Kapitola 3.

Vedl jí do svých, pokojů, o tom vůbec nepochybovala jen co se jí pod nohama objevil první pestrobarevný koberec zakrývající chladný mramor podlahy. Zastavili před velkými dvoukřídlými dveřmi, které si pomatovala z těch pár prchavých okamžiků jež jí budou možná stát hlavu. Otřásla se, když zachytila jeho pohled. Nechal ji vejít první a pak za ní dveře přibouchl. Ozval se charakteristický zvuk, jak se dveře zamkly, aniž by v zámku zarachotil klíč. Mirelle v rozpacích stála u dveří a nevěděla si rady. Netroufala si domýšlet v jak asi velkých potížích se právě ocitla.
Sotva po pěti minutách se Duncan vrátil a k Mirellinu nevýslovnému překvapení ho doprovázeli oba jeho bratři. Bylo evidentní, že je vytáhnul přímo z postele a ani jeden se netvářil příliš nadšený z toho vyrušení. Mirelle před jejich zachmuřenými pohledy o pár krůčků ucouvla a sklopila oči k podlaze.
„Tak mluv, jak si se o ní dozvěděla?“ začal Duncan s výslechem a mátožně se sesul na nejbližší židli.
„To je snad jedno, zachytil si jen vzpomínku starou měsíce…“odpověděl jeden z jeho bratrů za ni, ale Mirelle se neodvažovala vzhlédnout a podle hlasu je rozlišit nedovedla.
„A co na tom záleží?! Když sem ji zachytil já může i otec!“ vyštěkl Duncan nazpět. „Jediná neopatrnost a…tohle nemůžu riskovat.“ Pronesl tvrdě a nesmlouvavě. Mirelle zděšeně vzhlédla a zacouvala ještě o krok, ale to už zády narazila na rám okna, dál už utéct nemohla. Elasias seděl na bratrově posteli a mračil se tak,až se ho lekla. Mathias přecházel po pokoji a na nikoho se nedíval, když na něj pomyslela trochu sebou trhnul, nebo se jí to možná jen zdálo.
„ No já ti to nerad připomínám, ale je to především tvůj problém a já s ním nechci mít co společného.“ Prohlásil si Elasias náhle a zvedl se. Dřív než kdo jiný promluvil vypochodoval z pokoje. Dívka poraženecky vydechla, teď už si byla jistá, že ji tu zabijí a její mrtvolu schovají pod koberec.
„To bych být vámi raději ani nezmiňoval.“ Zamumlal Duncan a přidal se k bezcílnému pochodování svého bratra.
„Je to moje vina. Nic by jinak neviděla, měl jsem ji najít včas.“ Zamumlal Mathias a pohlédl na bratra: „Vím co to pro tebe znamená. Pro tebe i pro Raven, ale s tím si měl být smířený, když si ji sem propašoval.“
„Nevíš nic! A jak už si sám přiznal, tohle je tvoje vina tak místo toho kázání najdi řešení, nebo…“
„Nebo co?“zašeptala Mirelle „Viděla jsem jen něčí neznámou tvář, to přece nic neznamená.“ Zkusila to, ale hlas se jí příliš třásl, než aby zněl věrohodně. Duncan si jí vůbec nevšímal, jeho bratr jí věnoval mírně zoufalý pohled a krátce zavrtěl hlavou čímž dívku umlčel.
„Musí rozhodně odejít z paláce, nebo aspoň zmizet na slavnosti jara. Není bezpečné, aby se objevila na jevišti, otec bude příliš blízko…“
„Nemůžeš jí vyhnat, očekává se hned několik vystoupení a když se tam jedna ze sólistek neobjeví, bude to celé příliš podezřelé. Otec si ji stále pomatuje, ví i jméno, těžko by mu to uniklo. Navíc ta druhá dívka už teď možná tahá z postele každého koho našla…“ upozornil ho Mathias.
„To je mi jedno, musí zmizet!“
„Jen to přitáhne pozornost a to je to poslední co potřebuješ. Navíc když ji vyštveš z města půjdou ti ostatní s ní a co může být nápadnějšího?!“ Trval si Mathias na svém a obrátil se k Mirelle: „Řekla si o tom někomu?“ dívka se ani nestihla nadechnout k odpovědi, která ji okamžitě vytanula na mysli, Mathias s ulehčením kývl.
„To věci ulehčuje, ale neřeší.“ Poznamenal Duncan, ale už se zdál trochu klidnější.
