Ohniví andělé - Kapitola 10 - Sad

Probudil se zalitý potem.

Zpravidla býval rád, když si vzpomněl na něco nového. Tohle mohlo zůstat zapomenuto. Zvedl se z trávy a opláchl si obličej v nedaleké tůni. Slunce ještě nějakou dobu nemělo vyjít a Samael seděl nedaleko na stráži. Pokývl mu na pozdrav a nabídl mu pár hodin spánku, než opět vyrazí na cestu. Sám už stejně neusne.

Díval se, jak jeho společník odchází ke své rodině a lehá si ke své družce. Jejich bezděčné objetí mu bolestně připomnělo vlastní sen. I po té době ho tížil pocit selhání.

Na cestu se vydali pozdě a postupovali velmi pomalu. Začínal tím být podrážděný.

Touha najít Flame ho poháněla kupředu, ale povoz je brzdil. Po několika hodinách zaslechl za jejich zády dusot, který provázel větší skupinu jezdců. Samael s rodinou zatím nic takového nepostřehli. Jeho smysly však byly v pohotovosti. Nakonec všechny přesvědčil, aby se stáhli víc ke kraji cesty. Hlavně blíže ke stromům, aby se mohl ukrýt, než se promění, bude-li to třeba.

Netrvalo dlouho a na obzoru se objevil oblak prachu. Už bylo vidět, že se nejedná jen o náhodnou skupinku. Tucet bojovníků ve stejnokroji provázel jednu ženu. Jak se blížili, jejich tempo se zpomalilo. Většina z nich se odpojila a zůstala výrazně pozadu. K nim dojela pouze ta žena a dva muži.

Upřeně je sledoval a vůbec si nevšiml výrazu svých společníků. Zastavili u nich a žena si stáhla kapuci pláště. Samael a jeho rodina strnuli v úkloně. On jen s údivem pohlížel na její tvář. Zlatavé oči zářící z jejího obličeje ho nenechaly na pochybách. Jedna z jejích sester. Možná samotná kanlli – což by vysvětlovalo úctu, jakou ji prokazovali jeho společníci. A množství těch jejích. Nicméně vlastní úklonu spíše naznačil, než provedl.

Muž po jejím levém boku vypadal značně rozezleně, ale ona se jen usmála a pokývla na něj hlavou. Poté se obrátila k Samaelovi.

„Zdravím tě, příteli. Vidím, že ses skutečně vydal na cestu.“

„Ano, paní. Rádi bychom se usadili v blízkosti Llavyonu, pokud vaše nabídka stále platí.“

„Ale samozřejmě. Dobrých řemeslníků není nikdy dost. Od domova nás dělí necelý den. Snad bych vám mohla na ten úsek poskytnout ochranu. Jak jsme již zjistili, poslední dobou zde není příliš bezpečno.“

Samael se znova uklonil hlavou. „Tuto nemilou zkušenost už máme za sebou. Zde náš průvodce nám v tomto směru poskytl velmi dobrou službu.“

„Skutečně?“ odvrátila se od Samaela a upřela svůj zrak na něj. „Pak vám patří mé díky, pane. Před nějakou dobou jsme našli stopy po boji. Doporučil byste, aby se pár mých mužů vrátilo najít ty útočníky?“

„Nevěřím, že by měli úspěch. Unikl pouze jeden a utíkal velice rychle.“

Úsměv rozzářil její tvář, ačkoli očí se dotkl jen částečně. „Velmi dobře. Budete-li mít jakékoli přání a bude v mé moci jej splnit, přijďte. Jsem vaším dlužníkem.“

„Děkuji,“ odvětil se skrytou radostí nad vývojem situace. Rozhodně se dalo mluvit o štěstí, že bude mít otevřenou cestu přímo ke zdroji potřebných informací. Zbývá jen vymyslet, jak se k nim dostat a neprozradit se.

Jeho pozornost náhle upoutal vzdálený zvuk. Otočil k němu hlavu. Všimla si toho. Nikdo jiný nereagoval a to očividně vzbudilo její zvědavost.

„Smím znát vaše jméno?“ zeptala se mile se zaostřeným podtónem v hlase.

