Když si malý, stoupni si na špičky - 2.kapitola

I A když nevidíš, tak si podej židli
V otevřených dveřích se objevila žena. Mile se usmívala, vždyť bylo před Vánoci, a v rukou tiskla bílé rukavice. Jako první ji zpozoroval sám vedoucí odpoledního sezení. A pak i její syn. Usmál se na ni a pak se opět sklonil k práci na projektu.
„Á, tak pro dnešek končíme.“ Pronesl mladý a sympatický vedoucí. „Třeba přes prázdniny načerpáte vhodné myšlenky. Tak jinak, šťastný a veselý!“ popřál jim. Nastal čas společného loučení. Ta žena to všechno pozorovala s úsměvem ode dveří. Každý vycházející ji pozdravil. Nechala kolem sebe projít i svého syna a počkala si na toho sympatického muže.
„Dobrý večer, paní Fischerová. A hezký svátky.“ Pronesl, když kolem ní procházel. Otočila se k němu. A pořád se tak hezky usmívala.
„Vám taky.“ Pomalu se spolu rozešly po chodbě centra.
„Po Vánocích dáme řeč, paní Fischerová.“ Řekl jí s úsměvem. Nějak ji to nevyvedlo z míry. Naopak spíše potěšilo. Zastavili se přede dveřmi jeho pracovny.
„Něco tady pro vás mám,“ řekla jakoby na rozloučenou a natáhla se k lavičce naproti dveřím, kde si před tím odložila úhledně do červeného papíru zabalený dárek v podobě desky nejméně metr dlouhé a padesát centimetrů široké.
„Za to všechno, co děláte. Pro nás.“
Trošičku rozpačitě se usmál.
„Nedělám nic. Jen vedu skupinu, ve které je i váš syn.“
„Však právě. Je to ohromné.“
„Paní Fischerová, nezlobte se, ale…“
„No, tak, přece jsem to nebalila nadarmo.“ Tajemně se přitom usmála. „Musíte si to vzít. Maloval to jeden můj dobrý známý.“ Jako žena ho svými řečmi zatlačila do kouta. Nakonec s rozpaky souhlasil a desku přijal.
„Tak, miláčku, jaké to bylo dneska?“ zeptala se, když spolu se svým synem vyšli před budovu centra a zamířili k autu.
„Fajn. Tvořili jsme takový projekt.“
„Viděla jsem.“ Odvětila mile a začala v kabelce hledat klíče od auta.
„O hodnotách.“ Doplnil.
„Hm, to muselo být zajímavé.“ Zhodnotila to láskyplně. „Máš toho na zítra do školy moc?“ zeptala se.
„É, ne.“ Odpověděl kvapně. „Proč?“
„Mohli bychom se jít podívat na dárky. A taky potřebuješ něco nového na sebe.“
Souhlasil s ní. Než trávit večer u dějepisu, který ho nudí nebo matiky, které nerozumí, bude lepší je strávit s maminkou v obchodech.
„Říkala jsem si, že bychom koupili tatínkovi vodní dýmku, co ty na to?“ začala, jakmile se rozjeli. Pustila si potichu hudbu a obezřetně sledovala cestu před sebou. Souhlasil s ní.
„Jo, to jsem ti neřekla: První týden v lednu nebudu doma.“
„Jakto?“ reagoval překvapivě. Divil se tomu a znepokojilo ho to. Trochu se zamračil.
„Mám poslání v Americe.“ Vysvětlila docela nadšeně.
„Nějaká dobrovolná práce?“ divil se již lehce rozladěně. Zavrtěla hlavou.
„Ne, navázali jsme se státy úzkou spolupráci. Pojedu tam na seminář spojený s aktivní spoluprácí, víš.“
„Letím s tebou!“ snažil se prosadit.
„Petříčku,“ konejšila ho. „Musíš chodit do školy. A navíc, víš, že stejně nemůžeš.“
Naštvaně se opřel a zahleděl se z okna. To zase měla novinu, přemýšlela.
„Petříčku, jednou tě tam vezmu, ale teď to ještě nejde.“
Projížděli kolem jednadvacáté budovy. Venku byla zima a tma. A světla podél silnice i od zářících reklam supermarketů vnášela již do každého koutku trochu té vánoční atmosféry.
Petr měl výraz své matky. Rty měl sice po svém otci, ale tmavě modré oči patřily mamince. A byla to hlavně maminka, která ho vychovala. Otec do něj vložil své peníze a své ambice o studiu technického oboru, stejného, jakým se zabýval on sám. A vkládal do něj neustále. Nic ho neodradilo, protože chtěl ze svého syna někoho. A to i přes velké úsilí a čas, který do svého syna musel poslední dobou vkládat, aby společnými silami obhájili hodnocení na té méně dobré polovině stupnice známek. A jeho matka to otci nezazlívala. Sama se věnovala svým humanitním a hlavně velmi lidským vědám a nechala otce si na synovi plnit své sny. Vzdělání byla věc otcova. Sám Petr potom matčina. Vlastně, nakonec, to byly oba dva, kdo si plnili své sny.