MODROOKÝ

Tento příběh se udál během osmi dní jednoho týdne

Den I.
„Jsi-li scestný, vrať se!“

Vždy měl bezpočet možností jakou cestou se vydat. Tedy, on si to nemyslel. Neustále hleděl jen jedním směrem a nečekal, že by se mohl sám změnit. Žádal si pozornost druhých a stejně se druhých stranil. Chtěl být milován, ale před láskou utíkal. Věděl on vůbec, čím je? Díval se na sebe do zrcadla a věděl akorát jediné. Je modrooký.
Do napuštěného umyvadla padala pomalu kapka za kapkou a každé další šplouchnutí se ozývalo přes celou koupelnu. Potřeboval by zchladit hlavu studenou vodou místo toho dívání se na sebe a přílišného studování sebe sama. Pořádně dotáhnul kohoutek, vytáhnul špunt a posadil se na okraj vany. Potichu si vzdychnul, podrbal se na levé ruce a ještě jednou se do zrcadla zadíval. Usmál se, jako to dělával na lidi kolem sebe, ale sám moc dobře věděl, že onen úsměv je pouze maskou. Až příliš toužil být jinde, až příliš si přál, aby to nikdo nepoznal. Zrcadlo bylo chladné, studilo ho do konečků prstů, kterými se jej dotýkal. Připadal si, jako by měl zrcadlo v sobě, jako by on sám byl zrcadlem, proto často němě stával v koupelně. On viděl, co ostatní vidět nemohli.
Karin vstoupila do koupelny a vyrušila ho z jeho počínání. Nestalo se jí to poprvé. Dlouho už měla o něj obavy, ale nevěděla, co se s ním děje. „Ptala jsem se a zeptám se zas. Máš nějaký problém?“ … úsměv, uklidňující pohled a nakonec i slovní ujištění, že žádný problém není. On nelhal, on jenom už nevěděl, co pravdou je a co není. Ztratil se mezi dvěma světy uprostřed věty – „Máš nějaký problém?“ – kdo by hledal problémy své, když hlavně chce, aby byla šťastná ona. Nedokázal naplnit svůj život štěstím, a proto žil životy druhých a čerpal štěstí z nich. Jakmile se však ocitl sám, ztratil i svou tvář, ztratil své baterie, které se tak rychle nepřítomností druhých vybíjely. „Zhasni mi, prosím.“ A jak bylo jeho zvykem, položil se do vany a pozoroval měsíční světlo přicházející malým oknem na bílý strop. Chlad vany ho objal a on dokázal cítit, že jej někdo objímá a kolíbá…
Můj drahý příteli,…tak vždy začínala svá psaní do deníku, nevěděla totiž, komu jinému by se měla svěřit…mé obavy se opět naplnily. Zase začal trávit čas u zrcadla. Tentokrát se ale o něj opravdu bojím. Přijde mi zlomený a už poddaný veškerému dění. Nebránil by se odchodu, ale nepohne se. A já se v hlavě po sté ptám, kdo vytáhnout ho má, když ne já? Nevím ale jak? Jak ho vytáhnout a přitom ho vrátit zpátky do života, připoutat ho ke mně, žít s ním a ne vedle něj…zlomila tužku. Až zpětně jí došlo, že na ní neskutečně tlačila. Vzala do ruky nůž a způsobem naučeným od babičky seřízla tužku do špičky, aby mohla pokračovat dál…dnes už nelze nic dělat, ale už zítra budu jednat. Vím to, nejde neustále žít s pocitem, že když něco udělám, JEN mu to uškodí. Neustálé sledování a neřešení problémů z obav co bude dál, tak se žít nedá, už zítra s tím určitě něco udělám, UŽ ZÍTRA… tak zakončila zápis do deníku a s pocitem, že si vše v sobě vyřešila, usínala pod přikrývkou v teple.
Jemu dobře známá stařena ukázala cestu, na kterou se bez okolků vydal. Nebránil se ničemu novému, nestaral se o to, co se děje za ním, neohlížel se a byl v očekávání, co ho potká tam vepředu. Občas si dokonce popoběhl, aby už tam byl. Tam? Vždyť nevěděl, kam jde. Bylo mu to ale jedno, vždyť se přeci nebránil ničemu novému, nadšeně vše vítal s otevřenou náručí. Po cestě vedoucí skrze neobdělané pole šel proti slunečnímu svitu a usmíval se, až se náhle zastavil a podíval na zem. Krom mravenců jdoucích v řadě za sebou spatřil v trávě poklad. Tedy v tu chvíli to pro něj poklad byl, sáhnul rukou do trávy a utrhnul si čtyřlístek. O málo později jej měl už v kapse kalhot a pokračoval s tou bublavě radostnou náladou dál. Tak jako když se pod prvním poryvem větru zvěstujícím blížící se bouřku zachvějí větve, tak bublavá byla jeho nálada. Uvnitř něho bylo cosi obrovského.
První den nového týdne musí člověk zahájit jak jinak než s nadšením. První den nového týdne se s nadšením zahajuje špatně. První den nového týdne s nadšením zahájit nelze. Po tomto záblesku v hlavě se mu nálada otočila. I on se otočil a podíval se zpátky. Z oka mu vytekla slza při pohledu zpátky. Věděl, že zpět jít nesmí, ale moc se chtěl vrátit. Zpětnými kroky pokračoval dál ve své cestě vpřed, ale zároveň viděl, jak se vzdaluje místům, kde ještě před chvílí byl, jak jej ten pocit bolí. Couval vstříc novým věcem, couval nešťastně a sklíčeně, poněvadž viděl, že vše opouští. Až sáhnul do kapsy a poznal, že něco z oné cesty má, držel v dlani čtyřlístek - malé štěstí, jež směl si vzít s sebou.
Otočil se a vrátil se k chůzi vpřed. Najednou opět poznal, jak se mu chce jít dopředu a neřešil, co se děje za ním. V nohách se mu ustálila pravidelnost, vyrazil dál a šel. Nečekal na nic, neohlížel se, nebral ohled na nic a na nikoho, šel a pokračoval. Ještě jeden krok, ještě jeden nebo radši dva, proč ne tři, proč nedojít až na konec ? Únava se nikde neobjevovala, strach jej netrápil, mohl jít, mohl se nevracet, jediné, co nemohl? Ztratit se…na cestě, kde člověk neví, kam míří, a za vším minulým se už neohlíží, nemá člověk co ztratit. Ještě jeden krok… Proč tak bolel? A co znamená ten hluk?
Kopnul do kohoutku i se zavěšenou sprchou narušující pádem do vany noční ticho. Palec ho bolel. „Kurva!“zařval… „Nejvyšší čas jít si lehnout…“odpověděl si.
Zvedl se pomalu z vany a podíval se na sebe do zrcadla. Noha jej bolela a oko se mu zablesklo. Jaká úleva nastala ve chvíli, kdy mu unikla z koutku slza a stekla po tváři, věděl ve skrytu duše pouze on. Nikde nikdo, všichni spí. Jde usínat se svou bolestí.

