Saskie - pozemští andělé (díl 15.)

15.
Bolest. Prolétne celým mým tělem. Nemůžu se hýbat, nemůžu křičet. Nemůžu nic. Nade mnou se sklání lidé. Všude jsou lidé.
Tma.
Ticho.
Zkusím pootevřít oči. Jsem sama v bílém vymalovaném pokoji. Vedle mě leží tři prázdná lůžka. Venku prosvítají paprsky sluníčka. Z rukou mi vede kapačka, na noze cítím obvaz. Nemocniční vzduch. Nenávidím nemocnice.
„Tak jsi se nám probrala,“ nakoukne do mého pokoje mladá sestřička. „Nesu ti něco k jídlu. Pěkně sis tu pospala. Potřebuješ trochu energie.“ Položí přede mě tác s polívkou, čajem a vločkovou kaši.
„Děkuju.“ Špitnu. Sestřička mávne rukou, jakože nic a pak mi odpojí kapačku.
„Řeknu tvé mamince, že jsi vzhůru.“ Šibalsky na mě mrkne a já přikývnu. Připadám si, jako bych nejedla snad týden. Polévka do mě popadá dřív, než se ukáže mamka. Jakmile mě uvidí, rozzáří se jí oči. Posadí se vedle mě na postel.
„Jak se cítíš?“ Zeptá se.
„Jak přejetá tankem.“ Odpovím popravdě.
„Není divu. Prospala jsi dva dny. Tohle je nejdelší úsek, co jsi vzhůru, zlatíčko.“
„Kdy mě pustí?“
„Už dnes odpoledne.“
„A kde je taťka? A Majka? Jsou v pořádku?“ Vyzvídám z mamky.
„Tatínek má jen pár pohmožděnin, jinak je zdravý.“ Ztiší mamka hlas.
„A Majka?“ Šeptnu.
„Ona,..“ zalejou se mamce oči slzami. „Neprobrala se ještě. Saskie, je to tak...Majka je v kómatu.“ A ticho. Opět.
„To ne, to nemůže být pravda.“ Zkutálí se mi po tváři kapky slané vody. Jedna za druhou. Moje malá sestra. Majka. Nechci tomu věřit. To né!
„Mami a kdy se probere? Co teď bude?“
„To nikdo neví.“ Řekne mamka nepřítomně. „Já musím. Musím jít do práce. Táta tě v pět hodin vyzvedne.“ Zvedne se a sama pro sebe si dodá: „Musím něco dělat.“
Zůstanu na pokoji opět sama. Můj mozek se snaží zprávu o Majce vymazat. Zvednu se z lůžka a zajdu si do koupelny vyčistit zuby. Opláchnu si obličej vodou. Jsem bílá jako stěna. Vypadám, jak smrt. Smrt. Panebože, Majko! Propláchnu opět své zrudlé oči. Ústa mám suchá, popraskaná. V taštičce s hygienou najdu jelení lůj a přetřu je. Pak si zalezu do postele a usnu. Abych nemusela na nic myslet.
V pět hodin mě opravdu vyzvedne táta. Vypadá celkem dobře.
„Už jsi byla u Majky?“ Zeptá se mě a já záporně zakroutím hlavou. „A chceš ji vidět?“ Přikývnu.
Majka leží o patro výš. Je tak křehká a bez výrazu. Tak zranitelná.
„Prý pomáhá, když se na ně mluví. I když nereagují, prý to slyší.“ Vysvětlí mě taťka a pohladí Majku po vlasech. „Dám vám chvilku pro sebe a pak pojedem. Vezmu ti věci a počkám v autě.“ Koukne na mě a potom políbí Majku na čelo. „Drž se, holčičko.“
Když táta odejde, chytnu svojí sestru za ruku.
„Proč mi tohle děláš?“ Zašeptám. „Koukej se probrat. Vidět tě tu takhle, to je hrozný. Chybíš mi.“ Stisknu jí ruku a ještě chvilku zůstanu beze slov. Pak se zvednu a potichu opustím nemocniční pokoj. Opatrně zavřu dveře. Uvnitř prsou cítím strašnou úzkost. Opřu se o zeď a zavřu oči.
„Sas? Jsi v pořádku?“ Uslyším sametový hlas znějící v mých uších, jak čistá symfonie, a na ramenou ucítím příjemný dotyk.
„Tade!“ Vrhnu se mu kolem krku, jako bych to dělala běžně. Vzápětí si uvědomím, že to není běžné a rychle ho pustím. Tadeáš na sobě nedá znát ani kapku údivu.
„Já nevím. Je to divné.“ Přiznám se mu a z kapsy vytáhnu papírový kapesníček.
„To bude dobré,“ snaží se mě uklidnit. Jenže to zní jak klišé. „Vše má svůj důvod. I tohle.“  Ten kluk občas fakt mluví, tak nějak jinak nebo jak to nazvat. Pomalu se vydáme směr východ. Vím, že tam na mě čeká táta už docela dlouho.
„Víš, když jsme bourali, vylétla jsem pryč ze svého těla.“ Přiznám se a zadívám se mu zhluboka do očí. „A pak jsem tě viděla.“ Dodám a čekám reakci.
„Nebyl jsem tam.“
„Ale já neviděla tvé fyzično. Zářil jsi. A mluvil jsi na mě.“ Odmlčím se na chvíli. „Kdo vlastně jsi, Tade?“ Chci znát odpověď. Kdo je tenhle kluk, s kterým se cítím, tak dobře? (Když teda pominu jednu malou nepříjemnost s duchem v jeho bytě.)
„Saskie,“ usměje se. „Tvůj táta čeká.“ Pohlédne směrem k našemu autu.
„S tebou se nikdy nedá nic probrat.“ Lehce se nafouknu a mávnu mu rukou. Nechápu, proč si furt hraje na tak tajemného.

