otázku otázkou. Tak můžu se k tobě nastěhovat?“ naléhám.
Igor zrudne ještě mnohem víc než předtím. Je evidentní, že jsem ho tímhle, byť jen teoreticky myšleným, dotazem naprosto vykolejila. Zvláštní. Pokud chcete chlapa pořádně rozrušit, nemluvte před ním o penězích, novém spodním prádle nebo sexu s vaším bývalým, správnou trefou bude výběr barvy stěn vašeho společného bytu, plánování rodiny či snad svatby. Muži by byli schopni vám snést i modré z nebe, jen aby vás náhodou nenapadlo bavit se s nimi o těchto tématech.
Auta za námi na nás začnou troubit. „Ne,“ odpoví konečně. „A proč?“ reaguji střídmě. Podívám se mu vítězně do očí, čímž docílím přesně toho efektu, kterého docílit chci.„Fajn, máš pravdu, muži jsou bezcitné bestie neschopné jakýchkoli citů,“ vyhrkne rychle a opět šlápne na plyn, neboť troubení aut za námi už se stávalo nesnesitelným. „Neřekla jsem, že jste necitelné bestie, to je ostatně i spousta žen. Já jen říkám, že se bojíte závazků, tečka.“ Igor se ihned chytí příležitosti odběhnout od tématu a po celý zbytek cesty vede monolog s podtitulem I ženy jsou necitelné bestie. Já ho však neposlouchám, místo toho si užívám ten skvostný pocit vítězství a pravdy.

Zanedlouho přijedeme k budově, v které se má banket konat. Igor bezchybně zaparkuje a poté mi galantně pomůže z auta. Zaháknu se na něj a pomalu kráčíme ke vchodu budovy.
„… a proto jsem stále sám,“ dokončuje Igor své myšlenky. Jelikož však šly plně mimo mě, tak jen souhlasně zamručím. „Zajímalo by mě, co si o tom myslíš ty?“ Co si o tom asi mám myslet, když jsem tě posledních patnáct minut neposlouchala? Nadechuju se a v hlavě rychle skládám nějakou neutrální odpověď. Naštěstí mě z této nelichotivé situace zachrání muž, jenž mi bude jistě brzy představen. Zrovna zamyká auto a mává na Igora. Zastavíme a čekáme, než k nám jeho známý přijde. Je už sice tma, ale venkovní osvětlení mi nikterak nebrání v obhlédnutí dotyčného. Klasicky je oblečen v černém kvádru, na nohou má nablýskané černé lakýrky a na hlavě již dost prořídlé havraní vlasy.
„Dobrý večer, pane Humpl,“ zdraví příchozího Igor. Z formálního pozdravu odvozuji, že zřejmě nejsou moc velcí kamarádi. Tím větší je moje překvapení, když Humpl poklepe Igorovi po rameni a dosti familiérně ho pozdraví: „Čau, ty starý parde! Ty jsi pořád stejný – takový maminčin slušňák,“ směje se.
Igor zaraženě stojí, až se Humpl dosměje, vážně pronese: „Ano, jsem pořád stejný. A nejsem zas takový slušňák, jen dělám to, co vy neděláte – dodržuji etiketu. Nemyslíte si, že etiketu by měl dodržovat každý poslanec?“
Tohle Humpla rozesměje ještě víc. „Prosím tě, Igore, nevykej mi, připadám si pak ještě starší, než doopravdy jsem. Kdybych se choval jako ty, tak by moje žena umřela nudou! Slečno, obdivuji vás za to, že s ním dokážete vydržet,“ otočí se na mě, „a proč si mi ještě nepředstavil tuhle okouzlující slečnu, když se tak zarytě držíš té svojí etikety?“
„Omlouvám se, Justýno, tohle je poslanec Jaroslav Humpl. Jaroslave, tohle je můj doprovod Justýna Novotná,“ představí nás a mě neunikne, že teď ho už oslovil křestním jménem, nikoli příjmením.
„Ó, velice mě těší, slečno Justýno,“ líbá mi ruku. „Mě taktéž,“ lžu, „pánové, vaše konverzace je opravdu zajímavá, ale nemohli byste v ní pokračovat uvnitř? Vzhledem k mému lehčímu odění a nízké venkovní teplotě už docela mrznu.“„To jsi měla říct dřív, Justýno. Samozřejmě, že se přesuneme dovnitř,“ odpoví Igor a vede mě ke vstupním dveřím. Ještě se stihne Humpla optat, kde zapomněl ženu. „Ále, dneska se jí nějak nechtělo. Ani se jí nedivím, mě se taky nechtělo,“ chechtá se.
