Ohniví andělé - Kapitola 14 – Bez křídel

„Á, náš Dračí muž se vrátil. Velmi rád tě vidím, příteli.“ Patrik se usmíval, když viděl Sada
přicházet. „Zdá se, že jsi našel, co jsi hledal.“

Sad kývl. „Našel a také zvážil tvou nabídku. Platí ještě?“

„Víc než předtím. Dobrý bojovník, drak a navíc zachránce paní Flame? Jak bychom mohli odmítnout? Pojď, zavedu tě na cvičiště a představím tě. Jak jsem se doslechl, jsi čestným hostem na hradě s vlastním pokojem,“ smál se Patrik.

„Kdepak. Raději bych snad bydlel v ubikacích s ostatními, pokud to nevadí. Nejsem zvyklý na tolik přepychu kolem mě, a podle toho co jsem viděl napoprvé, mi bude víc vyhovovat váš způsob života.“

Sad si oddechl. Tohle byl jeho zaručeně nejdelší mluvený proslov. A ani jednou se nezakoktal. Patrik na něj zatím s údivem hleděl. Nejspíš nebylo zvykem odmítat pohostinství hradu. Jenže Sad chtěl být Flame nablízku, ale trávit noci jen pár pokojů od jejího – bylo mučení. A nelhal. Po letech strávených v jeskyni ho pokoje v hradu tísnily.

Patrik se konečně vzpamatoval. „Dobrá, najdeme ti koutek jen pro tebe. Své věci si můžeš později přenést. Na tvém místě bych ale neodmítal tamní stravu. Soudím, že bojovat o každý kousek chleba s ostatními, nebude nic pro tebe. I já rád využívám možnosti večeřet
v sále. Navíc, by to od tebe byla nezdvořilost.“

Sad přijal jeho návrh a následoval ho za ostatními. Brzy ho přijali mezi sebe, i když bylo vidět, že si jej často měří pohledy a přemýšlejí nad jeho druhou přirozeností.


Flame spala. Za celý svůj předchozí život toho nenaspala tolik jako teď. I když musela spát na břiše, protože neměla dost energie ani odvahy složit křídla zpět – zvláště poté, co je tak pracně roztahovala. Vlastní tělo se už téměř uzdravilo. Vracela se jí energie a po každém jídle dokázala bdít delší dobu než předtím. V křídlech jí však tepala neustávající
bolest a odolávala všem utišujícím lékům, které ji Velvet nosila. Ne, že by se jí k tomu přiznala. Ať jí donesla cokoli s jakoukoli chutí, poslušně to vypila nebo rozžvýkala a vždy tvrdila, že je jí potom lépe.

Uvnitř hlavy to však bylo horší. Vzpomínky, kterým v Rea podlehla, ji dál pronásledovaly a nedaly se znova vytlačit. Jako by celou tu agónii měla prožít znovu. A znovu. A znovu.

Zoufale se snažila zaměřit na něco jiného.

Drake I. Její únos byl dobrý námět a chvíli dokonce i zvítězil. Stále na něj měla zlost. Ale překvapivě se prolínala s lhostejností. Zkoumala ten pocit dlouho, než ho identifikovala.

Byla pryč a na tom, že ji zajal a zchromil, jako by ani nezáleželo. Nedokázala si to vysvětlit. Nebyla mírumilovný typ. To se prokázalo už před lety. Nedlouho po prvním ceremoniálu, kdy si vysloužila svá první křídla.

Navštívila Llavyon a Satin jí prozradila, že se jen o týden minula se Cedrikem. Těžko ji tehdy mohlo něco víc překvapit. Šel za ní. Skrz Bránu. Dopis, který jí zanechal je ještě stále uložen v tomto pokoji. Nemusí ho číst. Slova se jí vryla do paměti natrvalo.

>Miluji Tě.

Vím, že tím většina takových dopisů končí, ale přijde mi důležité tím začít. Miluji Tě.

