Jar of hearts - Kapitola 1. a 2.

Tak jo, nakonec jsem se překonala :D Dávám sem svou druhou rozdělanou povídku. První díl, už jste někteří četli, protože už tu byl asi před dvěma měsíci vystaven. Přesto, i když to nikdo moc nečetl, sem přidám i jeho pokračování...protože se mi vůbec nelíbí, jak tento web, pomalu ale jistě upadá do zatracení. Takže po přečtení, DOPORUČUJI přečíst teda nejdříve, mi můžete napsat svůj názor, komentář a já si tu bud klidně přidávat svá díla dál a zřejmě i sama :D No máte co číst, tak do toho!

Vaše Klaný ;)

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

 

Temná noc z něj dělala lovce. Lovce, který lovil bezbranou, oběť svou. Pohled jasný a zároveň zakalený touhou. Touhou ochutnat ji, ochutnat tu sladkou chuť anděla. Přistoupil k ní blíže. Vnímal ji všemi jeho vjemy. Cítil její vůni. Voněla po zázvoru a meduňce, jak moc ho dováděla k šílenství. Slyšel, jak ji pomalu a klidně bije srdce. Viděl, jak krásná je její tvář, její zdouvající se poprsí, její bílé dlaně, které byly sedřeny od těžké práce. Vnímal i její vůni na jazyku, tu chuť.

 

„Můj anděli,“ zašeptal tak tiše, ani lidské uši by nezaslechly, tak něžná slova.

 

Přiblížil se ještě blíže a pomalu se posadil na huňatou podušku, pod kterou ležela ona. Byl celý nesvý, ještě nikdy ho žádná žena nedovedla na samí okraj šílenství. Toužil tak moc a přitom věděl, že nic takového nikdy mít nebude. Opatrně zvedl svou dlaň a jen letmým dotekem se dotkl její paže. Jen lehce zavadil o látku její noční košile. Ztěžka vydechl. Mučelo ho to, drásalo jeho zhrzenou duši za živa. Naklonil se k ní blíže a nasál ještě více její vůni. Vůni jejích vlasů...nebyla to vůně olejíčku, se kterými si vlasy dnes večer umyla. Byla to její typická vůně, vůně člověka. Cítil, jak se mu oči zakalují krví, cítil, jak se mu jeho tajemství dře ven z dásní. Chtěl ji tak moc, jenže nechtěl ji ublížit.

 

Opatrně se nahnul a jemným dotykem rtů ji políbil na tvář. Chtíč drásal jeho hrudník a tak se musel odtáhnout. Prokousl si i jazyk. Jeho krev byla trpká a bez chuti.

 

Přál si, aby se probudila, aby po něm zatoužila, stejně tak jako on po ní. Aby se pomilovali a on ji dokázal, jak moc po ní touží.

 

Přál si, aby ji mohl oslovit, kdykoliv ji vidí, kdykoliv by chtěl a nemusel nahlížet na to, kde zrovna jsou a jaké postavení oba mají.

 

Chtělo se mu řvát....byla to muka, avšak jeho horoucné myšlení přerušelo její přetočení na druhý bok. Tudíž k otevřenému oknu, kde se nacházel on. Vypadala tak roztomile. Tak...bezbraně.

 

„Sním či bdím?“ ozval se najednou její zchraptělý hlas.

 

S ním to nevýdaně cuklo.

 

„Sníš, mé dítě...sníš.“ odpoví tiše a pomalu k ní přejde.

 

„Kdo jsi?“ zeptá se dívka a opře se o pravý loket.

 

„Jsem tvůj přítel ze sna.“

 

„A tvé jméno?“ vyzvídá dívka a teprve teď vidí o něco lépe svého společníka ve snu. Vypadá krásně. Mužná postava, širší ramena, velmi slušné a vybrané oblečení, upravený...ale to vše, byla jen mašle na krásném pozlátku. Měl sice ostré rysy, ale tomu všemu předčili jeho rty a krásné hloubavé oči.

 

„Castiel,“ odpověděl a toužil po ní celým svým tělem.

 

„A proč tu jsi, drahý Castieli?“ další otázka padla, jenže...co má odpovědět.

 

„Přišel jsem tě vysvobodit, drahá Samantho,“ odpoví Castiel a dodá si opět odvahy, aby k ní pomalu přišel. Aby se na ní nevrhl...přeci jen, má už nějakou tu zkušenost se sebeovládáním.

„Osvobodit od čeho?“

 

„Moc se ptáš, má drahá,“ utrousí Castiel a klekne si k posteli. Je blízko ní, vzrušuje ho, jak je celá nervózní a ošívá se.

