Ztracená v New Yorku - 1. Kapitola

Napadlo vás někdy, že když bezmyšlenkovitě sedíte v pizzerii, zasněně hledíte z proskleného okna na rušnou ulici Manhattanu, pozoruje vás pizzař, jak jeho vyrobený produkt pojídáte? Alespoň to tvrdil David Percy. Samo o sobě vám jeho jméno nemůže nic říci, ale když uslyšíte přezdívku ´Zhulený Dave´ každému ihned dojde, která běží. Podle Daveovi teorie, vás může zkušený kuchař zařadit to čtyř skupin. Pokud pizzu obědváte příborem, jste namyšlená ženština, co se považuje za vládkyni světa. Jestli naopak, každý kousek se dotkne vašich rukou, jste sedlák, co za nehty pravděpodobně pašuje hnůj a před podnikem na něj čekají vidle a kravka na provázku. Další možností je, raději si pizzu zabalit a odnést domů – k tomu měl Zhulený Dave také vysvětlení – nejspíše dotyčný zná triky, jakými ho ostatní pozorují, tím pádem před ztrapněním raději uteče do tepla vlastního domova. A konečně nejlepší skupina obyvatelstva – ti, co snědí vnější stranu příborem a okraje rukou. To jsou zpravidla lidé, které Zhulený Dave miluje nade vše ostatní, ať už se jedná o zloděje nebo hlupáka – anebo mě.
Teď se Dave rozvaloval na bílé kožené sedačce, nohy mu líně spočívaly na nízkém stylovém stolku a upíjel ze svého zázvorového piva. „Panebože,“ vydechl a zapálil si cigaretu. „Co tam ten Paul Frank proboha vyvádí?“
Z nejnovějšího výstřelu notebooků značky Apple, ležícím na mém klíně, se právě řinula písnička z radia Cool, kterou jsem ještě neslyšela. Nežila jsem v New Yorku dlouho, abych znala každý hit, co se zahrál na večírku Paris Hiltonové nebo ho právě předvedla nová zpěvačka uvedená na červený koberec teprve před pár dny, ale jasné mi bylo, že abyste se dostali na první příčku nejprestižnější americké hitparády, nemusíte mít hlas jako Celine Dion, stačí plná kapsa peněz, pohledná tvářička a pak samozřejmě někdo, kdo vám pomůže vyšlápnout tu strmou cestu vzhůru. Kariéru zpěváka můžete mít s dobrým postavením jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Jinak si totiž nedovedu představit, jak by se někdo, jako Zhulený Dave, mohl stát jedním ze třech moderátorů radia Cool a ještě zajímavější fakt je, že jejich popularita roste každým dnem, hlavně u mladých, protože v přímých přenosech obvykle neřeší nic jiného, než ženy, sex, ženy a sex. Ale občas mezi těmi nikdy nekončícími a nejvíce debatovanějšími tématy padne i nějaké to vtipné slůvku. Ale DJ Frankovi se dneska viditelně nedařilo, možná nebyl ve formě, nebo prostě jen vedle sebe postrádal starého dobrého Dava nebo DJ Mattoniho.
„Dave,“ rozkřikla se Grace, jeho mladší sestra. „Slíbils mámě, že toho kouření necháš.“ Grace bylo čerstvých patnáct let, i když na svůj věk rozhodně nevypadala, obvykle jí lidé tipovali jako mě, kolem sedmnácti, a to hlavně kvůli její vyvinuté hrudi.
