Život je pes-nejlepší přítel člověka 1.díl

Je to už tak dávno, že si skoro nevzpomínám jak se to všechno seběhlo. Bylo mi čerstvých sedmnáct,byla jsem premiantkou třídy a měla před sebou slibnou budoucnost. Aspoň naši to tak viděli - vysoká škola, dobré zaměstnání, nejlépe v zahraničí, zajištěný partner, ten byl teda v tu chvíli v nedohlednu a pak samá otřepaná klišé typu: velká spokojená zajištěná rodinka s domkem na předměstí, který má na oknech krásné převislé muškáty,na zahradě bazén a roztomilého zlatého retrívra. Taky jsem si myslela, že to takhle chci, ale bylo to doopravdy to co jsem chtěla já? Až na jednu životní etapu, kdy jsem experimentovala s marihuanou, toulala se po nocích s pochybnými existencemi a rodičům se vždycky akorát vysmála jsem byla opravdu bezproblémové dítě. Naštěstí tohle období trvalo krátce a pak se vše vrátilo do starých kolejí. Zase to byla ta hodná Eliška, kterou se máma mohla kamarádkám chlubit.
Trochu mi vadilo, že jsem byla poslední z party, která ještě s klukem neměla víc než nějaký muckování cestou z diskotéky. Pokukovala jsem po spolužákovi z vedlejší třídy. Našim by se teda určitě nelíbil. Zarytý metalista, dlouhý vlasy, černý hadry, steely na nohou..Znali jsme se už léta, přistěhoval se k nám do ulice, když jsme byli ještě děti.
"Čau Eli,co děláš po škole?Nezajdeme na čaj?", zeptal se mě o přestávce jako obvykle. Jezdili jsme spolu totiž každý den do školy a ze školy, občas jsme šli za školu, ale kdo by mohl říct, že za školou nikdy nebyl, že?