„Mohla by předstírat zranění.“
„Na předstírání se nikdo nenachytá.“ Vyhrkla bez rozmyslu, ale nelhala jim. Gregor ji znal příliš dlouho a příliš dobře, než aby ho dokázala ošálit. Možná že také uměl číst myšlenky, ale jen někomu. Musela by mít doopravdy zlomené kosti, aby ji odvolal z představení.
Duncan se na ní prudce otočil a bez varování se vrhnul vpřed. V očích měl natolik divoký výraz, že o jeho úmyslech nemusel nikdo pochybovat. Dřív než se dívky doopravdy dotkl strhnul ho bratr zpátky. Mirelle vykřikla, když v jeho dlani uviděla nepříjemně nazelenalé plameny. Strhl ji za sebe volnou rukou, než se Duncan stihl vzpamatovat.
Mirelle se za ním přikrčila, ale i tak dobře viděla vzteklý výraz v Duncanově obličeji. Beze slov se podivila nad ochranářským chováním, kterým ji Mathias doslova šokoval, vděčnost však kalily hořké vzpomínky a výsledným efektem bylo zadostiučinění.
Však i jemu muselo být jasné, že ať už ji z plesového sálu donutil odejít z jakýchkoli důvodů, nemohlo to vyrovnat všechno co se stalo potom. Mirelle mu to v myšlenkách ihned vypočítala: nechal ji bloudit mrazivou chodbou, což ji málem stálo život a ke všemu se díky jeho zásahu připletla i do všech těchto potíží. Povzdychla si, ať to obracela z jakékoli stránky stále ji nenapadalo, proč bylo tak důležité, aby ze sálu odešla.
„Ke všemu je ještě i nevděčná.“pronesl Duncan nahlas a hořce se bratru vysmál.
Mathias se po ní ohlédl a povzdychl si: „Jen naivní. Navrhuji na pár dní ji schovat, ale alespoň jeden z večerů vystupovat musí. Copak nedokážeš zařídit něco, co by v tu chvíli upoutalo otcovu pozornost?“ Duncan se na ten návrh ušklíbl, ale nakonec kývnul: „Jak ji schováš? Můžeš se mi za to zaručit?“
Mathias se znovu ohlédl přes rameno a zabodl se do Mirelle nesmlouvavým pohledem, dívka totiž už, už otvírala ústa, aby promluvila.
„Nikdo ji nenajde, ale poslední den oslav bude tančit a je na tobě, abys Raven zajistil bezpečí.“ Slíbil.
Bratři si podali ruce, udělali to se smrtelně vážnými výrazy a drtili se navzájem dlaně, jako by zkoušeli sílu toho druhého. Mathias se pak znovu ohlédl po dívce: „Podej mi ten plášť.“ Přikázal a nastavil ruku. Mirelle na něj chvilku zírala, ale nakonec se rozhodla poslechnout, ocenil to ušklíbnutím.
Vzal od ní plášť a oběma rukama ho chvilku podržel před sebou. Po černé tkanině přeběhlo pár záblesků stříbrných žilek, ale nad obzorem svítalo a paprsky teď prosvětlovaly celou místnost, mohl to být klidně jen klam. Po pár vteřinách jí plášť podal zpátky.
„Obleč si to.“
„Co pak? Budu snad neviditelná?“ neodpustila si malou jízlivost, která se však v její situaci vůbec nehodila a ona to dobře věděla.
„Něco na ten způsob.“ Ujistil ji a když se stále neměla k pohybu sám jí plášť přehodil přes ramena a na dva uzle zavázal stuhy pod dívčiným krkem.
Mirelle okamžitě rozbrnělo celé tělo. Vykřikla, ale z úst se jí vydral jen přidušený skřek. Z ramen jí vyrazila světlá pírka, která bez problémů prorůstala látkou pláště a než stihla znovu vykřiknout proměnila se pod jejich tíhou docela.
Poděšeně zamávala rukama, ale paže proměněné do perutí jí neposlouchaly, padala k zemi. Mathiasi zvedl, až když se trochu uklidnila a přestala sebou mrskat na podlaze. V stříbřitém zrcadle zahlédla svůj obraz a zděšeně zapípala vysokým hlasem, nic víc teď dělat nemohla. Mladík jí pevně držel v dlaních a s trochu omluvným pohledem se díval na rozčepýřenou hrdličku, která ho v mysli tisíckrát proklínala.
„To by šlo, kde ji…ubytuješ?“zeptal se Duncan po chvíli ticha, tvářil se nepochopitelně překvapeně.
