Šedý Rabín - I. část

Incipit:

Zvedl se vítr a vyryl do dlaní stigmata. Vyryl poslední slova přes falešné linie života, předtím, než ti ruce sepjali a stuhlá zápěstí svázali šátkem. Co je to kůže z tisíců zrnek písku, mezi nimiž se usídlil hmyz a škodná havěť, co znamenají vlasy z ostnatého drátu, oči jako kruhová klepadla na chatrné bráně věznice a vetchý stařec stojící před tou branou – trestanec, odcházející krysař umouněné tváře, se otočí, otře zpocenou dlaň a volným krokem se vydá vstříc propasti? Zvykli jste si žít jako červi, a i tehdy, kdy by vám souzeno zemřít coby orli, budete žalostní rozjímat o hlíně a tlení, o slepých uličkách existence a sarkasmu jako východisku, spálíte sbírku Heineho poezie, jen abyste dostáli osudu psanému v kávové sedlině. Jste mrtví. Vy všichni jste už dávno mrtví, když čtete tenhle text, oběsili jste se na oprátce, kroužku cigaretového dýmu, jako psi jste uhynuli na dýmějový mor a jste na to náležitě hrdí. Nenesli jste kříž. Nesli jste monolit prozření, vlastní náhrobní kámen. Tolik let jste žili se smrtí a přesto neuchopili ars moriendi.

Jan Schefler, 23. dubna 2011

xxx

Overtura:

Nocí obehraných hazardérů se procházela dívka a stíny ji skrývaly. Pod bezhvězdnou oblohou, nehybnou drátěnou sítí, kráčela panna a stíny ji sváděly. Chrámovou lodí, branami černé svatyně, chodbou vybydleného suterénu, klopýtala mladá žena - a stíny ji uhranuly. Za praskání prošlých žárovek.

xxx

Širokou zámeckou chodbou našlapuje děvečka. Pečlivě leštěnou stříbrnou konývku svírá v dlaních, střevíce hladí prachem pokryté dlaždice, sovám a měsíci předložené, sličná hruď se vypíná proti stěnám, postavám na těch stěnách, v rytmu ticha tančí pod žebrovím arkád, bílé nohy, zahalená ramena, ochozem k průčelí kaple Svatého kříže, idey a symbolu splynutí Božího s lidským. Její zrak těká po tvářích světců, shlížejících ze svíčkami ozařovaných pláten obrazů. Oči se na okamžik stávají katovým kolem v rukou svaté Kateřiny, hvězdnatým kruhem nad hlavou Jana z Pomuku, oknem kostela na dlani svatého Wolfganga. Stávají se přizrakem noci i nebeskou klenbou. Černé se dotýkají sutany, jíž oblékají, aby na sebe vzaly úlohu kněžskou, rozevírají se do široka jako květy růží, aby skrze vlastní náruč byly účastny ve světě. Krouží kolem tajemství dobývaného a nikdy neodhaleného, tajemství lesku a majestátu, kterým jen rozervanci pohrdnou.
A pak, když skoro dospěje ke kamennému portálu, sklouzne její pohled po blyštivém kopí Archanděla Michaela, Kapitána nebeských pluků, z kůru eklektiků k zemi. Na mosaznou kliku a olověnou petlici. Na vyzývavě prosté dveře zakázané komnaty.

