Ohniví andělé - Kapitola 13 - Shledání

Nebyla pryč ani z poloviny tak dlouho, jak si myslela. Během jediné hodiny pochytala tucet modrých králíků. Nebyli žádnou vzácností, a kdo ochutnal jejich šťavnaté maso, je považoval za delikatesu. Ale velmi těžce se lovili. Byli nesmírně vychytralí a odolávali pastím. Jejich rychlost zase vylučovala obvyklý způsob lovu s kuší. Jen jste je zahlédli, byli pryč. Nepomohlo ani, když jste měli zbraň připravenou. Nebylo možné je zamířit. Storm měla své metody.

Samozřejmě, že existoval i běžný způsob, jak je ulovit. Jen málokdo jej znal, ale Storm si slíbila, že nejlépe se rodině odvděčí za jejich péči, když alespoň jednoho z pěti synů naučí lovit dostupnou zvěř. Už stačila zjistit, že je zde lov většiny zvířat zakázán. Ale modří králíci mezi ně nepatřili. Nikdo to nepovažoval za nutné.

Vrátila se. Vysvětlila Ráchel, jak je vykuchat a vyčistit kůže. Naučila ji několik receptů přípravy a také, jak se dají uchovat na delší dobu. Dnes poprvé byla skutečně vděčná, za snahu staré Darknessiny chůvy naučit je všem oblastem vedení jakékoli domácnosti. Nejkrásnější odměnou byly nacpané tváře, mastné rty a plné žaludky dětí. A pochopitelně vděčný úsměv rodičů.

V rodině strávila celých pět dní. Jeden ze synů je našel vyčerpané a zraněné pod stromem. Vzali je k sobě domů, ošetřili je a nakrmili z toho mála, co měli. Ráchel a Stan byli velmi milí a dověděla se od nich mnohé. Shodou okolností i hodně o svém novém švagrovi, protože Ráchelina matka byla hospodyní na panství rodu Crow.

Do práce si mohla vodit i malou Ráchel. Ta si ráda hrála s nejmladším synem. Oba starší si je dobírali, ale jinak to byli hodní chlapci. Trochu divocí, ale ne víc než ostatní v jejich věku.
Nejstarší se jmenoval Nathaniel. Byl z nich rozhodně nejrozmazlenější. Byl to totiž miláček jejich otce. Hýčkal ho i na úkor mladších synů. Pojmenoval svého prvorozeného po mladším bratrovi, který tragicky zahynul nedlouho před jeho narozením.

Nejmladší syn Lionel byl zase typický benjamínek. Maminčin mazánek. Na rozdíl od starších bratrů byl zlatý po matce. Plavovlasá žena se vdala za jejich otce s naivní představou, že její muž pro ni udělá vše, co jí na očích uvidí. Ale hluboce se zklamala. Joshua Crow byl příliš posedlý minulostí. Tužby jeho ženy ho příliš nezajímaly. Tak se upnula na jediného syna, který se jí podobal.

Z toho bylo možné usoudit, že prostřední syn se musel starat sám o sebe. Postupem let se stal neviditelným. Vzdaloval se rodičům i bratrům. Veškerý svůj volný čas trávil u koní. Byl zamlklý, samotářský, ale už od dětství měl silně vyvinutý smysl pro čest. Byla pro něj vším. Co bylo otázkou cti, bylo pro něj otázkou života a smrti.

Ráchel už bohužel nic nového nevěděla. Mladý pán, jak mu říkala, se tady zdržoval jen zřídka. Většinu času cestoval po světě se svou malou armádou.

Storm si probírala v hlavě všechny získané informace. Když se Alexander cítil lépe, začala promýšlet i nový cíl.