„Nevím, asi k sobě, nechci ji radši dávat k otcovým holubům.“
Duncan jen kývl a Mathias spolu s vrkající Mirelle vypochodoval z místnosti.

…

Pitomec. Pomyslela si Mirelle, ale žádná reakce se nedostavila. Elasias je mnohem hezčí! Zkusila to znovu, ale mladík buď dělal, že ji neslyší, nebo se pro něj doopravdy stala němou tváří.
Pitomec, pitomec, pitomec! Vrkala nahlas, ale k ničemu jí to nebylo.
Mathias se zadíval na hrdličku, která se usadila na opěrce jedné z židlí a bez ustání vrkala, jak jen mohla. Nemohl už slyšet co si myslí, ale znal lidské povahy natolik dobře, že to dokázal celkem přesně odhadnout. Unaveně se od hrdličky odvrátil. Bylo už časné ráno, brzo mu přinesou snídani. A ještě dřív ji začnou hledat, pokud už nezačali. Znovu se podíval na roztřeseného ptáčka, který mezitím přelétl na parapet a bušil zobákem do skla.
Mávl rukou, stuha, která přidržovala plášť naráz povolila. Těžký háv se svezl na zem a kouzlo s ním. Mirelle se změnila tak rychle, že ještě stihla uhodit vlastním nosem o sklo, než jí ta proměna došla.
„Au!“ chytila se za tvář a pak s nadšením zkoumala svých deset prstů, jako kdyby je viděla poprvé v životě.
„Dávám ti na vybranou. Můžeš strávit v lidské podobě pár dní zavřená v nějakém pokoji pro hosty, nebo tě jako ptáka strčím do klece.“ Ozval se Mathias nesmlouvavým tónem.
„A která možnost zahrnuje vysvětlení?!“
„Myslíš, že na něj máš nárok?“ odpověděl jí otázkou a unaveně si promnul čelo. Pak se posadil na své rozházené lůžko. Dívka to odhadla přesně, Duncan ho doopravdy dosti nevybíravě vytáhnul přímo z postele.
„Nemáš ponětí, jak moc si všechno zkomplikovala.“
„Pravda, nechápu vlastně vůbec nic, kromě toho, že kdybyste tolik nemyslel na moje dobro, nic z toho by se nestalo.“ Poznamenala a raději přešla zpátky k odtažitému vykání, protože začínala být notně rozpačitá z toho, jak důvěrným tónem se s ní baví. Protočil panenky, ale přistoupil na to: „Co víte o mém bratru? Co je vám známo o rodině pod jejímiž křídli žijete?“
„Nic a navíc pochybuji že tu vůbec putují nějaké pomluvy či historky, když byste tak snadno mohli vystupovat jejich původce.“ Všichni jsou zastrašení, dodala si pro sebe. Věděla, že to uslyší a nevadilo jí to, přesto neměla odvahu vyslovit svá hořká obvinění nahlas. Pokud šlo o ni tak právě ten kdo seděl pár metů od ní ji děsil nejvíce.
„Odehnal jsem vás protože nemám zájem na tom, aby si můj bratr našel novou hračku zrovna ve vás. Věděl jsem odkud jste, nechtěl jsem…od Elasiase by to byla strašná neuváženost. Je pravděpodobné, že se můžete připlést otci do cesty…“ významně se na ni podíval. Mirelle však odmítala věřit jedinému slovu. V rychlosti proběhla své vzpomínky. Vzpomněla si na ten dychtivý pohled, kterým ji sledoval, než ji pozval na parket, ale příliš ji to nepřesvědčilo.
„Jsou to těžká obvinění, ale jaký máte záměr házet na svého mladšího bratra takovou špínu i kdyby to byla pravda? Čím jsem si zasloužila takovou starostlivost.“ S těmi slovy přešla pokoj a postavila se přímo před něj, tak aby mu viděla do očí, doufala, že tak snad lépe rozpozná pravdu. Mladík se na ní, ale nedíval, jen pomalu zatínal a povoloval pěsti, aby se uklidnil. Rozhodně se netvářil, že by byl nakloněn tomu, odpovědět jí na otázku.
Chyba v té vaší dokonalé povídačce, pomyslela si vítězoslavně. Na to už zareagoval. Vymrštil se z postele a bez varování jí přitiskl dlaň k čelu. Nebyl to prudký dotek, ale dívka zalapala po dechu, jak ji podsekla tíha cizích vzpomínek, která se jí náhle navalila do hlavy.