Den II.
„Největší koncentrace je rovnováha uvnitř hluku!“

„Nech mě být, chci být sám!“
„Už zase?! Proč? Proč mě nepustíš k sobě, chci Ti pomoct…“
„Ne, to nejde!“
„Posíláš mě pryč?“
„Ano… ale… tady… něco pro Tebe…“
Hodiny odbyly devátou a větve se za okny třásly zmítané větrem. Je třeba okna zavřít, aby se nevysypala. Jediné, co šlo po celém domě slyšet, byly poryvy větru opírající se do dveří, oken a stěn. A… z jedné místnosti… tichý vzlykot.
Selhala jsem. Byla jsem odhodlaná, ještě ráno jsem věděla, co chci, ale on se probudil a byl úplně normální. Zase žil, zase by na něm nikdo nic nepoznal. Vnitřní hlas mě začal uklidňovat, že včerejší večer byl jen dozvuk těžkých chvil jeho bytí, že je to flashback, který se mu sem tam stane, avšak ostatní půjde, jak má. Mé vnitřní já se spletlo. Bylo by to příliš snadné, kdybych nemusela nic řešit…kdyby se vše „vyřešilo“ samo. Nefunguje to a já se nechala ukolébat jeho klidem. Dnes usínám s pocitem viny, že jsem opět nezakročila. Sedí v koutě se sluchátky na uších a má zavřené své modré oči. Já moc dobře vím, že nespí… poslední napsaná stránka byla založena darovaným čtyřlístkem a opět byl deník důkladně schován, neboť nikdo neměl vědět o trápeních, která jsou vedlejší. On je přeci obětí a pro něj tu vždy má někdo být.
Kouty měl vždy rád. Ze dvou stran mu nehrozilo žádné nebezpečí, mohl do něj sklonit svou tvář a nikdo nepoznal, jak se tváří. Když se chtěl schovat, když schovával své modré oči, zmizel v rohu místnosti. Ležel tam jak spráskané štěně, které ztrácí důvěru v okolí. Představoval si návrat do svých čtyř roků, zpátky do minulosti, ale bude si pamatovat vše, co zažil. Bude vědět, kde si dát pozor, jaké šance využít a nakonec bude se sebou i spokojený. Představoval si své narození do jiné doby s veškerým věděním nabytém ve dnech života minulého. Strašně moc si přál vidět zemi o tisíc let později. A hudba mu hrála do sluchátek. A on nechtěl dál víc vidět…
Cítil svůj tep, srdce mu bušilo ve spáncích, snad by mu i vyskočilo z těla a pohybovalo by se v ustáleném rytmu, kdyby neotevřel oči. A stejně všude kolem byla neuvěřitelná tma. Zavřel je a po pár sekundách je opět otevřel. Nic. Neprohlédnutelná tma byla všude kolem něj. Tma tak šílená, že neviděl ani na zbytek svého těla. Věděl však, že vidí. A jakmile si to pro sebe v myšlenkách řekl, objevil se záhadný paprsek rudé barvy. Vedl z jedné strany na druhou, konec ani začátek nebylo možné rozpoznat. Když tu náhle, stejně jak se objevil, začal se křivit. Chvíli mu to nedávalo smysl, avšak za okamžik se vše ustálilo do pravidelnosti a on rozpoznal, o co se jedná.
Náhle se však podíval pod sebe a zjistil, že stojí v prázdnu. V okamžiku uvědomění si této skutečnosti začal padat a neustále zrychloval. Kolem něj se mihotala různě barevná světla. Netušil, kde se zastaví, jestli vůbec.
„Zkusím si přát…“ problesklo mu hlavou a hned následovala představa, ve které stál na pevné zemi. Stalo se. Skutečně náhle stál a jelikož při svém přání zavřel oči, nyní je nedůvěřivě otvíral. Před ním stála obrovská hala složená s černých a bílých obdélníkových dlaždic. Nevěděl odkud, ale pořadí dlaždic mu dávalo smysl, v daném pořadí byl naprosto jasný systém. V hlavě mu zakořenil dobře známý pocit, kdy si člověk chce něco vybavit a stejně chybí pár kroků, možná jenom jeden, možná to měl skutečně až na jazyku, ve finále ho však hlava zklamala a nedodala mu požadovaný fakt.
Jako by se opožďoval o jeden krok, nedokázal reagovat ve správný čas, ale s nějakým časovým zpožděním. Opětovně zavíral a otvíral oči, snažil se koncentrovat, když se vše kolem něj opět začalo pohybovat. Po jednom z otevření svých očí se kolem něj objevily pozoruhodné postavy, bez obličejů, s černými hlavami, oblečené do honosných rób. Jedna se dokonce postavila za jeho záda, prudce se otočil, poněvadž ji za sebou cítil. Uklonila se mu. Kdesi v jeho hlavě se objevil hlas, hlas té postavy, co stála naproti němu.
„Vítej…“ oznámila mu ženským hlasem.
Otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale byl zadržen oním cizím vnitřním hlasem: „Komunikuj myslí. Zavři oči a splyň.“ Chytnul ji za pas a splynul. Odemknul jednu ze svých vnitřních komnat a tanečním krokem se pohyboval mezi ostatními páry složených z hubených postav s černými hlavami. Každý z oněch párů tančil kolem něj, přesto držel nějaké ustálené pořadí. Nic neslyšel a tančil, stačilo mu ony postavy vidět a věděl, držel tempo, vnímal výšky, vnímal basy, zbavil se svého sluchu a v neakustické konverzaci pokračoval se svou taneční partnerkou.
„Jste krásná a dnes Vám to opravdu sluší.“
„Děkuji, ráda bych to o Vás řekla rovněž, avšak nemůžu.“
„Proč? Nelíbím se Vám?“
„O vzhled se vůbec nejedná, oblekem jste člověk na správném místě. Problém je ve splynutí. Vy to nedokážete. Měl byste odejít.“
„Vysvětlete mi, proč bych nemohl splynout? Již přeci komunikuji bez zvuků, tancuji s Vámi v jednom kruhu, splynul jsem, nebo tomu tak není?“
„Někdo je s Vámi. Dokud budete spolu, nesplynete. Odejděte, prosím!“
„Posíláte mě pryč?“
„Ano“
Přepadla jej obrovská bolest za krkem, objevily se oslepující růžové a fialové paprsky. Otevřel oči. Usnul v koutě tak pokroucen, že se nemůže divit té příšerné bolesti za krkem. A slunce mu svítilo do očí, bylo ráno…