Dnes odejdu, ale snad se někdy vrátím. Zatím na Tebe budu čekat doma. Týden, který jsem zde strávil, mi v mnohém otevřel oči. Pokud mi odpustíš, dokážu Ti to. Chápu, jak moc to zde musíš milovat a měla bys vědět, že stále máš možnost volby. Ať se rozhodneš žít kdekoli, budu rád, když budu s tebou. Tady nebo tam. Není to důležité. Jen mě prosím nenuť jezdit na koni.

Vím, že to nebude jednoduché. Jen těžko si budu zvykat, že zde nepotřebuješ mou ochranu. Nikdy se nesmířím, když se vrátíš zraněná. Ale věřím, že to zvládneme. Spolu.

Vrať se mi brzy.

Cedrik<

Nevěděla, má-li se smát nebo brečet. Nezdržela se na oslavy a spěchala domů.

K Cedrikovi vpadla uprostřed noci. Úleva, která ji zaplavila v jeho náručí, se nedala s ničím srovnat. Byla doma. Celý další den nevylezli z pokoje. A další dny je míjely v radostném opojení. Mluvili o budoucnosti. Potřebovala projít ještě alespoň jednou fází výcviku. Cedrik souhlasil, že půjde s ní. Bude žít v Llavyonu a zvykat si na tamní svět.

Ona ho bude navštěvovat v každé volné chvíli. Jeho blízkost jí to dovolí a s novými křídly cesta za ním nepotrvá dlouho.

Všechno se zdálo dokonalé. Cedrik připravoval svůj život na svou nepřítomnost. Todd převzal celou jejich kancelář. Spolu našli nové zaměstnance, kteří mu měli pomáhat. Pronajal svůj byt, uzavřel účty a učinil vše, co bylo potřeba. Čas jejich odchodu se blížil.

Jen na jednu věc zapomněli. Stuart Viper ale ne. Jejich útěk ho stál mnoho. Byl pokořený a ztratil své renomé. Poprvé nedokončil svůj úkol. Trvalo, než zjistil, co to bylo za chlápka. A pak stačilo trpělivě čekat. Sledoval každý jeho krok. Svou šanci dostal jednou v noci, když je sledoval cestou z klubu, kam si vyšli. Počkal si na ně před jeho bytem se zbraní v ruce. Byli tak zabraní do sebe, že si ho všimli, až když vystřelil. Cedrik se
okamžitě postavil před ni a Flame jen s hrůzou sledovala, jak se mu na košili rozlévá rudá skvrna.
Druhá rána mířila přímo do středu čela.

Potřetí už nevystřelil. Vyrazila k němu a než se vzpamatoval, zlomila mu jediným trhnutím vaz. Trvalo to necelou minutu, ale Cedrik už o ní nevěděl. Zavolala Todda a policii. Zavolala otci a zůstala sedět s jeho hlavou v klíně. S trpkým úšklebkem mu z chladnoucího krku stáhla amulet, který dostal od Satin. Amulet, který jej měl chránit, měl mu zajistit dlouhý život po jejím boku. Místo toho byl pokryt jeho krví.

Pověsila si ho na krk a ukryla pod oblečením. Nehodlala čekat, než jí ho policie vrátí. Ani ho neotřela. Jen ho posunula tak, aby spočíval přímo nad jejím srdcem.

Bylo téměř poledne, než ji policie vyslechla a pustila domů. Dokonce ani otci se nepodařilo to urychlit. Ale získal jejich slib, že nebude z ničeho obviněna. Její čin bude vyhodnocen jako sebeobrana a případ se uzavře. O to se Gabriel hodlal postarat, i kdyby měl zburcovat všechny své staré kontakty.

Todd vypadal stejně otřesený, jako se cítila ona. Život jich obou byl poznamenán dírou, která zůstala po Cedrikovi. Todd ztratil nejlepšího přítele a bratra. Flame ztratila důvod zůstat. Nemohla ani dýchat zdejší vzduch. Celou dobu jen lapala po dechu.