„Jaký máš plán?“

„Plán?“

„Nedělej hloupou. Znám tě dost na to, abych věděl, že jsi nezahálela. Vždycky máš plán.“

„To nemůžeš vědět. Nikdy jsi mě plánovat nezažil. A…“

„ …Ale znám tě. Takže jaký?“

„Dověděla jsem se, že vstup do Rea je někde blízko. Ti skřeti se tu vyskytují pravidelně a terorizují okolí. A jelikož s tím zdejší kanlli nic nedělá, můžeme z toho vyvodit, že je s podsvětím v nějakém kontaktu.“

„Výborně,“ přitakal Alex. „A jak teda chceš otevřít ten vstup? Máš snad kouzlo na všechno?“

„Pesimisto,“ plácla ho Storm po hrudi. „Musíš myslet pozitivně. Samozřejmě, že nemám kouzlo na všechno. Ale ti skřeti tudy procházejí pravidelně. Prostě jednoho přepadneme, když bránu otevře, nebo ho budeme sledovat rovnou skrz.“

Ignorovala Alexův skeptický výraz a nadšeně vykročila. Následoval ji. Celou cestu kroutil hlavou. Na tom skvělém plánu se mu nezdála jen jediná věc. Ti hajzlové chtěli Storm. A ona jim jde přímo na ránu. Prostě skvělý.

Podvědomě zkontroloval meč u pasu. Byl na něj pyšný. Gixar měl dlouhou čepel ostrou z obou stran. Byla z extrémně pevné slitiny zdejších kovů, takže dokázal přetnout prakticky vše. A nezůstalo na něm ani škrábnutí. Na tupém konci byl zasazený obrovský jantar. Jakmile na něj dopadl slunečný paprsek, zářil do dálky.

Rytiny byly specifické pro každého majitele. Na svém měl vyryto: IallenGard – cizí rytíř. Tak mu v Llavyonu říkali. Ale přijali ho mezi sebe bez podmínek. Celá rodina, celý Llavyon. Dirk a Drake měli to stejné vyryto na svých meče. Přesněji Hurgardiallen – lovec z jiného světa. Být cizinec bylo skoro normální. Vždyť nikdo z rodiny Llavyonu kromě starého knížete, se tam nenarodil. A starý kníže tam ani nebydlel.

Skoro nevěřil takovému štěstí, že Storm našel. A jestli si ti pitomí skřeti myslí, že se nechá připravit o svou novomanželku, tak se šeredně mýlí. Naposled polaskal rukojeť gixaru a pomstychtivě se usmál. Jen ať to zkusí. Jakmile si na nový druh meče zvykl, bez obtíží zapojil svůj letitý um boje.

Dorazili k místu, kde se měl přechod nacházet. Čekání u kruhu z kamenů bylo nekonečné. Ale nakonec se dočkali. Jeden z nich se vracel. Prstenem na pravé ruce se dotkl jednoho z kamenů a prostor mezi nimi se rozvlnil.

Ani nestačil překročit první kámen a Alex se vymrštil z úkrytu a skočil skřetovi na záda. Storm běžela hned za ním. Dopadli tvrdě. Kolem nich byla najednou všude mlha. A tma.
Skřet polekaně mrkal, ale čepel na krku mu bránila ve výkřiku.

„Ani hnout,“ šeptl mu Alex do ucha a přitlačil na krk. Rtelix jen souhlasně mrknul. Alexandrova velikost mu naháněla hrůzu.

Určitě to bude ten válečník z jiného světa, o kterém se mluvilo, když se z bojové eskorty vrátil jen jeden přeživší. Bratránek mu vyprávěl, že jeho meč rozsekal několik z nich najednou. Prý byl obrovský, ale on si myslel, že si vymýšlí. Až doteď. Už se nedivil, že přemohli takovou přesilu. Rozhodně se nenechá zabít kvůli tomu kousku žvance, který dostává.

Rtelix se otočil na ženu. Vypadala úplně stejně jako ta ve věži. Jen nevypadala tak zle. Měla skoro milé oči.

Storm urvala rukáv své košile a zavázala skřetovi ústa. Pod nos mu strčila konec smotaného biče.
„Zkus utéct a zjistíš, že je delší než si myslíš. Teď chci vědět, jestli jsi viděl ženu, co vypadala jako já.“

Protože čepel už byla pryč, mohl hýbat hlavou. Kýval tak hbitě, až ho uši pleskly přes obličej. Ukázal požadovaný směr. Šel napřed a na zádech cítil mužův meč. Když došli na dohled hradeb, zastavil se. Poplácal se po hlavě a naznačil, že jich je tam spousta.