Den III.
„I pán sedmera moří má svou duši!“

Někdy sami sebe klameme, abychom se cítili líp. Proč by ale někdo unikal někam, kde by mu bylo jen a jen hůř? Něco hledá, něco v oněch místech ztratil? Nebo se stal už na oněch místech natolik závislý, že se jich prostě nezbaví. Možná čeká, až přijde cizí osoba, vylomí zámek a pustí ho ven. Copak to jde, když o jeho světě ví jen on sám? Pak následuje jediné, další a další den. Už se to nedá dál vydržet a člověk musí zmizet z těch limitujících zdí. Ven!
Zamknul za sebou a vyšel. Neměl cíle, měl chuť se jen tak courat po okolí. Záměrně šel travou a poslouchal, jak mu pod nohama šustí. Nějak mu na mysl vytonula melodie, kterou si pro sebe zpíval. Odněkud ji znal, jen netušil odkud přesně. Pozoroval věci, kterých už si dlouho nevšiml, poněvadž to byl již nějaký čas, kdy si takhle bezcílně vyšel. Nevnímal čas a pokračoval dál a dál, aniž by vůbec tušil, kam jde. Pokud došel na nějaké rozcestí, rozhodoval se dle intuice, sympatií, či náhlého osvícení. Procházel se lesem, procházel se loukou, narazil na břeh jezera, kde našel ten pravý klid k tomu, aby si sednul. Jelikož se právě pomalu zvedal vítr, který rozpohyboval hladinu, mohl v klidu poslouchat vlny narážející o břeh. Lehl si na záda o pozoroval mraky honící se po obloze. Na tváři se tohle vše projevilo opravdovým úsměvem. Nebylo to žádné manické nadšení, ale skutečný odpočinek, jež ho naplňoval. Klidná jezerní plocha byla skryta v jednom z horských údolí. I když to nevnímal, ušel opravdu kus cesty od svého domova. Nikde nikdo. Nikde nikoho.
Slunce svítilo a ani na chvíli nezmizelo za nějakým z těch černých mraků. Jako by se jim vyhýbalo. Neuvěřitelné. A nastaly chvíle ještě neuvěřitelnější. V oněch chvílích, kdy vypukla kolem těchto míst bouřka. Nikde ji však nebylo vidět, údolí omezovalo výhled na krajinu kolem. Jediným důkazem onoho nevlídného počasí byl burácející koncert hromu odrážející se v nekonečné ozvěně. Echo hromu je zvuk neuvěřitelně děsivý a vyrovnávající zároveň. Na jedné straně obava z bouřky, na druhé klid svítícího slunce. Kdo ho sem v tuto pravou chvíli zavedl? Existuje tak obrovská náhoda? Kdo může říct, že něco takového zažil? On může.
Hluboký nádech, po kterém následovala slaná chuť na patře. Kameny na zádech ho tlačily, musel se zvednout, když se otočil, moře právě vyplavilo na břeh kusy chaluh. Kontrast světle modré oblohy a tmavomodrého moře se mu odrážel v jeho očích… Vlny byly dnes opravdu vysoké a jak neuvěřitelně burácely. Slunce hřálo, jak to na pláži bývá a racci poletovali kolem nedaleko se nacházejícího se majáku. Sice byl opuštěný, přesto doplňoval onu krásnou krajinu. Vždycky ho lákalo se podívat dovnitř. Chtěl se odtamtud podívat na širé moře. Zvedl se a vydal se kolem pobřeží. Nepotkal nic jiného než zbytky chaluh roztroušených díky příboji. V některých byly skryté malé mušle. Nezkoumal je, prostě prošel přes ně a blížil se k majáku. Přístupný byl po souši, ačkoli to byla cesta úzká a klikatila se mezi skalisky, nebyl vchod k majáku nějakým nedostižitelným místem. Naopak! Často si před ním hrávaly děti.
MIMO PROVOZ – suše konstatovala tabulka připevněná na dveřích, které narážely o zeď. Zámek někdo vylomil. Nejspíše neukojitelná chlapecká zvědavost – jako ta jeho… - pomyslil si. Pavučiny našel zpřetrhané, maják byl kýmsi navštíven nedávno. Dveře pod poryvem větru bouchly o futra a zase se vrátily ke zdi. Nebude tu uvězněn, už nejdou napevno zavřít. Zrezivělé zábradlí doprovázelo točité schodiště. Krok za krokem zkoušel pevnost každého schodu, držely všechny a on vyšel až nahoru. Skla oken byla rozbita. Racčí hnízdo nalezl prázdné. Nohou shrnul střepy, aby si udělal malé místo na podlaze. Posadil se a prohlížel si horizont. Podíval se po místnosti a na zemi spatřil něco zvláštního. Jako by na zemi byla z jeho pohledu písmena M A. „Je čas se vrátit…“ozval se ženský hlas.
Zmizel mi na celý den! Tušil, že jsem se odhodlala jednat? Třeba skutečně ano? Náhody podle mě neexistují, nejspíš to vycítil z mého chování. Nepůjde to tak rychle. Nejdřív se pokusím v něm vybudovat důvěru. Když se v půl deváté večer vrátil a byl celý suchý, zatímco celé odpoledne řádila bouřka, na otázku, kde jsi byl, mi odpověděl, že se procházel venku. Nevěří mi jako dřív a je to opět má chyba. Nevím, jak v něm mám vybudovat důvěru ve mne. Důvěru v myšlenku, že to s ním myslím skutečně dobře. Já přeci vím, co mu pomůže. Proč on to nechce přijmout? Brouká si nějakou melodii, zatímco se sprchuje a má podezřele dobrou náladu. Můžu být ráda, nebo je to příznak nějakého ohrožení mé osoby. Nemyslím přímo hned na nějakou jinou, ale nechci se jej vzdát. Nedokázala bych si představit život bez něj. Je na čase si najít cestu k němu, abych později mohla skutečně jednat. Poslední tečka se změnila, jak byl deník prudce zavřen, v čáru.
„Karin?“
„Ano?“
„Miluji Tě!“

