Roman IV

Vešli do místnosti plné graffiti. Sylva si lehla na zem a hlesla: Jdi se vedle svlíknout.“ Roman poslechl.

----------------------------------------------------------

„Už se ozvala?“ zeptal se kluk s nagelovanými vlasy.
„Snad bys nežárlil?“ odpověděl otázkou kluk který stál vedle něj. „Milovník Prasátko ti přebere starou!“ zakřičel. Všichni se dali do smíchu. „Hovno.“ řekl jen kluk s nagelovanými vlasy a přiložil si mobil k uchu.
„Dobře zlato, tak padej ven.“ řekl suše do mobilu a zastrčil jej do kapsy. „Už je to tady, připravte se.“ Pozorovali jak Sylva vychází a utíká směrem k nim. Zároveň se skupinka třech lidí vloupala do hospody oknem. Chvíli se z útrob budovy ozývaly podivné zvuky.
Za chvíli to přišlo, rozletěly se polorozbité dveře a Roman stál vyděšený a nahý před restaurací. Mobily s foťákem se rozjely na plné pecky. Všichni vyšly ze svých úkrytů a Roman stál na jevišti života a vůbec se necítil dobře. Bleskly dojely a Roman stál, nahý, nemohl uvěřit svým očím. Kde se tu všichni vzali? Nechápal že jeho milovaná Sylva ho zradila. Stál, nahý jako při zrození. Všichni kdo ho alespoň trochu znali tam byli. Opět byl atrakcí pro všechny. Nejhorší na tom ale bylo, že v tom publiku stála i jeho Sylva a smála se s ostatními.
Byl zvyklý na ponížení, byl zvyklý na urážky, byl zvyklý na fyzické násilí. Nikdy to ale nemělo takovou formu jako dnes, nikdy to tak nebolelo jako dnes, kdy stál nahý uprostřed tolika posměšných pohledů. Ale ty nebyly tou hlavní příčinou bolesti, nejvíce ho bolel pohled na smějící se Sylvu. Vlastně ani nevnímal okolí, nevnímal to, že stojí nahý a dává na odiv své ubohé tělo tolika lidem, vnímal jen ji a její smích, který se mu zařezával do srdce jako pila. Nechápal proč ho zradila, z jakého důvodu zničila jejich lásku. V jeho mysli se odehrával boj mezi tím, zda se má na místě zabít, nebo nedělat vůbec nic. A jak měl ve zvyku, jak ho život naučil, udělal to druhé. Stál nahý, zakrýval si přirození a poslušně se nechal fotit jako zvíře v zoo. Sám ve své ubohosti. Za pár minut bylo představení zrušeno kolemjdoucím, jež venčil psa. Začal hulákat co se to tady děje a obecenstvo, zřejmě dostatečně nabaženo ponížením se pomalu se smíchem rozešlo. Pán se psem se na Romana chvíli díval a kroutíc hlavou pokračoval dál ve venčení.
Roman se ani nehnul. Stál a díval se do prázdna. I když všichni odešli, on stále viděl smějící se Sylvu a plakal. Nevěděl co si počít. Až za několik dlouhých chvil si uvědomil, že stojí úplně nahý v naprosté tmě sám v parku a začíná mu být zima. Pomalu se otočil a jakoby ve snách se vrátil zpátky do rozpadlé budovy. Byla tam úplná tma a on neměl žádný zdroj světla, jediné co mu zbylo byla jeho paměť, věděl kde zanechal své svršky, věděl kam má jít. Celým svým já doufal, že nikoho nenapadlo mu oblečení vzít, když lezl po čtyřech a šmátral po špinavé zemi. Byly tady! Ale páchly… Romanovi se roztáhly nosní dírky, když se snažil určit čím jeho svršky páchnou. Nebylo to moc těžké, cítil výkaly a moč, někdo si na tom dal pořádně záležet. Ale nemohl jít domů nahý. Než se oblékl, tak se pozvracel. Třikrát.
Pod rouškou noci se oklikami, kde se úspěšně vyhnul jakýmkoliv pohledům se dostal k domu. Přemýšlel jak zatajit své aroma, ale neměl moc možností. Nahý jít domů nemůže, proplížit se taky ne,