 

„Chtěla by ses odprostit od všeho zlého, co je tady, v čem žiješ, jak se lidé k tobě chovají...chceš, aby tě brali z úctou a respektem. Chceš žít v bohatství, v přepychu, s láskou a mužem, jako jsem já?“ zaburácí svou otázkou do její hlavy. Na nic jiného nemyslí. Myslí na něj, jak si bude jíst jen vybrané jídlo, pít to nejdražší víno, nosit ty nejkrásnější šaty a mít toho nejlepšího muže, tak krásného a ušlechtilého.

 

„Ano,“ vydechne skoro neslyšně.

Cass se usměje a dá naschvál vidět své tesáky. Dívka se ulekne, ale neutíká, leží dál a pozoruje Castiel, jak se k ní naklání. Chce jí ukrást polibek. Jenže dívka se odtáhne. Jednu ruku mu položí na jeho hruď.

 

„J-já...“

 

„Co ty?“ zaúpí tiše Castiel, jako by bylo pro něj utrpením, že ho takhle mučí. Chce ji tak, moc, už to dlouho asi nevydrží.

 

„Nemám náladu na nějaký muchlovačky s upírem.“ cekne najednou dívka, jiným tónem, než doposud promluvila. Castiel se v rychlosti narovná, jenže v tu chvíli se ozve výstřel a stříbrná kulka ho zasáhne přesně mezi oči.

 

Castiel, padne na zem, mrtvý.

 

Dívka, držející v druhé ruce svou berettu si ztěžka oddychne a lehne si zády na postel.

 

„Kdyby mi bylo patnáct, rozbrečím se nad mým hereckým výkonem!“ uchechtne se a hodí zbraň někam do polštářů.

 

„Myslel jsem, že na něj skočím sám.“ sykne muž, který vylezl z velké almary v pokoji. „Byl tak zakalený tebou, že si mě nevšimnul v té skříni.“ dodá pobaveně a změří si mrtvého Castiela na zemi, který se právě obrací v popel.

 

„To je tento týden už pátý, Neville.“ řekne vážně dívka a postaví se na nohy.

 

„Jo, to teda je...budeme mít aspoň pořádný prachy.“ zaraduje se Neville a zkontroluje kapsy upíra.

 

Najednou do pokoje vtrhne další muž.

 

„Ty vole, jak to že z něj už není dávno barbeque?! Čeká nás ještě pochůzka, tak hejbněte kostrou a zapalte to tady!“ sykne ten muž a tak jak se objevil, tak tak i rychle zmizel.

 

„Slyšela si ne, tak přestaň stát jak tvrdý Y a přines z auta benzín.“ řekne Neville a ušklíbne se tomu, když si uvědomí, že mi rozkázal.

 

„Moc se nezub bratříčku, jsem furt silnější a mám lepší mušku, jak ty. Kdykoliv to můžeš schytat do zadku.“ rýpnu si do něj a vyjdu z toho pokoje.

„A nezabij se v té „sexy“ dlouhé košili!“ zaslechnu ještě přes roh dveří jeho posměch na můj ohoz a dojdu ke schodům, které vedou do přízemí. Cestou si sundám tu sálodlouhou košili a vyjdu ven v černých kraťasech a sportovním tílku.

 

Je to obyčejný, možná až moc obyčejný činžovní dům. Nasaji vůni večera, prolita další upíří krví. Měla jsem radost. Už moc jich v tomto město nezbývá.

 

 

 

KAPITOLA DRUHÁ

 

 

Ten zvuk mi hučí v hlavě. Tak drásávý, trhavý a nechutný. Dělá se mi špatně. Slyším, jak kousky masa přežvikuje, jak je hladově hltá, zároveň usrkává jeho krve a plní si svůj, už dlouho, prázdný žaludek. Chce se mi křičet, chci křičet strachy a dát na jevo, jak moc se bojím. Nemůžu. Něco, nebo spíše někdo, mi drží pusu, abych nekřičela. Mé oči jsou vykulené a nucené koukat se na tu ohavnost. Velkými zuby trhá jeho maso z těla a ....bože...

„Roxanne!“ okřikne mě Neville zhurta a div nevylétnu z kůže. Prudce se narovnám a zmateně se poohlédnu na Nevilla sedící na předním sedadle auta, na místě spolujezdce.

„Měla jsi zlý sen, házela si tu sebou, jak podsvinče.“ konstatuje Neville a narovná se v sedadle a dívá se zase před sebe. No jasně, po dlouhé době jsem usnula, na zadním sedadle...a jak se mi to vyplatilo. Svěsím nohy dolů ze sedačky a protáhnu si ruce a záda.