„Nemám jméno.“ „Jmenuje se Sad, má paní.“ Nad dvojí souběžnou odpovědí zamrkala. Pohlédla na malou Mayu, která vykukovala za matčinými boky.

„Opravdu, maličká? Jakpak to víš?“

„Dala jsem mu ho já sama. Byl velmi smutný, že nemá jméno a já mu slíbila, že to pravé najdu.“

„Takže – Sad?“

Přikývl, aniž by očima uhnul od Mayiny tvářičky. „Jmenuji se Sad.“ Malá mu věnovala jeden z nejsladších úsměvů, jaký kdy viděl. Takový svedou jen dětská ústa. Měl nové jméno. Zvláštní bylo, že mu přišlo perfektní, i když sám by na něj nikdy nepřišel.

Zbytek cesty absolvovali spolu. Pokusil se držet stranou skupiny, ale hned druhý den ráno - těsně před cílem ho dohnal kapitán ochránců. Vyptával se ho na útočníky, na jejich počet a schopnosti. Sad se mu snažil odpovědět, co nejpravdivěji aniž by prozradil něco na sebe. Ale fakt, že přemohl dva ozbrojené muže holýma rukama a jednoho z nich zabil, kapitána evidentně nijak nepřekvapil. Místo toho naznačil, že by ho rád viděl mezi svými.

Slíbil, že si to promyslí. Byl by to dobrý způsob, jak jí být nablízku, pokud by vše ostatní selhalo. A bylo načase, aby začal plánovat další postup ve všech možných variantách. Pro začátek by ho však takový závazek zbrzdil při hledání, ale později by stálé zázemí v blízkosti její rodiny mohlo přinést své ovoce.

Stromy podél cesty začaly ustupovat a v dálce spatřil Llavyon. Byl jezeru blíže, než si původně myslel. Měl by mít na sebe vztek. Kdyby neletěl tak vysoko, neminul by ho a dávno by zjistil, co potřeboval. Teoreticky.

Obyvatele Llavyonu zastihli v závěrečné fázi horečných příprav na příjezd jejich paní. Jak projížděli městečkem a blížili se k samotnému hradu, potkávali zástupy lidí, kteří je přišli s úsměvem přivítat. Většině z nich věnovala pozdrav nebo úsměv. Tu a tam letmé pokývnutí. Zastavila se až v blízkosti domku jednoho řezbáře, aby mu představila Samaela. Na dlouho to pak bylo naposled, co je viděl.

Dál pokračoval se skupinou bojovníků, aniž by měl valnou představu, co teď bude dělat. Nakonec to kapitán vyřešil za něj, když ho pozval mezi ně na dobu, než se rozhodne, zda se k nim přidá.

Velmi šťastné pozvání.

Za soumraku vyšel na náměstí a usadil se pod obrovským stromem rostoucím uprostřed. Skrz větve hleděl na nebe a doufal, že tak najde pár odpovědí. Nakonec se rozhodl, že si pomůže určitou mírou upřímnosti.

Trvalo dva dny, než se dokázal přiblížit k Patrikovi. Našel ho u cvičiště. Právě sledoval dva muže v boji. Po chvíli si Sad všiml, že jedním z nich je Alexander z jeskyně. Přítel Storm. Neměl v úmyslu mu věnovat výraznou pozornost, ale neodolal, aby se k podívané nepřipojil. Pak došel až ke kapitánovi a požádal ho o rozhovor.

„Mohu doufat, že jste se rozhodl se k nám připojit?“ začal Patrik, když odstoupili od všudypřítomného třeskotu zbraní.

„Ne tak docela. Spíše jsem se chtěl poradit. Měl jsem namířeno do Llavyonu, abych někoho našel. Ta osoba tu momentálně není a je v mém osobním zájmu ji nalézt. Rád bych se tady zdržel a získal nějakou stopu, která by mi mohla pomoci. Později bych vaši nabídku rád zvážil důkladněji, než mohu nyní.“

„Rozumím,“ pokýval Patrik. „V tom případě je asi i v mém zájmu, abyste co nejdříve splnil svůj úkol. Muže jako vy tady vždy rádi uvítáme. Takže, jak můžu pomoci?“

„Postačilo by, kdybyste mi doporučil někoho s větším rozsahem informací.“

„Řeknete mi, o koho se jedná?“

„Obávám se, že to v této chvíli není možné.“

Patrik se poškrábal na bradě a hleděl na něj pátravým pohledem.