xxx

S úlevou vstoupila dívka do světlem zalité haly. Potřásla hlavou, jako by se právě probudila absurdního snu, nesměle se sama pro sebe pousmála a nakročila ke dveřím, za nimiž tušila nalézt  mír. Všechny noční můry se přeci rozplynou v záři stálic, v paprscích slunce prorážejících oblaka. Přítomnost nejvěstější svátosti obnoví tok energie do zhaslého dataprojektoru. Oslavený je Bůh. A tak dívka pokoušená stíny spínala dlaně před obličejem, mladá žena oklamaná falešnými světly Lamborghini, které není od Pána, padala na kolena podle diktátu kytarového doprovodu. Třásly se její prsty chladem, zatímco obracela čisté, konejšivě hladké stránky zpěvníku? Zamlžoval se zrak únavou, když oči klouzaly po notách a řádcích textu, pokorného, osvěžujícího, zprostředujícího kardiostimulaci pro zplyhlé kusy masa...však neschopného obnovit pobořených chrám? Zhmotnělé útržky vět se míhaly před očima jako věštecké kyvadélko. Tam a zpět. Z minulosti do budoucnosti. Jen letmo přitom pozdravily vteřinu, v níž zaťaté svaly povolily. Zajišťovaly pravidelnou dopravu na lince mezi pohádkovým královstvím a zpustlou, sychravým podzimem podmaněnou krajinou bezvládí a vypálených pevností.
Jiskřící záblesky myšlenek odlétaly na poryvech slov. Usebrána v hlubokém soustředění, sama uprostřed vyprahlé pláně, nabírala do dlaní žhavý písek, který nezadržitelně prchal  mezi  zemdlenými prsty. Sama v prázdném sálu chaosu, bez možnosti úniku. Uvězněná. Kapky vody stékající po vnitřní straně štíhlých gotických vitráží s tichým klapotem dopadaly na kameny i tkaničky bot, zatímco ústa bezmyšlenkovitě opakovala známá sousloví:
„Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele Nebe i Země...“
Odříkávala ta slova jako ze sna. Takové něžné bílé chmíří, přípomínající květy topolů, se vznášelo kolem, někde za nepřítomně hledícím párem duhovek se ale točil vír bouře. Té bouře, která obklopovala rajský ostrov pokoje. Truchlivé kvlílení větru ve skalách se mísilo s burácením vln lámaných o zrádné, rozeklané útesy pobřeží. Vysoko nahoře, uprostřed zahrady, pěli své písně cherubíni, dívka očarovaná stíny ale slyšela moře. Hlas širého a nespoutaného oceánu. Rozeznala snad mezi hřmotem ledových vodních mas jedovatý šepot hada tmavých hlubin?

xxx

Jako na zjevení hleděla děvečka na ornament ve tvaru růžového květu, který zdobil dveře, o nichž věděla jen tolik, že se k nim za žádným okolností nesmí přiblížit. Byla příliš mladá, než aby pamatovala tu zimní noc, kdy do zahrady přitáhly dvě stovky vlků a drásavým vytím zahubily spící jabloně. Sám kníže klečel tehdy na dlaždicích před ornamentem růže do pozdní noci a další den a další noc, až k rozednění. A zelené vlčí oči zářily skrze obrovské okenní tabule, z nichž každá byla dvacet stop vysoká a dvanáct široká, jako prokleté diamanty z nitra ledové hory. Tehdy služebníci klesli na roveň nemluvňat a páni na roveň psů, oči se zbarvily do krvava a tváře vybledly. Lucerny pohasly a nevěsta byla v předvečer svatby vytržena ven ze světa, do tmy. Sám kníže klečel na kolenou před veřejemi, plakal slzami louhu a sténal v agónii. Během té noci prý zestárl o mnoho set let a stal se kmetem, jímž v nitru od narození byl. Slepý zmateně šátral okolo sebe. Žadonil o jediné pohlazení od syna, který byl vyvržen do tmy spolu s nevěstou. Toužil pronést požehnání, mrtvé jabloně venku byly ale jedinými jeho dětmi, který zůstaly nablízku. Padl tedy tváří k zemi a proklel je. Pak skonal.
Jako přikovaná stála před symbolem růže. Její zrak se vpil to toho květu vyrytého v dubovém dřevě, nebo snad byl tím znakem posednut a pohlcen, ochromen a přitahován jako útlé ostří nože podivuhodnou silou magnetického kamene. Zmámeně hleděla skrze rozšiřující se zornice jako skrz clonu jemné, všudypřítomné mlhy a oční víčka ztuhla v oblouky klenby kasemat. Potom uslyšela hlas. Sílil. Oblý hřbet nestvůry se pomalu nořil z ticha. Hlas se ozýval zpoza dveří s emblémem, kradl se ven štěrbinami a velmi pomalu, s jistou obskurní elegancí se pnul po stěnách. Jeho paží, nebo spíš hadovitých chapadel, bylo devět a očí osmnáct, po dvou na každém. Ústa se křivila v ironickém úsměvu, když se obtáčel kolem obrazu svatého Jiří. Toho, který jindy draka přemohl.
Se skloněnou hlavou a s roztřesenými prsty vstoupila, obluzená, do šera zakázané síně. Kdesi na opačné straně zářilo světlo. Rudě.