Apaticky se nechala dovézt domů. Přečkala dobu, než vydali Cedrikovo tělo po zbytečné pitvě. Pomohla Toddovi s přípravou pohřbu a pak lhostejně sledovala, jak pozůstatky zahrabávají do země jako psí kost. O dvě hodiny později procházela Branou naposled. Otec zuřil, ale matka to pochopila. I ona se před lety zachovala stejně.


Flame s povzdechem vstala z postele. Bylo to pryč. Muselo to být pryč. Patnáct let nosila ten amulet na krku. Nesundala ho, nedotkla se ho. Krev se ani po těch letech úplně nesmyla. Když se s ním loučila, překvapilo ji to. Takovou dobu se s ním koupala, plavala, a přesto byla Cedrikova krev pevně vryta do ornamentů, stala se samotnou součástí perly v jeho středu.

Jednou se jí Satin zeptala, zda ho má. Ale Flame nedokázala odpovědět. Znovu už o tom nikdy nehovořily.

Před pěti lety – po posledním ceremoniálu – v den, kdy získala ohnivá křídla, se rozhodla. Hodila ten amulet do dračího jezera. Byl to symbolický pokus, dát svůj život konečně do pořádku. Napůl si slíbila, že navštíví rodiče, ale necítila se připravená. Ještě ne. Ani se o
tom nezmínila. Nechtěla se někomu zodpovídat z času, který bude ještě potřebovat k tomu poslednímu kroku.

Konečně jí došlo, v čem spočívá ten dnešní pocit. Dej? vu, které měla na jazyku už od probuzení. Byl to další mezník jejího života. Něco se mělo stát. Najednou to bylo tak jasné, že nechápala, že na to nepřišla dřív.

Vnitřně povzbuzená se oblékla a vyšla z pokoje. Zvládla to sama, ale nedůvěřovala si natolik, aby šla středem chodby. Raději kráčela zvolna podél zdi, jíž se přidržovala.

V hlavním sále na židli doslova spadla, ale s hrdostí, že konečně někam došla. Raději si nepřipomínala, že kvůli chromým křídlům musela zvolit jednu bez opěradel. Jelikož stála na místě té její, evidentně na to musel někdo pamatovat.

Tak tam jen seděla a spokojeně se rozhlížela, než ji tam objevila Satin. Nejspíš ji upozornilo služebnictvo. Dlouho ani nemluvily a jen upíjely kávu, které Satin nechala přinést celou konvici.

„Je mi dobře,“ prolomila Flame ticho jako první. „Opravdu dobře,“ dodala s nádechem překvapení v hlase.

„To jsem ráda. Cítíš se na společnou večeři? Bude za asi hodinu.“ Flame po chvilce sebezpytování kývla. Satin se se spokojeným úsměvem opřela a dál si vychutnávaly klidné ticho.


Večeře proběhla v bujarém veselí. Neustále se ozývaly přípitky na Flamino zdraví. Během pobytu v pokoji ji navštěvovali všichni sourozenci, dokonce i Alexander se přišel na ni podívat. Ostatní ji viděli teprve nyní. I přes pohled na zbídačená křídla považovali její přítomnost na večeři za dobré znamení.

Flame se usmívala, děkovala za všechny květiny, které jí donesli – i když Velvet se naoko rozčilovala, že jí oškubali polovinu zahrady. Po celou dobu ji provázel pocit očekávání.

Dlouho se jí nedařilo ho lokalizovat. Dokud si nevšimla muže na konci stolu. Seděl na stejné straně jako ona a špatně na něj viděla přes neustále se naklánějící spoluhodovníky.

Nemluvil, i když se s úsměvem připojil ke každému přípitku. Nejspíš by si ho nevšimla vůbec, nebýt Patrika, který jeden přípitek věnoval také Dračímu muži – jejímu zachránci.

Od té chvíle už ho nemohla nevnímat. Při jejich předchozím setkání jí zrak příliš nesloužil, a když pak ano, měl pokaždé dračí podobu.