Žena mu rozvázala rukáv své košile a ostří nože se zaseklo pod jeho bradou.

„Moc. Všichni bfatfanci a pfťavci. A Vlci. Moc,“ blekotal vyděšeně. Upíral prosebný pohled na tu hezkou paní se zlatýma očima a hledal smilování.

„Vlci?“ otočil se na ni Alex.

„Démoni s vlčí proměnou. Je to tak?“

Rtelix přitakal. „Moc, moc. Hlídat vězně a Paní,“ ukázal na ni.

Alexův a Stormin pohled se setkaly nad skřetovou hlavou. Takže opravdu našli místo, kde drží Flame.

„Zkusíš ji vycítit?“ ptal se Alex zvědavě. Storm zakroutila hlavou. Rozmrzele stiskla rty.

„Mohlo by se to donést k nepovolovaným. Lepší bude, když na nás neupoutám pozornost. Musíme si to dobře promyslet. Starý plán je nanic.“

- - -

Nad hlavami se jim zatím nepozorovaně mihla dračí silueta. Snižoval výšku a těsně nad zemí upustil Flamino bezvládné tělo. Dopadlo hned vedle nich. O kus dál Sad přistál. Storm už se skláněla nad sestrou. Nemohla uvěřit vlastním očím. Skoro ji nepoznávala. Vyhublý, špinavý stín ženy, kterou dříve byla.

Ale nebyl čas. Poplach byl spuštěn. Skupinka se tryskem vydala směrem k bráně. Sad je vzal na záda. Za krkem mu seděl Alex se skřetem na klíně a hned za ním přidržovala Storm sestru na dračím těle. Nebylo kdy se zamýšlet nad nečekaným vývojem událostí ani nad novým spojencem.
Letěli jak s větrem o závod. Najednou Rtelix ukázal k zemi. Alex poplácal Sada a navedl ho na přistání. Rtelix otevřel bránu a všichni přešli na druhou stranu.

Alex popadl Flame do náruče a Storm Rtelixe za ruku a pádili od kruhu. Sad na okamžik zaváhal a jediným máchnutím ocasu rozmetal kameny na všechny strany.

Rozhlédli se kolem. Tady mezitím uběhl celý den a noc. Právě svítalo. Vydali se na cestu. Bylo dlouho po poledni, když se zastavili.

„Už nemůžu. Neudělám ani krok,“ úpěla Storm nešťastně. Alex se podíval na Rtelixe, kterého držel celou cestu, aby neutekl. Pohrozil mu prstem a pak pomohl Storm se usadit. Sad došel až k nim a zuby si ze zad něžně sundal Flame. Položil ji do trávy vedle Storm. Ta si ji okamžitě přitáhla tak, aby měla její hlavu na klíně.

Otočila zvlhlý pohled k Alexovi. Ten ji konejšivě pohladil po vlasech. „Zítra jí můžeš zkusit vyléčit. Teď spí a nehrozí jí nebezpečí. Ty musíš hlavně nabrat síly.“

Zpoza keřů se ozvalo bolestivé zasténání a ven se vypotácel pobledlý muž. Měl na sobě potrhané a obnošené šaty a byl beze zbraně. Alex se okamžitě napřímil a vytasil gixar.

Sad se na něj podíval a unaveně se opřel o kolena. Několikrát se zhluboka nadechl a zase zvedl hlavu. Připoutaly ho Storminy oči. Hleděla na něj jako na ducha. Opatrně položila Flame hlavu na trávu a Rtelixovou pomocí se zvedla.

Lehkým gestem se dotkla Alexova zápěstí a zatlačila zbraň dolů. Namířila si to přímo k Sadovi. Přejela mu prsty po nové tváři a zahleděla do očí. Potom její ruce sjely na hruď a neomylně nalezly talisman. Vytáhla ho z cárů košile a chtěla mu ho přetáhnout přes hlavu. Chytil ji za ruce.

