Ohniví andělé - Kapitola 12 - Poprvé

Nemohl uvěřit, že to skutečně udělal. Celou tu dobu na ni tlačil, aby se mu svěřila a trucoval, když to neudělala. A jakmile za ním přišla, nechal ji odejít. Zhnusen sám sebou zíral na plnou láhev whisky a kouřil jednu cigaretu za druhou.

Právě před chvilkou tu její historku o jiném světě, bojích v něm a okřídlených vojácích dovykládal Teodorovi. Todd mlčel.

„A věříš jí?“ ozvalo se po chvíli.

„Ty bys jí věřil?“ opáčil Cedrik.

„Můj názor je nepodstatný. Lhala ti někdy dřív?“

Prostá otázka. Ale odstartovala celou lavinu dalších otázek a sebezpytování. Teprve nyní mu došlo, že nezáleželo a nezáleží tolik na tom, zda jí on věří. Podstatnější je, že tomu věřila ona. V jejích očích tak zradil její důvěru.

A ve vlastních taky.

Přemýšlel dál. Vzpomínal na všechny Gabrielovy zvláštní pohledy, když se na Flame vyptával. Darknessino mlčení, ke kterému ponoukala i ostatní. Skrývali před ním Flaminy bludy nebo rodinné tajemství? Mohlo být skutečné? Existuje někde jiný svět, kam odchází?

Pod víčky si vybavil Flamina zranění, míru jejího vyčerpání po návratu – jako by týdny pořádně nespala. I fakt, že poprvé zmizela až po Gabrielově záhadném telefonátu. Znepokojivém a naléhavém. Až do toho okamžiku byla šťastná, spokojená a s ním.
A navíc – skutečně mu nikdy nelhala.

„Takový idiot,“ zavyl Cedrik. Vyrazil z bytu a za sebou nechal usmívajícího se Todda.

- - -

Vztekle bušil do volantu a čekal, až se otevře brána. Z auta vyběhl v okamžiku, kdy zhasl motor. Ani se neobtěžoval zazvonit a vrazil do domu.

„FLAME!“ hulákal už od dveří. Ale k jeho zklamání se na schodišti objevila Darknessine.

„Je tady?“ zeptal se už mírnějším hlasem. „Je kdekoli tady, nebo… v tom…“ rozčíleně mávl rukou do prostoru. Ani si nezapamatoval jméno místa, kde mohla kdykoli přijít o život. To jen přililo olej do plamenů jeho vlastního hněvu.

„… v Llavyonu?“ dokončila Darknessine unaveně. A rezignovaně, jak si později všiml.
„Co přesně vám řekla?“

„Že přechází do jiného světa, kde je vojákem ve válce.“

Darknessine mu pokynula, aby se posadili v obývacím pokoji. „No, to není až tak přesné, ale může se to tak vykládat. Než vám řeknu, kde ji najdete, chci, abyste si poslechl, co by obnášela budoucnost s někým, jako je ona. A vy to zvážíte, protože jestli jí ještě jednou zlomíte srdce, vyrvu vám to vaše z hrudi.“

Přikývl a vnitřně se otřásl pod náporem autority, kterou vyzařovala.

„Dovedu si představit, jak vám musela znít její historka. Stále si pamatuju, jak na všechno poprvé reagoval Gabriel. Já se tam narodila, ale můj domov je zde. Nikoho nemohlo překvapit víc, když si to tam mé dcery zamilovaly. Satin tam už prožila většinu svého nerovnoměrného života a Velvet ji následovala. Llavyon se stal jejich domovem, jejich osudem. Storm a Flame své možnosti stále zvažují.

Výcvik suuti není tábor pro vojáky, jak jste si asi domyslel. Pro vyvolené je to možnost, jak poznat sám sebe. Každý jeden z nich si během let musí sáhnout až na dno vlastní duše, aby mohl plnit své poslání. Jsou to strážci celého tamního světa – ne jen Llavyonu, který je jen jeho nevelkou částí. Oni jsou ti jediní, kterým se musí zpovídat i samotní vládci všech částí. Když dojde ke konfliktu, jsou oni soudcem, porotou, posly spravedlnosti. Bojují, když je potřeba, zabíjí, když je to nutné a vyjednávají, když je to možné.

