Démonova slza

Nico chodil už dlouho světem, potuloval se od ničeho k ničemu. Chvilku pracoval na polích, chvilku dělal biřice, nebo třeba obsluhoval v hospodě - dělal vše, co jen mohl, aby se uživil. Ale vždycky si peníze dokázal obstarat poctivě a za to na sebe byl hrdý. Nikdy se nedostal na šikmou plochu, protože věděl, že pak by se mu rozjely nohy a on by se zastavil až kdesi dole, na úplném dně lidské společnosti. Nebyl už ani mladý, ani hezký, svaly buďto zmizely, nebo se změnily na tuk, ale srdce a svědomí měl čisté. A tak mu to přišlo správné. Ostatně, nikdy si moc nepotrpěl na rodinný život. V minulosti to s pár dívkami, později ženami zkusil, ale dřív nebo později to vždy dopadlo stejně - jeho mysl si obula mílové boty a tělo se nemohlo ubránit dlouho. Nakonec ho touha přemohla a on opouštěl ten starý pohodlný život, na který si šlo jednoduše zvyknout. Nedalo se snad ani spočítat, kolika dívkám a ženám zlomil takto srdce, kolik nedostavěných domů opustil, kolika pracemi prošel... ale on už byl prostě takový, vždy ho táhly nekonečné dálky, a co se tam asi skrývá. A když tam došel, zjistil, že je to vlastně stejné, jako tam, odkud vyrazil.
A někdo se snad o starém dobrákovi Nicovi doslechl. Kdosi, kdo neměl svět ani zdaleka tak rád. A ten někdo se jal starého blázna pronásledovat. Jen nečekal, že to bude tolik obtížné, že ta obtloustlá lidská existence v sobě má ještě tolik síly a elánu. Vždy, když už to vypadalo, že toho červa dohání, užuž mu sahal po krku, zase se někam rozběhl a celý proces pronásledování a stopování začínal nanovo. Znechucovalo ho to, posilovalo to jeho hněv k té kryse, k celé té bídné rase lidí! Proč lidé musí vždy bojovat, i když nemají naději?
Postarší světoběžník neměl ani tušení, že má za patami honícího psa. Bezstarostně si vykračoval po světě, nohama brouzdal ve vysoké trávě, pískal si a očima bloudil po vymetené obloze. Ale kdyby se otočil, možná by viděl onu temnotu, co ho doháněla. To ale Nico, bard písně mládí a herec nekonečného představení světa, netušil. Jen se snažil si co nejvíce užít další krásný den...
Pronásledovatel už věděl, že je blízko. Každý den, každou hodinu, cítil jeho vzrůstající blízkost. Dělalo se mu z toho zle od žaludku, jeho pach ho svědil v nose, střeva se mu kroutila, když zavětřil jeho pižmo ve vzduchu. Tak nevýslovný odpor ještě k ničemu na světě necítil za celý svůj život.
Postarší muž ale nevěděl, ani necítil vůbec nic. Až do toho osudného dne, kdy doputoval do jednoho osamělého hostince na okraje lesa u prašné cesty. Otevřel dveře a pozdravil. Možná mu přišlo, že kolem dveří až moc zafoukalo, na to, že venku bylo celý večer bezvětří. Ale možná si toho vůbec nevšiml. Měl ten den v nohách už hodně kilometrů a určitě myslel na jiné věci, než na podivně se točící vítr.
Posadil se v rohu místnosti, kam moc nedosahovalo světlo, a gestem ruky směrem k baru si objednal pití.
Jeho pronásledovatel byl v místnosti. Jeden nebo dva lidé, pravděpodobně mágové, se zvedli od stolu, protože najednou cítili v kolem sebe věci, síly, které rozhodně cítit nechtěli. S bručením hodili pár drobných na stůl a měli se rychle k odchodu, třebaže venku už byla tma a zima.
Nico se hned napil, když mu hospodský přinesl půllitr. Cítil, jak mu tekuté zlato protéká hrdlem a příjemně chladí. Ale cítil ještě něco jiného, chlad u nohou, jako by snad profukovalo mezi prkny podlahy.