„Kde jsme?“ zeptám se zvedavě a nahnu se k mezeře sedaček řidiče a místa spolujezdce.

„Támhle už svítí vysílač Philadeplhie, takže každou chvíli dorazíme.“ odpoví mi David a Nevill mlčí. Narovnám se zpět a podívám se z okénka ven, ale marně...venku byla taková tma, že vůbec nebylo vidět nic v dáli. Jasné bylo, že jedeme po dálnici a před námi jsou asi jen tři auta. V protějším pruhu nic nejede. Proč taky...kdo by odjížděl pryč z Philadelphie, když je vyhlášené, jako jedno z nejzabezpečenějších měst ve Spojených státech. Po té „věci“ s upíry, kdy vyšla najevo jejich existence, a samozřejmě nejen jejich, se spousta měst uzavřela, zabezpečovala se a zpřísňoval se přístup do měst. Jedno z prvních měst, které selhalo pod nátlakem vlády, nemocných lidí a zároveň bouřicích se lidí a upírů, byl New York. Říká se, že je to jejich město. Jejich epicentrum. Domov všech těch věcí z pekla. Od toho uplynulo už deset let a spousta věcí se změnilo. Dnes na zemi už nežije 7 miliard lidí, v dnešní době jich je 5,5 a nikdo si v této době nedovolí přivést dítě na tento ubohý svět. Zajímalo by mě, jestli se tohle všechno, jednou napraví a bude vše při starém.

„Celní kontrola, připravte si věci.“ řekne David a zabrzdí těsně před autem, které stojí před námi. Čeká na celní prohlídku. Brzy se na řadu dostaneme i my. Musíme si vystoupit z auta.

„Nazdar Browne, byli jste na lovu?“ houkne na mého bratra muž stojící za přepážkou, s velkým samopalem v rukou.

„To si piš.“ zakření se Neville a začne si vše vyndávat z kapes.

„A? Kolik tentokrát?“

„Třináct.“ odpoví vážně Neville a i mužův výraz zvážní.

„Jenom?“ udiví se.

„Jo, začali se stahovat a my nevíme kam, což je samozřejmě špatná zpráva, ale s nikým extra to nerozebírej, hlavně ne doma...co jinak, jak se mají kluci a co Anna?“ změní raději Neville téma.

„Ale tak to víš, všechno zatím jde, kluci začali chodit do městké školy, aby měli přeci jenom něco v hlavě.“

„Spíše by je měli učit střílet ze zbraně a zapichovat dřevěné kolíky.“ skočím jim do rozhovoru. Oba se na mě ohlédnou.

„Je to pravda, v dnešní době, by se měli děti učit všechno, hlavně, jak přežít.“ dodám a převezmu zpět své zkontrolované věci z batohu od jednoho celníka. David též dostane svou várku věcí, která si prošla skenerem a nasedne zpět do auta.

„No my pojedeme, musíme se hlásit u Charlese.“ prolomí bezmocné ticho Neville, nahodí neblahý úsměv a nasedne zpět na místo. I já si nasednu zpět.

„Jeďte opatrně.“ řekne nám ještě Nevillův známý a zabouchá nám na střechu, že můžeme jet a před námi se otevře obrovská železná brána. Konečně zase jednou doma.

 

 

„No to je dost!“ vyhrkne Lee a vyběhne ze dveří velkého rodinného domu.

„Řeklo se dva týdny, tak co plašíš.“ utrousí David a nastaví svou hruď pro velké objetí své přítelkyně. Vždy, když vidím tyhle dva, říkám si...jo, ještě existuje štěstí ve formě lásky. Vyndám pár věcí z kufrů a většinu arsenálu s municí tam nechám. Na záda si nahodím batoh, pomůžu ještě Nevillovi s pár věcmi a zajdeme všichni společně dovnitř. Venku se to schyluje k letní bouři.

„V troubě jsou zapačené těstoviny, zrovna před chvílí jsem je dopekla, takže vám rovnou nandám. Chcete někdo udělat kávu nebo něco?“ stará se ihned Lee a obskakuje nás, jako kdybychom se neviděli roky. Je to divný.

„Proč nás tak obskakuješ, vždyť víš, že když něco chceme zařídíme si to sami.“ rýpne si Nevill otázkou, jejíž odpověď by mě také zajímala.

„Byli jste pryč dva týdny, víš co to je, být tu sama s NÍM. Zeptám se ho kdykoliv, jestli něco nechce, odpoví jen slovy ne, nevím a hm. Nic nechce, nic nepotřebuje a přece víte, že já jsem láskyplná a mám prostě takovou poruchu, ráda se o vás starám lidi.“ usměje se a nevraživě se poškrábe v jejích blonďatých kudrnách. Vlezdoprdelka.