Flame miluje oba naše světy. A miluje také vás. Před nějakou dobou se rozhodla žít zde, ale musí splnit závazky a dokončit, co začala. Rekruti ve výcviku mohou být kdykoli povoláni pro plnění zvláštních úkolů – což se stalo před několika týdny i Flame. Samotný výcvik je pro ni důležitý, aby mohla zvládnout svou odlišnost od lidí. Na vás je, tu odlišnost přijmout. Zcela a bez podmínek. Pak byste mohli prožít krásný a plný život s trochou ‚pikantnosti‘ navíc. Ale cokoli méně by učinilo nešťastné vás oba. Pokud by se rozhodla pro Llavyon, nezbylo by vám, než ji následovat.

Nechám vás přemýšlet. Zvažte všechny možnosti. Pomohu vám, ať už se rozhodnete jakkoli.“

Cedrik seděl bez pohnutí snad hodinu. Teprve potom se ozval.

„A kdybych ho chtěl vidět? Chcete, abych zvážil své možnosti – včetně života v jiném světě. Pro mě je to však stále jen jméno, slovo bez skutečného významu.“

Darknessine ho podrobila intenzivnímu pohledu, který se mu zařezal hluboko do duše. Poté přikývla a v očích se jí zablýsklo něco jako uznání. Odešla z místnosti, ale vybídla ho, aby tam na ni počkal. Když se vrátila, držela v rukou zapečetěnou obálku a volný list papíru.

„Pustím vás branou, ale měl byste mít na paměti několik pravidel. Nikomu neřeknete, kdo jste a z jakého důvodu jste přišel. Nikomu neprozradíte, kde brána leží a jak vypadá – tady ani na druhé straně. Když projdete, budete v budově. Musíte vyjít ven a tam budou stráže. Těm dáte ode mne list a oni vás dopraví k jedné z mých dcer. Jí předáte obálku a budete se dál striktně řídit jejími pokyny. Jakýkoli prohřešek proti tamním pravidlům vás může stát víc, než byste byl ochoten zaplatit.“

Přikývl a nějak mu došlo, že o penězích asi nemluví. Byl stále zvědavější na ten druhý svět. Jakže se to jmenoval? No jistě – Llavyon. Zvláštní jméno. Ale Darknessine si jeho rozjímání nevšímala a pokračovala.

„Mimo tyto pokyny se řiďte instinktem a až se rozhodnete, dejte mi vědět prostřednictvím mé dcery. Kterékoli. Rozuměl jste? Jakmile projdete, nebudete si to moct rozmyslet. Bez cizí pomoci se zpět nedostanete.“

„Rozumím.“

Připravila své vzkazy na cestu a zavedla ho do místnosti v nejvyšším patře domu. Stálo tam ohromné zrcadlo. Darknessine bez doteku přejela zašlou stříbrnou plochu. Z dlaní jí vycházelo světlo, které se přeneslo na jejich odraz. Celá brána zjasněla, stíny se z povrchu ztratily a místo jejich postav se v odrazu objevila cizí místnost.

Pokynula mu. Cedrik sevřel pevněji vzkazy ve své dlani a s hlubokým nádechem prošel skrz.

V první chvíli měl pocit, jakoby ho to obrátilo naruby. Hlava se mu točila a žaludek měl jako na vodě. Oprava – plaval na rozbouřeném oceánu. Sklonil hlavu mezi kolena a popadal dech. Ohlédl se a viděl obraz Darknessine, jak se na něj povzbudivě usmívá. Kývnul na pozdrav a vyšel dveřmi vlevo od brány. Směrem dolů vedlo nekončící schodiště plné prachu. Pod ním se otevřela zeď a on se objevil v nádherném sále. Proti němu byly ohromné zdobené dvoukřídlé dveře. Prošel i jimi a našel další chodbu se schodištěm. Tohle bylo ale dokonale čisté a udržované.