Mezitím už vcházíme do obrovské prosvětlené místnosti. Po stranách místnosti jsou prostory na odložení svršků a na konci mramorové schodiště. V téhle, řekněme, předsíni se to už hemží desítkou politiků, všech oděných v černé kvádro. Téměř každý je doprovázen svou drahou polovičkou. Nebýt žen a přítelkyní těchto tučňáků, tak by to tu vypadala jako na černo-bílé párty. Večerní róby žen v nejrůznějších odstínech dělají celý výjev barevnějším a veselejším.
Zatímco Humpl odhupká poplácat další poslance, Igor mi elegantně pomůže z kabátu.
„Tak co, už je tepleji?“ zajímá se starostlivě.„Jasně. Prosím tě, Igore, co to bylo za vola?“„No, kdo, Humpl. Už jen to jeho jméno mluví za vše,“ odfrkne si. „Raději pojď, představím tě mnohem inteligentnějším a váženějším členům parlamentu.“ Chytne mě za pas, vystoupáme schody, projdeme širokou chodbou a ocitneme se v ještě větší místnosti plné kulatých stolečků, židliček a podlouhlých stolů prohýbající se pod hromadou jídla. Sebevědomě nakráčí přímo doprostřed sálu, kde pod obřím křišťálovým lustrem postává partička poslanců se skleničkami šampaňského v rukou.
„Dobrý večer, pánové,“ pozdraví a postupně mi každého z nich představí. Zprvu se snažím jejich jména zapamatovávat – člověk přece nikdy neví, jaká známost se mu bude v budoucnu hodit -, po řtvrtém Pepovi to však vzdám a přítomně jen přitakávám hlavou. Igor se zapojí do jejich již rozběhlé konverzace a mě si nenápadně přestane všímat. Ani mě to nepřekvapuje, tohle dělá vždy.
On se možná domnívá, že je stále svobodný kvůli bezcitnosti a vypočítavosti ženského pokolení, pravda je však úplně jiná. Stále mi tvrdí, jak beznadějně hledá tu svou vyvolenou, jenže já vím, že on ženu vlastně ani nepotřebuje. Téměř se vším si vystačí sám. V ženě vidí jen uklízečku, milenku a společnici. Nejraději by svou přítelkyni schoval někam do skříně a vytáhnul ji jen tehdy, kdy ji bude skutečně potřebovat, tedy tehdy kdy bude potřebovat uklidit, vyrazit do společnosti nebo uspokojit své sexuální fantazie (a že těch má opravdu poskromnu). Jednou jsem mu z legrace navrhovala, aby si koupil nafukovací pannu. On se chvíli vážně zamýšlel, potom na mě s kamennou tváří pohlédl a řekl: „No jo, ale ta mi přece neuklidí.“
A přesně takhle funguje náš vztah. Je to vlastně jakási symbióza. On žije z mé blízkosti, společnosti a sexu, já z jeho vlivných kontaktů a, nebudeme chodit kolem horké kaše, peněz.
Odkráčím k rohu místnosti a zaměřím veškerou svou pozornost na stůl přeplněný jídlem. Tolik delikates je pro tu bandu škoda. Nad tou bohatou nabídkou dlouze přemýšlím, nevím, co ochutnat dřív. Nakonec se rozhodnu vyzkoušet z každého druhu něco. Na mém talířku tedy skončí plátky šunky, na krychličky nakrájený sýr, kapka kaviáru, několik jednohubek, exoticky vypadající kousky ovoce a drobné pečivo. Se svým nákladem si sednu k nejbližšímu volnému stolu a začnu pomalu ochutnávat.
Během jídla mě zaujme rozhovor nedaleko stojících žen.