„Jo,“ přisvědčil Dave. „A taky jsem jí slíbil, že nebudu pít a hulit. A všimla sis, že bych z toho něco pravidelně dodržoval?“ Přízvisko Zhulený Dave rozhodně neobdržel chlapec pro nic za nic. Vymetal jeden večírek za druhým, okusil bůhví jaké všechny drogy a pravidelně chodil se svými kamarádíčky kouřit trávu na balkon jejich bytů, jednou si dokonce zapálili na záchodech Daveových a Graciných rodičů, což se neobešlo bez odezvy. Ale teď, co do rodiny Percyových přibyli další dva členové, nastavili Beatrice a Alarick nový řád. Těmi dvěma přírůstky jsme samozřejmě byli my, s Jamesem, mým starším bratrem. Měli jsme vlastně hrozné štěstí. Dosud jsme bydleli v Five Croydon, jedné z nejtvrdších čtvrtí v Americe. Chodili do podprůměrné školy, vlastně jsme to tam navštívilo možná tak pětkrát za semestr, nosili obnošené oblečení a potloukali se mezi nebezpečnými gangstery. Nikdy jste nemohli tušit, jestli se z návštěvy obchodu, který stál shodou náhod naproti vašemu neútulnému, tmavému a nikdy uklizenému bytu, vrátíte živí. Pak ale nastal zlom v našem životě. Upřímně nevím, jestli mám jásat nebo plakat. Stala se tragická a určitě naplánovaná vražda Randolpha Stewarta, známého pod pseudonymem Joker. Na místě činu bylo několik policistů. Dav mladých pobouřenců se rozběhl na všechny strany. Jeden z nich netušil, že ho sleduje trojice policistů a zmizel v činžovém domě, konkrétně v tom, kde jsem dosud vedla s Jamesem a rodiči nepohodlný život. Policie naše sídlo obklíčila a prohledala každičký pokoj, aby našla důkazy. A bohužel objevili v jedné z tátových skřínek tři kilogramy kokainu a marihuanu. Pak už jsme jen přihlíželi, jak nás odebírají z péče mé na drogách závislé matce, kariéristce v jednom striptýzovém baru a stejně tak závislému, drogovému dealerovi, říkajícímu si můj otec. Sociální pracovníci usoudili, že naši rodiče už se dál na naší výchově podílet nebudou. A zrovna tam, v ústavu pro problémovou mládež jsme se seznámili s Beatrice Percyovou, kterou náš osud přímo otřásl. Opravdu netuším proč, ale z neznámého důvodu nás vzala do své péče. Takže teď žiji i s Jamesem na Manhattanu, v jedné rodině zdejší newyorské smetánky. Bydlíme ve skoro z nejluxusnějšího domu v okolí, připomíná tedy spíše hotel. Obrovitánský bazén, vířivka, sauna, tři kuchyně, nepočetně místností, pokoje pro hosty… A jeden z těch útulně přepychových pokojíků, teď patří mně, Caroline Blakeové. Neuvěřitelné. Zezačátku jsem litovala, že už dále nebudu žít s rodiči, ale pak jsem si uvědomila, kde bych asi tak byla za pár let? Bydlet v doupěti s hmyzem a kokainem vážně moc dobré není. Nikdy jsem s nimi neměla zrovna přátelský vztah. Co se týče té věci se smrtí Jokera, pár lidí a policistů dokázala většinu ze skupinky násilníků identifikovat. Zavřeli je do cely, dokud se nepřiznají. S mým přítelem T-Jayem v čele, samozřejmě.
„Vezmi si taky.“ Vytrhl mě z přemýšlení Dave. Nalil víno do stříbrné sklenky a podal jej Grace. „Já v tvým věku…“
„Jasně Dave,“ zastavila jsem ho. „Vážně nemusím vědět, co jsi zrovna ty prováděl v patnácti, jasný?“
„Promiň ségra.“ Zamrkal na mě. Viditelně už měl zase dost, ´ségra´ mě oslovoval jen zřídka. Naštěstí jsem si s Davem a Grace skvěle rozuměla. Nikdy se neptali na nic z mé minulosti, prostě mě mezi sebe vzali, jako bych sem patřila odjakživa, což se nedá říct o Jamesovi. Ten to všechno špatně snášel. Dava považoval za zhulence, co nevidí svět v pravých barvách a Grace jako malou, namyšlenou holčičku, co dostane všechno, co chce.