 Xxx

Ráno se dívka probudila s hlavou bolavou. Většinu noci proplakala. Napůl z únavy, napůl z neopatrnosti upustila na zem sklenku, která se roztříštila a jeden drobný střípek se k dovršení neštěstí zaryl do kůže. Temně rudá krev stékala po bílé dlani, zaplavujíc mělké dráhy, vrozené jizvy zděděné jako památky Adamova hříchu, čáry, v nichž se prý ukrývá klíč k odkrytí osudu. Tak to alespoň kdysi tvrdívaly kočující cikánky, co sedávaly na vratkých schůdcích u dveří dřevěných maringotek. Všude s sebou vozily zlatá cingrlátka, k nimž přišly bůhví kde, a maso nakradených králíků.
Dívka očarovaná stíny, zmámená zasněnými pohyby matných siluet, spatřovala v těch liniích památku na spasitelovu oběť, nejnižší stupeň stigmatu, Symbol utrpení ukřižovaného seslaný lidem dávno před událostmi jeruzalémských velikonoc. Vždyť Bůh tvoří mimo čas. A teď stékala krev z toho znamení, hned tak živého, dolů k zápěstí a nacházela si cestu přesně po žíle, aby nakonec pomalu, skoro decentně odkapávala na stůl. Paže mladé ženy už vůbec nebyla rozkošnou hříčkou přírody. Naopak, připomínala rekvizitu ze surrealistického němého filmu dvacátých let. Dívka to minimalistické představení několik okamžiků pozorovala, a když kohouti po deváté uvítali slunce, přistoupila k umyvadlu, aby krvácení zastavila.  Zatímco vkládala ruce pod proud vody, vyvstal jí před očima obraz Piláta Pontského, pronášejícího z balkonu místodržitelského paláce své:
„Hle, já si myji ruce!“
A jakkoli si ten Římanův čin od srdce protivila, pocítila, jak se z z hlasivek dere do úst zvolání:
„Taky já si myju ruce!“
Zadržela ta slova mezi hrtanem a kořenem jazyka. Prudkým pohybem hlavy je pak srazila zpět do pískem zkalené tůně, až je málem vdechla a začala se dusit. Zprudka se otočila a chvíli zmateně pátrala očima kolem sebe, aby nabyla jistoty, že se za nástěnným zrdcadlem neskrývá žádná polomrtvá duše, která by naslouchala jejímu prázdnému polknutí a spěchala hned s jízlivou žalobou někam nahoru. Jakmile se ujistila, že stojí v koupelně doopravdy sama, otřela ruku a vrátila se do kuchyně, aby ránu obvázala. Připadala si jako v očistci, ztracená ve stínech vnitřního limbu. Oči se zúžily ve zlověstné škvíry plížící se šelmy a zasvítily v  nich skoro nepostřehnutelné červené skvrnky. Snad pět či šest se jich vyrazilo v na každém bělmu a jedna, o málo větší, uprostřed zornice. Posadila se a opatrně uskrla něco horkého čaje. Sotva se prolil skrze ústa, vypálil do jícnu devět otvorů s černými okraji. Ty se ale okamžitě zacelily, jen tenké, zuhelnatělé jizvy po nich zůstaly jako mementa pro příštích šest tisíc let. Složila hlavu na stůl a vydala ji tak dobrovolně všem v kádi jedu namáčeným hřebíkům, jimiž bývá posetý ubrus. Sepjala ruce tak pevně, až se prolnuly a prsty pronikly skrze dlaně, lokty zapřela o kolena a poslepu vystoupila na štítovou věž, aby čelila poryvům zmatku ve světě, který zůstává nespatřen, ačkoliv jako jediný skýtá plnost existence. Řeč je o světě ideí, jehož naneštěstí může být a bývá dosaženo.
Hordy satyrů vyrazily na sedmnáctou zteč a horizont se stal plátnem postmoderního kvazidekadenta, na němž se plameny z hořící černé skládky mísily s menstruační krví. Zbavená kříže, zato s trny vtlučenými do lebky pokračovala po asfaltové silnici a skoro nevnímala troubení projíždějích cadillaců. Chodidla pálila a děti mávaly z oken plyšovými hračkami. Za mřížemi vypadaly trochu smutně, pořád to ale byly děti. Kandidáti do výkonného výboru samosprávy pavilonu.