Prudce vstala. Trochu se jí tím zatočila hlava a na okamžik nevěděla, proč to udělala. U stolu všechno ztichlo. Flame opatrně vykročila podél židlí, aby se jich mohla dle potřeby přidržet. Na konci se zastavila a pohlédla do jeho očí. Z náhlého popudu poklesla do
dvorské poklony. Zůstala tak a zoufale uvažovala, jak se zvedne. Vyřešil to za ni. Jakmile se vzpamatoval, natáhl se po ní a postavil ji zpět na nohy.

„To už nedělejte, má paní,“ zašeptal tak tiše, že to snad mohla slyšet jen ona. Zůstali stát zapření pohledy. Probral se první.

„Dovolíte? Raději vás odvedu zpět k vaší židli,“ řekl tentokrát nahlas a nabídl jí rámě.

Zmateně ho přijala a vykročila tím směrem. Po pěti krocích se zarazila. Překvapeně na ní shlédnul. Odkašlala si a natočila se směrem ke stolovníkům.

„Pokud dovolíte, ráda bych se vrátila zpět do svého pokoje. Zítra se k vám opět připojím. Přeji dobrou noc všem.“ Naznačila zdvořilou úklonu hlavou a během hlasitého loučení vyčkávavě zvedla zrak ke svému průvodci.

Polknul. „Doprovodím vás.“ Přikývla.

Storm sledovala jejich odchod ze sálu s pocitem silného vnitřního uspokojení. Úsměv, který se jí usadil na rtech, ji neopustil ani několik hodin poté.


Flame ležela v posteli a rozebírala události dnešního večera. Nasávala vůni květin, které jí Sunri donesla do pokoje a v mozku se jí ta vůně spojovala s obrazem obličeje toho muže.

Sad. Napadlo ji, jak příhodné to jméno je. V očích mu sídlil zvláštní smutek. Vsadila by se, že tam je i když se směje a baví s ostatními muži.

Celou cestu k jejímu pokoji mlčeli. Před dveřmi mu chtěla ještě jednou poděkovat, ale položil jí prst na ústa a zavrtěl hlavou. Popřál jí sladké sny a odešel. Ten okamžik. Jeho prst se jí dotýkal přesně tři vteřiny – počítala to – a ona… Flame se zavrtěla a schovala
hlavu do polštáře. Odmítla dokončit myšlenku.

Usnula.

Druhý den jí přišli oznámit, že přijela Zafilien. Flame se tedy převlékla do svátečnějších šatů a sešla do Satininy pracovny. Už byla tam. Nezávazně konverzovala se Satin a obě se při tom smály. Flame vešla a poklonila se v téměř dokonalé pozici. K dokonalosti jí
chybělo jen postavení křídel, se kterými stále nemohla pořádně pohnout.

Zafilien vstala a s úsměvem ji přivítala. I tak bylo zřetelné, že je jejím stavem pohoršena. Vše bylo vepsáno ve vrásce mezi obočím, která při tom úsměvu nezmizela.

„Pojď, posadíme se.“

Flame si přitáhla nízkou židličku bez opěradla od zdi ke stolu a usadila se. Tato židlička byla nižší než tak, kterou jí nechali v sále, což si uvědomila v okamžiku, kdy narazila špičkami křídel o zem a projela jimi prudká bolest. Přivřela oči a jemně je posunula do
zadu a do stran, aby zůstala jen opřená o podlahu. Satin i Zafilien si toho všimly, ale nekomentovaly to.

„Tvá sestra mi již naznačila, co se stalo, ale ráda bych slyšela tvou verzi, včetně detailů.“

Flame pochopila. Odkašlala si a začala. Popsala, jak se vrátila od Dračího jezera a vešla do sálu. Na nádvoří bylo jak vymeteno a v sále taky. Chystala se zjistit, co se kde děje, když za ní vstoupil Drake I. Detaily následující diskuse vynechala. Přiznala, že svého děda
udeřila. Z dalšího okamžiku si toho moc nepamatovala. Ví jen, že jí položil dlaň na spánek a pak se probrala až v místnosti ve věži.

