Katastrofa

Kapitola 1

Ano, obecně je pravda, že po ránu chceme čerství přísun informací (Ať už v podobě novin, či internetu). Toužíme po informacích, které nás stejně v naprosté většině případů naštvou, či rozesmutní (nehody, vraždy, „nečekané“ aféry politiků a zprávy o plánovaném zvýšení DPH a daní...), ale stejně je čteme. Doporučím vám jednu věc, na 14 dní nečtěte noviny, nedívejte se na internet a hned vám bude líp. Jenže to jen tak někdo nezvládne, člověk prostě touží vědět jaké problémy se komu staly, aby si mohl (A to jen tak někdo nepřizná) oddechnout, že se to nestalo jemu.

To mě napadlo ve chvíli, kdy jsem rozzuřeně hodil noviny na stůl. Hádejte proč. Nejen, že jsem se z novin dozvěděl, že jsem byl propuštěn z práce, (nejdřív jsem si řek, že jde o nějaký aprílový žertík (V Září!), ale když jsem do práce zavolal a dozvěděl se, že jsem skutečně propuštěn a že by mi to v nejbližší době oznámili, tak mě popadla beznaděj, z toho, že nemám práci a z toho, jak těžké teď bude spravovat domácnost, když jsem na to sám. Potom mě na chvíli popadl vztek. Na bývalou práci, na kamaráda Luboše, který, jak ho znám, určitě o místo nepřišel a konečně i na stát, který zase změnil podmínky pro podnikání tak, že taková malá firmička (5,6 lidí) ztratila veškerou šanci vůči větším konkurentům. Vztek jsem si potřeboval na něčem vylít, tak jsem prudce vstal ,přitom jsem převrhl 1 skleničku pitné vody, spolu s těmi Zrůdnými listy (novinami) a šel najít telefon. mým cílem bylo zjistit, jestli se Luboš ve firmě opravdu udržel. Volal jsem svému kolegovi, vlastně bývalému kolegovi, Milošovi.

„Nazdar Miloši, jak se daří. Dobře a jak tobě? Blbá otázka.“zavrčel jsem rozzuřeně.„Ajo, tebe vlastně vyhodili“vzpomněl si rychle Miloš.„ No já vím, že jsi za to nemohl, ale takhle nadávat šéfovi, já vím, že jsi se opil, ale prý to byli dost silný nadávky.“ Tak to je moc, ano, někdy si dám trochu toho piva, ale tvrdý alkohol moc nepiju a že bych v poslední době vymetal nějaký flámy na to si nepamatuju.(Já na Nějaký flámování nikdy moc nebyl). Když jsem si tohle uvědomil zeptal jsem se Miloše.

„Hele a jak si na to vůbec přišel, že jsem mu nadával?“(Miloš se na chvíli odmlčel)„říkal to přece Luboš ne? Včera mu to v práci trochu uklouzlo. A když to šéf slyšel, chtěl znát celou pravdu. No a tak mu Luboš řek, že jste byli na pivku a trochu se to zvrtlo a že jsi po 4 pivu a nějaké té skleničce začal šéfovi nadávat do„ lakomejch holomků“, a „sobeckej hajzlů“- a to jsou jen ty mírnější. V  tu chvíli jako by mně někdo polil studenou vodou.A stejně rychle jsem se vzpamatoval a moje zlomyslná a pesimistická logika měla hned logické vysvětlení. Pravda je ta, že Luboš byl poslední dobou poněkud nestálí v práci (Přicházel s drobným zpožděním a odcházel o nějaký ten čas dřív. A když už mu začalo hořet za patamy, protože firma šla dolu a bylo jasné, že někdo musí být propuštěn a on byl největší adept, tak namluvil šéfovi jaký jsem padouch a zvrácená duše. no a tady máme výsledek práce mého kamaráda. Řek sem Milošovi, že se ještě ozvu a hned nato jsem práskl sluchátkem a svalil se do křesla. Tak to bychom měli, teď se na to podívat z racionálního pohledu. Takhle asi po hodině nečinného sezení v zoufalství mně napadla spásná myšlenka, a to, že mně přece nemůžou vy hodit na hodinu bez pořádného udání důvodu. Rychle jsem zapnul počítač a na internetu našel, že před nějakým časem bych musel vážně porušit zákon atd. aby to mohl udělat, ale...po úpravě, kterou provedla naše drahá vláda, je to možné. Nemůžu se odvolat, ani si jít stěžovat, nemůžu prostě nic. No, s našetřenými penězi bych mohl nějaký čas být Ok. Pak si zajdu na pracovní úřad a začnu shánět novou práci... Když jsem se jak ž tak uklidnil ozvalo se zběsilé bušení na moje dveře zajištěné třemi zámky...

