Vítr vanoucí z hor 1.

„Marku už máš sbaleno?“ ozvalo se od auta.
„No jo, mami! Vždyť jdu!“ křikl znuděně hnědovlasý patnáctiletý kluk. Seběhl po schodech do auta, odhodil bágl do kufru a sedl si na přední sedadlo. Mamka si sedla vedle něj a nastartovala. Byli čtyři hodiny odpoledne a on měl před sebou další tři nudné hodiny v autě. Marek si dal do uší sluchátka a zvuk zvýšil na maximum.
„Petr čeká na zastávce,“prohodil směrem k mamce.
„Jasně…děda se na tebe těší…“

Něco málo před sedmou vyhlédl Marek z okýnka. Viděl rozlehlé pastviny s vysokou trávou ohraničené stlučenými, hrubě opracovanými kládami. Na některých se pásli koně, na jiných ovce a krávy, jezero odráželo svit slábnoucího slunce, potůček si to vesele štrádoval loukou.
Zanedlouho projeli kolem odbočky někam do lesa a pokračovali stále rovně až na dědův statek.
„Ahoj tati.“
„Ahoj dceruško, nazdar chlapče!“ Děda vyšel z chléva a s vidlemi v rukou jim vyšel vstříc. „Tak tady budeš dva měsíce makat…“
„Makat?“
„Jo…ty a tvůj kámoš. To mi připomíná, že už je ve vašem pokoji a vybaluje. Měl bys jít za ním, jsou to druhé dveře vpravo ve druhém patře.“
Marek vyběhl shody a vrazil do pokoje.
„Čau Petře!“ pozdravil svého blonďatého kamaráda.
„ No že jdeš, Marku!“
„Tak sorry no…“ Oba se začali smát.
„Jdeme dolů, ne?“
„Hm.“
Společně zvládli cestu zpátky na dvůr. Ale tam nikde nikdo. „Dědo? Mami? Kde jste všichni?“
„Strejdo, potřebujete ještě něco? My už bysme totiž potřebovaly domů,“ ozvalo se z posečené a shrabané louky.
„Ne holky, můžete jít! Budu rád, když se zase někdy stavíte!“ odpověděl odněkud děda. Z louky vyběhly čtyři holky a nasedly na kola. Pořád se smály. Projely kolem kluků a rychle ujížděli po silnici k lesu.
„Kdo to byl, Máro?“ zajímal se Petr.
„Taky bych rád věděl,“ odpověděl zaraženě Petrův kamarád.
„Hm, jdem na večeři, ne? Mám hlad…“
Po vydatné večeři je oba děda zahnal do postelí s tím, že zítra vstávají brzo a začíná jim směna.
Ráno je babička vzbudila krátce po osmé.
„Tak brzo, babi?“ zeptal se ospale její vnuk.
„Brzo? Na ranči vstávají děcka už za svítání!“ poučila je a otevřela okno. Do pokoje vnikly sluneční paprsky a kokrhání kohouta.
„Mlč ty kokrháči, než z tebe udělám kuřecí polívku!“ zavrčel nevrle Petr a hodil do okna polštář.
Venku vonělo seno, bučely krávy, chrochtala prasata a mečely kozy. Čmeláci přelétávali z květu na květ a vzduch byl prosycen vůní květů, sena a zvířat. Chlapci vyfasovali hrábě a šli hrabat louku na severní straně statku. Za hodinu nebyli ani v půlce, protože si mezi sebou pořád povídali.
Zrovna mlčeli, když se na cestě podél políčka ozval klapot okovaných kopyt. Dva koně šli volným krokem, za sebou táhli dvě klády. Za nimi se ozývali hlasy, občas i smích.
„Strejdo, pooošta!“ zvolal dívčí hlas.
„Už jdu, už jdu!“ Děda rychle proběhl kolem chlapců a zamířil ke koním. Odepnul klády, popleskal zvířata po šíji a poděkoval komusi za pomoc.
„Neflákejte se!“ zasmála se zrzavá hlava vykukující za hnědákovou zádí.
„Csss!“
„Nech je, Fany…syčí jak zmije, ještě by tě kousli,“ napomenul zrzku jiný hlas.
„Má pravdu, Fany…“
„Radši jedem, znáš Míšu!“
„Přece se jí nebojíš, Naslouchátko!“
„No…nebojím, ale …“
Marek s Petrem poslouchali celý rozhovor. Vůbec nevěděli, o čem si povídali. Jaké zmije, jaké kousnutí, a copak může naslouchátko mluvit?
„Marku, pokračujem,“ pobídl kámoše Petr.
„Jasně Petře, pokračujem!“
Celá louka byla shrabaná za další dvě hodiny. Konečně si mohli dát pauzu.
„Tohle mě zabije…“
„Je třicet stupňů ve stínu. Co si čekal?“
„Aspoň ten stín!“
„Nemluvte a pojďte jíst, kluci.“

„Bylo to dobrý, babi.“
„Děkuji, a ty Petře, mi taky říkej babi.“
„Dobře p- … babi.“
„A teď ještě shrabat druhou louku, vykydat chlév, porazit tu starou třešeň, nakrmit zvířata, podojit krávy a kozy, ostříhat ovce…“ začal děda.
„COŽE?!?“ Oba kluci se upřímně zděsili.
„Klid, to byl jen žert.“
„Jjasně…“
„Ale Bertík potřebuje vyvenčit, z toho už se nevyvlíknete. S poražením stromu jsem domluvený s klukama z nedalekého ranče.“
„Bertík?“
„Ano, náš hlídací pejsek.“
„Pejsek? Ty myslíš to tele u ohrady?“
„Ano.“
Tak tedy kluci čapli vodítko a vyrazili s Bertem ven. Courali se po loukách a po cestě došli až k lesu. Vypadal temně a tajemně.
„Brocéliandský hvozd je místo, kam bych radši nechodila, když to tam neznám,“ promluvil kdosi, kdo stanul za klukama.
„A proč?“ zeptal se Petr.
„Protože skrývá mnohá tajemství,“ objasnila hnědovlasá dívka.
„ A proč tam jdeš ty?“ zajímalo dál Petra.
„Já to tady znám,“ odsekla. Zřejmě ji nebavilo tady stát a povídat si s nimi.
„Akorát tu ztrácím čas,“ povzdechla si a otočila se k odchodu.
„Berte, domů!“