Slzy Mirelle Bloom

Prolog

Na zádech zřetelně cítila osamělou kapku studeného potu brázdící si cestu skrz její husí kůži. Ledová linie se táhla od jejího krku až do poloviny páteře a dívce se zdálo, že cokoliv zasáhne, znecitliví. Každý krok teď znamenal vteřinu zaváhání i boj s touhou utéct odtud daleko pryč. Nervozita jí způsobila třes po celém těle a ke všemu si přespříliš utáhla stuhy. V kotnících už pomalu ztrácela cit a to jí na klidu rozhodně nepřidalo. Pomaličku odlepila oči od země, aby se trošku porozhlédla.
Zamžikala, oslněná a zmatená pestrobarevnou hrou světel, do očí se jí z té záře tlačily slzy, ale pohotově je zahnala. Sál byl obrovský, rozhodně ta největší místnosti, kterou si kdo umí představit. Ze stěn sálalo horko, přestože mramorová podlaha příjemně studila do chodidel. Ještě nikdy neviděla nic takového a ještě nikdy neměla tančit pro tak vznešenou společnost. Přelétla pohledem dav pánů a dam, který se pro ni sléval do jedné vlnící se a šeptající mazanice. Zastavila se pohledem na skupince v čele sálu. Jako jediní ze všech seděli na vyvýšeném stupínku a jejich bohatě vyřezávaná křesla spíš připomínala trůny. Ten největší byl z bílého, zlatě žilkovaného mramoru ostatní z vzácného lakovaného dřeva vykládaného žíhaným jantarem v škále barev od hnědo-oranžové po světlounce žlutou, skoro bílou. To jim musela patřit všechna ta okázalá nádhera.
Vysoký muž i ti tři mladší, očividně jeho synové, byli odění v černé a zdáli se jí nezdravě bledí, ale to bylo u lidí z vyšší společnosti víceméně pravidlem. Vrchní mág okamžitě upoutal její pozornost, ale byla příliš plachá, než aby si dovolila nestydatě na něj civět. Raději sklouzla pohledem na jeho děti.
Po pravici otce seděl nejstarší z nich – budoucí dědic, který byl patrně už pár let za prahem dospělosti. Měl na rozdíl od otce i bratrů bílé vlasy, rozježené do vrtošivých vln podél podlouhlého obličeje. Jeho mračně šedé oči se zabodávaly kamsi do dáli. Tvářil se povzneseně nad všechno dění a prsty znuděně poklepával na opěrku ve tvaru orla s jantarovýma očima. Jeho ohromující a přesto tak chladný zjev připomínal měsíc na bezhvězdném nebi.
Oba jeho bratři seděli otci po levici. Gregor jí o nich vyprávěl, takže už dopředu věděla, že jsou to dvojčata o necelé dva roky mladší než jejich bratr. Oba byli černovlasí, ale jeden měl vlasy sčesané dozadu z čela, zatímco druhému padaly do očí, jiný rozdíl mezi nimi neviděla. Vysoké límce plášťů ještě více zvýrazňovali bezkrevnost jejich obličejů a oči měli stejnou podmračnou barvu jako bratrovi. Vlastně se všichni tři dost podobali. Ani oni nesledovali příchod tanečníků s nějakým očividným nadšením, ale přece se zdáli trochu více zaujatí děním v sále.
Znovu přejela pohledem po těch nehybných tvářích. Všichni měli okolo očí znak vládcovské linie. Znamení zděděné ze samotných legend, vypadalo to vlastně jako, kdyby si víčka potřeli sazemi, ale ta barva byla vpravdě zakořeněna hluboko v jejich kůži. Objevovala se prý do hodiny po narození a s každým rokem tmavla, byl to důkaz, že je dítě nadané nadpřirozenými schopnostmi. Občas se stalo, že se v rodinách mágů objevili i děti bez černých znamení, ale dívka ještě nikdy neslyšela o tom, že by se naopak narodilo černooké dítě normálním rodičům.
Donutila se odtrhnout pohled od tajemné nádhery. V duchu si neradostně připustila, že začíná pomalu věřit i té povídačce o krvi démonů kolující v žilách Vládnoucích. Někdo takový přece nemohl být čistokrevný člověk, umínila si, že se na to Gregora zeptá při první příležitosti.
Malá skupinka došla do středu parketu a s uctivou poklonou zaujali své pozice. Aberthon jí malátně chytil za pas. Jeho až příliš citelná nejistota ji opět rozklepala, ale nedůvěra k tanečním partnerům byla přesně to poslední co potřebovala. Zachvěla se strachy. Pokud celé vystoupení bude katastrofa Mág je jistě nechá vypráskat z města.
