Ryren - 7. kapitola

Yaron byl skutečně zvláštní člověk, s pevnými zásadami a smyslem pro vcítění se do ostatních, i když ten ostatní byl někdo tak odlišný jako já. Mezi ostatními budil respekt. Nevím, jestli to bylo jeho silnou vysokou postavou, nebo spíš jeho širokým duchem, který z něj sálal už při pouhém pohledu. V žádných jiných očích jsem doposud takovou hloubku neviděla. Jen v očích tohoto chudého dřevorubce. Mohl by stanout v čele státu a poměry by se několikanásobně zlepšily. Jak už to tak ale bývá, neměl na takové ani pomyšlení ani žaludek, radši strávil celý den prací v lese sám se svými myšlenkami.
Když zjistil, že jsem ochotná odpovídat na jeho otázky, a já zjistila, že mi nikdo hlavu neutrhne, když odpovím, začal se mě sem tam vyptávat. Většina otázek byla směřována na Flaeneria, protože to on tahal za nitky, já byla jen nástroj.
"Divím se, že mu to projde…" poznamenal rozhořčeně Yaron jednoho podveera, kdy venku z nebe padaly provazy deště, a my seděli u ohniště, aby nám bylo teplo. "Je to hajzl, leze králi do zadku a myslí jen na svou vyhřátou židli... Nebo na tu královu… měli by ho dát zavřít!"
Podívala jsem se na něj a čekala, kam jeho rozčilené úvahy budou směřovat. Chvíli se zamyslel a pak dodal: "Já vím, nikdo proti němu nemá důkazy, všichni, co něco věděli, jsou..."
"...mrtví." dokončila jsem a neubránila jsem se úsměvnému úšklebku. Nebylo na tom nic zábavného, ne, ale to já jsem ty důkazy sprovozovala ze světa. Moc dobře jsem věděla, co dělám, ale vždy jsem se dokázala přesvědčit, že mi na nikom nezáleží. Kromě Flaeneria, který mě nechal žít a vychoval mě, i když jen ze zištných důvodů, a proto jsem byla ochotná dělat pro něj špinavou práci. Tlustá clona prázdnoty bez jakýchkoliv emocí nebo lítosti mě oddělovala od světa. Bylo to tak lepší, avšak teď nastal čas, kdy clona začala praskat a já zahlédla i něco jiného.
Chtě nechtě jsem byla osudem donucena vidět svět i z opačné strany, ze strany obyčejných lidí, o kterých jsem doteď moc nevěděla. A měla jsem obrovské štěstí, že tu osudnou noc mě našel právě Yaron a rozhodl se pro mou záchranu, protože jinak bych se nedožila rána. Ale skončila jsem v jeho chalupě i z nějakého hlubšího důvodu. Musela jsem se zamyslet a musela jsem k sobě propustit lidské emoce. Povolit stavidla a otevřít se, jestli jsem chtěla s Yaronem vycházet po dobrém. A to jsem chtěla, měl mou úctu i obdiv
Od teď jsem nemohla házet všechny lidi do jednoho pytle, protože jsem zjistila, že jsou schopni neuvěřitelných ale i nepředvídatelných činů a to nejen špatných, ale i těch dobrých. Možná jsem právě tohle měla zjistit. Možná kvůli této myšlence jsem byla vrácena zpět…
"Proč jsi vlastně Flaeneriovi pomáhala? Vždyť on teď řídí prakticky celou zemi. Co tě k tomu vedlo?"
Bylo zvláštní mluvit otevřeně o sobě a nešlo to vůbec lehce, ale řekla jsem si, že nemůžu nic ztratit. Můžu jen přijmout Yaronovu důvěru, kterou do mě mou záchranou vložil. "Flaenerius mě vychoval a byl to jediný člověk, kterého jsem kterého jsem měla… možná to je dokonce můj otec, nevím, ale nemohla jsem jít jinam, ukamenovali by mě, jakmile by mě zahlédli…" Mluvila jsem, přemýšlela a jeho zvídavý pohled mě nutil se dál a dál prodírat mými myšlenkami a těmi nejzapadlejšími kouty vědomí. Mluvila jsem a on poslouchal. Mluvila jsem a on přikyvoval. Nevěděla jsem, jestli má slova dávala smysl nebo měla nějakou souvislost. Poslouchal, co říkám, a tak jsem mluvila a mluvila, dokud mě napadala slova.
