Confession - 2. kapitola

Od toho hrozného okamžiku, kdy Simon musel svým holčičkám sdělit, že maminka nežije, už uplynulo mnoho času. Přesněji řečeno osm let. Terezka se nemohla zbavit dojmu, že za onu nehodu může ona. Kdyby tenkrát tolik nenaléhala, aby je maminka vyzvedla ze školy. Totiž, maminka řekla, že nepřijede. Ale nakonec se jí to rozželelo v hlavě a chtěla své dva poklady překvapit. Pospíchala, aby nepřijela pozdě a autobus, na který s Verunkou čekali, se jí stal osudným. Proto tehdy nedojel, proto šly holčičky pěšky a proto už Terezka svoji maminku nikdy neviděla.

Kdyby nebylo tety Lorny, asi by se nikdo nedověděl, proč tak moc Rachel pospíchala. A Terezka by si nikdy nic nevyčítala. A možná, že i tatínek by ji měl rád. Ale od té doby, co maminka zemřela, ji Simon přehlížel ještě víc, než kdykoliv předtím. Chudák holčička nevěděla, komu se má svěřit. Za kým má jít, když je jí smutno? S kým si má popovídat o ženských problémech? S Veronikou? Ne, ta už dávno není taková, jaká byla. Od máminy smrti se z ní stala zahořklá a se všemi manipulující puberťačka. Tedy Verunka, byla vždycky taková vzdorovitá, ale mamka ji dokázala udržet na uzdě. Táta jí všechno spolkl, všechno jí odpustil a za vše ostatní mohla Terezka.

Když Verča neumyla nádobí, dostala vynadáno Terka, protože sestra na tatínka udělala smutné oči a měla fůru výmluv, proč nemohla. Že byla s holkama venku, že ve škole měli fofr, že ji bolela hlava a podobně. Z Terezky se postupně stávala služka a po té, co si Simon přivedl do domu novou paní, kterou musely obě holky nazývat „matko“, z ní byla téměř Popelka. „Matka“ neměla ráda děti. Zvláště ne Terezku. A otec, který trávil víc času v práci, než doma, to neviděl. A možná, že ani nechtěl.

A tak holčička vyrůstala v domnění, že ji nikdo nemá rád a že je všem na obtíž. A přesto svou rodinu milovala. Do školy nechodila ráda, ale známky měla dobré. Odpor ke škole byl spíš následek šoku z máminy smrti. Zemřela přece v její první školní den.

Byl podvečer, když Terezce zaťukal někdo na okno v jejím pokoji. Terka vyhlédla ven a tam stála Verča. Klepala se zimou a možná i strachy. Byla uplakaná a v ruce držela nějaký balíček, který Terezka neuměla identifikovat.



„Terezo, slyšíš? Potřebuju s něčím pomoct….!“ Křičela šeptem Veronika.

„Proč nejdeš dveřmi, Veru?“ zeptala se o něco hlasitěji Terezka.

„Potichu, neječ tak! Já, já mám problém, víš? Můžu si u tebe něco schovat? Jen dočasně.“

„Promiň,“ řekla už tišeji, „A o co jde?“

„Teď se na nic neptej, není čas. Na, nakloň se, podám ti to.“

„Ale já neřekla, že ano.“

„No tak Teri, prosím. Terezko, jsi moje sestra. Sestry si přece mají pomáhat.“



Terezce se to nějak nelíbilo, ale když viděla zoufalou Verunku, nemohla říct ne.



„No tak dobře a co to teda je?“

„To ti povím až potom, hlavně to nech zabalený, neotvírej to, jo? To by byl průser. Tak ahoj.“

„Dobře neotevřu. Počkej, kam jdeš? Proč nejdeš domů…?“

„Neboj, zítra přijdu, ještě si musím něco vyřídit.“

„Teď? Už se stmívá.“

„Já vím, neboj, nic se mi nestane.“

„No tak dej na sebe pozor Veru, ano?“

„Jo, čau.“

„Ahoj…“



Terezka se podívala na ušmudlaný balíček. Nebyl moc velký. Moc ji zajímalo, co v něm je. Ale to ne, slíbila Verunce, že se nepodívá. Terezka ještě dovytřela v předsíni, utřela nádobí, pověsila prádlo a chystala se ke spánku. „Matce“ popřála dobrou noc, jako každý večer, ale ta se na ni stěží podívala. Otec byl v pracovně a Terezka věděla, že za ním nesmí, když pracuje. Zalehla do postele a přemýšlela o Verunce. Chudák sestřička. Co jí mohlo tak vyděsit? Tak snad jí pomohla a bude vše v pořádku. Pomyslela si Terka a s úsměvem na rtech usnula.