Obrátím nad tou její přehnanou láskou panenky a raději si posbírám věci a vyjdu schody nahoru, rovnou se osprchovat, umýt ze sebe všechnu tu špínu, krev a nevím co ještě a následně vyluxovat ledničku a jít spát. Jo to je můj plán.

„Roxanne, zajdeš za Charlesem, já se jdu najíst...Lee mi nandala večeři.“ řekne pohotově Nevill a zmizí za rohem chodby. To myslí vážně? Vždyť on má vždy podávat zprávy Charlesovi, né já...ach jo, tak nerada k němu chodím. A proč vlastně?

 

Vyjdu další poschodí, kde je jen pracovna a ložnice Charlese. Charles Watz je pánem tohoto velkého domu. V dřívějších dobách byl předním politikem v Ohaiu, tudíž si mohl dovolit tento nádherný dům s velkým sklepením a dalšími pozemky široko daleko. Charles se nás ujal, protože byl dobrým přítelem našeho otce. Já ho vůbec neznala, neměla jsem si s ním co říct, byl pro mě jen zaměstnavatelem a hlavně...je mi...nesympatický, ačkoliv je to krásný muž, kolem čtyřicítky, řekla bych. Jeho charakter je zvláštní, je introvertní, jeho vlastnosti se blíží spíše k cholerikovi, což já jsem zase člověk otevřený, společenský, ale je fakt, že každý máme své mouchy. Jen prostě ho dvakrát nemusím a i když žiji u něj v domě, vidíme se tak dvakrát do měsíce. Párkrát jsem ho viděla vyjít ze své pracovny, ale jinak je neustále zavřený tam.

Z hluboka se nadechnu a zaklepu na jeho ebenové dveře. Ozve se tlumené dále a já stisknu zlatou kliku. Nakouknu hlavou dovnitř a uvidím Charlese za svým velkým pracovním stolem, jak popíjí sklenku červeného.

„Zdravím, jdu podat hlášení, pane Watzi.“ oznámím mu, a ano...jako jediná já, mu vykám a on vyká mě. No prostě se nemáme rádi.

„Pojď dál.“ pronese suše a položí sklenku červeného na stůl. Narovná se v židli a očekává, jaké novinky mu přinesu.

„Zabili jsme třináct upírů, z toho jeden z nich byl Castiel.“ přejdu rovnou k věci. Mám husí kůži z tohohle místa.

„Castiela? Jak jste to udělali?“ udiví se a podepře si hlavu o svou dlaň.

„Zařídili jsme na něj kletbu omámení, nevěděli jsme, zda to bude působit, když je to jeden z prvních upírů, pomáhal nám jeden známý ze Severní Dakoty, je to čaroděj. A nakonec to vyšlo. Byl poblouzněný, myslel si, že je v době kdy se narodil, což je zřejmě hodně dlouho. Střelila jsem ho stříbrnou kulkou do hlavy a po té ho spálili.“

„Aha.“ kývne hlavou Charles a je vidět, že o tom přemýšlí.

„Střelila jsi ho do té hlavy dvakrát?“ zeptá se mě najednou. Dvakrát? Proč dvakrát?!

„Ne.“ odpovím nejistě.

„No, uvidíme...to nic, nelámej si s tím hlavu. Dobrá práce, pak mi sem pošli Nevilla, musíme si spolu promluvit.“ odbude mě a začne hledat něco na svém pracovním stole, kde má hromadu knih papírů, novin a podobně.

„Kdy budeme mít další misi, jestli se můžu zeptat?“ zajímá mě.

„Až vám nějakou přidělím.“ sykne nevraživě, jako kdybych se ho ptala na úplně jasnou věc.

„Jasně a to máme očekávat kdy, po světe běhá miliony upírů a nejenom jich, my vyjíždíme na lov tak jednou do měsíce.“ zdůrazním závažný problém našeho světa. Charles se na mě vážně podívá.

„Vím moc dobře, jak závažná je naše situace, ale zařizování toho, aby vás pustili do jiných měst, to už je trochu težší. Hleďte si svého Roxanne, odpočiňte si.“ odbude mě chladným argumentem a pokračuje v hledání něčeho. Otočím se tedy na patě a odejdu z jeho pracovny. Ihned, jak se dveře za mnou zavřou, opadne ze mě ta nervozita, chlad a srdce mi začne tlouct v normálním rytmu. Nemíním se tedy dál už zdržovat v tomto patře, a tak sejdu o poschodí níže, do mého pokoje.