Den IV.
„Nehledej těžkosti za krásnou dívkou!“

Porozhlédl se po místnosti, přemýšlel nad rozečtenou knihou.(V.W.) Zamyslel se při pohledu do svého odrazu v jedné z prosklených skříní a kniha se mu zaklapla. Nechtělo se mu hledat, kde přestal číst, na druhou stranu si moc dobře uvědomoval, že zítra už by na to vůbec nemusel přijít, otvíral a podle prvních vět na stránkách poznával, že ony řádky už četl. Našel finální místo, vložil záložku a zavřel. Myšlenky mu až příliš těkaly kolem na to, aby mohl číst knihu. Odložil ji na stůl a pokračoval v důmyslném pozorování místnosti. Křeslo měl přistavené ke zdi, pro jistotu, naproti vchodu…věděl o každém, kdo mu vstoupil do pokoje, pokud…pokud dokázal vnímat. Naopak Karin sedávala na druhé straně, často na sebe hleděli přes stůl, vedli diskuze o všem možném a o ničem. Ty časy zmizely. Dokážou se ještě vrátit? Chytnul se za čelo, propukla v něm ostrá bodavá bolest. Na několik vteřin ho zcela ochromila. Nikdo jiný to nezpozoroval. Už dlouho na něm nikdo nic nezpozoroval kromě…kromě Karin, která seděla naproti němu. Usmál se na ní…
„Když jsem Tě prvně uviděl, pomyslel jsem si, jak moc jsi krásná, že si mě ani nemůžeš všimnout.“
Usmála se a chtěla odpovědět, avšak nestihla to, poněvadž pokračoval dál…
„Nevěděl jsem, jak k Tobě přijít. Byl jsem nervózní a schovával se za svůj smích. Ovšem ten zmizel, jakmile jsem poznal, že se nehodí. Podal jsem Ti ruku a Tys podala ruku mně. Kde se stala chyba?“
„Chyba?“ podivila se.
„Jako by se objevila zvláštní symbióza, jeden z nás potřeboval ochránce, druhý chráněnce. Už vím…“
„Co? Co víš?“ začala se horlivě ptát.
Ač si mnoho lidí myslelo o jeho modrosti, že je znakem boží nekonečnosti, on sám se ztrácel v hnědozelených korálcích, přes něž zamířil až k jejímu srdci. A z jejího srdce zase zpět do života.
Ta lesní studánka volala, nebo se mu to pouze zdálo. Ne! Opravdu volala, aby k ní šel. Rozutíkal se blíž, všude kolem něj se tyčily stromy neuvěřitelně vysoko a oblohu nebylo možné spatřit, jak větve hustě prorostly mezi sebou. Topila se uvnitř. Krásná mladá dívka plavala pod hladinou a zápasila s vodním živlem. Natahovala ruce, ale nedosáhla. Snažila se volat, ale z jejích úst nic nevycházelo. Umírala mu před očima. Ponořil své ruce pod hladinu, svět se s ním začal točit, za každým stromem se ozýval zlomyslný smích. Zle mu hrají, duše jiných, zle mu hrají. Ponořil své ruce ještě hloub, stále sledoval její zápas a nedosáhl na ní. „Hahaha, ještě kousek, ještě kousek!“ Nadechl se a ponořil hlavu, v tu ránu byl v jiném světě, smích zmizel. Držel ji! A ona pomalu stoupala. Jako dvě spojené nádoby se ona začala vynořovat a on ztrácet v hlubině.
Jako zakletý se teď díval skrze vodní hladinu na svět, kde stála ona dívka. Zachránil ji…zachránil ji a přitom obětoval sebe. Udělal by to, kdyby tušil, co se stane? Sám moc dobře věděl, že na takové úvahy není ani čas ani vhodné místo. Zkrátka to udělal a udělal by to zas. Často jednal zkratkovitě a impulsivně, ale v jádru byl dobrým. Nezápasil, nečekal na vysvobození, naposledy se podíval vzhůru a pak sklonil hlavu k hlubinám a nadobro v nich zmizel.
„Je čas, abys šla…, už mě nepotřebuješ a sama jsi nikdy ochráncem nebyla.“ jeho slova ji zasáhla prudce až přímo do srdce. Jako často i tentokrát viděl jen sebe a nečekal, že by druzí mohli mít jiný názor. Jeho sobectví mělo opačný směr, zatímco si většina přivlastňuje, on od sebe odháněl. A jelikož byl tak blízko ní, nejblíže, mohl zasáhnout do míst, kam nikdo jiný ani nenahlédnul. „Nechci, abys mi pomáhala. Jsi konečně silná a já nemůžu připustit, abys svou nabitou sílu ztrácela na mně.“
„Mlč! Aspoň chvíli mlč!“ křičela, poněvadž každé další slovo bylo jako otrávený šíp.
Ještě onoho odpoledne měla sbaleno a odešla, ač v jeho životě figurovala dál jako postava jeho věrného stínu. Když otočíte hlavu ke svému stínu, díváte se mu do tváře, nebo do zátylku?
Nikdy mě nemiloval. Kdyby ano, nevyslovil by něco tak strašného, neublížil by mi jak dnes. Držel si mě z čistého sobectví! Dokud mi mohl pomáhat, cítil se jako někdo lepší a teď? Jakmile mu mám pomoci já, odvrhne mě. Nehorázný sobec, který si nezaslouží nic jiného než shnít ve svém dokonalém světě!
LÁSKA JE DĚVKA, KTERÁ NEDÁ,
ALE POMRKÁVÁ.
LÁSKA JE SÍLA, KTERÁ SŽÍRÁ,
ALE OMILOSTŇUJE.
LÁSKA ODEŠLA, KAM NEMÁ.
ŽÁDNÁ DALŠÍ ALE! (P.V.)