„Nu, dobrá. Zavedu vás za paní Velvet. Pokud nepomůže ona, alespoň vám řekne, kdo by mohl. Nikdo nezná zdejší hrad a lidi jako ona.“

Sad kývnul. Mezitím přemítal, jak si říct o potřebnou informaci aniž by si o ni konkrétně řekl. Patrik už byl na cestě k hradu. Několika delšími kroky ho dohnal, aby ho pak zvolna doprovázel.

Uvnitř vládla podivná nálada. Služebnictvo se pohybovalo nepřiměřeně rychle a tiše. Patrik je vedl směrem k místnosti, odkud se ozývalo několik zvýšených hlasů. Sadův citlivější sluch zachytil několik zásadních vět.

„Nemůžeme tady jen tak sedět a čekat, jestli se Flame objeví sama. Je třeba se vydat na cestu.“

„A kam chceš jít? Nemáme jedinou stopu. Ztratila se někde mezi jezerem a hradem. Tu oblast jsme prošli už několikrát a nic.“

„Já nemůžu uvěřit, že není možné ji ani vycítit. To se přece ještě nestalo.“

„No, teď očividně ano.“

„Tohle hádání nám nepomůže. Má konečně někdo nějaký konstruktivní nápad, kde začít?“

„Já jsem svůj plán už předložila.“

„To není plán, ale zbytečné mrhání časem. Nikdy by tam neprošla. Navíc ne, bez povšimnutí.“

„Pokud by nechtěla být viděna, tak by ji vidět nebylo.“

„Nesmysl.“

„To není nesmysl. To, že ty procházíš všude, jako stádo slonů neznamená, že ostatní neumí být neviditelní, když si to tak přejí.“

„A já říkám, že nic takového není pravděpodobné.“

„Ale ne nemožné.“

„Vůbec neposloucháš, co ti říkám.“

„Poslouchám, ale plácáš nesmysly.“

„A DOST! Přestaňte tady na sebe hulákat, jako banda neurvalců. Tohle nikam nevede.“ Hlas Satin utnul změť těch ostatních. „Je jedno, jak pravděpodobný je její průchod branou. Zatím je to jediný plán, který má své opodstatnění. Minimálně si potvrdíme, že tam není. Storm se k Bráně vydá ještě dnes a zdrží se tam jen tak dlouho, jak to bude nezbytné. Důležité je nevzbudit podezření a zbytečně nevyděsit rodiče. Než bude zpátky, pokusíme se zjistit více informací a za pár dní snad budeme chytřejší.“

Patrik se zastavil a nejistě přešlápl na místě. Ale Sad získal, co potřeboval.

Poplácal ho po rameni a řekl, že se tam vrátí, až to bude vhodnější. Kapitán vypadal, že se mu ulevilo. Sad se vrátil k matraci, na které strávil poslední dny a sbalil si náhradní oblečení, které dostal. Při odchodu nechal vzkaz, že se vrátí, až najde, co hledá. Kapitán to pochopí, jak bude třeba.

Když byl mimo přímý dohled Llavyonu, vysvlékl se a svázal věci do uzlu. Ten po proměně zachytil zadní tlapou a vzlétl. Kroužil po trase k jezeru – opatrně, aby nebyl příliš vidět a aby mohl zachytit stopu. Stmívání mu přišlo vhod. Mohl tak prolétávat oblast v různých výškách. Až se to nakonec podařilo. Jen zlehka se mu kolem nosu mihl její pach. Už téměř vyvanul a Sad musel vyvinout značné úsilí, aby dokázal určit směr.