 

Po hodinovém ležení ve vodě s vůni lilie, se plně oddám snům v mé posteli, nadýchaných peřinách a nebesy nad hlavou. Jak mi ta postel chyběla. I když teda furt tento pokoj, stejně jako další, patří Charlesovi, tahle postel je prostě moje. I kdyby mě vyhodil odsud, beru si zaručeně tu postel, nic víc, nic míň.

 

„Roxanne......Rooooxanne.....no tak, Roxanne, podívej se, jak tvůj bratr umírá....jen se podívej...Roxanne!“ hučí mi v hlavě cizí hlas a já se strachy probudím a zprudka se posadím. Ztěžka oddychuji, tlukot srdce mi bije v hlavě a po tvářích mi tečou slzy. Kruci, už zase! Zhluboka se nadechnu, abych se nerozbrečela a otřu si mokré tváře. Slezu z postele a přejdu k oknu, rozhrnu závěsy a pohlédnu ven. Na zahradě u domu se usadila mlha, ale je tam poměrně světlo. Řekla bych, že bude tak pět ráno. I když bych si moc přála, ještě spát, strach mi to nedovolí. Obléknu se do čistého spodního prádla, navléknu si čisté černé tílko, s tmavými přiléhavými jeansy a vlasy zamotám do neposedného drdolu. Ještě ze skříně si vytáhnu svou černou koženou bundu, poberu pár věcí a dám je do batohu. Pak zmizím z pokoje. Mám v plánu vyrazit do centra. Za svými známými. Když vyjdu z pokoje, líbí se mi, jaké po domě panuje ticho, jenže když sejdu do vstupní haly, uslyším tlumený ženský smích a náležitý rozhovor mezi mužem a ženou. Nedá mi to a rozejdu se do obývacího pokoje, kde uvidím sedět Charlese s nějakou ženou. Oba si mě ihned všimnou.

„Ah, promiňte, nechci Vás rušit.“ omluvím se a už bych odešla, ale v tom mě zarazí Charlesova otázka.

„Kam jdeš?“ zeptá se zvědavě a co mě ještě více udiví, je to, že mi tyká.

„Jedu do města.“ odpovím popravdě a všimnu si, jak se na mě žena dívá a přitom se usmívá. Má dlouhé blonďaté vlasy, vyrovnaný obličej s dokonalými rty, nosem a zelenými oči. Je oblečená v černých delších šatech, jako kdyby přijela z nějakého večírku pro bohaté. Její ruce zdobí perly a prsteny a na krku se ji leskne stříbrný náhrdelník. Ta by stála za únos, člověk by měl z jejich cetek, vystaráno do konce života. Sakra, zase myslím jenom na peníze! Klid Roxanne!

„V půl šestý ráno?“ sykne, jako kdyby mu to vadilo.

„J-jo.“ utrousím nechápavě. Však je má věc, co budu dělat, nikdy se nestaral.

„Charlesi, co kdybys nás raději představil. Chudák, neví, kdo vůbec jsem. Určitě je zmatená.“ prolomí ticho ta žena, a její hlas se rozezní po obýváku jako zvonky.

„No jistě...Roxanne pojď sem.“ pokyne mi Charles a ukáže na mě rukou, abych přešla k nim. Po chvilkovém zdráhání se tedy rozejdu k nim a přejdu k ženě, která si stoupla, aby se semnou seznámila.

„Roxanne tohle je Maddison Clayová, no a Maddison tohle je Roxanne.“ představí nás Charles a žena mi nabídne svou jemnou ruku s dokonale upravenými nehty. V tu chvíli, nechci ani zdvyhnout tu svou, taková ostuda. Jen co se dotknu jejích prstů projede mnou zvláštní vibrace, ta se ihned prohloubí hned jak stisknu její dlaň. Najednou mě to pohltí. Vidím ji, vidím ji mezi hrstkou nějakých lidí. Všichni jsou v bílém, všichni...padají k zemi, křupou jim kosti, řvou bolestí, trhá se jim kůže, protahuje se jim obličej, zuby se jim vyderou z dásní, z jejich roztrhané kůže jsou najednou bílé chlupy...všichni se promění v bílé vlkodlaky, v lykany. Pane bože! Ihned se ji pustím a z pod bundy vytasím svoji stříbrnou berettu a namířím na ni.

„Je to lykanka!“ ucedím a zmáčknu pojistku na zbrani.

„Roxanne, skloň tu zbraň, je to v pořádku. Maddison je moje přítelkyně, nic nám neudělá.“ řekne klidně Charles, jako kdyby to čekal a posadí se zpět do svého křesla. Žena se s mírným úsměvem též posadí a já tam stojím, jak trubka s odjištěnou zbraní.