Den V.
„První krok je vždy z domova!“

Domov? Pohybuje se po místě, kde přebývá. Na adrese zapsané v jeho občanském průkazu. Chodí od okna k oknu a jen se dívá. Být tu s ním někdo druhý nejspíš by z něho zešílel, nikdo tu však není. „Mohla bys mi, prosím, udělat k…? Aha, nemohla, nejsi tu…“ Rychle běžel k oknu, poněvadž měl pocit, že někdo jde kolem. Asi se mu to jen zdálo. Otevřel jej, vyklonil se, ale v celé ulici nikdo. Chvílemi si říkal, že je nejspíš blázen, ale pak se uklidňoval tím, že pravý blázen o svém bláznovství neví. Po několikáté si zkontroloval mobil, nikde nic, nikdo ho nehledá, nikdo o něm neví. Došel až ke dveřím a pro jistotu je otevřel, zamčeno nebylo. Copak se tohle dá vydržet?
Došel až do koupelny, napustil si vanu, klekl si k jejímu okraji, sundal si svou košili a ponořil hlavu do studené vody. Tisíce jehel se zabodlo do jeho čela, po té se ale bodavá bolest rozplynula, jako se rozplynula bolest uvnitř jeho hlavy, otevřel oči a sledoval bílé dno. Kdyby mohl, vydržel by tam déle, jeho tělo však žadonilo po přísunu kyslíku. Vynořil se a lapal po dechu. Netrvalo dlouho a už si sušil vlasy, držel jednu ze svých knih a chystal se číst, když se ozval podezřelý zvuk. Klaply dveře? Utíkal se podívat, ale nikdo v nich nestál. Až teď mu naskočil rozum, pokřivený úsměv naznačil, co si myslí o svém duševnu.
Domov? Hustě popsaný papír magnetem na lednici připevněný. Snídani máš uvnitř, nezapomeň si vzít s sebou úkoly, které jsi nechal v obýváku na stole. Dávej na sebe pozor a teple se obleč, venku je zima. Pusu, MÁMA. Včera pomáhal otci zalévat zahradu, celý se zmáchal. „Okamžitě se převleč!“ velel tón starostlivosti v maminčině hlase.
„Nech ho být, je rád, že mi pomáhá…“ a on pomáhal. Kdyby ale rostl po zalití sebe jako zelenina z jejich zahrady, nevešel by se do dveří. Tak trochu utíká, aby se měl zase kam vracet. A večer nechápe starosti svých rodičů, že ho celé odpoledne neviděli, byl přeci venku.
Neustále venku prší a on sedí u okna, aby ukrajoval minuty,…vteřiny ze své nudy. Ty zdi, co jej obklopují, jsou tak těsné, přitom ho chránící před neduhem tam venku. „Ovšem když jste dítě, běháte rádi v dešti…“ argumentuje vám. Nicméně když přijde noc, schovává se rád mezi těmi stěnami vymezujícími jeho pokoj. Rozsvítí si, lehne si na postel, vytáhne svůj skicák a začne si kreslit. Nejraději pracuje jen s tužkou na krajinách druhými neviděných. A v noci pak ulehá do svých peřin, na svůj známý polštář, ano, zde je doma.
Vytvořit mu místo, kde by byl šťasten, kde je silný a může vykonávat nejlíp svou práci, kde cítí bezpečí a může se schovat, to bylo mé přání. Pravidlo o teplu domácího krbu existuje a mělo mě inspirovat k vytvoření atmosféry, kterou by miloval. Milovat druhého bez milujícího ovzduší přeci není možné. Nelze žít odkázaný na druhého, neboť tato pouta se strašně ráda vyčerpávají, aniž bychom to sami dopustili a připustili. Některá zjištění přichází až po…nebo spíše jsou připravena pro další cesty, aby nás vždy zavedla k jednomu…domů. A tak i deník musí obsahovat tuto součást života, ke které každý z nás jednou dospěje. Ach, Karin, není to pozdě?
Cosi malého, až miniaturního se skrývá v jeho očích. Neuvidí to ale každý. Nemá totiž šanci, pokud neumí vykouzlit situace připomínající mu chvíle, kdy byl nejšťastnější. Kdy nevěděl, co přijde zítra,… ani o to nestál, neměl potřebu, byl lehčí než vzduch, létal jako padající zežloutlý list ze stromu, pomalu a jistě se kolébavým způsobem snášel do náruče země, z níž vyrostl. Pohlédněte takovému člověku do očí a ---? Slova na to sice existují, ale jsou zbytečná, a pokud máte nutkavou potřebu je vyslovit, zní nejlíp jako šepot, poněvadž víte vy i on, že je to pouze vaše tichá, ve vzduchu vznášející se, kolébající se konverzace.
Snít si o svém pravém domově je jedna věc, žít v něm je věc druhá. Člověk by si to měl zařídit tak, aby v něm skutečně žít mohl. Ztratil-li však možnost mít v něm tu pravou osobu svého bytí, může čekat na změnu jeho pocitů? Mozek mu praví, že svět lze upravit k obrazu vnitřního štěstí, stejně tak na druhém břehu stojí to jeho prokleté srdce, co ví o bolesti zakořeněné v něm. Srdce pumpuje krev a mozek onu pumpu řídí, bez krve by však řídit nemohl…kdo si v tomto koloběhu začal? Kdo? A hlavně může mít jeden z nich stoprocentní pravdu? Samozřejmě nikoliv, jsou to dva extrémy, mezi nimiž si člověk rád volí, protože jsou nejviditelnější, ale jedno bez druhého řešení přeci neexistuje. Nemůže být žádná myšlenka, aby v ní nebylo trochu citu, nemůže být žádný cit, aby v něm nebylo ani špetky mysli.
„Nakresli domov!“
Zvláštní jak některé úkoly jsou jednodušší v první třídě než dnes. Dlouho dumal nad prázdným papírem, pak se do kresby pustil a už ho nikdo nezastavil, dokud nebyl sám se svým výtvorem spokojen. Ležel na zemi jako lehával kdysi, tužka se mu postupně tupila a on si ji znovu vedle sebe ořezával. Nesledoval okolí, nesledoval čas, neztratil se, byl ve vzduchoprázdnu zaujat svou kresbou, ponořil se dovnitř a nehleděl jinam, vše kolem zmizelo. Ve chvíli kdy TO dokončil, přemýšlel, proč zrovna TAK? „Stálo by to za srovnání s dřívějšími pokusy. Kde jen můžou být?“ Podíval se z okna – tma – podíval se na hodiny a nevěřil svým očím. „Zítra začnu hledat.“ V brzkém ránu ulehl ke spánku.
Den VI.
„Není-li Tvůj vnitřní hlas doma, našel jsi ticho!“