Alexovi znova vyletěla ruka s mečem. Žárlivě sledoval, jak se Storm dotýká jiného muže. Mračil se jako bubák a toužil jen skočit mezi ně.

„Jsi naživu,“ vydechla překvapeně. Ale Sad zakroutil hlavou.

„Ne. Ten muž, kterého jsi znala, zemřel a jeho jméno je už pouze na náhrobku. Nejsem nikdo.“

„Jsi ten drak, že?“

„Ano. Jsem drak.“

„Stále ji miluješ?“

Při té otázce zvedl Alex obočí. Tahle konverzace šla docela mimo něj. Srozumitelně mu zněla jen ta část s drakem. Ulehčeně zasunul gixar do pochvy u pasu. Otočil se po Rtelixovi, který dřepěl u Flamina těla a zíral na ni. Zvednul oči.

„Moc kfásná. Nikoho tak kfásného neviděl. Hodná jako paní?“ ukázal na Storm.

„To se ptáš toho nepravého,“ odpověděl mu Alex a obrátil se zpět k dvojici opodál. Nějak propásl mužovu odpověď, ale vypadalo to, že Storm byla spokojená.

„Pokud je to tak,“ říkala zrovna, „tvé tajemství je u nás v bezpečí. Tvé jméno?“

„Sad,“ usmál se Cedrik smutně. Storm jen zamrkala.

„Nu, je čas se uložit. Je tu kolem místo na přespání?“

- - -

Druhý den je ráno zastihlo nad rozdělaným ohněm s divokými prasaty. Alex je ulovil se Sadem už večer. Nechápal, proč potřebují tři. Ale když viděl drakův apetit, který i v lidské podobě byl nedostižný, pochopil. Ani Rtelix se nenechal zahanbit a ládoval se, až mu odstávaly uši.

Storm ho pozorovala s úsměvem. Ve své ošklivosti jí připadal roztomilý. A náklonnost byla zjevně oboustranná.

„Co s ním uděláme,“ zeptal se Alex. Zvedlo se k němu několik párů očí. Stříbrné byly lhostejné, zlaté přemýšlivé a skřetí pohled byl vyděšený a prosebný zároveň.

„Pfosím. Nechte Ftelixe u paní. Dobfe slouží. Moc hodný. Má fád paní. Pfosím. Ne zpátky.“ Otočil se na Storm a plácl sebou do trávy k jejím nohám. Chytil se jejího chodidla a mumlal: „Dobfe slouží. Fád paní. Dobfe slouží.“

Alex se rozesmál. „Tak to vypadá, drahá, že tady mám konkurenci a ty nového obdivovatele. Rozhodnutí je na tobě.“

Storm sklonila hlavu a chvíli koukala na tvora visícího na její noze. Naklonila hlavu na stranu. Když ji zvedla, nemusela nic říkat. Alex pokrčil rameny a šťouchl klackem z rožně do Rtelixe.

„Tak, kamaráde. Nechá si tě, ale já tě varuji. Budeš moc, moc hodný, nebo si tě podám. Je ti to jasné?“

Rtelix se okamžitě pustil Storm a pověsil se na Alexe. „Moc hodný. Dobfe slouží páničce. Dobfe slouží páníčkovi. Ftelix fád. Ftelix moc děkuje.“

„No jo. Už mě pusť. Děkuj si naproti, ale pamatuj, že je moje. Žádné zbytečné dotyky. Jinak dostaneš po prackách.“

Jak posléze zjistili, tak úslužnějšího a oddanějšího služebníka si nemohli přát. Nic mu nebylo příliš pro jeho Páníčku. Ani pro Páníčka, když na to přišlo.

Flame s úlekem probrala. Připadala si jak po pořádné opici. Hlava jí třeštila a v krku měla poušť. Zbědovaně zasténala. Zkontrolovala se ještě jednou. Oči měla otevřené, ale neviděla vůbec nic. Pořád měla před očima jen hustou mlhu.