Vyšel ven.

- - -

K jeho krku se tisklo dvojí ostří meče a propalovaly ho tři páry očí. Ani nedýchal a třetímu muži podal list papíru. Opatrně, aby nepohnul hlavou. Strážce si jej vzal a zahloubal se do textu. Vzhlédl s nečitelným výrazem v obličeji.

„Zbraně dolů,“ zavelel. „Sereku, volno o něž jsi žádal, začne v okamžiku, kdy tohoto muže dopravíš na Llavyon jako hosta a předáš ho Paní.“

Muž po jeho pravici bez otázek přikývl a zmizel. Druhý schoval svou zbraň, ale dál držel vyčkávavý postoj. Cedrik přešlápl. Přemýšlel, co říct. Serek byl zpět dřív, než dokázal shromáždit dostatečné množství srozumitelných myšlenek. Odvedl ho ke svému koni a usadil ho za svými zády. Oba brzy pochopili, že pro Cedrika toto není nejvhodnější způsob dopravy. Natřásal se a několikrát málem spadl. Stále se překvapeně rozhlížel.

Kolem dokola je obklopovala nedotčená příroda oslepujících barev. Vzduch nádherně voněl. Bylo v něm něco pronikavě omamujícího. Čím déle jeli, tím více chápal, jak to tady Flame musí milovat a proč by mohla zvolit život zde.

A s ubíhající jízdou přemýšlel, jak se asi staví k cestování na koni.

O několik nekonečných hodin později dorazili k hradu. To už byl Cedrik naprosto vyčerpaný, takže na stavbu, respektive stavby, jen jednou krátce pohlédl a pak se jen dál bezmocně držel Sereka. Jen konečně reálná vidina konce jeho utrpení mu dala dost síly vydržet poslední úsek cesty.

Na nádvoří z koně v podstatě spadl. Někdo ho zachytil, ale on si tváře vůbec nevšiml. Serek ho podepřel z druhé strany a vedl ho do budovy. Nechal je ohlásit a opřel Ricka o zeď. Příliš brzy ho zase vlekl dál.

Vstoupili do nějaké místnosti. Serek obřadně pozdravil nějakou ženu a předal ho do její péče. Odešel dřív, než Cedrik zaostřil. Ani mu nestačil poděkovat za odvoz a všechny modřiny na zadku. Teď jen bezmocně mžoural na postavu před sebou. Ta si zatím zvědavě prohlížela jeho oblečení – bílé triko pod koženou bundou a staré tenisky vykukující pod spodním lemem sepraných džínů.

„Slušnost mi velí nabídnout vám křeslo, ale asi byste ho nepřijal,“ promluvila nakonec.

Kývl. Už se vzpamatovával. Sáhl na své rozbolavěné pozadí a z kapsy vytáhl psaní. Pečeť se tou jízdou deformovala, ale ženě to evidentně nevadilo. Pozdravil a zamumlal něco o Darknessine. Zvědavost v jejích očích se změnila v údiv. Nedočkavě popadla dopis a začetla se do něj. Cedrik se vyčerpaně opřel o zadní část křesla.

Konečně se rozkoukal. Všechen nábytek v místnosti působil značně bytelným a rozložitým dojmem. Pět křesel stejných jako to, o něž se opíral, byly mohutné, s vysokými opěradly. Každý, kdo by v něm seděl, by zezadu nemohl být vidět. Opěrky pro ruce byly samostatně polstrované a široké. Darknessina dcera – stále nevěděl, o kterou se jedná, ale její podoba byla vypovídající – seděla za velkým stolem zaplaveným řadou svitků a dokumentů. Za ní bylo okno s výhledem na vesnici pod hradem a lesy přibližující horizont. Podél jedné stěny se táhla řada polic kůží potaženými s knihami a dalšími svitky.