Do sklepa se nedostával příliš často. Procházel kolem těch dveří, když v časech chladu chodíval topit do kotelny, ale do samotného sklepa zavítal jen v případě uložení věcí, kterých už nebylo třeba takříkajíc na povrchu zemském. Proto v té vlhkosti, jež byla cítit všude kolem, voněl nezvyk, možná i tajemství – pro skeptika by to možná byla plíseň, zdi však byly bílé, maximálně hrály v odstínech šedé. Otec kdysi zavedl do sklepa pár drátů, dalo se tam tedy svítit žárovkou zavěšenou jen tak bez nějakého krytu ve stropě. (Lustry byly nedostatkové zboží ve skladišti starých skříní, nádobí a jiných věcí z pozůstalosti kdysi tak rozsáhlé rodiny.) Po točitém schodišti následovala menší komůrka s několika zašlými skříněmi, jejichž zámek už dávno neplnil svou funkci, a jedna velká truhla. Její víko zdobila rez drolící se při dotyku. Stará zaprášená židle mohla posloužit jako stabilní bod při pátrání, jen ji bylo třeba otřít, nebyl líný vyběhnout nahoru do koupelny, přinést si hadr a židli setřít, očekával, že sezení zde nebude krátké.
Kovaná bedna při otevření zaskřípala a vydala svá tajemství do ní uložená. Začal se přehrabovat v oněch papírech jako smyslů zbavený. Ponořil své ruce do té bílé nebo spíše pomalu zežloutlé hordy a nořil se stále hlouběji, snažil se uvidět něco, co by mu připomínalo ony výkresy, které stále nemohl najít. Ztratil se. Začal vše vytahovat ven a házet kolem sebe, jakmile překontroloval, že to co hledá, v rukou nemá. Další a další…truhla s nekonečným dnem? Rozhodně stále s neviděným…ve sklepě nebylo žádné okno. Co všechno bylo v té truhle uložené? Miliony vzpomínek na dny všední, obálky úřední i intimní, dokumenty patřící lidem již nežijícím, proč to vše zde bylo? A proč vše bylo výš než jeho výkresy? Není možné. Podíval se kolem sebe a sledoval podlahu pokrytou papírovou záclonou. „Třídit si!“ Vše jsem si měl třídit…vše musím znovu!“
A tak se ze záclony stavěly věže. Vzájemně se o sebe opírající, neboť jejich zhroucení bylo nepřípustné. Ruce pracovaly, oči sledovaly, nos cítil onu vlhkost odrážející se i na patře tak, že si čas od času musel polknout. Přesto byl ztracen. Až se dostal ke dnu. Nic víc, jen vše, co bylo kolem něj a prázdná truhla s černým dnem. Teď byl ten čas propadnout zoufalství. Hledat už nebylo kde. Unavený nedokázal čelit na sebe uměle vytvořenému tlaku. Sednul si a propadnul v pláč. Seděl v místech, kde ho nikdo neviděl…ani nikdo, kdo by osušil jeho slzy. Vzdal se všeho a všech a…teď zjistil, že sám je nic.
Ta místa poznával, tady už někdy byl, ale bylo to tu slavnostnější, ano, byl tu úžasný bál, celá hala byla vyzdobena stříbrnými hvězdami a bílými závěsy…teď? Jako by veškeré toto dějiště zasáhla nějaká katastrofa? Skla z oken ležela roztříštěná na zemi, místo bílé obléknul celý sál černou… závěsy třepotající se pod vichrem, který vládnul TAM, venku, kam nebylo vidět. Nečekal, že tento svět by mohl podlehnout takové katastrofě.
„Kde jste včera byl? Kde jste byl?“ ozval se zraněný hlas, nikoho však nebylo vidět.