Byla zamčená a snažila se dveře prorazit. Neměly zámek, který by zkusila otevřít, nepomohla ani hrubá síla. Snažila se najít v podlaze jakékoli slabé místo. Nakonec rozmetala polovinu nábytku. Drake I. ji přišel navštívit a při pohledu na spoušť ji chytil za krk a zcela ji tím ochromil. Od krku dolů se podobala soše.

Flame se při té vzpomínce zaleskla v koutku oka jedna slza zlosti. Ani ji nesetřela. Když odnesli trosky rozbitého nábytku, odkryli jedno okno ven. Nebylo velké. Sotva by jím prostrčila hlavu, natož celé tělo. Ale všimla si, že nahoře, téměř u stropu, je další,
mnohem větší. Roztáhla křídla, aby mohla vyletět nahoru, ale v tu chvíli ji opět navštívil Drake. Chytil ji za kotník a znovu znehybněl. V té pozici zůstala po celou dobu, kdy jí otrhávali a opalovali peří. Nedokončili to. Podařilo se jí osvobodit se z nehybnosti alespoň tolik, aby je skryla.

O znehybnění se pokusil už jen jednou, ale s mnohem menším úspěchem. Jakmile to jednou prolomila, už to nedokázal tak účinně opakovat. Ale všimla si, že pokaždé použil levou ruku. Ne pravou. Měl na ní stříbrný prsten s černým kamenem otočeným do dlaně.

Když skončila, rozhostilo se ticho. Flame zaplavila vlna hanby. Až doteď si to nepřipouštěla. Až do teď. Zůstala sedět se zrakem upřeným k zemi.

„Přeješ si něco dodat?“ zeptala se Zafilien. Flame jen zakroutila hlavou a pohlédla jí zpříma do očí.

Zafilien kývla. „Nyní ti odeberu tato křídla. Budou podrobena zkoumání. Výsledek a rozhodnutí ti přijdu sdělit osobně. Můžeš jít.“

Flame krátce pohlédla na Satin a pak se s úklonou rozloučila a opustila místnost.


Po odchodu z pracovny Flame bezcílně bloumala chodbami hradu. Křídla byla pryč. Dokud se tak nestalo, netušila, kolik energie jí odčerpávala ve své nemohoucnosti. A kolik jí dodávala v opačném případě. Cítila se tak zvláštně… tak lidsky. Ani si nevzpomínala na pocit, kdy je neměla. Bylo to tak dlouho.

Vyšla na nádvoří. Ani si nevšimla, kdy sem zamířila, ale nohy se jí automaticky stočily směrem ke cvičišti. Jak se blížila, byla tak nenápadná, jak jen to šlo. Skryla se ve stínu budovy a tiše sledovala dění před sebou.

Muži v Llavyonu byli zpravidla mohutní stavbou těla, ale ti nejvyšší jen stěží přesahovali 180 cm. Její vlastní bratři je převyšovali o dobrých deset centimetrů. Alexandr, kterého si všimla díky krvavě rudé košili, se výškově pohyboval někde mezi tím. Zato Sad. Musel měřit téměř dva metry. Vyčníval nad všemi. Dobře si vzpomínala na pocit, kdy ji doprovázel do pokoje. Cítila se tak drobná a ženská. Při pohledu do očí od něj musela odstoupit a zvednout hlavu, jakoby hleděla do nebe. Výškou nedosáhla ani k jeho ramenům.

Tiše sledovala, jak se ohání zbraní kolem sebe. Jeho protivník – neviděla, kdo to je – ho neustále opravoval a ukazoval správné držení zbraně a postoj. O hodinu později, když odložili meče a cvičili boj s dýkami, Sad celý pookřál. Teď už nebylo třeba nic opravovat.
Patrik, který stál nyní proti němu, měl co dělat sám se sebou. Vytratila se a s náhlým vnuknutím vykročila směrem k nejbližší kovárně.

