Ryren - 8. kapitola

Teprve teď jsem si uvědomovala, jak neúplný a osamělý život jsem vedla. Nikdy mi ale společnost nechyběla, protože jsem ji neznala. A Yaron, přestože mě bral s rezervou a spíš jako předmět svého zkoumání, komunikoval se mnou celý den. Poslední dva dny, kdy už jsem mohla bez větších problémů chodit, mě Yaron bral s sebou do lesa, kde porážel stromy a já se zkoušela pomalu rozhýbávat, abych se opět zocelila. Čerstvý vzduch dělal zázraky, přesně jak Yaron říkal.

Jednoho podvečera přišel Yaron domů celý ustaraný. Jen co vešel do dveří a já spatřila jeho téměř pohřební výraz, věděla jsem, že je něco špatně. Ani nemusel nic říkat, vráska na jeho čele mluvila za vše.

"Lorcsul v noci překročil hranice a obsadil tři farmářské vesnice. Prý žádají výkupné a navrácení části území, jinak budou pokračovat dál."

To se dalo předvídat. Zato od našeho krále se nedalo čekat žádné diplomatické řešení. Ten zná jen hrubou sílu a nebude se chtít dělit. Neměl smysl pro řešení krizových situací a s Flaeneriem za zády to byla ještě bezvýchodnější situace.

"Flaenerius nebude chtít dohody. Lorcsul zaútočí a že na to má spoustu prostředků." Odmlčela jsem se, protože sem váhala, jak mám své myšlenky podat. "Budou mě hledat, potřebují démona."

Yaron se na mě ustaraně podíval a dlouhé prameny vlasů mu do obličeje vrhly pochmurný stín: "Já vím, že musíš zmizet, ale nejsem si jistý, jestli tě v tomhle stavu můžu pustit, ještě nejsi úplně zdravá."

Vyhrnula jsem lněnou košili, kterou mi půjčil, a prohlédla si jizvu. Vypadala klidně, zatím se nezhojila úplně, ale díky Yaronově péči byla čistá a srostlá. Pokud jsem ji moc nenamáhala, tak ani nebolela. "Zvládnu to," ujistila jsem ho, ale ani jeho, ani sebe jsem nepřesvědčila. Bohužel přesvědčení nebylo důležité, odejít jsem musela.

"Za lesem v horách je malý sklad, kam vozíme dřevo, které nestihneme svozit z kopců. Zároveň je tam místnost pro dřevorubce, aby nemuseli chodit zpátky do města na noc, můžeš tam zatím zůstat, dokud nevymyslím něco jiného. Budeš tam mít, co potřebuješ, a myslím, že tam dřevorubci nebudou pracovat, když se nám tu prochází Lorcsulská armáda."

Byla jiná možnost? Ne. A tak jsem souhlasila.

Následující noc byla neklidná. Probudila jsem se brzy po tom, co jsem usnula a už jsem nedokázala zavřít oči. Nechtěla jsem ležet, protože mně bolely záda, a tak jsem vstala a šla se posadit ke stolu. Dřevěné židle nebyly nijak pohodlné, ale pro mě znamenaly příjemnou změnu. V přítmí noci by člověk viděl možná jen obrysy věcí, moje geny mi ale dovolovaly vidět mnohem lépe. Dívala jsem se na Yarona ležícího na boku s rukou pod hlavou. Spal, klidně pochrupoval a vypadal… jako člověk. Musela jsem si přiznat, že jsem nechtěla pryč, přestože by to mohlo ohrozit jak mě, tak jeho. Především jeho. Byla jsem sobecká, ale líbilo se mi tady. Nechtěla jsem být zase sama. Nechtěla….

"Ryren, probuď se." Ucítila jsem něčí dotek na zádech. Mrskla jsem ocasem a Yaron nadskočil. "Sakra, vždycky na něj zapomenu," řekl a já slyšela v jeho hlase úsměv, ale i hořkost. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem usnula na stole. Stále bylo šero, ještě se nerozednilo a Yaron mi podával šátek. "Je čas jít."