Čtyři postavy u ohně sebou trhly a dvě z nich se okamžitě usadily vedle Flame. Storm a Sad.

„Flame. Slyšíš mě?“

Stormin hlas jí zněl jako rajská hudba. Ale nemohla ani promluvit. Hlas se jí vzpříčil v hrdle. Cítila na sobě Storminy pátrající ruce a potom další, které jí dávaly pít. Velice pomalu.

„Děkuji,“ zachraptěla konečně a usmála se. Pokusila se zachytit ty ruce, ale byly hned pryč. Místo toho ji chytila Storm.

„Jak si na tom?“ Její otázka byla plná obav.

„Bídně.“

„To vidím. Řekni si, co potřebuješ.“

„Vodu, jídlo a koupel. Šlo by to?“

Storm starostlivě svraštila obočí. Jídlo a pití nebyl problém. Jenže vodu získali z malé vyvrtané díry v zemi. Na koupel to rozhodně nestačilo.

Situaci zachránil Sad. Plácl se do čela a kývnul. Zašel zpět do křoví a ven se s dusotem vrátil v dračí podobě. Počkal, až se Flame dosyta nají a potom si všichni čtyři vylezli na jeho hřbet. Slabou půlhodinu letu dorazili k potůčku. Tam přistál a počkal, až slezli. Pak okamžitě odletěl, ale sebou vzal Alexe, Stormin váček s mincemi a zbytky snídaně.

Obě sestry se šťastně vykoupaly a usadily na břehu potoka. Vypraly si šaty a teď čekaly, až je slunce osuší. Najednou z nebe spadl uzel hadrů. Jen tak-tak, že nespadl do řeky. To by mohly začít znova.

Storm ho rozbalila a našla dvoje ženské šaty v jejich velikosti. Oblékly se. Rtelix kolem nich poskakoval a radostně tleskal.

„Kfásné paní. Kfásné paní.“

Zarazil se až v okamžiku, kdy se mu u ucha ozval Alex. „Doufám, že ses nedíval, skřete.“

„Ne, ne. Zavfel oko. Dfuhé taky. Ftelix ví. Všechno páníčkovo. Všechno,“ mával rukama a ustupoval před Alexem tak dlouho, až spadl do potoka.

Storm se rozesmála. Ukázala na Alexe. „Teď ty. Jsi cítit stejně jako on. Huš, huš,“ hnala ho od sebe. „Já už jsem čistá.“

Flame radostně naslouchala jejich škádlení. Náhle pocítila příliv smutku. Přicházel z opačné strany než smích a jí došlo, že jde o toho draka, který ji zachránil. Tak to Storm vyprávěla.

„Děkuju,“ otočila se směrem k němu. Zrak se jí zvolna zlepšoval, ale i tak viděla pouhé obrysy.
Natáhl k ní hlavu a Flame ho pohladila po nozdrách. Lehl si a Flame se k němu stočila. Od potoka se ozýval smích a dovádění novomanželů, jak se dověděla.

Během chvíle usnula. Byl to první klidný spánek po hodně dlouhé době.

„Chtělo by to ještě jeden dopravní prostředek. Nic proti tobě, Sade, ale všechny nás pořád nosit nemůžeš.“

Alexovo postesknutí Flame probudilo. Ale nechtěla otevírat oči. Už se cítila mnohem lépe, jen si vychutnávala tu zdomácnělou pohodu kolem.

Sad vycítil změnu jejího dechu. Skoro litoval, že se probudila. Nebylo mu tak krásně, jako když ležela stočená u něj a držela se ho kolem krku. Pod šupinami cítil její dech a citlivý sluch zachytil každý úder jejího srdce.

Storm na něj přes oheň hleděla a v očích měla lítost. Nechtěla si ani představovat, jak mu musí být. Tolik let byli jeden bez druhého a teď jsou konečně spolu a nepoznaní.