Vydal se za ním. Chvílemi ho ztrácel docela, ale přálo mu štěstí a podařilo se ho znova najít. Nevysoko nad zemí téměř kopíroval cestu, kterou právě prošel v lidské podobě. Trvalo mu to dva dny takřka nepřetržitého letu. Odpočíval jen na krátkou dobu ve strachu, že se pach ztratí úplně.

Stalo se. Uprostřed údolí kamenů. Přistál nedaleko, aby si vydechl.

Promítal si, co všechno o zdejším místě ví. Vzpomněl si pouze, že někde tady by měl být průchod do Rea – druhého světa této planety. Lidé v Rae mu říkali Podsvětí. A v Podsvětí mnoho lidí nežilo. Bylo to království démonů v jejich nejryzejší podobě, skřetů a domov mnoha dalších tvorů, kterými rodiče strašívali děti, aby nevycházeli v noci z domu.

Průchod byl údajně skrytý a otevřít ho dokázalo jen pár vybraných jedinců. Nebylo dovoleno každému, aby svobodně procházel tam a zpět. Zalil ho pocit beznaděje. Vše nasvědčovalo tomu, že Flame odtáhli do Rea. Jenže on neměl ponětí, jak se tam za ní dostat.

V noci se vydal na lov, aby se nasytil a získal potřebné síly. Nad ránem se proměnil a v lidské podobě začal systematicky prohledávat oblast – kámen po kameni. Zrovna bloumal kolem jednoho balvanu – snad i malé skály (záleželo na úhlu pohledu), když se vzduch nedaleko něj zachvěl. Ukryl se za skaliskem a opatrně sledoval, co se bude dít.

Z ničeho se vynořil jezdec a tryskem zmizel směrem k cestě a dál. Sad rychle vyběhl z úkrytu a pokoušel se projít otevřeným průzorem. Ale i když chvění ještě stále rozráželo ovzduší, nedokázal projít na druhou stranu. Do nosu ho udeřila vůně staré magie a probudila starou vzpomínku. Silvienovu.

Okolí se zklidnilo a průchod se zavřel. Sad měl však jasnou představu, co dělat. Došlo mu, že jako člověk se tam nikdy nedostane. Ale jako drak byl sám součástí magie, kterou tady bezpečně poznal. Ve své druhé podobě by mohl projít. Pravděpodobně bude potřebovat několik pokusů, ale dokáže to.

Transformoval se přímo na místě. Nechtěl riskovat, že to místo nenajde. I když ta vůně stále byla kolem něj.

- - -

Dostat se do Rea nakonec nebylo tak těžké, jak čekal. Stálo ho to jen tři pokusy, než se vzduch zase rozvlnil a on rychle prošel skrz. Tam už to bylo komplikovanější. Tamní ovzduší bylo zahlceno množstvím výrazných (a ne zrovna příjemných) pachů a on nedokázal určit, jakým směrem odvedli Flame. Přes veškerou snahu její vůni neuměl izolovat od všeho ostatního.

Rozhodování mu trvalo věčnost. Nakonec se pustil směrem, kde byl zápach nejsilnější s nadějí, že bude správný.

Obloha zde však byla mnohem hlídanější, než kdekoli v Rae. Pravděpodobně o něm věděli hned, jak vzlétl a nastražili na něj léčku. Zpětně si už nevybavil, odkud na něj spustili tu síť. Byla z vláken, která nešla přetrhat. Všude po jejím obvodu byla zatížena různými amulety, které ho pálily a udržovaly neschopného proměny. Snad tucet skřetů ho táhl potupně uvězněného a bezmocného.

Dovlekli ho na nějaký dvůr. Kolem něj se táhly čtyři dlouhé budovy se dvěma věžemi. Zmítal se, bojoval a snažil se osvobodit. Neustále na něj dotírali ostrými bodci, aby jej zkrotili. Přes jeho veškeré úsilí se jim podařilo uvázat kolem něj okovy přibité ke zdi. Jeden po druhém na ně převěsili všechny amulety a stáhli z něj síť. Když bylo hotovo, odtáhli zbylá tři těla mrtvých skřetů – příliš neopatrných, co se přiblížili na dosah jeho zubů a ocasu. Jednoho vzteky polkl.