Pronásledovatel tu byl s ním. Konečně ho dohnal! A teď už bude jeho duše jen a jen jeho. Musel se přihloupě usmívat, když na to myslel. Ale nemohl riskovat, že za ním půjde ve své normální podobě, rozplynul se v několika větrných vírech, jeho tělo ztratilo svůj tvar. Takto bylo daleko snazší se k tomu staříkovi dostat. Proplétal se mu mezi rukama, točil se mu kolem nohou, viděl mu přímo do očí, zatímco Nico si myslel, že kouká jen do prázdného prostoru před sebou. I teď se musel smát. Snad ještě více, než předtím. Ale ne proto, že byl pobavený, ale protože byl vzrušený. V očekávání nadcházející zábavy mu koutky vystřelily nahoru a nešlo je vrátit. I když nedá se říct, že by se o to nějak snažil, stačilo jen pomyslet na muka, jež starého poutníka čekají, a ihned zapomněl na všechen odpor, co k této rase cítil za normálních okolností. Ten silnější pocit jednoduše zvítězil. Teď už jen stačilo vyndat démonovu slzu, kterou měl pro něj po celou dobu přichystanou a...
Nico se ošil a musel si poposednout. Něco ho zasvědilo na noze, jako by ho píchl komár, nebo spíš kousl ovád. Podrážděně si to místo podrbal, ale ruka se v pohybu zarazila, když přes látku kalhot ucítil bulku.
Schýbl se pod stůl, aby se na to podíval trochu blíž. Vyhrnul si nohavici od kalhot a opravdu! V tom místě, kde ho to prve píchlo, měl malou, zarudlou bulku. Kůže ji pevně obepínala - nahoře byla tenoučká a směrem dolů se rozšiřovala. Vypadala spíš jako slza, než jako opravdová boule. Ale než si ji stačil pořádně prohlédnout, stačilo jen, aby mrkl očima, a ať to bylo cokoliv, bylo to pryč! Najednou měl nohu, jako kdykoliv předtím.
Vylezl opět hlavou nad stůl, rozhlédl se po místnosti, jestli si nikdo ničeho nevšiml a chytl korbel opět do ruky, že se napije. Pak si ale náhle vzpomněl na tu bulku tak jasně, jako by jí tam znovu měl, fyzicky jí cítil a při pohledu na poslední zbytky pěny piva se mu zvedal žaludek. ‚To je určitě z toho - kdo ví, co tu mají za pivo,‘ napadlo ho. ‚Musím se trošku projít na vzduchu, vyčistit si hlavu,‘ zvedl se od stolu a s točící se hlavou se vypotácel ven.
Tedy, ven. Přirozeně došel ke dveřím, otevřel je a čekal, že bude venku. Ale místo toho stoupl do černé prázdnoty. Rychle se otočil ve snaze ještě utéci zpět do hospody, ale ta už byla pryč. Stál sám uprostřed černočerné tmy, odkud nebylo návratu.
Chvíli bylo naprosté ticho. Takové ticho, že jen obyčejné šeptání by tu znělo jako dračí řev. Nico pod nohama necítil žádnou podlahu, nebo zem, připadalo mu, jako by se vznášel. Ale když zkusil udělat krok, kupodivu se to povedlo. Oči už si mu stačily trochu přivyknout na zdejší temnotu a on se pomalu vydal dopředu. I když v prostoru, kde kolem člověka není vůbec, ale vůbec nic, vlastně nezáleží na tom, jestli jdete dopředu, nebo dozadu, a tak jen šel. Černočerná tma se mu proplétala mezi kotníky a náhle za ním začalo proudit ostré světlo. Když se otočil, aby se podíval, co se mu to děje za zády, musel se hned odvrátil - světlo bylo naprosto bílé a oproti temnotě, na kterou už si zvykl, nesnesitelné. Zakryl si oči dlaněmi a koukal se na to divadlo mezi prsty.
V temnotě se nejprve udělala malá trhlinka, kterou začalo proudit světlo, ta ale nezůstala malá dlouho. Každou vteřinu se zvětšovala, byla delší a širší. Nico s bázní v očích poodstoupil několik kroků. V duhovkách se mu odráželo světlo, ale bylo v nich ještě něco. Děs. To když se ve štěrbině něco pohnulo a začalo se to drát ven. Z bílé tmy se první vynořila ruka. Mrtvolně bledá dlaň a prsty protkané černými linkami. Bylo jasné, že ať odtamtud vyleze cokoliv, přátelské úmysly to mít nebude. Ruka popolezla, jako nějaký jedovatý had, už svítila do temnoty okolo až po rameno. Starý muž jí ale tak nějak podivně poznával. Jako by... ale ne, to by přece byla hloupost!
Ale jakmile se ze světla vynořilo i několik pramenů vlasů, Nicovy obavy ještě vzrostly. Takhle červené a kudrnaté vlasy viděl jen jednou v životě. Měla je Tesia. Vůbec první dívka, se kterou delší dobu žil. A pak ji opustil.
Nechutná parafráze na porod mezitím pokračovala a z bílé nicoty už vylezla celé dívčí postava. Vlasy bylo to jediné, co mělo jinou barvu, než odstín popelavě šedé. Za normálních okolností by člověk takové barvě řekl bílá, ale oproti bílému světlu za ní, byla až moc tmavá.
