BlackDahlia - část první

S odporem přijímám každý jeho dotek, pohlazení rukou, každý polibek, každý jeho teplý výdech na můj krk. Když mu pohlédnu do očí, nevidím nic, jen otupělí pohled z alkoholového opojení, žádnou jiskru, žádné emoce, prostě nic. Jen tupý výraz žhnoucí po mém těle.Při tom uvědomění se mi obrátil žaludek, představa jeho těla pohybujíc se na mém, to už je i na mě moc. S odporem ho odstrčím a běžím z klubu na vzduch.Neotáčím se zpět, ale pravděpodobně mě ani neschání. Z hluboka dýcham, ale úlevu necítím, jediné co cítím je bolest, jen tupá bolest vycházející z mého hrudníku a rozšiřujíce se po celém těle až ke konečkům prstů. Kdy nastala taková změna? Vlastně odkdy mě takováhle situace přivede do svazujícího stavu? Kdysi tohle byl můj život, moje každotýdenní uvolnění, každý týden jiný kluk jehož jméno jsem neznala. Kdysi mi to dodávalo nepopsatelný pocit, zároven taková intimita a neznámost, pokaždé objevování jiného člověka. A momentálně, se cítím jak kdybych se dusila, jak kdyby mě svazovala už mě moc dobře známá síla a nenechala mě nadechnout, říkám jí paní bezmoc.Vyčerpaně si sedám na obrubník, zabořuji si hlavu mezi kolena a obmotávám si ruce kolem nohou.
Paní bezmoc si mě najde at sem kdykoliv a s kýmkoliv. Vždy ten šílený pocit u kterého nevím co sním, jakoby mě ovázal svými mocnými provazy, svázal mě a tahal za ně tak silně až se mi drtily kosti, nejjednoduší by bylo vzít nůž a provazy přeříznout, ale na to je má paní bezmoc až moc silná s porovnání s tím, jak já už jsem slabá. Pak je tu ještě druhá má společnice, kterou nazývám paní bolest. V jistém smyslu si jde ruku v ruce jako paní bezmoc, bohužel paní bolest mi nezpůsobuje bolest fyzickou nýbrž psychickou. Má podobné provazy, jenže ty se mi zařezávají hluboko do těla, do masa i krve,prochází každou buňkou v mém těle, pomalu ale jistě, setkají se vždy v hrudním koši a pak pokračují skrz celé tělo ven a zase zpátky. Už dávno jsem ztratila sílu proti nim bojovat, právě naopak, jsou to moje jediné dvě jistoty u kterých vím, že mě nenechají ve štychu. I když mě na nějakou hodinu opustí, nakonec se vždy vrátí, vlastně nikdy nezklamaly, jediná jistá věc v mém životě.
Na pokračování v dnešním večeru jsem až moc vyčerpaná, zvedám se a kráčím skrz temnou tmou po polorozpadlé silnici. Noha se mi kříží jednou přes druhou, zhluboka dýchám a házím si vlasy do zádu. Citím mrazivý pocit po celém těle, zárověn mě přepadá teplo a mráz. Momentálně se ke slovu přihlásil chlad, který mě hladil po těle, pulzoval ve mně a já ucítila studené pramínky potu po mé tváři stékající až na krk. Tohle neutáhnu na moc dlouho. Rozebíhám se skrz tmu, jen spoře osvětlená silnice pouličními lampami mě očekává v tuhle hodinu.Jít domů, nejít, kdo ví, na chvíli se zastavím a rozhlížím se, zas ten paranoidní pocit, že mě někdo pronásleduje, spozorním šusnutí v keři kousek ode mě. Můj pohled jde automaticky za zvukem, co jiného, jen vítr. Rozhodnula jsem se, že půjdu na místo, které se podle mě vymklo času, tam kde jsem jen já a mé okolí,ten moment, to místo, které mi přidává tolik bolestných vzpomínek, ale zároveň ty nejkrásnější v mém životě, hlavně ty opravdové.
Odtáhnu poslední větev a vstupuji na to místo. Najednou na mě útočí tolik možných pocitů, že je ani nejsem schopná rozeznat. Na jednu stranu cítím uspokojení, štěstí a radost, ale na druhou stranu nekonečnou bolest a ano, tu bezmoc. Otevřeně se tomu oddávám, přijímám je s vítáním, jen pojdtě do mě, pokud vás baví mi dělat neustále společnice, pojdte a zničte mě pokud vám to udělá radost, protože ano, tady je bolest silnější než kdy na jiném místě. Tady se stala věc o které už nemluvím, nepíši a radši ani nepřemýšlím, jako by se nestala, ale přitom si pamatuji každý moment, každý pohyb a každé slovo. Může to být horší? Možná ano, možná ne, proč bych nemohla na chvilku zhřešit a pustit mé myšlenkové pochody na plné obrátky. Otevírám v mé paměti část, která měla být už dávno zapomenuta, část mého života, která změnila na mě uplně vše. Která ze mě udělala to co jsem ted, chodící hromádku neštěstí.Tak pojd do mě moje vlastní mysl, at už to stojí za to když porušuji svoje nejzákladnější pravidlo, znič mě.