„Hmm, všechno to vypadá tak lákavě,“ rozplývá se nad cateringem dáma ve vyřvaně rudých šatech, „škoda jen že držím tu dietu…“
„No, to mi povídej,“ přikyvuje jí ta druhá čtyřicetiletá žena oděná v citronově žlutém kostýmku, „Nebýt té zatracené diety, tak se nacpu k prasknutí. Ale copak můžu? Nemůžu. Už jen kvůli manželovi nemůžu. Vždyť stačí jen vyjít do obchodu nenalíčená, v teplácích a v tričku s flekem od jogurtu a ještě to odpoledne už si vás podávají na jednom z těch stupidních internetových bulvárních serverů.“
„Přesně tak, žena poslance musí být vždy jako ze škatulky. A je jedno, zda se jedná o oblečení, líčení, doplňky či postavu – vše musí být perfektní a sladěno do sebemenšího detailu,“ tvrdí žena v rudém a já si ji pořádně prohlédnu. Musím uznat, že jde svému výroku příkladem – šaty, lodičky, náušnice, náhrdelník a určitě i spodní prádlo k sobě dokonale pasují a dotváří tak své nositelce bezchybný dojem.
„Tak tak. Někdy se sama sebe ptám, zda mi to za to vůbec stojí. Všechen ten nátlak, který na nás společnost klade, mi už pomalu pěkně leze krkem,“ pokračuje žena v citrónovém, „Pak se však podívám na Mirka a je mi hned jasné, proč to všechno dělám.“
Žena v červeném se nechápavě zeptá: „Proč?“
„No, proč asi. Protože ho miluju,“ odpoví, zadívá se své přítelkyni hluboce do očí, načež se obě začnou hystericky smát. Hned je mi jasné, proč stále odolává tomu tlaku, který tak nenávidí. Zřejmě bych dámy v téhle místnosti mohla poznat trochu blíž, než je začnu odsuzovat. Protože možná toho máme společného mnohem víc, než si myslím …

„Ale copak, slečno? Není Vám tady smutno, když tady sedíte tak sama?“ ozve se za mnou mužský hlas a já se musím na židli vytočit, abych dotyčnému viděla do obličeje. „Vůbec ne, pane Humpl,“ odpovídám a snažím se tvářit mile.„Slečno, hlavně mi neříkejte, že Vás ten suchar Igor nakazil tou svojí zdvořilostí. Jakejpak pan Humpl, pro Vás jedině Jaroslav,“ říká radostně a bere mou ruku do své. Znejistí mě to. Copak si se mnou chce tykat? „Dobře. Jak myslíte, ehm, vlastně myslíš, Jaroslave,“ vykoktám ze sebe a jsem ráda, že to neslyší Igor. Ten by mě za tuto nejistou odpověď ihned napomenul. Stále mi vtlouká do hlavy, že žena objevující se po boku politika musí působit sebevědomě a hrdě si stát za tím, co řekne.
Humpl si sedne na židli vedle mě. Vůbec se nezaobírá možností, že by židle již mohla být obsazená. Jeho zadek pohodlně zakotví v měkkém zlatavém polstrování. „Tak, jak Vám chutná, slečno Justýno?“„Je to vynikající, děkuji. Tenhle druh sýra,“ ukážu vidličkou na jednu žlutou krychličku na mém talíři, „je znamenitý. Pokud jste ho ještě nezkusil, určitě byste to měl napravit.“ Chvíli diskutujeme v tomhle podobném rázu, během diskuze ohodnotíme sýry i nejrůznější druhy exotického ovoce, Humpl se pochlubí svým kuchařským umění, postěžujeme si na počasí a skončíme analýzou křišťálového lustru v sále.
„Slečno, zajímalo by mě, jak může tak krásná dáma vydržet po boku takového mouly, jakým Igor bezpochyby je,“ změní znenadání téma. Zaskočí mě to a cítím, že už se pomalu dostáváme k důvodu, proč za mnou Humpl přišel.„A mě by zase zajímalo, jak může tak -“ marně volím vhodný přívlastek, „tak rozvážný muž, dělat práci, která ho vůbec nebaví.“Humpl se na mě zadívá s mírným potěšením. „Igor říkal, že jste drzá a chytrá. Ale já mu nevěřil.“ Během odmlky si mě pečlivě prohlíží a pak se zeptá: „Proč si myslíte, že mě má práce nebaví?“„Protože místo diskuzi o zmírnění dopadu hospodářské krize na českou ekonomiku s vašimi kolegy tady vedeš rozhovory o počasí s dívkou, kterou sotva znáš. Z čehož vyplývá, že tě řeči o politice otravují a možná i unavují. A taky k smrti nenávidíš etiketu, vykání a všechny ty monotónní zdvořilostní fráze,“ na okamžik se odmlčím, „Dnes bys nejraději seděl ve svém oblíbeném křesle s pruhovanými bačkorami na nohou, poslouchal stížnosti své ženy na zdražení rostlinného oleje a sledoval divoké plameny sžírající polena v tvém vlastnoručně postaveném krbu, než abys tady zbytečně tvrdnul.“ Ostatně, já jsem na tom úplně stejně, dodám v duchu.