Přijala jsem šátek a ovázala ho kolem hlavy, ocas zakryl Yaronův dlouhý kabát. Museli jsme proklouznout nepozorováni dřív, než se vesničané začnou probouzet. Yaron si přehodil přes rameno pytel, což znamenalo, že než jsem se probudila, stihl zabalit. Doufala jsem, že nezapomněl na mé dýky.

Pak otevřel dveře, a pokynul mi: "Tak pojď." A já šla. Přestože to znamenalo, že opouštím všechno to nové, co jsem si zamilovala.

Z vesnice do lesa jsme se dostali rychle, nebylo to daleko, ale po náročném lesním terénu jsme museli postupovat pomalu. Začala se ozývat má rána, a tak jsem co chvíli zastavovala. Yaron byl nervózní, chtěl se z lesa dostat ještě před polednem, ale nedával na sobě nic znát. Alespoň ne úmyslně. Přestože chápal, že jsem nemohla jít rychleji, dýchal nepravidelně, jako by ho honilo divoké zvíře a srdce mu tlouklo až moc rychle. Nevěděl, že mám tak citlivý sluch.

Konečně jsme se dostaly ven z lesa a před námi se začaly vlnit první kopce. Odtud vypadaly vyšší, než ve skutečnosti byly. Terén se stále zvyšoval a zvyšoval, až mě Yaron musel podpírat, abych vůbec mohla chodit. To už nás slunce pálilo do týla a říkalo nám, že se za chvíli vydá na druhou polovinu své cesty.

Kopce byly porostlé křovím a vysokou trávou. Žádné stromy, jen seschlé pařezy. Měla jsem ale dojem, že za vrcholem jsem přeci jen nějaké koruny stromů zahlédla, a když jsme se dostali na vrchol, můj dojem se potvrdil. Zalesněná pahorkatina se táhla od nás na obě strany až tam, kam oko nedohlédlo. A přímo před námi stál pod borovicemi schovaný malý srub.

Yaron mě k němu dovedl, otevřel dveře a vešel se mnou v závěsu. Domek nebyl zdaleka tak útulný jako ten jeho. Žádné dříví na podpal, žádné misky ani kožešiny, slamník roztržený, na zemi se válely větvičky a ohniště bylo plné odpadků. "Není to úplně nejúžasnější, ale žít se tu dá. Já s Corenem jsme tu jednou strávili skoro měsíc."

Jak dlouho tady asi budu já? Týden, měsíc,... jak dlouho můžou trvat dohady o území kolem Imbeku?

"Vzal jsem ti s sebou nějaké jídlo, teplejší oblečení, misku, svíčky, tvé dýky,…" Nezapomněl. "Snad to bude stačit. Za týden tě přijdu zkontrolovat." Zatím co mi objasňoval nejbližší dny mého života, běhal po místnosti a uklízel nejhorší nepořádek. Já zůstala stát a zkoprněle ho sledovala.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě po chvíli a já pokrčila rameny.

"Co když za týden nepřijdeš?" zeptala jsem se a cítila nepříjemný chlad.

Jako by to věděl, rozdělal Yaron oheň. "Když nepřijdu, tak tu zůstaň a počkej… ale já přijdu. Slibuju, ať se bude dít cokoliv, tak přijdu." Postavil se ke mně čelem a položil mi ruce na ramena. "Hlavně buď v klidu a nedělej hlouposti," domlouval mi jako dítěti, "Nepřepínej se a kdyby tě měl někdo najít, tak se schovej v lese."

Kývla jsem a za chvíli jsem sledovala jak jediný člověk, který mě přijal takovou, jaká jsem byla, odchází pryč a s ním i veškerá radost, kterou jsem v sobě poslední dny cítila. Byla jsem opět osamělá duše nepatřící nikam. Slíbil, že se vrátí. Ať se bude dít cokoliv, říkal a já se snažila tomu věřit.

Osud si ale s našimi životy pohrává, jak se mu jen zlíbí.