Během následujících dní mu několikrát přivedli něco k snědku, ale odmítal to. Stále se cítil silný po posledním lovu a nedobrovolná skřetí svačinka mu ležela v žaludku jako kámen. Pro příště si bude pamatovat, že tihle nejsou k jídlu.

Druhý den zjistil, že jeho zajetí má přeci jen dobrou stránku. Důvodem nenadálého optimismu byla tvář v okně jedné z věží.


Flame fascinovaně hleděla na jejich nejnovějšího vězně. Něco tak nádherného ještě neviděla. V šedivém světle se rýsovaly jen hrubé obrysy, ale její vnitřní zrak jí dopověděl mnohé.

Byl to drak. Překrásný, obrovský, černý drak. Jeho mohutné tělo vyplňovalo roh nádvoří bezezbytku. Ze sítě ho osvobodili, až když mu nasadili všechna pouta. Čtyři okovy udržovaly jeho končetiny na zemi a kolem krku měl nejsilnější řetěz s několika kouzelnými talismany.

Přemýšlela, co ho tíží více. Okovy nebo čáry. Všechno mělo nezbytně svůj význam, jinak by si s tím skřeti nedali takovou práci. Na to byli příliš líní. Pokud je k tomu někdo nedonutil, nehnuli ani prstem navíc. Musel to být dost důležitý vězeň. Všimla si, že dalším opatřením proti útěku byli dva hlídači v protějším rohu.

Hlídači. Hnusná slizká stvoření neurčitého tvaru. Vypadali jako kříženec slimáka s bůhví čím, protože se pohybovali na jedné masité noze a nechávali za sebou kluzkou čáru. Měli tři ‚ruce‘ a hlavu s vykulenýma očima a velkým nosem, kterým toho ovšem moc necítili. To asi z toho všudypřítomného smradu. S tímhle by každý raději o čich přišel.
Během dalších dnů si všimla Drakea I., jak k drakovi mluví. Nezaslechla, co mu říká. Těch několik slov bylo v jazyce, který nepoznala. Poprvé se drak zlostně napjal na řetězech. Švihnutí ocasem Drakea jen těsně nezasáhlo. O chvíli později se přihnali skřeti, aby uvázali i ocas. Už nikdo se k němu nedostal dostatečně blízko. Tento souboj vyhrál, ale dosáhl tím jen toho, že přes něj opět přehodili síť, ve které ho přivlekli. Ta uvěznila jeho ocas i křídla.

Z toho pohledu ji bolelo srdce. Cítila tu nenávist v ovzduší a přemýšlela, co se mohlo stát. Mlha ztěžkla, že se s ní málem zalykala. Toužila vykřiknout, aby ho nechali na pokoji. Toužila zpřetrhat jeho řetězy s nadějí, že sama bude svobodná. Toužila zabíjet jen pro potěšení z tekoucí krve.

Bylo to nepředstavitelné. Už zase se jí udělalo špatně. Nepoznávala sama sebe. Démon v její duši se probouzel se svými nejhoršími vlastnostmi. Poprvé dostala odpověď na otázku, jestli by dokázala být stejně krutá a bezcitná, jako svého času její matka. Ano. Ten čas přišel právě teď.

Silou stiskla kamenný rám okna a zjistila, že se v těch místech odtrhnul. Zvedla své ruce k obličeji a nevěřícně si je prohlížela. K zemi padaly drobné úlomky a tam se rozdrobily na písek. Ještě jednou vyzkoušela svou sílu. Tentokrát jí v ruce zůstal celý jeden kámen. Aniž by se rozmýšlela, hodila jím na nádvoří. Nemířila určitě, jen tak, aby nezasáhla draka. Schytal to jeden ze skřetů.

Při jeho výkřiku se jí na tváři objevil úsměv. Malé stvoření padlo k zemi a Drake se otočil k vrcholku věže. To už k zemi letěl další. Během chvíle se nádvoří vyskřetilo. Nezůstal ani jeden. Jen drak v rohu a Drake s očima upřenýma do Flaminých.