Krásně se jí spalo, ale najednou sebou prudce trhla. Podívala se na hodiny. Půl třetí v noci.

Co je to za rámus? Terezka vstala a v noční košilce sešla po schodech do obýváku. Tam seděla „matka“ celá vyděšená, otec nervózně podupával o dřevěnou podlahu a naproti nim stáli tři policisté. Mračili se a jeden z nich držel Verunku za zápěstí. Terezka nechápala, co se děje. Načež si jeden z policistů Terezky všiml.



„To je vaše druhá dcera?“



Simon se podíval směrem, kam pán v uniformě ukazoval. Jeho pohled byl chladný. Terezku až málem zamrazilo.



„Ano. Můžete mi říct, co se vlastně děje?“

„Vaše dcera, tahle…“ policajt postrčil Veroniku dopředu, „je podezřelá ze spáchání několika zločinů.“

„Co prosím? Verča? A nepletete si ji s mojí druhou dcerou?“



Terezka se s šokem a snad i poprvé s nenávistí podívala na Simona. Co si vlastně o ní táta myslí? Proč je proti ní tak zaujatý? Kvůli mamince? Ne, tohle trvá už déle. Proč? Proooč? Křičelo Terce v srdci i v hlavě. Nahlas se, ale neopovážila nic říct.

Této šance se chopila Veronika. Neustále přemýšlela, jak se z toho vyvléknout a teď měla konečně dobrou historku.



„Pánové, prosím vás, já jsem vážně nic neudělala. Já jen…, promiň Teri. Chtěla jsem ji jen chránit, víte? Je to přeci má mladší sestra! Sestry si musí pomáhat, no ne?“

„Povídej tedy, jinak odvedeme tebe.“ Řekl jeden z policistů nesmlouvavým tónem.

„No už je to nějaký ten pátek, co za mnou Terezka přišla, že potřebuje pomoct. Já nevěděla, jak a tak jsme se domluvili, že kdyby něco, tak jí pomůžu. Kdykoliv bude chtít. Proto jsem byla v tom bytě, jen jsem jí chtěla pomoct. Netušila jsem, že je to až takhle vážný. Jinak bych, jinak…. Zavolala bych vás.“



„Prohledejte její pokoj!“ Přikázal prostřední policista.

„Kde ho má?“ Zeptal se první Simona.

„V patře, první dveře zleva.



Policajti vyběhli schody a v mžiku byli zpět.

„Našli jsme to, šéfe. Moc dobře jsi to neschovala.“ Houkl nejmladší z policistů na Terezku.

„A co jsem neschovala, já nevím, co myslíte?“ špitla Terka a stěží zadržovala pláč.

„Kokain. To na nás hraješ, nebo jsi tak úplně hloupá?“ Zeptal se s výsměchem poručík.



Terezka se podívala na balíček, který policista držel v ruce. Postupně jí docházela jakou hrůznou a falešnou boudu na ni ušila její milovaná sestra. Podstrčila jí balíček s kokainem, aby ona sama si očistila zločinem prolezlé ruce. Terezce bylo na zvracení, na omdlení. Vše se jí točilo před očima, pomalu přestávala vnímat. Nedokázala pochopit, proč ji tohle potkalo. Proč ji nikdo nemá rád? Co komu udělala? To ji snad Bůh trestá za maminčinu smrt? Odpusť mami. Zní jí v myšlenkách. Pak se zhroutila.