„Přátelit se s vlkodlaky a upíry je nezákonné.“ syknu na Charlese a stále se nemám k tomu sklonit zbraň. Nelíbí se mi tato situace.

„Drahoušku spoustu věcí se děje a ty o tom nemáš ještě ani tušení, ale...líbilo se mi, jak si poznala, kdo jsem. To někdo jen tak neumí.“ zachychotá se a její ironická poznámka mě rozčílí. Nemám k tomu ani co říci, rychle odjistím svou zbraň, strčím si ji zpět do opasku a odejdu od tamtud. Tohle si ještě budu muset s ním vyříkat, to nejde, aby si do domu vodil tohle svinstvo. I když je to jeho domov, furt máme svá pravidla.

Dojdu do garáží a nastartuji staré bratrovo Camaro, které jsem měla vždy ráda. Je to sice starší prototyp, s hučícím motorem a poškrábaným lakem, ale furt je to kráska ve starém kabátě. Vyjedu z garáží a vjedu na cestu, která vede k hlavní silnici, po které se dostanu v klidu do centra Philladelphie.

 

 

Zaparkuji u chodníku, před starým krámkem se starožitnostmi, který už dávno není v provozu a vystoupím z auta. Poberu si své věci a auto zamknu. Přejdu na druhou stranu chodníku a vydám se rovně, kde se nachází řadové domky pro uprchlíky z ostatních států. Sem tam potkám nějaké lidi, kteří jdou pokud do práce a nebo jdou nakoupit. Jo, i přes to, co se teď děje, takovéhle běžné věci se furt provozují. Práce, nákupy, zahradničení, vývoz, dovoz. Po chvilce se ocitnu před řadovými domky a zamířím hned do druhé uličky. Vyjdu schody ke druhému bytu a zaťukám na dveře. Za dveřmi se ozývá televize, dětský smích a štěkot psa. Na to mi otevře dveře mladá dívka, stejně stará jako já, má nejlepší kamarádka.

„Ahoj Vicky.“ obejmu svou přítelkyni a ta mě radostně přivítá, stejně tak jako její pes Berlingo a její rozkošná dcerka Viollet.

„Jak jste se měli?“ zeptám se ji ihned, jak mě pozve dovnitř.

„Ale tak to víš, furt tu přežíváme.“ usměje se Vicky a posadí se na jejich béžovou sedačku, která je tak akorát pro tři. Celkově ten byt je tak akorát pro tři lidi. Obýváček z kuchyní, koupelna a jeden pokoj, jako ložnice.

„Kde je Mitch?“ zeptám se na jejího manžela.

„Ten je v práci, sehnal ji konečně v továrně, pracuje tam už od minulého týdne. Takže doufám, že nám to aspoň trochu přilepší.“ usměje se neblaze a začne hladit labradora Berlinga, který se začne lýsat ke své paničce.

„Nechápu, jak se sem můžete vejít.“ utrousím tiše až posmutněle. Vážně mě štve taková situace...nás je pět a žijeme v obrovském domě a oni se tu tlačí v mini prostorech. Kdybych mohla, nastěhuju je ihned k nám. Ale dnešní zákony...nestojí za řeč.

„Nic méně, něco jsem vám přivezla!“ vyhrknu radostně a to malá Viollet ihned zareaguje a začne kolem mě běhat a skákat. Šáhnu po svém batohu a vyndám z něj dva velké pomeranče.

„Pomeranče? Páni...ty jsem naposled jedla asi před čtyřmi lety.“ utrousí nadšeně Vicky.

„A to není všechno.“ usměji se. Připadám si jako novodobý Santa Claus. Z batohu vyndám ještě látkovou panenku pro Viollet, několik balíčků sirek, léky, náplasti, dva balíčky mouky a balíček malých perníčků.

„Není to nic extra, ale určitě se vám to bude hodit.“ řeknu klidně a líbí se mi, jak si to všechno prohlížejí, jako kdyby to viděli poprvé v životě.

„Ještě jsem měla balík cigaret, ale jelikož nekouříš, tak jsem si ho nechala.“ rýpnu si a zaskočí mě Vicky, když mě zhurta obejme.

„Moc ti děkuju!“ vyhrkne mi do ucha a já ji opětuji objetí.

„Nemáš za co Vicky.“ opovím mi klidně a ona si začne utírat slzy dojetí.

„Nedáš si čaj nebo kafe?“

„Kafe by bodlo.“

„Kde si vůbec sehnala tolik věcí?“ zeptá se mě zvědavě a přejde ke kuchyňské lince.

„Byli jsme na misi v Pittsbirgu, našli jsme tam několik prázdných domů, nevykradených, takže si myslím, že ty lidi utekli před něčím a nebo...no ty víš co.“ řeknu tiše, před malou Viollet, která si hraje na zemi s panenkou, kterou jsem ji přinesla.