„Doma! Byl jsem přece doma!“ jako by se omlouval, do toho prázdna, ve kterém nikoho nebylo vidět. „Co? Co se vám zde stalo?“ ptal se…
„Kde jste byl? Kde jste byl, abyste náš svět ochránil? Sám moc dobře víte, že jen VY máte tu sílu, tu moc…
„To nevím!“odporoval do neznáma. Uviděl, jak se nějaký stín prohnal po balkónu. „Nevím, neznám tento svět!“
„Vždyť je váš a vy jste jej neochránil. Nepřišel jste!“ proklínal ho hlas z druhé strany, překvapivě stejný jako ten první.
„Nemohl jsem, vzpomínal jsem na to dobré, chybí mi Karin, vyhnal jsem ji…“ zakleknul a plakal si do dlaní.
V tu chvíli se na jevišti objevila zvláštní postava. Byla zlomená…nechodila jako minule…vlekla se k němu, bylo na ní vidět, že každý další pohyb ji neuvěřitelně bolí a vysiluje, i když neměla tvář…jen černou hlavu. „Vy? Vy jste náš svět zničil! Chyťte ho!“ zakřičela a svinula se bolestí…propadla v tichý pláč, který jak rychle se objevil, náhle ustal. Místo černých postav jej obklíčily bílé duše. „Nejen že jste nesplynul, vy jste prohrál. A my vám tolik věřili.“ řekly všechny duše jednohlasně.
„Ona nebyla „TEN“, kdo mi vadil ve splynutí?“ začal se divit.
„Ten je přeci ve vás!“opět se ozvalo ze všech úst.
„Ve mně?“ironicky se smál „Ve mně? Ve mně jsem jen já!“
„Nebojte se, už nikomu neublíží, my jej potrestáme. Tak jako mrtvé noty i on bude odsouzen k tichu.“
„Odsouzen k tichu?“ zarazil se.
Padnul na kolena. Objevil se svíravý pocit – někdo jej držel, ale nebylo vidět kdo… „duše“ stály kolem a upřeně se soustředily. Mizely mu vlasy? Ano! Zarůstaly…nebo spíše je obrůstala kůže. Ztrácel své prsty, začaly mu srůstat do jedné beztvaré hmoty. Ztrácel rysy svého lidství. Chtěl začít křičet, ale i jeho ústa náhle zmizela.
„Nebojte se! Vám se nic nestane. Vy jste náš Modrooký.“
Ztratil skoro všechny atributy lidství až…ano…až na své modré oči, ze kterých nyní unikaly slzy. Neviděl přes zvlhlé oči svět kolem, jen cítil, čím vším se provinil. A každá jeho slza dopadající na zem se změnila v jednu stříbrnou hvězdu. Každá slza plozená z jeho vnitřní bolesti měnila svět kolem. Ale za jakou cenu?
Nedokážu přestat na něj myslet. Chybí mi. Ale je to prostě minulost. Je na čase uzavřít deník plný jeho. Život s ním byl často těžký, jindy krásný, podstatné je však, že BYL. Nečeká na mě a pokud by přeci jen čekal, přestane. Uvědomil si, že nejsem pro něj ta pravá. Možná budu tou pravou pro osobu, co potkám zítra. Uzavírám tento deník, neboť s ním není cesty dál. To se stává, že člověk dojde na konec.
Uklidil veškeré spisy, přestal hledat, zhasnul, zavřel dveře a?... přestal kreslit. Navždy!

Den VII.
„Chceš-li letět, rozeběhni se a skoč z oné hory!“

Nastal nezvyklý den. Najednou měl co dělat. Nebylo už tolik času, aby nad sebou mohl přemýšlet. Do prázdna mu přišlo neočekávané a pro jeho duši blahodárné dění. Karin? Ne, ta se nevrátila! Už od rána musel pracovat v podkroví. Není nutné vědět, co tam dělal, hlavní je ona věc, že čas ztratil svou táhlou skutečnost a ubíhal mnohem rychleji než v místech prázdnoty. Náhoda?