Pobaveně se uchechtne: „Slečno, vy musíte mít rentgenový pohled. Jinak si fakt, že mě máte tak dokonale přečteného, vysvětlit nedokážu.“„Omyl, Jaroslave, rentgenový pohled nepotřebuji. Stačí mi jen pár tvých slov.“
Nakloní se ke mně a naoko ustaraně se zeptá: „Myslíte, že si toho všimli i mí kolegové? Nechci, aby si mysleli, že nenávidím tak skvěle placenou práci.“ Není to ani tím výrokem, jako spíše tónem, kterým jej pronese, ale poprvé za dnešní večer, se od srdce zasměju. Humpl můj smích zřejmě pokládá za překročení hranice kamarádství, opět se opře o svou židli a zcela suveréně mi z talíře ukradne poslední lososovou jednohubku.
„Justýno?“ táže se mě, když polkne. „Ano?“„Myslíš, že by tomu tvému Igorovi moc vadilo, kdybych tě pozval na večeři?“ zeptá se mírně.„Igor by to rozdýchal, ale nevím, jestli by to ustála tvoje žena,“ rýpnu do něj.
Podrbe se na řídnoucím temeni hlavy. „Anebo bychom to mohli zabalit tak nějak šikovně a neříct o tom ani jednomu,“ navrhuje mi. Jeho koleno se dotýká toho mého.
Schválně si dávám s odpovědí na čas. Možná by nebylo tak zlé zajít si s ním na večeři. Určitě by byla mnohem jiná než ty stereotypní večeře s Igorem. Igor už dva roky chodí do té stejné restaurace, mluví vždy s tím stejným číšníkem, objednává vždy to stejné víno, mluví vždy o těch stejných věcech, platí vždy tou stejnou kartou a při sexu provozujeme vždy tu stejnou polohu (což však s večeří nijak nesouvisí a proto se omlouvám za toto nepatrné odbočení). S ním už mě zkrátka nic nepřekvapí a taky od něj už žádné překvapení neočekávám. Igorovi zkrátka matka příroda do vínku nadělila inteligenci a předurčila mu úspěšnou kariéru, na kreativitu a originalitu ovšem jaksi pozapomněla.
Ráda si s Humplem zajdu na večeři, neboť doufám, že mě vytrhne ze spáru všedního stereotypu. „Já si nemyslím, že je to nejlepší nápad,“ zklamu jej. Pokud ho teď odmítnu, stanu se pro něj ještě cennější kořistí.
Sklopí oči. „Vážně?“ ptá se smutně, „A nerozmyslíte si to ještě, slečno Justýno?“ Svým možná mu opět vrátím úsměv do tváří. „Jo a ještě něco,“ pokračuji, „Igor není můj přítel a já nejsem jeho přítelkyně.“
Vykuleně se na mě podívá. Asi ho překvapuji čím dál tím víc. „Takže něco jako přátelé s výhodami?“ utvrzuje se, zda náš vztah dobře pochopil. S
píš jenom ty výhody, říkám si v duchu. Na Humpla však kývnu a potvrzuji tak jeho domněnky.

Až ke dveřím hotelovém pokoje mě doprovází jako pravý gentleman – drží mě kolem pasu, jeho ruka však nikdy neklesne níž. Nacvičeným pohybem otevře dveře, šáhne po vypínači a rozsvítí. Vstoupí dovnitř a v předsíňce si zuje boty. Poté pokračuje do koupelny. Já vejdu tiše za ním, boty si však nezouvám, nehodlám jen tak ztratit deset centimetrů ze své výšky. Zamířím k velké posteli a sednu si na ni.
