Galerie

Nad přímo monstrózním sídlištěm se přehnal černý mrak. Pak se začalo smrákat. Teoreticky vzato by člověk vůbec nepoznal rozdíl mezi ,,teď“ a ,,předtím“ , nebýt elektrických lamp, které se v důsledku tohoto typu smrákání rozsvítily. Světlo z nich sic nebylo nějak utěšující, nicméně obyvatelé této planety si pravděpodobně zvykli. Všude, kam oko dohlédlo - což nikdy nebylo moc daleko kvůli téměř permanentní mlze - se totiž povalovaly cáry temnoty jako zrovna teď vy; pravděpodobně někde na gauči, v posteli, ve vlaku, autobuse či tramvaji, letadle, raketě, raketoplánu nebo na běžícím páse (na kterém jsme my smrtelníci nevyhnutelně všichni, i když povalovat se na něm při ohledu na jeho funkci asi nejde moc dlouho), třeba na zelené louce pod modrým nebem, což je více než vyhovující, nicméně následující větou vám zkazím celý dojem ze svítícího slunce, protože přesně takhle se povalují i ty cáry. No, představte si ,,cáry temnoty“ povalující se na zelené louce pod modrým nebem. Bez komentáře.
Tyto továrny, ze kterých cáry vykukovaly s podivínským výrazem na svých obličejích byly v neustálém pohybu. Z komínů se bez přestávky kouřilo a ani jeden z nich nedal na svém výrazu znát, že by na této činnosti chtěl něco měnit. A proč taky? Dnešní populace to od nich vyžadovala a dokonce je za to krmila aby měli čím kouřit. Komíny svůj příděl vždycky spokojeně schroustali, poslali do ovzduší látky nepotřebné pro svá těla. Tento proces pak zase s velkým nadšením opakovali. V důsledku tohoto počínání se za nějaký čas stalo, že se ovzduší urazilo a jednoduše přestalo existovat. Naštěstí ho to po chvilce přestalo bavit, protože v prostoru pro neexistující věci bylo příliš rozmanité prostředí a tak se raději adaptovalo na podmínky, které nabízela planeta. Díky tomu neuhynulo moc organismů (aspoň těch, co na pár let dokázali zadržet dech).
Samotné továrny od sídliště dělilo jen neúrodné pole. Na straně obytných bloků, které zdánlivě nikdo neobýval stálo dětské hřiště. Byly tam děti…
… Ale to už je dávno. Houpačka smutně přepadla na svou druhou stranu aby nezapomněla, že je houpačkou. Teď obvykle zaštěkal pes, nicméně nedokonalost obrazu zapříčinila, že pes na scéně chybí a byl nahrazen pouze bílou skvrnou. Naštěstí však byla bílá skvrna natolik duchapřítomná, že zaštěkala místo něj.
,,Skutečně,“ pomyslel si kluk zírající na čmáranici, která visela na zdi. ,,Obraz se hýbe a co víc, dokonce i slyším, co se uvnitř děje!“
A opravdu slyšel. To, jak houpačka zavrzala, když přepadla na svou druhou stranu, jak komíny spokojeně chroustali palivo. I jejich nadšení bylo slyšitelné, když se pořádně zaposlouchal. Skučení větru na neúrodném poli dokonce i pocítil, když vítr nepřijal chlapcův argument, že je jen součástí obrazu. Vlezl mu pod kabát a v důsledku takového počínání se lidská kůže bránila kůží husí. Aspoň se to tak lidově říká. Abych to uvedl na správnou míru, jemné chloupky na chlapcově těle se zježily. Pravděpodobně tak simulují kopí řeckých válečníků a doufají, že se jejich sok – vítr nabodne a oni si ho pak večer upečou u táboráku.
Reakce chloupků zvaná husí kůže se nedočkala očekávaného výsledku, proto se chlapcovy tenké nohy nacpané v úzkých džínech daly do pohybu a přemístily tak jeho tělo do bezpečné vzdálenosti od výše popsaného obrazu. Chloupky si daly zase na chvíli pohov.