 

 

 

Zůstanu u nich až do večera, kdy počkám i na Mitche, abych se s ním mohla pozdravit. Pro mě jsou, jako další sourozenci. Miluju je a vždy budu.

„Stavím se příští týden jo, přijedu se na vás podívat.“ řeknu konejšivě malé Viollet, když se rozpláče, protože ocházím.

„Měj se hezky Roxanne a dávej na sebe pozor.“ rozloučí se se mnou Vicky a naposled mě obejme. Mitch mi ještě zamává a já sejdu schody a rychle se vydám k autu. Jelikož je po osmí hodině, je už zákaz vycházení. Je zajímavé, že když si tak Philladelphie lpí na pozornosti a ochraně u hlavních bran, proč je zákaz vycházení. Nepřijde mi to logické. Samozřejmě cestou už nikoho nepotkám, všichni to tu berou vážně. Všude jen svítí pouliční světla, nebo světla z oken domů. Konečně se dostanu k autu a vyštrachám z bundy klíčky od auta. Samozřejmě, jak pospíchám, upadnou mi klíčky na zem.

„Do háje.“ postěžuji si, a když se skloním pro klíčky, na jednou uslyším nějaký zvláštní zvuk naproti. Ostražitě se zvednu a zaposlouchám se. Nikde nikdo, nikde nic. Avšak náhle uslyším rámus kousek od toho krámu se starožitnostmi. Vytáhnu si berettu a přejdu pomalu na chodník, ozývá se to z té uličky, která je za tím krámem. Zastavím se na rohu a pomalu přes něj nahlédnu do uličky. Uvidím tam nějakého muže, který se hrabe v popelnici. Oddychla jsem si. Je to jen chudák, který má hlad. V tu chvíli mi je ho líto. Přemůžu sama sebe a šáhnu si do kapsy od kalhot, pro nějakou tu bankovku.

„Ehm promiňte, mám tu pár drobných, určitě máte hlad, tak až otevřou krámy s jídlem, tak si můžete jít něco koupit.“ nadhodím opatrně, aby se mě neleknul a pomalu se vydám k němu. Jenže ten chlap nijak nereaguje a dál se prohrabuje v popelnici.

„Haló pane, slyšíte mě?“ zdůrazním svůj tón v hlase. A to už si mě všimne. Nevidím mu přímo do obličeje, protože až tak daleko nesahají pouliční lampy, ale poznám na něm, že je nejistý.

„Nemusíte se mě bát, chci vám dát jen peníze na jídlo.“ řeknu klidně a usměji se, aby věděl, že to myslím dobře.

„N-ne-nechci, peníze.“ dostane ze sebe ten muž a otočí se ke mně, celým tělem. Najednou si všimnu jeho ruky, stéká mu po ní krev.

„Zranil jste se, krvácí vám ruka.“ upozorním ho nejistě a v ruce třímám svoji zbraň, ale tak, abych ho nevyděsila.

„Měl jsem hlad.“ cekne úlisným tónem, jako kdyby to najednou nebyl on. Zvedne svoji ruku a mě se málem obrátí žaludek. Jeho dlaň už neexistovala a jeho paže byla krvavá a okousaná, skoro bez masa. Udělá pár kroků ke mně a já uvidím jeho tvář, pusu od krve a jeho výraz zcela bez lidskosti. Tohle není upír, ale vampír. Poslední fáze vampirismu. Vampíři už nejsou ani upíři ani lidé, jsou to zrůdy s hlavním účelem zabíjet. Nevidím vampíra poprvé, ale i přesto jak vypadá, nahání mi strach. Přes to, jsem připravená ho zastřelit. Zvednu svou berettu a vystřelím jednu stříbrnou kulku do jeho hlavy. Ozve se výstřel a vampír padne k zemi. Myslím, že Philadeplhie má velký průser. Vampír tu nemá co dělat, jak se sem dostal? Napadá mě tolik otázek, že už ani nevnímám pohyb vampíra. Otočím se směrem do ulice, že půjdu na policii, ale najednou ten vampír, kterého jsem zastřelila na mě skočí a srazí mě k zemi. Beretta mi spadne dva metry ode mě a vampír se bezhlavě snaží zakousnout se mi do krku. Začnu křičet a volat o pomoc, ale nikdo mě asi neslyší. Tlačím jeho hlavu směrem ode mě, aby mě nepokousal, protože to by byl velký průšvih a mezitím vymýšlím co dělat. Má takovou sílu, že mě všechna energie dochází. Najednou si všimnu, že vedle mě leží stará madrace a udí dřevěná konstrukce s dřevěnými kolíky sloužící jako nohy postele. Jasně, vampíra nezabiju stříbrem, ale pouhým kolíkem! Uvědomím si náhle a začnu nadávat sama na sebe. Úspěšně ho ze sebe zkopnu a rychle se otočím pro jeden kolík. To už však je zase na mě a zakousne se mi do ruky, ale naštěstí jen do bundy, takže mě neporaní na kůži. To už ale použiju druhou ruku a bodnu toho sráče do srdce. Vampír se zastaví a jeho obličej se zkřiví a on upadne mrtví na mokrou zem. Rozsype se. Ztěžka vydýchávám a najednou do uličky přiběhnou dva policejní pochůzkáři.