Rozhlédnu se po místnosti, kterou bych po bezpočtu návštěv byla schopna namalovat i zpaměti. Typický Igor. Špatně se přizpůsobuje jakýmkoli změnám, a proto volil vždy ten stejný, tedy tento, pokoj. A přitom vypadá tak všedně. Meruňkově vymalované zdi, na nichž se svíjí několik bledých stříkanců, koberec neurčité barvy, na němž naštěstí žádné skvrny vidět nejsou, jedna manželská postel, televize, postarší křeslo, stolek, prťavá koupelna a balkon. Marně si lámu hlavu nad tím, proč si Igor zamiloval zrovna tenhle obyčejný pokoj. Člověk by si řekl, že většina poslanců si užívá v nějakém luxusním soukromém hotýlku. Jenže Igor rozhodně mezi tu většinu poslanců nepatří.
Vyleze z koupelny. Na sobě má už jen tmavě modré trenýrky a pár černých ponožek. Všechno ostatní vysvlekl už v koupelně. Pečlivě uspořádaný komínek jeho svršků odloží na oranžové křeslo vedle postele. Zadívá se mi – beze slova - dlouze do očí. Pochopím to jako signál, kterým mi dává najevo, že teď je řada se svlékáním na mě. Stoupnu si, otočím se k němu zády a pěkně pomaličku si začnu rozepínat zip šatů. Když jsou rozepnuté, lehce za ně zatáhnu a tyrkysové šaty mi samy sklouznou ke kotníkům. Najednou před ním stojím jen v černém krajkovém prádle a lodičkách. Dřív jsem se před ním v prádle styděla, teď už mě stud přešel. Navíc se cítím strašně sebevědomě, vím, že mi to sluší.
Igor mě zezadu obejme, jeho ruce bloudí po mé kůži, jejíž každičký záhyb již určitě dobře zná. Rozepne mi podprsenku, odhodí ji na křeslo a povalí mě na postel. Opatrně si hraje s mými prsy. Když ho tato hra omrzí, zaměří svou pozornost na jiné partie mého těla.
Neříkám, že je Igor špatný milenec. Jen už mě jeho doteky, polibky ani jeho přítomnost neuspokojují tak jako dřív. Dřív se mě mohl jen dotknout a orgasmus byl na spadnutí. Teď by mě mohl hladit celé hodiny a i tak bych musela orgasmus předstírat. Zkrátka se mi omrzel. Všechna naše setkání jsou si tak podobné, že si ani pomalu nevzpomínám, kdy jsem se s Igorem vlastně začala „kamarádit“. Ostatně tohle je další důvod, proč je stále svobodný – žádná žena by nevydržela po boku muže, jež vede tak stereotypní život. Dovede si přestavit život s Igorem? Dennodenně dělat ty stejné věci na stejných místech se stejnými lidmi? Vždyť to by nevydržela ani ta nejotylejší ženská. Tohle je prostě příliš. A pokud jsem Vás stále ještě nepřesvědčila, dovolte, abych vás upozornila na jeden drobný detail – zatím jsme s Igorem neprohodili ani slovo. Chápete to? Žádné miláčku, broučku, pusinko ani jsi nádherná či svlíkej se, jdem na to! Igorova budoucí žena z manželství nejen zešílí, ale ještě navíc přijde o řeč.
Ale zpátky do hotelového pokoje. Igor už se dostatečně vyřádil na mém těle a tak si sundal trenýrky a navlékl kondom. Při souloži se mi nedívá do očí, nýbrž zaujatě hledí na dřevěný rám naší postele. Misionářská poloha – opět. Copak nikdy neslyšel o jiných polohách? Během sexu zvažuji, zda mu nemám k blížícím se Vánocům koupit místo košile raději kamasútru nebo alespoň nějaké porno. V tom mě však napadne, že když Igora pošlu k vodě, nebudu se muset starat o jeho dárek k Vánocům a ušetřím. Ale ne, to mu přece nemůžu udělat, ten suchar nutně potřebuje nějaký osvědčený studijní materiál. Vytane mi na mysli obraz rozcházejícího se páru, kdy mužíček dostane od své, teď už bývalé, přítelkyně malý dárek – mašlí ovázané porno. Dokážu si představit, jaký údiv a hlavně kolik otázek to v té mužské makovici dokáže vyvolat.
Igor zakřičí, což je první hlasový projev během našeho pobytu v tomto pokoji. Jeho výkřik mě probudí ze zamyšlení, přesný čas na předstírání svého orgasmu jsem prošvihla. Smůla no, někdy to zkrátka nevyjde.
Ulehne vedle mě, ruce si položí na hruď a bezmyšlenkovitě civí do stropu. Já se převalím na bok. Dnešní banket mě celkem zmohl, takže zavřu oči a brzy usnu.