Cedrik, a ona ho v něm stále vidí, nechtěl, aby řekla Flame pravdu. Prý jí to řekne, až uzná, že je čas. Připustil dokonce, že možná nebude nikdy. Možná měl pravdu. Ale Storm viděla tu lásku a utrpení za těma dračíma očima. I za těma cizincovýma. Bylo jí z toho smutno. A Flame to určitě taky vycítila.

„Chtělo by, ale naše koně jsou nejspíše na cestě do Llavyonu.“ Storm vrátila myšlenky k Alexově poznámce. „Já můžu letět sama. A Flame…“

„… nemůže,“ ozvala se Flame. Storm na ni pohlédla.

„Samozřejmě že ne. Léčení bude probíhat dlouho a nemáš na to dostatek sil. Sad tě vezme,“ očima vyhledala jeho souhlas. „Alex poletí s vámi. Rtelixe můžu vzít já. Teď je to ten nejrychlejší a nejbezpečnější způsob cestování – což přesně potřebujeme. Jen šílenec by zkoušel napadnout v letu draka a suuti.“

- - -

Vyletěli. Čtyři dny s častými přestávkami na lov a odpočinek. Flame zakázala, aby Storm otevírala žílu a léčila ji. Většinu doby spala nebo jedla. Alex ji podpíral na Sadově hřbetě v letu, Storm o ni pečovala na zemi. O čtyři dny později zahlédla Storm Hroma a druhého hřebce na louce a přistála u nich. Byla ráda, že nedorazili na Llavyon před nimi. Koně bez sedel by je zbytečně vyděsili.

Sad ji brzy následoval. Storm s Alexem oba hřebce pečlivě odstrojili, aby si odpočali. Oba měli podřené hřbety a Alexův napadl na jednu nohu. Další putování se tak protáhlo na dva dny. Storm dále pokračovala na Hromovi, druhého koně přivázaného k sedlu. Alex – bez valného nadšení – dál letěl s Flame. Když konečně zahlédli hradby Llavyonu, skupinka si jednotně oddechla.

Storm vyrazila napřed. Sad měl s ostatními počkat dvě hodiny a pak vyrazit za ní. Bylo třeba připravit obyvatele na nečekanou návštěvu. Jak Alex pochopil – draci v Rae žili, ale bylo to už několik staletí, co někdo nějakého viděl. Všichni se domnívali, že vymřeli a na světě žádný nezbyl.

Přistání na horním nádvoří Llavyonu proběhlo s rozsáhlým obecenstvem. Seběhlo se všechno služebnictvo a všichni strážci, včetně těch mimo službu, to pozorovali z hradeb, které snad poprvé v čase míru bylo zcela zaplněno. Návrat ztracené Flame na hřbetě draka byla událost, o které se mluvilo ještě dlouhé týdny potom.

Flame se s Alexovou a Sadovou pomocí svezla z jeho šíje a okamžitě se ocitla v objetí sourozenců. Velvet se jí ujala a odvedla ji do hradu. Několik hodin o ni pečovala, starala se, aby měla dost jídla, spánku a bylinných vývarů, které jí měly vrátit sílu. Nejhůř dopadly její křídla. Jejich rozbalení jí stálo spoustu energie a nad jejich stavem si sestry zoufaly. Jedno měla zlomené, část peří byla pryč a celkově působily zbídačeným dojmem.

Satin nakonec poslala zprávu Tribunálu s prosbou o pomoc s jejich léčením. Ačkoli hodností jim byly Satin i Velvet rovny, nepatřily do jejich kruhu, neboť jejich zájem nemohl být nestranný. Odpovědí byla návštěva Zafilien, která přišla situaci prošetřit. Satin její návštěva potěšila. Zafilien bývala její patronkou při výcviku suuti a od té doby nemívaly možnost se častěji stýkat. Vyjádření Tribunálu očekávali všichni se značným napětím.

Po návratu Flame a ostatních z Rea proběhla bouřlivá diskuse v Satinině pracovně. Storm se podělila o novinky o bratřích z Crowdaldu. Satin s povděkem přijala popis Dravena, jako nezkaženého a čestného bojovníka. S tím, ale souviselo také vědomí, že čestný muž se bude pravděpodobně cítit povinen dostát Slibu, ačkoli s ním nemusel souhlasit. Své další úvahy na toto téma však ponechala sobě samé a času strávenému ve svém pokoji bez přítomnosti a vměšování ostatních.