„Určitě je to dost jiné, než co máte doma,“ mrkla na něj. „Plánuju tu nové vybavení, ale pořád nějak není kdy. Takže vy jste ten záhadný přítel Flame?“

„Cedrik Stone.“

„Nu, tak vás vítám v Llavyonu, Cedriku Stone. Já jsem Satin, Flamina nejstarší sestra. Přímo zde v hradu potkáte ještě mé dvojče Velvet, takže pokud bych vás při dalším setkání nepoznávala, budete vědět, že je to ona.“ Přivítání doprovodila úsměvem, který mu bolestně připomněl Flame.

„Smím se zeptat?“

„Jistě, na cokoli. Jak jsem vyrozuměla, toto je vaše poznávací návštěva, takže vám odpovím na vše, co budu moci.“

Cedrik se usmál. „Vlastně mám v tento okamžik dvě otázky. První, zda potkám i Flame a druhá se týká vašeho oslovení. Můj průvodce o vás hovořil jako o Paní. Upřímně mě překvapil i váš – ehm – dům. I bez konkrétní představy bych nečekal tohle.“ Hlas mu odezněl do ztracena, jak mu došla slova. Přistihl se, že nervózně zadrhává.

Satin se rozesmála. „No ano. Dovedu si to představit. Snad by bylo dobré, kdybyste mi později řekl, co už víte, ať vás nezdržuji tím, co už znáte.“ Úsměv jí mírně pohasl a oči zostražitěly. „Flame tady nebude. Není pravděpodobné, že by se tady objevila před ceremoniálem. Ačkoli ten je téměř na spadnutí.

A k tomu oslovení – pro vás jsem jen Satin. Pro zdejší lid jsem jejich kanlli – jejich paní. Vše, co jste cestou sem viděl, patří mé rodině a mě. Všechny, které jste dosud potkal, jsou zde v postavení mírně podobném středověkým poddaným.“

Snažil se vstřebat informace a mírně zavrávoral únavou. Všimla si toho a přivolala dvě služebné. Zpěvavým jazykem jim dala pokyny a ony odběhly.

„Teď vás odvedu do vašeho pokoje. Sunri a Mezanel vám jej připravují. Dostanete jídlo i nějaké oblečení. Pořádně se vyspěte a zítra vás provedu a zodpovím vám další otázky. Bude to perný den.“

„Nejsem si jistý, jak dlouho se můžu zdržet. Odešel jsem dost narychlo.“

„S tím si nedělejte starosti. Tady čas běží jinak. V přepočtu jste tady ještě nestrávil ani celou hodinu vašeho času,“ uklidnila ho Satin. „Pošlu matce zprávu, že se tady pár dní zdržíte a pokud chcete dát někomu konkrétnímu vědět, stačí mi napsat kontakt nebo zprávu pro ně.“

„Postačí zavolat Teodoru Marcymu. Bude vědět, co dělat.“

Přikývla a odvedla ho do jeho ložnice. Naprosto vyčerpaný se nechal umýt, vetřít nějakou mast na jízdou postižená místa a vzápětí usnul jako zabitý bezesným spánkem.

- - -

Ráno ho našlo bloudit po chodbách. Kroužil v nich už dost dlouho na to, aby si začal dělat starosti. Trvalo věčnost, než našel schodiště, u kterého doufal, že ho zavede k hlavnímu sálu.

Zavedlo.

Tam viděl jen jednu služebnou, která připravovala stůl ke snídani. Pozdravil ji, ale ona se jen usmála a pokynula mu, aby se usadil. Poslechl a zvědavě se rozhlédl. Cítil se odpočatý a sílila v něm touha vědět o tomto světě co nejvíce.

Hlavnímu sálu dominovaly tři velké krby s křesly kolem nich. Vchod se nacházel v levé části místnosti, ale hlavní z krbů byl přímo ve středu protilehlé zdi. Druhé dva byly přistaveny stejně, ale zasahovaly spíše do rohů. V pravé části bylo rozestaveno několik menších a jeden velký stůl. Odhadoval, že se sem vejde kolem dvou set strávníků. Služebnictvo už chystalo občerstvení na hlavním stole. Čelo stolu naznačovaly dvě židle s vyšším opěradlem. Ostatní byly nižší, ale jinak navlas stejné. Žádné zdobení, jen kvalitní truhlářská práce.