První co jsem udělal bylo to, že jsem se iracionálně leknul. Asi to bylo tím v jakém jsem stresu . Pak jsem se uklidnil a šel otevřít dveře. Odemkl jsem první, druhý a nakonec i třetí zámek, potom už se dveře otevřely, jako by samy a v nich stál...,ale ne můj „strýček“ Kolja, taky se podivujete tomu jménu? Kolju si pamatuji od raného dětství, vždycky se objevil na nějaký ten čas a potom zase zmizel. Jak sám tvrdil, vždy spatřil neopakovatelnou příležitost pro chytré podnikatele jako je on. A skončilo to většinou tak, že přišel o veškeré investované peníze, někdy si také znepřátelil pár vlivných lidí. Ani nevím kdo mu financoval ty jeho časté úlety, asi měl štěstí jinde, nebo hodně zdědil. Na druhou stranu, se ke mně ,co si pamatuji, choval opravdu dobře. byl férový a upřímný, jak kdysi říkal můj otec, možná to byl důvod proč jeho podniky končily tak katastrofálně. Copak tu asi dnes chce? Na to jsem se ho taky hned zeptal. Jeho odpověď přišla rychle:„Víš, začal neochotně, měl jsem „takovej nadějnej“ kšeftík a trochu se to zvrtlo“ přiznal zkroušeně. „No a ty nenažraný s.... mě nejenom vzali všechny investovaný peníze, ale ještě na mě poštvali exekutory a sebrali mi byt.“. Vzpomněl jsem si na další reformu našeho státu, exekutoři můžou dnes vzít člověku vše! Dřív to bylo tak, že museli nechat věci nezbytné k životu např.WC, ale dnes...dnes můžou vzít VŠE!. A tak se Kolja zkroušeně zeptal, jestli by u mě nemohl „nějakej“ ten „čásek“ žít. Nejdřív jsem mu „slušně“, ale rázně řekl, že sám mám dost problémů a že si musí najít nocleh jinde. Kolja se zatvářil opravdu zklamaně, ale pomalu a bez řečí se otočil a chtěl odejít. Když jsem, ale spatřil ten výraz a hlavou mi probleskli všechny sentimentální vzpomínky na dětství, tak jsem mu(sice neochotně) řekl:

„Ale jdi, já si dělal srandu, pojď dál.“ Ano, za ten výraz v jeho tváři to opravdu stálo. Za jeho poděkování asi taky: „Já věděl, že mě nezklameš Ondro, že se na tebe můžu spolehnout.“ To je další dobrá vlastnost na kterou si vzpomínám. zažili jste někdy, že by vám rodiče říkali těmi zdrobnělinami (Ondřejku, Janečku, Milánku, Janičko...) , tak strejda Kolja mi to nikdy nedělal, vždycky ke mně mluvil, jako by si mě alespoň trochu vážil, takže mi říkal Ondro, Ondřeji (To druhé v těch chvílích, kdy už jsem mu šel trochu na nervy). Tak jsem ho pozval dovnitř, cestou jsem na něj vysypal všechny svoje problémy poslední doby, po chvíli mně došlo, že jsem moc rád, když si někomu postěžuji a strejda Kolja je na to ideální, ještě, v dobách, kdy k nám pravidelně jezdil, jsem si mu chodil stěžovat na školu, kamarády a podobné věci, které mě v té době trápili. Ubytovat Kolju nebyl problém, moc věcí si s sebou nepřinesl. Jen to co se mu podařilo zachránit, a tak jsem mu poskytl jeden pokoj, naštěstí mám byt 3+1, a proto to nebyl problém, Stejně jsem měl do budoucna mlhavou představu o nějakém spolubydlícím, kterému bych ten byt pronajal, takhle se to alespoň vyřešilo. Věřím, že si strejda najde nějakou práci a bude mu přispívat nějaký ten obnos... Potom jme se posadili do křesel, naštěstí jich tu mám víc, tenhle byt byl celkově projektován pro víc osob, jenže se to zkrátka takhle seběhlo.... A Kolja se hned zeptal:

„Takže tebe teda vyhodili z práce ve stejnou dobu jako já jsem přišel o byt, že jo?“Kolja je ten typ, který pro nadávku nejde daleko, a pokud jde do hospody a má „svou“ náladu, tak nejde daleko ani pro ránu pěstí.

