Roman V

Od bouřlivých událostí ohledně Romanova nejdelšího vztahu uplynul zhruba rok. Roman na to ale stále nezapomněl, myšlenky na to co se tehdy stalo se mu do hlavy kradly stále. Párkrát ji potkal, ale většinou se jí snažil vyhýbat, nemohl snést pohled na ni. Romanův bídný osud si ale připsal další pořádný zářez na pažbě. Bylo to jednoho zimního poledne.
Vracel se domů ze školy, jako vždy oklikou jak byl zvyklý. Když se blížil k domu, jež v ulici vyčníval asi jako bezdomovec na párty hvězd, všiml si, že ulici před domem zdobí různá zásahová vozidla, policisté, hasiči, ambulance a černá dodávka. Černá dodávka pohřební služby. Funebráci. Neměl strach, ale byl zvědavý, proto přidal do kroku, aby se dozvěděl co se to u nich doma děje. Když byl pár metrů od domu, všiml si ho soused, který cosi za divoké gestikulace vysvětloval u něj stojícímu policistovi. Ukázal na něj prstem. Policista vyšel Romanovi vstříc.
„Ahoj, ty jsi Roman, že?“ řekl mu se strojenou přívětivostí. Roman sotva znatelně přikývl. „Pojď se mnou, půjdeme za tamtou milou paní, vidíš ji? Musí ti něco říct.“ řekl policista a vyšel směrem k opodál stojící ženě v černém kalhotovém kostýmku, která se tvářila všelijak, jen ne mile. Policista ji něco pošeptal a oba hodili pohledem po před nimi stojícím Romanovi. Začal být trochu nervózní. Žena nasadila rádoby milý výraz a nabídla Romanovi svou ruku.
„Ahoj Romane, jmenuji se Naďa Hladká. Jsem sociální pracovnice. Víš co se tady stalo?“ Roman zavrtěl hlavou. Paní, nebo snad slečna, Hladká si povzdechla a na tvář nasadila masku soucitu. „Romane, jsi už skoro muž, tak buď silný. Mám pro tebe smutnou zprávu…“ odmlčela se „víš… tvá maminka je mrtvá.“ Nasadila výraz, jako by čekala že ji obejme. To ale Roman vůbec nechtěl. Nevěděl co má dělat. Matku neměl rád, ale přesto mu bude chybět, byla snad jediný člověk, co něj nebyl vždy zlý. V hlavě měl teď jen jednu otázku a s námahou, tiše, vyslovil: „Co se stalo?“
„Víš, vaši se asi pohádali, tvůj táta je asi popudlivý…“
„On ale není můj táta!“ zakřičel. Sám se divil tomu, kde se to v něm vzalo, nikdy předtím nekřičel.
„Promiň mi, neznám všechny podrobnosti. On ji zabil. Kuchyňským nožem.“ řekla paní, nebo snad slečna, Hladká tiše, jakoby za to mohla. To Romana hodně překvapilo, tohle opravdu nečekal. Přestal reagovat a zamknul se ve své hlavě.
Paní, či snad slečna, Hladká ho vzala do domu, taktně s ním obešla obývací pokoj kde se celá věc odehrála a sdělila mu, aby si vzal věci které potřebuje, že pojede s ní. Romanovi to bylo úplně jedno, vůbec ji neslyšel. Snad nějakým šestým smyslem našla jeho pokoj, Roman šel bezmyšlenkovitě jako pejsek za ní. Do balení věcí se neměl a tak se toho paní, nebo snad slečna, Hladká ujala sama. Vzala jeho sportovní tašku (sportovní jen díky tipu, Roman nesportoval) a začala mu prohledávat skříně, přihrádky a šuplíky. Normálně by se Roman mohl zbláznit, ale teď to ani nevnímal. V hlavě měl jen matčin opilý obličej a jídlo které mu přinesla. Nebylo to to co chtěl, ale přesto mu bude chybět. Teď si uvědomuje, že nebyla tak špatná. I když pila. Vjel do něj vztek. Představoval si že je silný, nepřemožitelný a že dává Josefovi za vyučenou. Bavil se tou představou. Paní, možná slečna, Hladká zřejmě skončila, ono v podstatě Roman zase tolik věcí neměl. Popadla ho za ruku a vedla ho ven na ulici. Tam nastoupili do auta, paní, nebo snad slečna, Hladká nastartovala a vyjela do útrob zšeřelého města.