"Řekl ti někdy Flaenerius, proč tě posílá zabíjet lidi?" Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě to bylo "pro dobro státu", nebo přesněji řečeno "pro jeho dobro", ale přesné důvody mi nikdy nesděloval. Prostě jen: Jdi a zabij. Popravdě… já se nikdy důvody zjistit nesnažila. Yaron pokračoval: "Můj bratr totiž viděl černě oděnou postavu šplhat do Flaeneriova domu. Když se ráno našla na ulici mrtvola s podřezaným hrdlem, poznal, že to byla další vražda, o které nikdo nic nevěděl, odkud přišla. Stopy žhnoucího démona končily ve vile správce financí, a tak to šel nahlásit strážníkům. Tyhle správy se vždy nějak dostanou k těm pravým uším a Coren byl druhého dne mrtvý." Zamyšleně si pohrával s kouskem slámy trčící ze slamníku. "Všechno mi ale stačil říct. Vlastně mohu děkovat osudu, protože kdyby nezasáhl, další na řadě bych byl já." Podíval se na mě, a když viděl můj nervózní výraz, přešel na jinou myšlenku. "Vlastně nevím, kde se vzala ta přezdívka Žhnoucí démon…"
"Podívej se na mě… připadám ti jako člověk? Iguanidé jsou hodně nenáviděná rasa už od první války… a když ještě k tomu po nocích podřezáváš obyčejné lidi, nemůžu se divit, že se démona děsí."
"Jen klid, ano?" Yaron ztišil hlas a já si uvědomila, že jsem rozčilená. Pěsti zatnuté, na čele vráska hněvu a mé oči teď museli být rozšířené jako oči kočky při lovu. "Mluvíš o sobě pořád jako o Iguanidovi, ale ty jsi z poloviny člověk. Máš v sobě naši krev."
"Jo... jsem zmetek...části to, z druhé ono... a nakonec nejsem ani jedno..."
"Každý má právo na život, nezáleží na původu," řekl rázně a s hlubokým přesvědčením. "Samozřejmě nemůžeš čekat, že tě přijmou s otevřenou náručí, když jim zabíjíš otce a bratry, ale ty taková nejsi. Jsi inteligentní a nemáš v sobě zlobu, jen jsi nepoznala jiný život. Kdybych o tom nebyl přesvědčený, dávno bych tě zabil." Jeho otevřenost mě stále překvapovala. "Přiznám se, že jsem v první chvíli chtěl udělat jediné, a to předat tě lidem, aby vykonali spravedlnost, ale vzpomněl jsem si na Corenova slova: Flaenerius využívá každé slabiny a každé myšlenky, aby tě ovládl. Ty ho nepotřebuješ. Můžeš žít svobodně, Ryren."
Překvapeně jsem zamrkala. Nevzpomínala jsem si, že bych mu říkala své jméno, ale nevzpomínala jsem si na hodně věcí po té nedobré zkušenosti s alkoholem. Ale to nebylo to hlavní. Mohla bych žít jinak, sama za sebe a ne plnit rozkazy někoho, kdo mě nenáviděl.
"Měla bych odejít a žít někde daleko ode všech. Sama."
"Nemusíš být sama," poznamenal Yaron, ale já zavrtěla hlavou: "Po tom všem se musím někam uklidit... Jsem pro vás odporný démon."
Rychle zavrtěl hlavou v absolutním nesouhlasu. Tentokrát to ale nebylo tak přesvědčivé.
"Neříkej, že ne."
"Nejsi odporná," konstatoval, což jen potvrdilo mou myšlenku. Yaron si ale najednou přisedl blíž a jako by mě nikdy před tím neviděl, jako by se o mě několik dní nestaral, začal si mě zkoumavě prohlížet. "Vlastně je to vážně úchvatné, lidská kůže, kterou jen místy pokrývají šupiny, nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Dovolíš?" zeptal se, a aniž by počkal na odpověď, jemně se dotkl jednoho z mých růžků, zpod kterých vyrůstaly černé prameny vlasů. Pohnula jsem instinktivně ocasem, nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo takhle zkoumal. "A ten ocas je praktická věc," usmál se. "Jako pátá končetina. Můžeš jím držet věci?"
"Ne… nemůžu, jde s ním jen hýbat," odpověděla jsem a nevěděla, co si mám myslet. Byla jsem jistojistě hříčka přírody, to ano, Yaron si nemyslel, že jsem krásná, ale neřekl ani opak.
"Je to vlastně úžasné," řekl a já věděla, že to říká hlavně proto, aby mě podpořil. Dobře věděl, že tohle si nikdy žádný člověk, který mě potká, myslet nebude. Na to si zdejší lidé s Iguanidy prožili moc bolesti.
"Když jsem chodila na tržnice, vídávala jsem tam občas vypravěče, kteří vyprávěli příběhy o neuvěřitelných hrdinských činech. Jednou jsem ale zaslechla příběh o poustevníkovi, který odešel do hor pryč od lidí a strávil tam zbytek života... Jsem jako on, na okraji společnosti a je mi souzeno být sama. Budou mě hledat, musím odejít daleko."
Yaron neodpověděl nic, přesto jsem věděla, že souhlasí. Nebyla jiná možnost. "Žhnoucí ďábel s ohnivýma očima je špatné jméno," řekl nakonec, "tvoje oči jsou spíš temně jantarové."