„ Jo, to jo“ zahučel jsem bez nadšení, najednou mě ale něco napadlo:„Hele, Koljo, slyšels něco o tý nový sektě?“Myslel jsem tím takzvané „Qui scit“(Ti kdož vědí).

„Nó“ protáhl Kolja“ něco jsem o nich asi slyšel, to jsou ti blázni, že jo, ty jak hlásaj, nějaký ty kraviny.

Jo, odpověděl jsem.“A sledoval  jsem, jak si Kolja otevírá láhev Araratu (jde o koňak).                        „Jde zvláštní sektu, jejich základním tvrzením, je, že náš vesmír není nekonečný, ale že kolem něj je jich nekonečné množství, že nejsme jediný příklad života, že jich je mnohem víc a že mi si musíme uvědomit co jsme. Máme si představit, co je jeden člověk proti celé České republice, proti celé Evropě, ba co je proti celému světu. Co je svět proti naší galaxii, co je naše galaxie proti našemu vesmíru a nakonec co je vesmír proti těm ostatním? Vzbuzují v lidech zvláštní pocit tíhy, pochopení, a to ty lidi ničí! Ono se to takhle zdá jako opravdová hloupost, že tomu mohou uvěřit jen zoufalci, co už nemají jinou naději, ale tomu by ses divil,kdyby ses vážně a bez legrace účastnil jejich  meditací, možná by jsi je trochu pochopil, ale to neznamená, že nejsou nebezpeční, myslí si totiž, že naše jediná naděje je to, že budeme zkoumat, že se pozvedneme z naší planety někam výš, někam dál a na to potřebují moc, no a jediný způsob jak ji rychle účinně získat, je někomu jinému ji sebrat, v tom jsou nebezpeční.“

V tu chvíli jsem si všiml, že Kolja, který do sebe stačil obrátit půlku koňaku (taková škoda, jediná jeho láhev takhle kvalitní lihoviny a on ji do sebe lije, jako by to byla pančovaná vodka!!), sebou plácnul  o stůl a usnul a vypadá to, že už před nějakým časem, takže tady mluvím sám pro sebe, škoda, nebo možná je to i dobré uvědomil jsem si po chvíli, stejně jsem tak trochu žvatlal, asi to bylo tím jaký byl ten dnešek. Vstal jsem, uklidil zbytek Koljova koňaku, to co měl ve sklenici jsem radši dopil, nebudu to přece lít zpátky, vyčistil jsem si zuby, zajistil jsem dveře a šel spát, usnul jsem téměř okamžitě s vírou, že se vše zlepší.

 

Kapitola 2

Uplynul, už nějaký čas, od doby, kdy jsem přišel o práce a přijal do své domácnosti strejdu Kolju. Za tu dobu se stala spousta věcí. Oba (Já i Kolja) jsme si začali shánět práci, oba jen s částečným úspěchem (Zítra jdu na druhé kolo konkurzu a docela si věřím, že uspěji), Kolja tvrdí, že to s ním taky vypadá dobře (O zaměření své práce mi z nějakého důvodu nechce nic říci, co proboha zase vyvádí?). Tak to vypadá s naší osobní situací.

Situace ve světě se také změnila. A to hodně. Ona sekta s názvem Qui scit se šíří jako mor, doslova. Lidi jí propadají (Ne v milionech, ale v tisících ano) a světem se šíří panika (Pravda je, že nejvíce „postižena“ je Evropa, Amerika a Dálný východ. Zbytek světa se to zase tak nedotýká (Afrika). To by ještě šlo, ale dalším problémem je Střední východ (Nevím jestli tomu opravdu věří, nebo, což je asi pravděpodobnější chtějí jen záminku, aby odůvodnili své činy) se asi také zbláznil. Prohlašují, že sekta Qui scit je samotné zlo, které sestoupilo na zemi, asi udělali dotisk ke Koránu (Jinak nevím, kde na to přišli) a nabízejí Evropě „pomoc“ s tím, že je vymýtí, doslova „ohněm a mečem“. Takže se vlastně chystají na Džihád. Oni už vlastně se západem bojovali, ale to byli jen malé skupinky teroristů neposvěcené vládou, tohle je ale vypadá na regulérní válku (Na kterou ať si NATO tvrdí co chce Evropa není připravena), takže jestli nemobilizuje budeme smeteni do moře a naši vnukové se budou učit, že se u nás mluvilo česky pouze v době „temna“. Tak to vypadá ve světě (přibližně, zprávy z tisku a zprávy, co kolují po internetu se v mnohém neshodují).