Dívka byla nahá. Hned, jakmile vylezla celá ze světelné dělohy, postavila se a po Nicovi šlehla pohledem uhlově černých očí. "Mělas přece zelené," utrousil roztřeseným hlasem, zatímco se do něj jeho první dívka vpíjela těma temně temnýma očima. Byl to sice blábol, ale aspoň mu to pomohlo se udržet relativně při zdravém rozumu, zatímco se jeho dávná láska trhavě rozešla směrem k němu. Očima byla stále přilepená na jeho tvář, vůbec se neobtěžovala dívat se pod nohy (také nebylo proč, v nicotě přece není o co zakopnout).
Byl to bizarní pohled – jeho první opravdová láska byla nahá a nejspíš i mrtvá, soudě podle barvy kůže. Ale nezdálo se, že by zestárla byť o jediný den, od té chvíle, co jí opustil. Jako by přesně v tu chvíli, kdy se rozhodl, že už se domů nevrátí, umřela. Na jednu stranu to bylo hrozné pomyšlení, ale zároveň si musel připustit, že ho to vzrušovalo. Že by ji takhle dokázal zakonzervovat, mladou a krásnou. I když, krása vzala trošku za své, jak její pobledlá kůže byla protkána černými nitkami hniloby. Jako by jí zčernaly žíly a vystoupily na povrch, tak to vypadalo. Ruce měla napřažené dopředu, prsty na nich podivně zkroucené, spíš jako by to byly drápy. Pomalu se sunula ke svému milenci, pravou nohu musela mít vykloubenou v kyčli, protože ji spíš tahala za sebou, než že by po ní opravdu chodila. Černé díry místo očí stále zaměřené na Nica.
Ten zatím stále ustupoval, držel si Tesii v bezpečné vzdálenosti od sebe. Dokud za ním nic nebylo, neměl se čeho bát, takhle mohl ustupovat donekonečna. Kvůli vykloubené noze se pochybovala kdysi krásná dívka velice pomalu.
Ale tak nějak cítil, že za zády se mu také něco děje. Skoro se bál otočit. A měl proč.
Z černé nicoty se začínal formovat dům. Byl to shodou okolností dům, který rozestavěl pro sebe a Tesiu. Ale nevypadal tak, jak ho opustil, na rozdíl od dívky, která se k němu stále belhala. Ten dům byl už na první pohled nechutný, kdyby záleželo na něm, v životě by do něj nevstoupil. Na zdech zvenku byly velké pulsující boláky, které spojovaly červené linky, sloužící pravděpodobně jako jakési potrubí. Bylo vidět, jak tam z jednoho boláku do druhého proudí něco tekutého.
„Fuj,“ ušklíbl se Nico. Celá venkovní zeď pulsovala, jak tekutina pořád proudila. ‚Je to snad krev?‘ napadlo starého muže, když se nechtě k domu přibližoval. Najednou cítil až moc dobře pod nohama pevnou zem. A ta ubíhala stále rychleji k otevřeným dveřím. Snažil se sice chvilku couvat, ale pak mu došlo, že na té straně je mrtvá Tesia a raději si to rozmyslel. Nevěděl, co ho čeká vevnitř, zato věděl moc dobře, že od vybledlé postavy za zády se chce držet co možná nejdál. A tak temnotě dovolil, aby ho chytla za nohy a zavedla do té obskurní vzpomínky na jeho první dům.
Jakmile byl vevnitř, dveře se za ním zabouchly. To mu pomohlo se trochu uklidit, protože Tesia byla pořád venku. Rozhlédl se po místnosti. Vevnitř to nevypadalo zase tak zle. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se tu nic nezměnilo. Jen trámy v rozích byly ztrouchnivělé, ale to se dalo čekat. Je to dobrých čtyřicet let, co z toho domu odešel, a jestli se o něj nikdo nestaral, nechal to dřevo navlhnout, pak zase uschnout, pak zmrznout… nebylo se čemu divit, že jsou plesnivé a ztrouchnivělé. Přímo před sebou viděl stůl a dvě židle. Měl nutkání se posadit a prostě počkat, co se stane dál. Ale jakmile udělal první krok na dřevěné podlaze, kterou pokládal před lety sám, tak zaskřípala a začala se hroutit. Naštěstí byl Nico stále chlapík s kondicí, jak chodil celé roky po světě. Mrštně uskočil a jal se utíkat do prostoru, kde stál stůl se židlí, ale už neměl v úmyslu se na ni posadit, stejným směrem také byly schody do prvního patra. Podlaha mu pod nohama praštěla a úpěla, prkna se sypala na prach, sotva z nich sundal nohu, ale stále byl o chvilku rychlejší, než zdejší zkáza.