Byla už noc, když ho zavedla do pokoje. Byly v něm čtyři postele. Zvedla ukazováček ke rtům a naznačila mu, že nemá dělat hluk. Na třech ze čtyř postelí se totiž vzdouvaly siluety ležících těl.
„Tady si lehni a zkus spát .“ rozkázala mu. Její vlídnost a soucit se vytratily bůh ví kam. Roman nikdy neodporoval. Nikomu. Poslušně se natáhnul na tvrdou postel, jež trochu páchla potem a zůstal tiše. Paní, nebo možná slečna, Hladká vytasila vítězoslavný pohled a odkráčela z místnosti. Ve dveřích se na chvíli zastavila a vrhla po Romanovi významný pohled. Jemu to ale bylo úplně jedno. Pozoroval strop, na kterém se odehrávalo divadlo jen pro něj. Viděl v něm svou matku, svého otce, Josefa… Na moment i Sylvu. Jejich obličeje se střídavě objevovaly a zase mizely, měnily se v tváře plné praskajících boláků. Měnily se v démonické tváře, spálené, zlé. Potom konečně usnul.
Jeho život v ústavu pro mladistvé nebyl zase tak špatný. Nikdo nevěděl co je zač, nikdo nevěděl jak je ubohý a k smíchu. Tady byl nejstarší a největší, byť toho vůbec nevyužíval. Ani nemohl. Dny plynuly a Roman se cítil poměrně dobře. Neměl sice žádné kamarády jako vždy, ale měl svůj klid a pohodlí. To se ale mělo změnit. Hned zítra.

Roman se probudil do deštivého a ospalého rána. Převlékl se a sešel dolů do jídelny na snídani. Dnes měl zvláštní tušení, tušení že něco bude jinak. Den probíhal jak měl, přesně podle pravidel ústavu. Po obědě za ní ale přišla paní Hříšná, ředitelka ústavu. „Pojď se mnou do kanceláře“ řekla jen. A Roman šel. V kanceláři je čekal zakouřený vzduch, obrovské okno vedoucí na dvůr a postarší žena, na které ale bylo vidět, že přes svůj věk o sebe dbá. Paní Hříšná se usadila do svého velitelského křesla a pokynula Romanovi ať se posadí vedle té postarší dámy. Ta z něj nespustila pohled, bylo to divné.
„Romane, toto je paní Černá.“ řekla ředitelka. Roman paní Černé věnoval lhostejný pohled a vrátil jej paní Hříšné. Na paní Černé bylo vidět, že něco očekává.¨
Paní Hříčná se nadechla a spustila:
„Romane. Zde paní Černá je tvá příbuzná, tvá teta. A vezme si tě od nás k sobě domů.“ řekla paní Hříšná naoko přívětivě. Roman o paní Černé nikdy neslyšel a tak jí věnoval tázavý pohled. Marie byla má sestřenice. A zřejmě jsem jediná rodina co ti zůstala Romane. Chci ti říct, že sama děti nemám a už teď tě mám ráda jako syna“ sdělila Romanovi paní Černá laskavě a s úsměvem. Roman neříkal nic, jen na ni prázdně civěl. Neznal ji a nikdy o ni neslyšel. Nicméně, neměl nic proti tomu aby si jej odvedla, ostatní děti pomalu začaly prokoukávat jeho masku nejstaršího a největšího a v ústavu by mu teď nastaly těžké časy.
„Buď rád, ani nevíš co by za to ostatní děti daly, kdyby si pro ně někdo přišel. A dokonce rodina! Máš opravdu proč být šťastný, Romane.“¨

Spolu se svými věcmi nastoupil do tmavěmodrého kombíku paní Černé. Ta se na něj usmála a nastartovala, čímž započala několikahodinovou cestu během níž se stalo pro Romana pár podivných věcí, které pochopil až později.