Tohle byly mé úvahy v okamžiku, kdy jsem se probudil (zajímavé, že ano? Normálně po probuzení častěji nadávám na to, že vůbec musím vstávat). Jakmile jsem zaplašil chmurné i veselé myšlenky, donutil jsem se k akci. Vylezl jsem z postele, jako medvěd z brlohu, pak následovalo zívnutí (intenzitou bych to taky přirovnal k tomu medvědovi). Po tomto takřka cirkusovém kousku jsem vstal a vydal se na cestu do kuchyně, v hlavě mi zněl jen jeden cíl a to výroba čaje. Když jsem postavil na čaj, následovala nemilá věc, musel jsem si promýt oči studenou vodou. Po téhle věci už jsem měl myšlenky ostré jako úlomky diamantu, a tak jsem se mohl obléknout.

Po lehké snídani mi Kolja řekl, že musí vyrazit, s trochou štěstí bude večer zaměstnaný. To mi připomnělo, že mám dnes také konkurz. Podíval jsem se na hodiny, bylo 7:00, konkurz byl vypsán na 8:30, takže jsem si mohl dovolit cestou nakoupit. Cestou k nejbližší samoobsluze jsem spatřil postavu v bílém hávu (Nešlo o anděla, nebojte), která stála na takovém provizorním podiu a kázala davu. Zajímavé to si poslechnu.

„Bratří, sestry, vy všichni víte stejně jako já, že systém na světě je špatný! Všichni pracujeme, dřeme, až nám z rukou kane krvavý pot, až se nám únavou zatmívá před očima. A to jen abychom uživili příživníky a zbohatlíky. Měli bychom si uvědomit, že čas, kdy se vše dalo vyřešit hlasováním skončil!“(Svá slova doprovázel prudkými, ale působivými gesty).„Nastal čas, který tu již dlouho nebyl!! Nastal čas boje, a to jak proti rozmlsané vrchnosti, tak i proti tvorům jako jsou arabové! A v těchto krutých časech je potřeba několik veledůležitých věcí. Nejprve se v nouzi musíme zbavit individuality, lid musí stmelit, stmelit tak jako nikdy a až budeme dýchat, mluvit i myslet jako jeden tak teprve získáme šanci, šanci dospět k našemu cíli. Budeme muset otevřít oči národu kontinentu a nakonec všem. Abychom, ale splnili tento svatý cíl budeme muset prožít válku! Válku s živli, které již téměř buší na naše vrata, budeme také muset porazit živly skrývající se mezi námi!“ A začal skandovat válku!, Boj! atd.

A lid...lid mu přizvukoval. Nedivým se, že to na ně má účinek mnohé jejich argumenty jsou správné, to lidi cítí, ale kdo je fanatikem, tak taky fanatikem zůstane. Potom co dozněly poslední rozhořčené výkřiky přišel čas na recitandi (recitaci). V recitandi jde o to, že se předčítá nějaká báseň. Bílí hábit vytáhl z rukávu (Jako králíka z klobouku) svitek (Ano byl to svitek ne papír, asi si dávají práci a básně na ně přepisují...). Roztáhl ho před sebou, jako by předčítal rozsudek a spustil:

„Opět do Prahy jedu,

opět své ovce za sebou vedu,

opět se snažím ukázat svět bez medu,

abychom všichni neutonuli v jedu.

 

Já stál jsem jednoho dne na mostě velkém,

topil jsem se v zoufalství kotli mělkém,

v něm vařil se hněv lidu mého,

a taky nepřátel lidu tvého,

 

hněv, jako to nejostřejší koření,

účinnější, nežli červů moření ,

se sílou, jako bohů zrození,

a s plodností jako prosa osení,

 

My Qui scit v nekonečnost věříme

lidem naše vědomosti svěříme

to říkám i tobě otčíme

tak nekupuj dětem krámy laciné

 

tak tedy s lidem svým běžím,

vstříc všem stovkám věží

a nad hlavou mi tklivě sněží,

za zády úpí celé řady kněží

 

dav můj, jak jeden muž se zvedá,

naše barva musí být šedá,

už žádná další rudá,

říká i děvečka chudá.