Kupodivu, když dorazil k protější stěně, rozklad se zastavil, takže zbýval sotva metr podlahy u stěny, kde Nico stál, přitisknutý k ní zády. Těžce oddechoval, pot z čela mu stékal do očí a pálil. Tohle už přestávala být legrace, sakra!
Zvědavost mu nedalo, odlepil se od stěny a naklonil se nad propast rámovanou dřevěnými zuby. Nebyla hluboká, ale hned mu bylo jasné, že by umřel, kdyby do ní spadl. Zdánlivé dno, bylo totiž jen začátek další propasti, tady ale nebyl vzduch. Kdo ví, kolik metrů dolů bylo pod lávou, která odtamtud zářila. Honem se opět natlačil na stěnu, co to jen šlo, rozpažil ruce, zády se přitiskl tolik, že i přes oblečení cítil rýhy mezi prkny. A v této pozici doklopýtal na úpatí schodů. Podíval se nahoru a zaznamenal první věc, co neseděla. Až do teď byla iluze jeho prvního domu přesná (přirozeně až na lávovou propast pod podlahou), ale to co viděl. Kolik pater proboha ten dům měl? Šest, sedm… nemohl se dopočítat, protože tak vysoko ani neviděl.
Nehledě na to, že tohle očividně nebyl jeho někdejší dům, začal stoupat po schodech, žár z lávy nechával pod sebou. A v posledním okamžiku, kdy ještě relativně pohodlně viděl do pokoje ve spodním patře, se rozletěly vchodové dveře a v nich stála Tesia. Konečně byla se svou cestou u cíle. Ale Nica to nijak neznepokojovalo. Byla mezi nimi přece ta láva. Bylo zhola nemožné, aby ji nějak překonala, navíc s tou vykloubenou nohou. Proto se na schodech na okamžik zastavil a pozoroval ji. A najednou neviděl tu mrtvolně bledou mumii své dávné přítelkyně. Snad v žáru lávy ji viděl takovou, jaká opravdu byla v těch letech, kdy spolu byli.
Kudrnaté vlasy, rudé, jako slunce při západu, jí spadaly na holá ramena, kde se jí pod kůží rýsovaly klíční kosti. Konečky vlasů se dotýkali oblých prsů a nutili starého mládence, aby do těch míst s trochou neslušnosti zíral. I když – byla to neslušnosti, když koukal na obnažená ňadra své přítelkyně? Jistě, že bývalé, ale… sám se najednou cítil, jako by mu bylo devatenáct. Tedy přesně na věk, kdy to s Tesií zkoušeli. Skoro litoval, že tu není zrcadlo. Byl by se totiž vsadil, že na ten věk i vypadá, byť na jedinou vteřinku.
Dívka chvíli postávala na okraji propasti, horký vzduch se před ní kroutil a tančil a ona sledovala Nica na protější straně. ‚Co asi tak vidí?’ napadlo ho. Vidí ho snad stejně mladého, jako on ji? Nebo pro ni byl stejně zestárlý, seschlý a mrtvolně bledý, jak se mu zdála venku?
Na pár vteřin jako by se čas zastavil a svět se přestal otáčet. Bylo hrobové ticho, přítomnost se líně táhla a oni dva tam stáli, rozděleni lávovou propastí a nekonečně dlouho se na sebe dívali. Ten okamžik přerušil až další Tesiin pohyb. Udělala kulhavý krok vpřed, a tím jakoby vystoupila z toho místečka, které vězelo mimo čas a prostor. Zase byla tím, co ho pronásledovalo venku. Vykloubenou nohu líně sunula dopředu a moc ji netrápilo, že pod ní není podlaha, kam by mohla stoupnout. Váhu měla stále na zdravé noze, pak ji pomalu přenesla a začala podat do propasti, která zela pod ní.
Nico stál jako opařený a pozoroval ji. Realita se začala prolínat s minulostí – jako když hologram začne vinou špatného signálu přeskakovat – chvíli byla krásná devatenáctiletá dívka, chvilku odporná bledá mrtvola, jedno oko nádherně zelené jako svěží loučka na jaře, druhé zakalené a mrtvé. Byl to zneklidňující pohled, ale divák na schodech od něj nemohl odtrhnout zrak. Bylo to nechutné a krásné zároveň.
A pak prostě jen zmizela. Spadla do propasti a poutník byl natolik ochromený a vystrašený, že už se neodvážil nad propast naklonit, aby se přesvědčil, že ta nestvůra už nevyleze. Raději se otočil a vyrazil směrem nahoru, do dalšího patra…