Tomash byl mistrem řemesla. Jeho gixary se daly považovat za umělecké dílo. Trvalo jen pár minut, než mu vysvětlila svůj záměr. Slíbil dokončit objednávku do týdne a Flame mu přislíbila, že označení do rukojetí donese do dvou dnů. Vyčerpaná se vrátila do svého pokoje. Polední jídlo si nechala donést tam.

Dlouho před večeří si vyžádala od Satin klíče od pokladnice. Víc než hodinu tam strávila přebíráním, než našla, co hledala. Svůj „lup“ uložila v pokoji, aby jej mohla zítra opracovat a vyleštit.

Zavolala Sunri a začala se chystat k večeři. Raději nepřemýšlela, proč si tentokrát dává tolik záležet. Vybrala si prosté šaty v rudohnědém odstínu, o kterém věděla, že ladí s barvou jejích vlasů. Navíc ozdobila dekolt řetízkem s přívěskem z jantaru. K němu vybrala stejně broušené spony do vlasů. Místo běžného copu si nechala uplést a proplést dva do složitého uzlu, ze kterého byly naaranžováno několik pramenů kolem obličeje a na šíji.

Když Sunri odešla, ještě dlouho stála před zrcadlem a ptala se sama sebe, co to proboha dělá. Jen úcta k umění a práci Sunri jí zabránila účes rozplést a stáhnout do prostého copu, jako každý den. Do hlavního sálu dorazila v dostatečném předstihu, aby svým pozdějším příchodem nemohla vzbudit větší pozornost. Usadila se do křesla u krbu a zamyšleně pozorovala plameny.

Probral ji příchod Storm a Alexe. S tichou vděčností zjistila, že také Storm věnovala svému zevnějšku více pozornosti než jindy. Její vlastní vzhled tak nebyl tolik nápadný. A když stejně slavnostně oděny přišly i Satin a Velvet, oddechla si úplně.


Sad vstoupil do sálu spolu s ostatními muži. Snaživě naslouchal jejich slovním přestřelkám a reagoval, když to považoval za nutné. Očima automaticky hledal Flame. Velvet a Storm s Alexem se už usadili u stolu. U nich postával Dirk a něčím si je dobíral. Ovšem jen do
chvíle, kdy se k němu přiblížil Drake II., který vedl jeho skupinku. Flame našel v křesle u ohně. U opěradla klečela Satin a o něčem si šeptaly. Satin vypadala mírně rozrušeně, ale Flame jen rozhodně kroutila hlavou. Úsměvem se snažila sestru uklidnit.

A pak náhle zvedla oči a pohlédla přímo na něj. Zastavil se a nechal tu chvíli plynout. Aniž by dál vnímala sestru, vstala z křesla a došla téměř k němu. Jen tolik, aby si při pohledu na něj nevykroutila krk. Měl chuť ji zvednout do náruče, aby jí mohl být blíž a
nevzdat se toho spojení.

„Smím vás doprovodit ke stolu?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

Zářivě se usmála. „Jen, pokud mi i pak budete dělat společnost.“

Rozpačitě kývl.

Ani jeden si nevšiml náhlého ticha u stolu, dokud se nezačali všichni horečně přesunovat, aby si oni mohli sednout vedle sebe.

Večeřeli v příjemné pohodě. Jen stěží si uvědomovali zábavu u stolu. Povídali si o všem, co jim přišlo na jazyk. Sad měl obdivuhodné znalosti historie – té, o které se v knihách dočíst nedalo. Zasypávala ho otázkami a pobízela, aby hovořil dál. Sem tam se k nim
přidal Alexander, kterého Sadovo vyprávění upoutalo.

Záměrně ignorovala pošklebky, kterými ji častoval Dirk. Tedy až do doby, než se po něm Drake ohnal pěstí.

