Roman III

Dnes měl Roman šestnácté narozeniny. Oslava probíhala na střeše místní základní školy, kam se naučil chodit poté, co se i s matkou nastěhovali k jeho novému strejdovi Josefovi, což je ten, který ho pár let zpět chytil při krádeži v obchoďáku. Musel, nemohl být doma. Když se nastěhovali a on měl svůj pokoj, jak byl zvyklý, zamknul za sebou dveře. Na Josefa to působilo jako červený hadr na býka. Rozzuřil se, vylétl nahoru, vykopnul dveře a ztloukl Romana pěstmi. Skončil na pohotovosti, ale kvůli matce řekl, že spadl ze schodů do sklepa, i když se na to ošetřující lékař díval trochu divně.
Seděl nad třídou, ve které si, není to moc dávno, zažil opravdová muka. Už se pomalu stmívalo a Roman věděl, že za chvíli ho čeká návrat do nového nenáviděného „domova“. Ano, nenáviděl to tam. Od té doby co Josef brutálním způsobem ukončil jeho zamykání se před světem musel každou noc spát s otevřenými dveřmi. Respektive, nesměl je vůbec zavírat, Josef mu sliboval, že co nejdříve odstraní dveře z jeho pokoje úplně. Nemohl spát. Každý večer musel poslouchat hádky, puštěnou televizi, nebo opilecké žvásty. A častokrát i vše dohromady. Bylo to k nevydržení, Roman který byl od malička zvyklý na zamykání se před světem najednou musel světu čelit přímo. A to se mu vůbec nelíbilo, nechtěl, chtěl mít jenom klid. Pomalu se zvedl k odchodu, přecijen bylo už pozdě a Josef by ho zase zmlátil jako psa, kdyby přišel později. I když mu to ve své podstatě bylo úplně jedno, tedy Josefovi. Opatrně přešel k žebříku a slezl z nevysoké budovy.
Čekala ho cesta parkem. Naprosto bez myšlenek se vydal směrem k východu. Život na něm zanechal znamení v podobě tváře bez výrazu. U východu z parku bylo malé náměstíčko a lavičky na něm byly, jako ostatně každý večer, obsazeny. Mezi partou lidí bylo i hodně jeho spolužáků, ale i lidí které znal jen tak z vidění. Věděl o nich, ale dělal jakoby byl východ z parku zcela prázdný.
„Hele, to je čuník! Prasátko! Chro chro prase!“ ozývalo se od laviček. Roman to za svůj život slyšel tolikrát, že by mu to mohlo být jedno, ale stejně se jej urážky vždy dotkly. Zastrčil ruce do kapes co mu to jen jejich hloubka dovolila a obrnil se, neslyšel. Když přešel tu povykující partičku, oddechl si, že už to nemusí poslouchat a vydal se směrem k domovu. Jeho plány mu ale narušil odraz kroků běžící postavy.
„Počkej!“ ozvalo se za ním. Roman se zastavil. Ne proto že by na slovo poslechl vše co se mu řekne, ale pro to, že ten hlas byl to nejkrásnější co kdy slyšel. Otočil se. Hlas se u něj zastavil, byla to jeho bývalá spolužačka Sylva. Pamatoval si ji, nikdy se nezúčastnila ničeho, co by ho ponižovalo. Byla u toho, smála se, ale nikdy ´mu nic neudělala. Vyslal k ní neurčitý pohled a čekal co bude. Sylva se zatavila.
„Nevšímej si jich, jsou pitomí“ řekla s úsměvem. „Nevypadáš jako to co na tebe pořvávali. Vlastně si vždycky vypadal jako docela milý kluk.“
Roman nevěděl jak reagovat, nikdy před tím ho žádná dívka neoslovila. Jen stál a díval se na ni s v podstatě hloupým výrazem.