17.8.
Můj drahý příteli, kdybych jen tušila, co si o tom všem mám myslet. Jsem nešťastná a on je jako světlo přicházející odněkud z jiného světa. Sám je zkoušen, sám musí nejspíš hodně trpět, ale není to na něm znát. Pořád se stará o to, jak se mám já, zda-li jsem v pořádku, a pokud bych nebyla, udělal by první a poslední pro to, aby se vše v dobré obrátilo. Miluji jiného, ale to on ví, přesto se snaží. Láska? Je jistě brzy na takové silné slovo, navíc z těch modrých očí jde něco víc, naprostá jistota, že mě bude navždy chránit. Kdybych jen tušila, jestli mu mám dovolit a povolit. Proč bych si ale neměla nechat pomoci? Dělá to nezištně, nebo se aspoň tak tváří, lidé jsou různí, ale jemu nějak věřím. Rozumí mým problémům a nepopírá je jako ostatní, nevyvrací mi mé myšlenky z hlavy, proč? Může někdo za pár dní odhalit, ne…to není to správné slovo, najít někoho, kdo by mu tak rozuměl a přitom byl neuvěřitelně odlišný?

31.12.
Utekla jsem jak malé dítě. Nemiluji ho. Nemůžu mu dát to, co by si zasloužil. Tvrdí mi, že on si nezaslouží nic, že není dobrý člověk, ale on si tak neskutečně lže. Mám obavu, že si bude tak dlouho lhát, až tomu nakonec uvěří, neboť nikdo mu to nevyvrací – nikdo kromě mě. Jsem zoufalá. Zmizela jsem mu z života, neboť jsem čekala, že mu bude beze mě líp, že najde skutečnou lásku a na mne zapomene, ovšem po několika zprávách, co se mi donesly (ach, jak ty špatné lidi roznášejí s chutí mnohem rychleji než ty dobré), vidím, jak je vše jinak. Potřebuji ho, on jediný mi pomůže, on jediný mě skryje do náruče bez toho, aby ode mne něco čekal. Jak může takový člověk vůbec existovat? A jak ho můžou jen tak lidé míjet? Vrátím se! Ještě dnes, poněvadž už zítra by mohlo být pozdě.
Leží. Nedobrovolně. Zavalen a zraněn. Sám. Jak se proti člověku dokáže vše spiknout. Do té nešťastné chvíle, než špatně došlápnul, měl práce tolik a najednou se jen dívá do stropu a přemýšlí nad sebou, jelikož pohnout se nedokáže. Zavalen svými plány.
„Chtěl jsem jen udělat knihovnu, jakou si vždy přála.“ neustále si v hlavě opakoval.

17.1.
Přivítal mě, jako by se nic nestalo. Zase mám vůči němu výčitky. Kdybych směla, odešla bych, ale zakázala jsem si to. A navíc, slíbila jsem mu, že dokud nebudu úplně v pořádku, neopustím ho. Slova na to, co k němu cítím, neexistují. Láska to není, ta patří jinam, avšak on – on by byl ten pravý, kdyby byl první. Má hlava mému srdci každý večer má za zlé, že se chovám tak iracionálně. Měla bych s ním vše a věřím tomu, že on by mě učinil šťastnou. Srdci já poručit nedokážu! Není princ, je můj rytíř…bohužel jen rytíř.

13.2.
Chci být jako dřív! A on mě dokázal k tomu cíli dovést. Přes všechny nadávky, přes všechna zla, která se mu snažili nastražit ti lidé, co mi dříve byli nejbližší. Nenechal se a stál po mém boku, na mé straně, bojoval za mě jako v naivních příbězích bojují rytíři za milé.Už to není jen…vím, že je to hodně! Něco se ale mění. Ty oči, ty jeho oči, ztrácí se a topí se v nich. Teď jsem na řadě já, abych mu dokázala pomoci. Ano! Já!

Tiše vzlykal nad bolestí, kterou cítil. Pokoušel se tolikrát křičet o pomoc, že na další pokusy byl vysílen. Už dlouho nedokázal být při vědomí… „Zavři oči a pojď k nám…“ kdosi šeptal.
„Je tu všechno!“ byl šťastný, oči to na něj prozradily. Kráčel lesem plným zpěvu, zurčícím potokem, jehož pramínek byl o kousek výš. Ano, výš. Stoupal do kopce, protože toužil vidět vše! Opravdu vše! Z výšky, z vrcholu! Nezadýchal se. Užíval si kroků a pocity nedokázal popsat. On ani nechtěl, nevydržel to a začal utíkat. Poznával ta místa, byl blízko a připadal si, že tady se mu objeví cokoli, co kdy viděl. Ale on to chce vidět vše! Opravdu vše! Najednou! Běžel, zastavení nepřicházelo vůbec v úvahu. Únavu necítil.
Vítr mu šlehal do tváří, není divu, byl skutečně vysoko, postavil se na menší skálu trčící na vrcholku oné hory a pouze dýchal svěží vzduch. Pak pomalu, celkem nejistě, začal otevírat oči. Přes prvotní záblesk světla, na chvíli jej oslepující, začal rozpoznávat místa, která prošel. Cesta, která ho vedla dál. Moře, u kterého stál maják jako strážce. Palác hluku i ticha. Kdesi dole jistě šla i dívka, již zachránil z tůně. Tu ale vidět z té výšky nemohl. Na ní začal usilovně myslet (cítil, že uvnitř, v jeho srdci tepe domov), když ho náhle někdo chytnul za ruku.