Když už se většina spolustolovníků rozloučila, vmanévrovala je Satin do křesel u krbu. Alex se Storm se k nim přidali. Usadili se spolu v jednom z křesel, Flame do druhého a Sadovi přitáhli další od druhého krbu. Povídali si tak dlouho do noci. Alexovo vyptávání
brzy přeneslo vypravěčské žezlo ze Sada na Storm. Flame ji jen občas doplnila.

Sad přesně věděl, kdy jí definitivně klesla hlava a prohloubil se dech. Nějakou dobu jen strážil její spánek. Pozoroval mihotavé stíny na její tváři, které roztančil pohasínající oheň v krbu. Pak ale vstal, rozloučil se s novomanželi a v náručí odnášel Flame do její ložnice.

Probrala se, když otvíral dveře a nesl ji k posteli. Celou tu dobu mu upřeně hleděla do očí a jakmile se sklonil, aby ji uložil, objala ho pevněji kolem krku.

Zůstal stát a nehybně vyčkával.

Ještě pořád jí koukal spánek z očí. Ale nebyl tam sám. Prsty zajela do jeho vlasů a přitáhla se blíž k jeho obličeji. Těsně, než ho políbila, se zarazila. Dávala mu možnost odmítnout? Šílenství.

Sám překlenul poslední centimetry. Přitáhl si ji v náručí těsněji a ona ho obemkla se stejnou naléhavostí. Cítil závrať. Posadil se na postel, aby zabránil jejich pádu. Jakmile se mu uvelebila v klíně, využila Flame nově otevřených možností. Prsty vymotala z jeho
vlasů a přesunula je na krk, hladila ho po ramenou, zádech a hrudníku. Probral se z opojení teprve, když začala tahat za tkanice u výstřihu.

„Tohle nemůžeme,“ zasípal roztouženým hlasem.

„Proč?“ zamračila se a dál bojovala s jeho halenou. Chytil ji za zápěstí.

„Ne. – Ne dnes a ne takhle,“ dodal rozhodnějším tónem, než cítil uvnitř. Usadil ji do středu postele a rychle vstal.

„Proč?“ zašeptala už lítostivě.

Oči mu zasvítily, jak se dál přizpůsobovaly tmě. „Musíš si být jistá,“ řekl tiše a odešel.

Cestou po schodech ho napadlo, jestli to opravdu byly slzy, co se jí lesklo v očích.

Byly.

Slzy lítosti. Slzy vzteku z pokoření. Slzy za všechno, co se jí poslední dobou stalo. A bylo jich dost, aby je mohla prolévat většinu noci a ráno se probouzet na vlhkém polštáři.


Druhý den ráno se probudila mrzutá a s bolestí hlavy. Společnou snídani prošvihla, takže si vzala jen nějaké ovoce v kuchyni. V knihovně popadla několik knih a vydala se ven.

Nedošla ani k hlavnímu sálu, když si vzpomněla na svůj slib kováři. Otočila se a vrátila do pokoje.

Ze šperkovnice vytáhla balíček plátna a z něj vysypala včerejší úlovek z Llavyonské pokladnice. Na připravené plátno na stole dopadlo několik věších smaragdů a menších jantarů. Probírala drahokamy mezi prsty, aby se seznámila s jejich strukturou. Vybrala dva smaragdy stejné velikosti a podobného zbroušení. Přihodila ještě jeden - mnohem větší.

Pečlivě je leštila, aby obnovila zašlý lesk a zahladila případné škrábance. Totéž provedla s drobnými jantary. Zbylé kameny ledabyle vhodila do šperkovnice a vybrané uložila opatrně do plátěného váčku.

S knihami a váčkem se vydala ven. Na schodišti ji zastihl zvonek oznamující čas oběda. S povzdechem usoudila, že tomu se nevyhne. Nasadila úsměv a sešla přímo do hlavního sálu a usadila se vedle Velvet. Naštěstí se muži u poledního jídla objevovali jen zřídka.

Zpravidla si nechali donést jídlo ven, aby se nemuseli zdržovat mytím a převlékáním. Nejinak tomu bylo i dnes. Díky tomu se dobře bavila škádlením se sestrami a zjistila, že i bolest hlavy polevila.