Ne! Dneska se to musí povést. Soubor to nutně potřeboval. Před několika dny napadl první sníh, nemůžou teď opustit město. Kéž by nezašli tak daleko na sever, proč jen to Gregor udělal? Hlavou jí letělo tisíce takových myšlenek, dokud je nepřetrhla čistá linka známé melodie linoucí se balkonu orchestřiště. Koutkem oka zahlédla Ooliu jak propíná ruce a vyzývavou otočkou zahajuje výstup, počkala ještě pár dob a pak zvrátila hlavu. Cítila jak ji Abertheovo ruce vynášejí vysoko nad hlavy diváků. Celé tělo měla propnuté a prohnuté jako luk, stačilo povolit pár svalů a čekal by ji tvrdý pád, ale ona nepadala už roky.
Jen co se špičkami opět dotkla země, ucítila to známé chvění radosti z tance. Po zádech jí stékaly další drobné kapičky potu, ale tentokrát šlo o horké prsty zvěstující uspokojivou tělesnou námahu. Vzduch se tetelil a vlnil teplem sálaným ze stěn. Svaly na jejích štíhlých nohou zapružily, jak přenesla váhu. Vyrazila vpřed, naoko Aberthenovi unikala a zároveň tančili spolu v přesně sehraném souznění. Rej zmatených myšlenek se uklidnil. Už nezáleželo na jejích obavách, rozpouštějících se horkem místnosti jako sníh. Celou svou bytostí se upnula ke němé modlitbě za šťastný konec vystoupení a tančila podle toho.
Její tanec patřil jaru a naději, kterou přinášelo. Pouze té jistotě, že v příštích měsících nezemřou hlady či zimou v ledové pustině za hradbami města. Tanec nejhlubších, upřímných a zároveň zoufalých přání pohnul každým srdcem v sále a vysloužil si radostný potlesk. Zdánlivě odnikud padala drobná bílá kvítka a rozpouštěla se dřív, než se dotkla země.
Několikrát se hluboce poklonila, v hlavě jí hučelo. Ve žhnoucích tvářích jasně cítila svůj divoký tep. Dovolila si znovu zvednout oči k vládcům města Verydrai. Vrchní mág jim právě v tu chvíli blahosklonně pokynul, aby přišli blíž.
Poklekli před podiem jako jeden muž. Poslušně sklonila hlavu, ale skrze řasy stále pozorovala špičky černých kožených bot, které právě učinily několik kroků směrem k ní.
„Má milá, tento tanec stál za víc, než za pouhé povolení zůstat ve Verydrai přes zimu.“ Tichý hlas se ozval tak blízko, až sebou trhla, do zorného pole se jí vloudila natahující se dlaň v rukavici. Měla pocit, že jí z plic zmizel všechen vzduch, když váhavě vložila ruku do nastavené dlaně a ladně se zvedla z úklony. Věděla, kdo jí to pomáhá vstát, ale když se odhodlala zvednou oči opět ji téměř překvapilo, že před ní stojí sám Vládce. Na okamžik se podívala i za něj a zrudla, když viděla, jak si jí jeho synové prohlíží kritickými pohledy. Rychle uhnula očima, všechno se to stalo v pouhé jediné vteřině, zadoufala, že si jejích rozpaků nikdo nevšimne. Všichni přece měli tváře mírně zčervenalé námahou.
“Povstaňte“, pokynul i ostatním a všichni tanečníci se podobně nejistě narovnali. Podvolila se jemnému tlaku jeho ruky a neochotně se otočila směrem k přihlížejícím. Za celá ta léta si zvykla na pozornost ostatních, ale nikdy se jí to moc nezamlouvalo. Vládce města zvedl její ruku do výše. Stáli oba čelem k sálu, který dychtivě čekal na jeho další slova. „Rozhodl jsem se.“ Hlas Vrchního mága zazněl s takovou intenzitou, až se rozdrnčela skla. „Že blahoslavené město Verydrai již nadále nebude blaženo tancem jen díky náhodě. Proto vám nyní představuji náš první taneční soubor, který se dneškem počínaje připojí k umělecké společnosti Verydraiského divadla. Jak doufám, brzy nás bude jejich zásluhou čekat mnoho takovýchto zážitků.“ S těmito slovy pustil dívčinu ruku a krátce zatleskal, což vyvolalo novou vlnu ovací.
Z pomněnkově modrých očí Mirelle Bloom kanuly slzy jako hrachy.