„Co se tu děje?!“ vyhrkne jeden z nich a nasvítí na mě tou baterkou, pak namíří světlem na suchého vampíra a celkově mu to dojde.

„Nicku, zavolej posily....a vy slečno, jste v pořádku, nepokousal vás?“ hned se stará a pomůže mi na nohy.

„Ne, naštěstí jsem v pořádku.“ hlesnu unaveně a opráším si kalhoty. Seberu berettu ze země a strčím si ji zpět do opasku.

„Co jste tu dělala, když je zákaz vycházení?“ zeptá se mě údajný Nick podezřele.

„Byla jsem na návštěvě u známé a zapomněla jsem na čas, omlouvám se, ale spíše než řešit mě, by jste měli řešit, jak to, že se vám sem dostal vampír. Můžete být rádi, že nevysál někoho odsud.“ ucedím naštvaně a nemíním se tady s nimi o ničem dohadovat, a tak se vydám zpět k autu.

„Zítra se stavte slečno na policejní stanici! Jak se vůbec jmenujete?“ dostihne mě strážník.

„Jmenuji se Roxanne Brownová, patřím k lovcům pana Charlese Watze.“ řeknu mu vážně.

„Aha, tak to chápu. Dobře.“ zpraží ho ihned zmíňka na Charlese. Líbí se mi, jak všichni z něj mají vítr.

Pak nasednu do auta a konečně se vydám domů. Když najedu na cestu, kde už jsou pozemky, které patří Charlesovi, pořádně na to šlápnu, abych už byla doma, navíc tady nikdo určitě nebude měřit rychlost. Rozepnu si bundu, protože je mi strašné vedro a otevřu okénko. Dojedu až před garáž domu, ale nechám auto venku, stejně zase ráno pojedu na stanici kvůli té výpovědi. Zabouchnu dveře Camara a zamknu ho. Vezmu batoh a najednou se zastavím. Zamotá se mi hlava a srdce mi začne rychle bít. Opřu se rukou o auto a rozdýchávám to. Co to je zase se mnou! Když už mě to zase přejde, rozejdu se do domu. Když vejdu ucítím něco dobrého a teplého, vsadím se, že Lee zase vyvařuje chlapům. Já vlastně mám taky hlad, celý den jsem nic nejedla, to budu muset napravit. Jo, se nedivím, že se mi motá hlava, když celý den nejím. Jsem vážně blbá, takhle hazardovat se zdravím. Když se vyzuju z bot a bundu hodím na velký věšák, nevolnost se vrátí a skolí mě na všechny čtyři. Zaskučím bolestí.

„Roxanne, co je s tebou?!“ přiskočí najednou Neville, který mě slyšel přijet. Na to se začnu dávit a klepat se. Jako kdybych dostala nějaký šok, či záchvat.

„Davide, pojďte sem, s Roxanne něco je!“ křikne starostlivě na ostatní a mě zase jako zázrakem nic není. Přestalo to.

„Pane bože, co to bylo?“ utrousím bolestně a utřu si slzy bolesti od očí.

„Máš rudý oči? Jsi pokousaná?“ sykne na mě nevěřícně Neville, když se na mě podívá.

„Cože?“ rudý oči? Co je to za blbost? Pomyslím si ihned a i přesto. Vyhrnu si rukáv a podívám se na to místo, kam mě ten vampír kousl. Ale já nic necítila, bylo to před tlustou látku kožení bundy sakra! Když vyhrnu celý rukáv jsem jak v šoku já, tak i ostatní. Vampír mě kousl, ale zřejmě jen jedním zubem, mám tam malou ranku, která je zkrvácená okolo a celá má ruka je namodralá.

„Davide, doběhni pro Charlese!“ křikne na Davida Neville a pomůže mi na nohy, aby mě dovedl do obýváku, ale na to dostanu další šok. Vampíři jed se mi postupně dostává do těla. Je to zlý.