Služebná před něj postavila několik talířů s ovocem, pečivem, pečeným masem a džbán s něčím, co připomínalo pivo. Zoufale zatoužil po kávě, ale nebyl si jistý, jestli ji tady vůbec může dostat. Pokusil se na dívku promluvit, ale ta se jen omluvně usmála.

„Nerozumí vám,“ zaslechl za sebou. Dívka sebou trhla a okamžitě odběhla ze sálu pro další jídlo. Satin se usadila v čele stolu.

„Dobré ráno. Jen jsem uvažoval, jestli je příliš nereálné toužit po ranní kávě.“ Satin se rozesmála.

„Není. Jen si o ni musíte umět říci. Velvet by bez kávy nevydržela ani den, takže ji sem pravidelně pašuje. Dokonce už přesvědčila několik zdejších zemědělců, aby se ji pokusili vypěstovat. Zatím to není ono, ale řekla bych, že se nevzdá. Nechám vám jednu přinést,“ dokončila a zakřičela něco v jiném jazyce.

„Takže, teď byste mi mohl říct, co o nás vlastně víte. Pro začátek,“ začala Satin po snídani.

Před Cedrika právě postavili druhý hrnek kávy. Napil se a potlačil ušklíbnutí nad chutí sladidla. Už při tom prvním mu Satin vysvětlila, že cukr jako takový tady není. Všechno zde sladí pomocí vysušené mízy nějakého keře. Káva sladká byla, ale vážně zvažoval, že další si dá hořkou.

„Nic moc nevím. Flame se zmiňovala o létajících bojovnících a vaše matka řekla, že to jsou členové elitní jednotky chránící tento svět.“

„Velmi stručné a dost přesné,“ pokývala Satin hlavou. „Takže bych vám měla nejspíše říct nejdřív něco o tomto světě jako celku.

Toto je planeta se dvěma současně existujícími rámci, jež se vzájemně překrývají. Rámec, ve kterém žijeme, se jmenuje Rae – což je v překladu něco jako ‚země slunce‘ nebo ‚sluneční svět‘. Druhá vrstva je Rea – ‚měsíční svět‘. Jinak mu také říkáme Podsvětí. Je jiný, poněkud temnější, a to v doslovném i přeneseném významu. I když tam svítí stejné slunce jako tady. Čas u nás všude běží desetkrát rychleji než na Zemi, ale v Podsvětí běží různou rychlostí v různých částech.

Další zvláštností je, že lidský život tady trvá mnohem déle. Lidé – prostí lidé – umírají věkem mezi 200 a 300 rokem života. Až do dospělosti vyrůstají běžným způsobem, ale jakmile dozrají – lepší výraz mě nenapadá – jejich stárnutí se zpomalí, téměř zastaví. Pokud je jejich krev smíšená, mohou se dožívat dvou a více násobku let. Záleží na rodokmenu člověka. Suuti jakým má být Flame, nestárnou vůbec.“

„Vůbec?“ zakuckal se Cedrik.

„Zde. Pokud žije na Zemi, podléhá tamnímu času. Je jen trvanlivější. Jako naše máma. V našich podmínkách však existují na odlišné úrovni než kdokoli jiný. Díky křídlům, svému předurčení a své magii můžou přežít i měsíce, možná roky bez jídla, vody nebo spánku. Ve skutečnosti jsem neslyšela o žádném, který by zemřel věkem, nebo jinak než v boji. Snad jen pokud se dlouhodobě vzdají křídel.

Jsou silnější a rychlejší. Jsou uzpůsobeni boji s tvory a bytostmi, kteří žijí na této planetě. Nacházíte se ve světě magie, máme zde démony a draky, mágy a čarodějky a mnoho dalších. Bytosti, o kterých jste slýchával ve starých legendách i takových, jaké si ani představit nemůžete.“

Zvolna vstřebával informace, které mu Satin předávala ještě další hodinu. Pak ji odvolali k dalším povinnostem a jeho si vzal na starost jeden ze strážců.