Terezka otevřela oči. To ale byl zlý sen. Ale co to? Nemůže se pohnout. Poté zjistila, že má svěrací kazajku. Co to je? Co se děje? Pak se snažila rozpomenout na tu ošklivou noční můru. Otec, Veronika, policisté, drogy… Proboha, vždyť on to nebyl sen! Ne, neee, co si teď počne? Co dál? Co bude dál?

Protože bylo Terezce jen čtrnáct let, nemohli ji soudit jako dospělého. Proto i rozsudek zazněl ihned, bez jakéhokoliv vyšetřování. Kdyby měla soud, možná, že by se i potvrdila její nevina, ale takový je život. Plný absurdity a v právnickém světě tvrdostí a nesmlouvavostí. Při rozsudku byl přítomen Terezčin otec, sestra byla prý v šoku a tak nemohla přijít, a „matka“ se neráčila obtěžovat přijít, protože jak ona řekla, nejde o její dítě. Terezka seděla na židli pro kriminálníky a jiné živly a očkem koukala po Simonovi. Měl pevně zavřené rty, na spánku mu cukala naběhnutá žíla a na svou dceru se ani jednou nepodíval.

„Therese Nelsonové, narozené 25. 2. 1997, se ústavním soudem ve Philadelphii nařizuje nápravný pobyt v domově pro mladistvé delikventy a kriminálníky po dobu navršení dospělosti, což činí 7 let.“

Terezka se rozplakala usedavým pláčem a nevzmohla se na jediné slovo. Korunu všemu nasadil Simon, který ze zoufalství a z hněvu pronesl slova, na které Terezka nikdy nezapomene.

„Zříkám se své dcery! Už nejsi moje dcera, Terezo, slyšíš? Jak jsi nám to mohla udělat? Co si o nás pomyslí okolí? Vydědím tě! Do konce života tě nechci vidět, ty kriminálnice!“

Terezka byla ráda, že ji vyvedli, protože se na zničeného a vcelku teď už nenáviděného otce nemohla dívat. Co, otce? Vždyť už žádného nemá. Vydědil ji, zřekl se jí, nenávidí ji. Už nemá žádnou rodinu.

Terezku v poutech posadili do policejního vozu a odvezli ji daleko od domova do nevzhledně vypadající budovy na okraji státu Philadelphie. Zapsali si její jméno a odvedli do pokoje, který už obývaly čtyři jiná děvčata.



„Tvoje postel je támhle.“ Ukázala Terezce ženská, která nevypadala o nic lépe než budova.

„Vstává se v pět, v osm je večerka. Žádné telefony, mobily, žádné osobní věci kromě oblečení tu netolerujeme! Kapišto?“

Terezka přikývla a sklopila oči.

„V sedm je večeře. Kdyby tě ještě něco zajímalo, zeptej se tady holek. Ty si tě už daj do pucu…“

Řekla ta žena, odporně se zasmála, odešla a zamkla dveře.



„Nový masíčko…“ pronesla poměrně tlustá holka sedící na opačném konci pokoje.

„No jo, podělíme se o ni? Co vy na to?“

„Až po večeři. Se těš, mladá. To co zažiješ, bude masakr. Hehehehe…“



Čtvrtá holčina mlčky seděla a soucitně se na Terezku dívala. Terezka byla pěkné děvče. Blonďaté vlásky do copánků, modré oči a útlý pas podtrhoval její půvab.

Holky si jí pak nevšímali a poslední z dívek, která se ještě neprojevila si k ní sedla a zašeptala:

„Až to přijde, tak jim neodporuj. Bylo by to horší. Zavři oči a mysli na něco krásnýho, jo? Pak to ani tak nebude bolet. Já jsem Kim. Jak se jmenuješ?“

Terezku její slova vyděsila a chtěla odpovědět. Ale nějak to nešlo. Hlas se jí zadrhl dřív, než vydala jedinou hlásku a prostě, nešlo to. Z toho byla Terezka víc zmatená, než z toho co ji teprve mělo čekat. A tak jen mlčela a upřeně se na Kim dívala.

„Chápu, jsi ještě vyděšená, tak nezapomeň, co jsem ti radila.“ Pak odešla na svou postel a Terka nevěděla, jak přežije dnešní noc.