„Víš, dneska mě to namíchlo, jak ti nadávali, tak jsem ti jen chtěla říct ať si z toho nic neděláš. Nechceš si třeba zítra někam zajít?“
S Romanem se pohnula země. Byl absolutně mimo. To překrásné stvoření mluvilo a mluvilo na něj. A chtělo s ním zítra večer jít někam ven! Nevěděl co odpovědět a tak na své lhostejné tváři vykouzlil něco jako úsměv. Vlastně to spíš vypadalo jako škodolibý škleb, ale Sylva to zřejmě pochopila.
„Co takhle se zítra jen tak projít po parku, co? Zítra v osm. Třeba se rozpovídáš.“ řekla s úsměvem. Roman jen nejistě přikývl. „Tak zítra v osm.“ dodala kráska s úsměvem a odešla zpátky do parku. Roman byl mimo. Neměl žádné zkušenosti s dívkami a už vůbec ne v tom, že ho někam zvaly. Umíral touhou po tom co bude zítra. Vždyť Sylva ho jistě miluje, jinak by ho neoslovila. S pocitem absolutního nadšení se vydal k domovu. A bylo mu jedno, v jakém stavu nalezne matku s Josefem. Teď měl svou Sylvu.

Druhého dne, když se blížila sedmá hodina, Roman stál v koupelně a přemýšlel jak se vylepšit. Na vlasech měl tolik pomády, že lesk jeho vlasů oslepoval. Naplácal na sebe vše co v koupelně našel. Bylo čtvrt na osm, čas aby se oblékl a vyšel. Počasí bylo zakaboněné, ale přesto bylo příjemně. Vykročil pravou nohou, z vesela, aby měl štěstí. Nemohl se dočkat až uvidí svou Sylvu. Od teď to přece byla jeho Sylva. Park byl nedaleko a tak nespěchal. Díval se protijdoucím do tváře a v duchu se smál. Jste tak uspěchaní, zatímco já budu za chvíli se svou láskou! Už byl u parku. Konečně. Brankou do parku prošel s neurčitým pocitem, jež vyjadřoval všechno a zároveň nic.
Byla tam. Krásná, přenádherná. Přistoupil k ní jako k posvátnému symbolu. „Tak jsi tady!“ zahlaholila. Usmála se a jemně mu stiskla rameno. Roman po letech fyzického ubližování opět nevěděl jak se má chovat, choval se tedy stejně jako když ho někdo napadl, jen stál a přijímal vše co se dělo.
„Půjdeme?“ řekla a zavěsila se do něj. Roman se najednou začal cítit lépe, začal se cítit jako člověk. Sylvě se nezastavila pusa. Jak ta uměla mluvit! Roman z toho byl okouzlený, po očku ji pozoroval a byl nadšený z toho že ji má. Došli ke starému zrušenému amfiteátru. Tam se Sylva zastavila. „Pojď si sednout. Na chvíli.“ řekla a vydala se směrem k budově. Roman šel za ní, jako poslušný pejsek. Posadili se na pódium. Bylo to zvláštní, ale okolí bylo zcela prázdné.
„Víš, chci udělat něco, čeho budu možná litovat.“ řekla zamyšleně a dívala se do ztracena. Roman se na ni otočil a pozoroval její krásu. V záři zapadajícího slunce byla nádherná.
„Ty jsi ten pravý, cítím to,“ řekla mu „Půjdeme?“ Roman se postavil a nastavil ji otevřenou dlaň. Nikdy předtím by to neudělal, ale cítil že jsou zvláštním způsobem spřízněni. Věděl to. Jako pár odešli za amfiteátr, kde kdysi byla restaurace. Teď tam byly jen opuštěné prostory. Došli ke dveřím, jež byly kdysi zajištěné proti nezvaným. Teď už ale byl otevřené a zvaly každého dál.
„Chceš to?“ špitla Sylva. Roman nic neříkal, chtěl to, chtěl TO, ale nevěděl co říct . Sylva byla ale dokonalá, věděla že netouží po ničem jiném než po ní. Vešli do útrob staré restaurace.