Ryren - 6. kapitola

Pomalu jsem nadzvedla hlavu a rozhlédla jsem se po celé místnosti.

"Takže už ses probudila," ozvalo se mi za hlavou a já se prudce otočila. To jsem neměla dělat. Bok mě sice jako zázrakem nebolel, zato v hlavě mi luplo, jako bych tam měla střep. Překvapeně jsem zalapala po dechu a Yaron vydal něco, jako přidušený smích. "Ty nejsi zvyklá pít, že?"

Zkoumavě jsem se na něj podívala. Myslel to vážně? Seděl opřený o zeď s rukama opřenýma o kolena a prohlížel si mě nečitelným, ne však nepřátelským, pohledem. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem opravdu nebyla zvyklá pít, ale radši jsem toho hned zase nechala. Jak jsem mohla nevědět, že je přímo za mnou?

"Kocovina je zákeřná věc," pousmál se, vstal a došel nalít do poháru bylinkový čaj. Opravdu se pousmál? Nebyla to jen halucinace způsobená alkoholem? Vrátil se a podal mi malý hliněný pohárek, ze kterého stoupala pára. "Pij, pročistí ti to hlavu. Já teď musím dojít na tržiště, tak nedělej hlouposti a zůstaň tady." Jako bych někdy někam chodila. Ale pravda… udělalo se mi líp a myslím, že chodit bych dokázala.

Jak je to dlouho, co jsem nebyla u Flaeneria? Týden? Nedokázala jsem odhadnout, jestli bych dokázala v tomto stavu utéct a i kdyby ano, co by mě čekalo po návratu? Nenáviděla jsem Flaeneria, ale vždy pro mě měl cenu někoho, pro koho jsem byla důležitá, i když jen jako nástroj. Ale Yaron se mnou mluvil, jako bych byla člověk. Sice jsem byla podlý zlý vrah, kterého nenáviděl, ale byla jsem bytost, kterou uznal jako sobě rovnou a to pro mě moc znamenalo. Možná jsem se mýlila, nevyznala jsem se v něm a v jeho úmyslech. Vlastně jsem se nevyznala v žádném člověku, vždy jsem myslela, že jsou všichni stejní, ale ukázalo se, že abych je poznala, musela bych s nimi žít stále… a ani to by možná nestačilo.

Posadila jsem se. Na boku jsem cítila tlak a jemné bodání, ale nic nesnesitelného a tak jsem se rozhodla zkusit postavit na nohy. Pomalu a co nejplynulejšími pohyby, abych ránu nenamáhala, jsem se zvedala, opřená o zeď, protože nohy a hlava nechtěly poslouchat. Tak, zvládla jsem to. Byla jsem sice slabá a kolena se mi lehce třásly z nečekané zátěže, ale udělala jsem krok. Ocasem jsem se chvílemi opírala o zem, abych udržela stabilitu.

Pohled mi padl na dřevěné bedny u dveří a hned mě napadlo, kam asi Yaron schoval mé věci. Černou tuniku, kožené chrániče a dýky. Všechno to bylo velice cenné, Flaenerius chtěl, abych byla dokonalá zbraň. Ani o jednu z těch věcí jsem nijak zvlášť nestála, ale byly mou součástí. Když jsem splynula s nocí, cítila jsem se v bezpečí. Postila jsem se zdi a pomalu se šourala napříč chatrčí k bednám. Trvalo mi to déle, než bych čekala, a u cíle jsem se sesunula na zem, aby si svaly odpočaly.

Nadzvedla jsem víko první bedny, našla jsem spoustu různých váčků, sušené potraviny a hliněné nádobí, ale nic mého. Otevřela jsem proto druhou bednu a mezi špinavými hadry jsem zahlédla rukáv něčeho černého. Na první pohled jsem poznala prvotřídní gorcaiskou bavlnu. Vytáhla jsem tuniku ven a zjistila, že je na boku roztržená a celá od zaschlé krve. Za tuto tuniku by si člověk mohl koupit jídlo na celou zimu a možná i víc, ale teď byla k ničemu, naprosto zničená. A dýky nikde. Ty jsem našla až ve čtvrté krabici s dřevorubeckým a tesařským nářadím. Byly vyleštěné a bez škrábnutí. Přestože pro mě představovaly pouto mezi otrokem a otrokářem, něco mě na nich děsivě uchvacovalo. Byla v nich jakási hrůzostrašná neúprosnost, lesklé elegantní linie čirého kovu vyzařovaly ledovou krásu.