„Měl bys vypadnout, než se vrátěj naši,“ informovala ho a vzala si od něj skleničku. „Co by tomu asi řekli, kdyby tě tady našli takhle? Myslíš, že by ještě věřili, že už jsi čtrnáct dní nepil, nekouřil a bůhví co ještě?“
„Klidni Grace,“ okřikl ji Dave. „Jsem v pohodě jasný? Dneska jsem si jen koupil pár lahvinek.“ Pokynul rukou na stůl přeplněný plechovkami od piv a poloprázdných flašek vodky a vína. „A vy dvě mi tady zrovna pomáháte tu sbírku vypít, vidíš?“
Grace se zahleděla na svou skleničku. Už byla prázdná. „Fajn, dám si ještě,“ rozhodla. „Nechci si mezi váma dvěma připadat jako jediná při smyslech.“
„Hele,“ oponovala jsem pobaveně. „Já jsem střízlivá.“ Ale necítila jsem se tak. Možná se mi malinko točila hlava, ale vážně jen trošičku.
„Mami?“ Zvedla Grace právě vibrující telefon. „Cože? Ty jsi tady? Už? Neměla ses vrátit až večer? Ne, jasně, v pohodě. Zapomněla sis klíče? Jo, už jdu otevřít.“ Zavěsila. „Sakra,“ zaklela. „Máma už je tady.“
„Do háje!“ Ulevil si Dave rozčileně. Na to, kolik toho vypil, se choval podezřele bystře. „Kam tohle všechno dáme?“
„Do lednice.“ Uchopila jsem do ruky tři lahve a běžela s nimi do kuchyně.
„A myslíš, že tam to máma nenajde?“
„Blesková reakce, pak to zneškodníme.“
Grace naštěstí poslechla a vzala zbývající alkohol. „Musíme rychle, máma už je dole.“
Zrychlila jsem krok, ale najednou, těžko říct, jestli to bylo mou podnapilostí nebo obyčejnou nešikovností, zakopla jsem o bílý lněný koberec. Pootevřené zázvorové pivo mi vyklouzlo z ruky a na doteď bílé ploše se rýsovala žlutohnědá, nepřehlédnutelná skvrna.
„A doprdele.“ Vybuchl smíchy Dave, co se právě objevil ve dveřích.
„To snad ne.“ Zajíkla jsem se, ale nemohla se ubránit smíchu.
„Super,“ konstatovala Grace. „Jak teď asi chceš vysvětlit mámě, proč to tady zapáchá pivem? Dave, buď aspoň trochu užitečnej a vyvětrej ten smrad, dělej.“
Naše počínání bylo rázem přerušeno bouchnutím domovních dveří. Úplně jsem zapomněla na Jamesovu existenci. Nejspíš musel Beatrice pustit dovnitř. Pohotově jsem nastrkala všechny láhve do lednice a otočila se ke zničenému koberci, ovšem v tu ránu jsem ztuhla. Mezi dveřmi stála žena s kaštanovými, dlouhými vlasy, bývalá modelka a současná právnička, paní Percyová. „Co se tady děje?“
„Nic.“ Odvětili jsme všichni současně nervózně.
„Vlastně mami,“ vložil se do konverzace Dave. „Říkal jsem si, že bych si rád vyzdobil pokoj tímhle perským kobercem.“ Spěšně se k němu sehnul a vzal ho do náruče, dokonale zakryl skvrnu, ale ještě víc prohloubil matčino podezření.
„Zaprvé, ten není perský. A zadruhé, ty nemáš v pokoji žádné doplňky.“
„Dobrá poznámka. Máš pravdu, a zrovna to chci změnit.“
Pozorovala jsem, jak se jako blesk vyřítil z místnosti. Současně jsem s Grace vybuchla smíchy. Ve dveřích se akorát minul s Jamesem. „Je sjetej nebo co?“ Nechápal James. „Protože jinak si fakt nedokážu vzít k srdci fakt, že objímá koberec.“
„Nechápu vás, ale nebudu to řešit.“ Zatvářila se paní Percyová pobaveně. „Musím si dát něco studeného k pití. Nevíte, máme ještě v lednici ten nízkokalorický džus?“
„Ne, rozhodně nemáme.“ Přímo jsem ta slova vykřikla, protože jsem si dovedla představit, co by vypadalo z lednice, kdyby ji jen Beatrice otevřela. Všechno jsme to tam jen ne naskládali.
„Podívám se.“ Už se natahovala k dobře vypadající a skvěle ladící mrazničce, ale pak se zarazila. „Proč to tady tak divně smrdí?“
„Byli tu spocený nohy mého bratra, co chceš slyšet, mami?“ Zasmála se Grace nevinně.