Rachot řetězů chvílemi utichal. Drak už byl vyčerpaný, ale pořád to nevzdával. Instinkt přežití byl stále silnější. Nijak zvlášť mu nevadilo mučení skřetů. Teď už se k němu stejně znova nepřibližovali. Bolely ho ty talismany. S okovy by si poradil hned. Byl dost silný, ale kouzla, která ho poutala, mu spalovaly kůži. Zkusí to znova. A znova – a znova… Byl trpělivý. Každý den v dračím těle ho trochu změnil. Získal už onen pocit nadčasovosti a navíc měl zač bojovat.

Znovu se vzepjal proti okovům. Jen tak, ze setrvačnosti. Kolem něj se začalo rozlévat měsíční světlo. Oslepilo ho a najednou měl pocit, jakoby z něj něco odčerpávalo zbytky sil. Vyčerpaně klesl k zemi. Síť mu celou dobu rozdírala křídla a talismany už měl vpálené do masa. Zahalila ho beznaděj.

A tak se to opakovalo den co den, noc za nocí. Po čase i nezničitelná síť získávala trhliny, až z ní visely jen cáry náhodně překrývající části jeho těla. Stávala v okně a sledovala ten nekončící souboj vůle. Občas toho nechal a jen se na ni díval. Přesně jako ona na něj.


A čas stále více splýval. Až do dne, kdy přijeli oni. Podruhé ji jeho tvář neuchvátila jako tenkrát. Panter. Stejně jako poprvé i dnes jej Drake přivítal nevlídně. Ale tentokrát si nepřijeli pro ni, ale pro draka. Zaslechla další bouřlivou hádku. Tentokrát vyhráli. Stmívalo se a ráno si jej měli odvést.

I on to slyšel. Poznala to z napětí v jeho svalech, když padl rozsudek. Jeho první pohled patřil jí. Bylo v něm zoufalství a touha. Zuřivě zasypávala nádvoří kameny pokaždé, jak někoho zahlédla v jeho blízkosti. Malý otvor okna se nenápadně zvětšoval, až zjistila, že se jím dokáže částečně protáhnout, ale skrytá a zchromená křídla tam neroztáhne. Zachvátilo ji šílenství z bezmoci.


A pak se nocí rozezněl její zpěv. Sad zvedl hlavu. Byla to Flame. V jejím hlase bylo tolik smutku a přesto – cítil z něj i naději. Přikrčeně stála ve svém okně a ve větru jí vlály vlasy. Vypadala jako přízrak. Směrem k němu mířil tenký paprsek světla. S ním se do něj vlévala i síla, jakou neznal. Znovu uvěřil, že se dokáže osvobodit. Mocným máchnutím křídel se vzepjal.

Pak vzplála. Oheň ozářil celé nádvoří a probudil hlídače na druhé straně. Ale nevydali se k němu. Byli zcela nehybní. Nějaká síla je nepustila na krok. Kouzla, která ho tady držela, z něj začala opadávat jako podzimní listí.

Srdce se mu zastavilo. Poslední talisman padl na zem a plameny kolem ní pohasly. Zhroutila se přes okraj okna, ve kterém stála. Nemohl dopustit, aby zemřela. Ne, když mu dala svobodu. Ne, když ji konečně našel. Máchl křídly a konečně se vznesl. Okovy se utrhly jako nic a zbytky řetězů za ním vlály. Zachytil její tělo do drápů. Ucítil pod nimi lepkavou hmotu, která ho upozornila, že ji zranil.

Neprobrala se. Rychle nabíral výšku a rychlost. Hluboko pod sebou viděl skřety, jak se zmateně motají po nádvoří. V jejich slizkých tvářích se zračila čirá hrůza. Trest za jeho útěk bude strašlivý. Jim se teď stačí dostat z jejich dosahu - do bezpečí. Konečně byli volní a tak to musí zůstat. Zachránila ho a jeho život teď patří jen jí. A to ji chtěl osvobodit. Taková ironie.

Otázkou bylo kam teď. Vydal se směrem, o kterém si myslel, že je stejný, jakým ho vlekli sem. Během několika metrů zahlédl u země dvě postavy. Snažil se prorazit vzdálenost pohledem a s údivem zjistil, že je to Storm.