Jak jsem si je tak prohlížela, zaslechla jsem z venku blížící se kroky a hlasy. Poznala jsem Yarona, ale nebyl sám. Byli s ním další dva muži. Zatím byli moc daleko na to, abych rozuměla, co říkají, ale okamžitě mi v hlavě začalo řvát varování: Míří sem, jsou tři, ty jsi jedna. Jsi vrah! Proč by sem Yaron někoho vodil? Vlastně spíš: proč by sem Yaron někoho vodil, pokud by to nebylo kvůli mně? Chtěl mě vydat Dalaňanům? Ti lidé určitě snili o tom, že Žhnoucí démon zaplatí za své strašné činy, že bude hořet v plamenech všem na očích.

"To si nejsem tak jistej…" zavrčel Yaron.

"Ale no tak," domlouval mu druhý z mužů, "slibujeme, že ji moc nezřídíme, jen uděláme, co musíme."

Věděla jsem to! Rychle jsem se vyhrabala na nohy, v rukou jsem svírala dýku a přitiskla jsem se ke zdi těsně za dveřmi. Lidem se nedá věřit. Nikdy. Až otevřou dveře, podřežu jim hrdla. Všem, i když mi jeden z nich zachránil život. Já zemřít nechci.

Dveře se otevřely a v matném světle se vynořila Yaronova postava. Vymrštila jsem se po něm jako had. Čepel se zablýskla a já zahlédla Yaronův překvapený pohled. Nevím, co přesně a jak se seběhlo, ale najednou Yaron zabouchl dveře, já byla přimáčknutá ke zdi a dýka ležela na zemi.

"Co to děláš! Co to sakra děláš!" nekřičel, ale cedil ta slova přes zuby, je ho oči hořely vztekem, vypadal jako rozzuřený býk. "Myslela sis, že tě dám jim?" Rozhodil rukama ke dveřím.

Zaraženě jsem kývla, jako malé dítě načapané se sklenicí marmelády. Nechápala jsem vůbec nic.

"Yarone, co se děje? Máš tam snad krysu?" Z venku se ozval smích.

"Sklapněte hlupáci, křikl Yaron a zatímco mě probodával pohledem, sundal ze zdi dlouhou pilu. "Ani se nehneš," objasnil mi, pustil mi ruce a otevřel dveře. "Tady je, a vraťte ji v pořádku."

"Vrátíme ji v pořádku, neboj se," V hlase jednoho z mužů jsem zaslechla úsměv.

Yaron se ale nesmál: "Já vím… jako minule, že?" Uklidnili ho nepřesvědčivými řečmi a odešli. "Tak, co s tebou…" podíval se na mě. Všimla jsem si, že mu po krku stéká tenká stružka krve. I na dýce ležící v prachu na zemi se lesklo něco temně rudého. Trefila jsem se. Kdyby byl jen o trochu pomalejší, zabila bych ho.

"Nechtěl jsi mě jim vydat…" zamumlala jsem.

"Ne… nechtěl, nemyslíš, že kdybych chtěl, už dávno bych to udělal? Myslíš, že bych se vůbec snažil tě dát dohromady, kdybych nechtěl, abys přežila?"

Byla jsem hlupák. "Proč? Proč se takhle chováš? Ty nejsi… normální."

Podal mi ruku a dovedl mě zpět na slamník. "Také si to občas říkám, ale můj otec mě vždycky učil, že žádný člověk není od přírody zlý. Že i v nejprohnilejším vrahovi najdeš špetku dobra."

"Já jsem prohnilej vrah…" zamumlala jsem chápavě.

"Ne," řekl, "nejsi. Coren, můj bratr, byl jeden z lidí, kterého jsem nejvíc obdivoval. Zjistil, že Faenerius stojí za všemi těmi vraždami, co se tu odehrály a když jsem tě našel, uvědomil jsem si, jak tě Flaenerius využíval. Dokážu si představit, co ti napovídal o tom, co jsi zač..."

Nevěřila jsem vlastním uším. "Já jsem Iguanid. Jen, co bych se objevila mezi lidmi, byla bych mrtvá."

"Ano… to máš pravdu, ale jsi i člověk, že? Každopádně mně na tom nezáleží, já prostě věřím, že nejsi zlá. Že to je jen tím, jak jsi vyrůstala, a chci dokázat, že se můžeš změnit."

"Chceš si to dokázat." Nevěděla jsem, co si mám myslet. Z Yarona se najednou vytratila všechna zloba. Nebo jsem ji alespoň necítila, protože v něm vzrostlo jakési nadšení, že může dokázat to, čemu celý život věřil. A mě to přinutilo se zamyslet. Nad svým životem a nad sebou.

"Jsi dobrý člověk," řekla jsem.

Usmál se. Naprosto přátelsky, až jsem znejistěla, protože tohle na mě bylo moc změn najednou. "A ty nejsi zlý… "

"… kříženec," dokončila jsem. "Omlouvám se, jestli to je možné, za všechno."

Yaron zavrtěl hlavou: "To nemá smysl, co bylo… bylo." Teď neříkal pravdu, bolelo ho to a jen tak to nepřejde.

"Ošetřím ti to škrábnutí…"