Závažnějším tématem byl únos a strádání Flame a znesvěcení její hodnosti suuti. Drake I. tím porušil řadu zákonů a pravidel. Prvním pravidlem tohoto světa byla úcta k vlastní krvi. Nebylo možné jakýmkoli způsobem zlovolně útočit na jiného člena bez následků. Ani pokud byl dotyčný v právu. Již před několika staletími řešila toto dilema jejich matka a odešla do jiného světa, neboť zde by nedokázala žít bez odplaty – na vlastním otci. A nyní to byl opět Drake I., kdo se měl obávat.

Dalším zásadním prohřeškem byl útok na suuti. Válka či boj předpokládaly možné zranění suuti, ale svévolné poškození hodnosti a zajetí Strážce, bylo dosud nemyslitelné. I jen pokus o něco podobného byl k neuvěření. Nemluvě o tom, že ani starý kníže by neměl mít takovou moc.

„Není zaslíbení suutiho bez jeho souhlasu také prohřeškem?“ zeptal se Alex během setkání. Stále se nevyznal ve všech zákonech této země a přísahal si, že se řádně naučí zdejší starý jazyk
a nastuduje materiály z knihovny.

„Není,“ povzdechla si Satin. „Ačkoli jsem kanlli, jsem stále žena a tradice dávají možnost nejstaršímu muži v rodině tyto svazky domlouvat. A v případě potřeby také potvrdit bez souhlasu dané ženy. V případě Dravena to bude jiné. On bude mít právo na stížnost, ale jinak…“

Myslí každého zúčastněného se honily vlastní myšlenky. Drake II. i Dirk se nejhůře smiřovali s tím, co považovali za zradu Drakea I. I přes minulost jejich matky k Drakeovi I. vzhlíželi. Ctili ho jako děda i jako muže, který je zde cvičil k boji a věnoval jim svůj čas, péči a náklonnost. Byli jedinou náhradou za syna, kterého ztratil po odchodu Darknessine. Jejich krví probíhal žár touhy po odplatě, cítili povinnost nenechat to být a bránit své sestry – ač byly starší.

První zákon jim nebyl vlastní. Rodinu nechápali jako pokrevní linii, ale jako okruh milovaných osob. V tento okamžik považovali za svou rodinu spíše nedávno poznaného Alexe, než vlastního děda.

Velvet prožívala podobné dilema. Vnímala Satininu bolest jako svou vlastní. Její srdce toužilo po odplatě stejně, ale ne krví. Drake I. měl platit bolestí duše. Jen zatím nevěděla jak toho dosáhnout.

Storm svou víru ve spravedlnost opírala o Tribunál. Ale zároveň přemýšlela praktičtěji. I když zlostně zatínala pěsti nad stavem Flame, necítila potřebu osobně se mstít Drakeovi I. Víc jí záleželo nad vývojem situace, která již nastala. Přemýšlela nad Satininým novým manželem. Jaký bude a jakou pozici zde může chtít zaujmout. Vzpomínala na Ráchelinina slova.

Bratři Crowdaldu byli jiní než oni. Dalo se říct, že z toho vycházeli jako cizinci s totožným rodokmenem. Každý z nich šel vlastní cestou a nezdálo se, že by cítili stejná pouta soudržnosti jako její vlastní sourozenci. To jí dávalo jistou naději, že tuhle kaši snad nebudou jíst tak horkou, jak se jim zdá.

Vlastnosti, kterými měl Draven oplývat, byly v Llavyonu ceněny. Její romantická nátura se nevzdávala naděje, že neplánované manželství může i tak přinést štěstí do Satinina života. A s Drakeem I. se to vyřeší. Pomocí Tribunálu, nebo Satin. Jen ona a Flame měly právo soudit jeho jednání a rozhodnout o jeho dalším osudu.