Rusovlasá dívka skrčená před bílými dveřmi. Šaty měla na sobě jen tak halabala navlečené, plakala. Když postřehla cizí přítomnost celá se schoulila. Další tvář, další slzy a pak znova. Dveře se otevřely a Elias se spokojeným a zároveň opovržlivým výrazem vypoklonkoval nějakou sluštičku a zabouchl jí před nosem. Další a další, znovu a znovu. Pocit soucitu za cizí zklamání a bolest. Pocit studu za takové chování u vlastního bratra. Vzpomínka na to jak se navzájem málem zabili v hádce a následné potyčce. Půvabná brunetka se choulila ke stejným dveřím, jako ty ostatní. V zoufalství vlastními nehty vyškrábala jeho jméno do bílého laku a druhý den své zlomené srdce utopila v jezeře. Z úst jí unikalo tolik vody, když její bezvládné tělo vyvlekl z kalné vody…

„Dost...DOST!“ zhroutila se pod tou tíhou na koberec. Oddechovala prudce, jako kdyby se právě topila ona sama.
„Ravenina sestra skočila do jezera necelé dva týdny předtím, než jste dorazili do města. Od její smrti jste byla první, kterou jsem v bratrově přítomnosti viděl.“ Podal jí ruku, ale dívka si toho nevšímala. Bylo to pro ni příliš, objala si rukama kolena, snažila se popadnout dech. Nedokázala odlišit vlastní zoufalství od toho, kterým byly prosyceny všechny ty vzpomínky.
„Věřte mi, že oba mí bratři by vzhledem k okolnostem, byli radši, kdybych vůbec nezasahoval.“ Možná jsem ani neměl, dodal si pro sebe. Posadil se znovu na postel, připadalo mu nejlepší počkat, až se Mirelle sebere sama. Zvedla k němu oči lesknoucí se od zadržovaných slz: „Ravenina sestra…“vydechla.
„Duncan a Raven se měli brát tohle jaro. Letošní oslavy měly jejich svatbou vrcholit, ale smrt Hayley všechno zničila. Jejich otec, byl vrchním generál, velice mocný muž. Vyzval Elasiase na souboj, ale otec to nedovolil a vyhnal ho.“ Podíval se na Mirelle, která si tiskla čelo ke kolenům a slzy se jí vpíjely do šatů. Byla otřesená, vnímala sotva polovinu z toho co jí říkal, nedokázala se přestat třást.
„Ten muž se nezastaví dokud nebude jeho rodina pomstěna a Duncan stále nemá daleko k tomu, aby tu pomstu vykonal za něj.“
„Zabil by vlastního bratra?“ zhrozila se, ale Mathias zavrtěl hlavou a podíval se na ní tak výmluvně, že Mirelle došly slova.
„Možná, ale teď jste pro něj nebezpečná hlavně vy. Kdyby se otec dozvěděl, že se Raven objevila v paláci, donutil by Duncana, aby mu ji přivedl jako rukojmí, uvěznil by ji tu jako pojistku.“ Zašeptal a přivřel oči, před tou strašnou představou.
„Snoubenku svého syna?!“
„Otec by jim za těchto okolností nikdy nepožehnal. Navíc dvě krvácející srdce nejsou nic proti válce.“ Ubezpečil ji tvrdě a jeho pohled ji nenechával na pochybách, že to myslí smrtelně vážně.
Nastalo se mezi nimi ticho. Mirelle v duchu probírala, všechno co jí řekl a nakonec k němu znovu vzhlédla s výmluvnou otázkou. Co se mnou bude?
Nejdřív neodpověděl, neměl totiž ponětí co říct. Věděl, že dívka bez jeho ochrany nepřežije, ale zároveň tušil, že se tím staví do středu zájmů svých znepřátelených bratrů a nebyl si jistý, jestli vůbec má chuť tolik riskovat.
Seděla na koberci před postelí, vlasy měla rozcuchané a na šatech stopy bláta z jabloňového sadu. Když odložil všechen svůj vztek, který v něm stále vyvolával svými uštěpačnými komentáři, ať již vyřčenými či němými, jasně cítil, že není nikdo bezbrannější. A možná že bylo tisíc takových, které by si více zasloužily jeho pomoc, ale tam svou šanci už dávno minul. Myslí mu probleskla vzpomínka na bezvládnou Hayley, když ji vynášel z jezera.
Znovu to dopustit nemohl a v té chvíli už věděl, co jí odpoví na tichou, naléhavou otázku, která stále visela ve vzduchu. Naklonil se k dívce a s puncem přísahy, tak směšně obřadně, pronesl: „Nikdo ti neublíží Mirelle Bloom. Nikdo, co já sám budu živ.“