Když si malý, stoupni si na špičky - 1.kapitola

Když si malý, musíš si stoupnout na špičky

Seděl se skloněnou hlavou ve stínu košatých stromů na lavičce v parku. Byl zahloubán do svých vlastních myšlenek a život kolem sebe téměř nevnímal. Nikdo a nic ho nerušilo. Ani křik skupiny hrajících si dětí kousek dál na trávníku, ani volání ošetřovatelky na nějakou slečnu. Nebylo zde snad nic, co by ho vytrhlo z jeho tíživých myšlenek. Snad až do té chvíle, než si ho někdo všiml.
„Petře?“ zeptal se místo pozdravu hlas někde nad ním. Malinko se lekl a zvedl hlavu. Tvář měl podivně zamračenou. Mezi obočím se mu nacházelo několik rýh. A přestože byl ještě stále myšlenkami někde jinde, poznal toho kluka, jenž se na něj ze shora díval.
„Čau, můžu?“ vyhrkl okamžitě ten kluk. Petr se odpovědi vyhnul. Jen znovu sklopil hlavu.
„Ahoj“ řekl bez zájmu. Ten kluk nasadil hlasitý a docela veselý tón.
„Od ledna si se neozval a pak, před nástupem sem se ti nemoh dovolat. Je to náhoda, že sem tě tu našel.“
Petr se nadechl a pozvedl hlavu. Zadíval se někam před sebe. Ten veselý tón ho začínal dráždit.
„Mám nový telefon.“ Vypravil ze sebe tak nějak neochotně.
„Aha.“ Odvětil ten kluk rychle a snad na moment se nad tím v myšlenkách pozastavil. Pak se však zase vrátil k hovoru i svému veselému tónu. Tolik chtěl s Petrem mluvit.
„Pamatuješ na minulý rok?“ připomněl nadšeně. Petr s leností svého myšlení jen na okamžik takřka poslepu zašátral do loňského léta. Nechtělo se mu na to myslet. Obtěžovala ho i přítomnost spolusedícího. Přesto kývl.
„Letos to taky vypadá docela nadějně. Je tady jeden novej vedoucí… Od kdy tu vlastně seš?“ zaplavoval Petra spoustou zbytečných a únavných řečí.
„Od včerejška.“ Odpověděl a poškrábal se na nose. Toho kluka už začínala Petrova netečnost nudit i štvát zároveň. Bylo to jako mluvit se stěnou. Proto přešel hned k něčemu důležitějšímu:
„Připojíš se k nám?“
Petr sledoval písčitý chodník před sebou.
„Petře!“ naléhal už trochu naštvaně ten kluk. Ale Petr ho dobře slyšel. Slyšel i tu otázku před tím. Jenom se mu nechtělo odpovídat.
„Ne.“ Odtušil nakonec suše.
„Proč ne?!“ naléhal. Odpovědi se nedočkal.
„Si divnej.“ Nevydržel to. Snad čekal, že na tohle Petr konečně zareaguje. Ale Petr jenom kývl:
„Hm.“
„Tak co?!“
„Nic.“ Pronesl zamyšleně a upravil si trochu košili.
„Řekneš mi, co sem ti udělal!?“ vyhrkl na něj ten kluk nervózně. To konečně Petra trochu probralo. Podíval se na něj a řekl:
„Všechno se změnilo.“ Pronesl to klidně a rozvážně. Hodně poslední dobou přemýšlel nad tím, co říkal.
„Jak změnilo?!“ vyštěkl na něj. Jaksi tomu Petrovu stavu odmítal rozumět.
„Sakra! Úplně všechno se změnilo, copak to nechápeš!?“ rozčílil se Petr. Poté se naklonil nad boční kraj lavičky a z trávy si podal své dvě francouzské hole. S námahou se postavil a přenesl na ně svou váhu. Chtěl jít rychle, ale nedařilo se mu. Tomu klukovi svou důrazností nedal prostor cokoliv říct. A je pravda, že ten kluk najednou nevěděl, co na to říct. Najednou před ním byl někdo úplně jiný než Petr, kterého si pamatoval z loňského léta.