 

 

přejte nám jen krásné,

ať vyřídíme i ty cizopasné,

ať nejsou naše výsledky dočasné,

ať je vše co přijde potom překrásné.“

 

Kněz se odmlčel, báseň skončila. Ale byla úspěšná lidi oněměle přikyvovali, kněz naposledy rozpřáhl ruce a zvolal„Náš největší spojenec je čas, s jeho pomocí ZVÍTĚZÍME. Nyní se odebereme na meditaci.“ Po tomto zvolání se on a asi tři čtvrtiny lidí z náměstí dali do pohybu a zmizeli za rohem.

Tak to bylo opravdu zajímavé zamumlal jsem pro sebe, pak jsem si uvědomil co řekl kněz v poslední větě, mluvil a čase a to mi připomnělo, že mám jít na ten konkurz. Rychle jsem mrkl na hodinky 8:8, tak to stihnu, pokud sebou hodím. Hodil jsem sebou, a tak jsem byl u vstupních dveří firmy Computers and programs (česká firma, ale to jí nebrání mít anglický název). Vstoupil jsem, šel jsem podle cedulí, až jsem dorazil k dubovým dveřím (Znak, že je na tom firma docela dobře). Ty jsem otevřel a vstoupil do nějaké čekárny, tam jsem se spořádaně posadil (Byl tam jen jeden člověk, do třetího kola konkurzu jsme postoupili jen tři) a čekal. Po chvíli jsem byl vyzván ke vstupu.

Uvítal mě pán v šedé košili. „Dobrý den pane. Jste třetí člověk, který sem dnes přišel, vaše vzdělání není nejvyšší ,“Vida, ten na to jde opravdu přímo, zvláštní.„ řekněte mi důvod proč bychom vás měly vzít“. Tak to mě nenapadlo, všechny mé plány jak oslnit se pod jeho slovy sesypaly. Tak jsem začal „improvizovat“.

„Víte pane, já jsem vždycky chtěl pracovat, chtěl jsem mít pořádnou práci a z důvodů ryze finančních jsem nedostudoval magistra. Znáte přece Školskou reformu? Víte přeci, že od roku 2017 je každý rok vysokoškolského studia drahý, že jeden semestr stojí 35 000 korun a dovedete si představit co je 35 000 pro nezaměstnaného studenta? Obzvlášť po tom co byla veškerá stipendia dotovaná státem zrušena.“ To už jsem rozzuřeně oddechoval, tvář mi zrudla, až jsem vypadal jako letitý alkoholik, a jaksi se mi toho chtělo říci více:„Slyšel jste o Qui Scit?“. Starý pán se přezíravě usmál, jako člověk, který něco slyší pořád do kola, asi čekal že je začnu buď hájit, nebo hanit.

„Neříkám, já neříkám, že mají pravdu, alespoň ne ve všem. Ale když kážou o špatnosti dnešního systému, tak s nimi souhlasím. A ne jen já, ale skoro všichni lidé. Lidé to totiž ví už moc dlouho. Už celé roky si o tom povídají, roky haní naši vládu, jenže něco doopravdy udělat je jiná. Na to je potřeba, aby se všichni spojili pod „jeden prapor“. Aby měli jeden cíl a jeden směr. No a na toho náš národ není, za normálních okolností schopen, zato když přijdou kněží v rozevlátých hávech, s písněmi o krásné budoucnosti na jazyku, tak se nemůžete divit, že lidi nemohou odolat.“

Můj monolog na něj očividně zapůsobil. Po chvíli ale řekl. „Tímhle ě stavíte před těžkou volbu.“ (Má opravdu zvláštní mluvu)„ V dnešní době je výběr zaměstnance opravdu těžký, na začátku čekalo na tohle, ne příliš významné místo 68 lidí. A vy prosíte, abych vybral zrovna vás.“ V tu chvíli jsem měl chuť mu říci formuli jako filmů, či knih a to já vás neprosím, já vás žádám. Ale naštěstí jsem tomuto pokušení odolal. To by taky starý pán nemusel skousnout. Tak jsem odpověděl: „Ano, to bych opravdu chtěl, ale tomu se nemůžete divit, mám chtít, aby vzali mého konkurenta? Víte co, řekněte si co mám udělat, já to splním, vy mně přijmete a oba budeme spokojeni, klidně vám budu chodit den, co den uklízet a tak dále. Co vy na to?“

Pán se nejdřív zamračil, ale potom se mu ústa roztáhla v mírném úsměvu.„ Dobrá. Já vás tedy zaměstnám. Tahle firma totiž patří mně, to je prví co by jste měl vědět. Další informace vám budou zaslány emailem. To je prozatím vše. Gratuluji vám.“

Tak jsem se stal jedním ze zaměstnaných občanů České republiky.