S mnohem lepší náladou vyrazila po jídle ke kovárně. Tomash byl s jejím výběrem spokojen a slíbil, že během několika dní jí osobně dodá hotové výrobky.

Flame pokračovala směrem k zahradám. Z tohoto směru neměla jinou možnost, než minout cvičiště. Neubránila se tomu pohledu, stejně jako nedokázala nevyhledat očima Sada mezi muži. Zrovna se věnovali svému jídlu, takže jen zamávala a rychle prošla do zahrad. Tam se sesypala do stínu jednoho ze stromů.

Rozbrečela se. Zase. Zlostně bušila pěstmi do trávy. To snad není ani pravda, že s ní může tohle dělat. Ani ho pořádně nezná…

Otřela si slzy a zhluboka se nadechla. Tohle nesmí dovolit. Odhodlaně otevřela jednu z knih a ponořila se do textu. První stranu přečetla třikrát, ale nakonec se dokázala zahloubat do děje, takže ani nepostřehla, kdy se začalo stmívat. Když se jí do hlavy zkoušela nabourat Storm, jen se po ní ohnala a pokračovala dál.

Byla už tma. Číst dokázala jen díky svému stále ještě vylepšenému zraku. Ale jen do chvíle, kdy se do jejího zorného pole dostaly cizí nohy. Otráveně se zamračila a zvedla hlavu, aby dotyčnému vynadala, že ji ruší. Jenže to nestačilo. Nohy se pokrčily do podřepu a najednou hleděla do Sadových očí.

„Vyhýbáš se všem, nebo jenom mně?“ zeptal se.

„Nevyhýbám se nikomu. Čtu si,“ zavrčela podrážděně. Pokusila se ho odehnat mávnutím rukou, ale sama nevěřila, že by to fungovalo.

„Á, takže to nemám brát osobně?“

„Záleží na tom?“ neodolala.

„Ano, protože jsem se celý den těšil, že tě budu smět po večeři doprovodit do tvého pokoje.“

„Proč? Na ukládání do postele jsem dost velká,“ odsekla už vztekle. Jak se vůbec odvažuje jí ještě připomínat, jak se včera ponížila? „A pohádku na dobrou noc si zvládnu přečíst sama, jak vidíš.“

„Setmělo se,“ podotkl tiše.

„Vidím dobře. Díky za tvou starost. Půjdu, abys nemusel mít strach, že tu třeba umrznu,“ dodala a sbírala věci z trávy.

Zvedl se zároveň s ní. Najednou stál tak blízko, že až zavrávorala. Chytil ji za lokte. Ukazováčkem zajel pod její bradu a nadzvedl ji obličej směrem ke svému. Ale Flame se vytrvale dívala kamkoli jinam. Nedokázala si přiznat, že se mu nedokáže znova podívat do očí, aniž by jí zase netekly slzy. Sakra.

„Podívej se na mě,“ zašeptal do večerního ticha.

„Nechci,“ vydechla ještě tišeji.

„Ale já ano. Snil jsem o tobě celou noc. Tvoje vůně se mi uchytila v nose. V dlaních jsem stále cítil hebkost tvých vlasů a v duchu jsem přepočítal všechny tvoje pihy.“

Flame omámeně naslouchala šepotu do svého ucha. Cítila drobné polibky, kterými pokrýval její krk a rameno. Při poslední větě ztuhla, jako by ji polili ledovou vodou.
>Jednou spočítám všechny tvoje pihy... <

Knihy jí vypadly z rukou a roztřásla se. „NE!“ zaúpěla a omdlela.

Sad ji zachytil v poslední chvíli. Vyděšeně hleděl na její bledý obličej. Jemně s ní zatřásl, popleskal po tvářích, ale nereagovala. Nakonec složil knihy do jejího klína a zvedl ji do náruče. Už podruhé ve dvou dnech ji nesl do postele. Jen dnes ho to nijak netěšilo. Bude to dlouhá noc.