Doma je divně. Bez Majky je smutek. Nemáme si moc o čem povídat. Jen klasické věty. Mamka i taťka choděj do práce, jen aby něco dělali. Takže jsem celý tři dny doma sama. Mám spoustu pohmožděnin, který zatraceně bolí, takže se mi po chvíli špatně leží nebo sedí. A navíc se nudím a v hlavě mi hrajou zlý myšlenky. Proto se dřív, než mi doktor povolil, seberu a vyjedu na intr. Naši sice protestujou, že bych do konce týdne měla být doma, ale chápou, že od všeho potřebuji utéct, a tak mě pustí.
K večeru dorazím k nám na pokoj. Judita se, jak jinak, než učí. Mrkne na mě a pak lehce se zděsí: „Co se ti stalo, Saskie?“
„Jen malá nehoda.“ Nemá chuť jí líčit celý příběh.
„Aha. Říkala jsem si, proč tu nejsi.“ Pokývne hlavou a sklopí se zpět k učení. Judita je opravdu nejvíc studijní typ, co znám.

Ťuk, ťuk. Ozve se od hlavních dveří naší buňky. Slyším, jak jedna z holek z vedlejšího pokoje jde otevřít. Rozepnu zip od svého kufru a začnu si vybalovat věci. Vzala jsem si jich pro jistotu víc, kdybych se nechtěla na víkend vracet domů, jenže kvůli Majce bych měla.
„Máš tu návštěvu.“ Houkne Blanka přes dveře.
„Kdo?“ Zeptá se Judita, aniž by zvedla hlavu.
„Saskie.“ Dodá Blanka otráveně. Překvapeně vylezu do malé chodbičky a otevřu dveře.
„Ahoj.“ Pozdravím Marka.
„Čau.“
„Co potřebuješ?“
„Jen. Hm, jsi ok?“
„Jo, jsem.“
„Fajn.“
„Jak jsi se to dozvěděl?“
„Tak nějak..vnuknutí nebo co.“
„Vtipe. Potkal si Tada?“
„Proč?“
„Ten to ví. Jako jedinej.“
„Hm. To se má.“
„Byl za mnou.“
„Kde?“
„V nemocnici.“ Vysvětlím.
„Jako osobně?“
„Jak jinak?“
„Třeba nefyzicky myslím.“
„Ne to ne. Prostě se tam objevil.“
„Sas, ten kluk je divnej.“ Pokrčí obočí.
„Ty ho prostě nemáš rád od první chvíle, Marku.“
„Prostě se mi nezdá. Toť vše.“
„Hm. Tvůj názor.“ Odmlčím se. „A stalo se něco nového za tu dobu, co jsem tu nebyla?“
„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“
„Povídej.“
„Zas jsem narazil na jeden port.“
„A zavřels ho?“
„Jo.“
„Sám?“
„Né úplně. Tadeáš mi pomohl.“
„Tak vidíš. Dost nám pomáhá.“
„No jo no. Tak se měj. Jen jsem chtěl vědět, jak na tom jseš.“
„Dík. Akorát tím zas budeš šířit drby. Blanka je u tebe v ročníku, ne?“
„Jo asi. To je fuk.“ Usměje se. „Tak čau.“
„Ahoj.“ Zabouchnu dveře.
Dám si rychlou sprchu a pak zalezu docela brzo do postele. Potřebuju si pročistit mysl a tak si zkusím lehce zameditovat. Daří se mi tak dobře uvolnit, že nakonec dokonce vyklouznu ze svého těla. Je to zvláštní, naposledy jsem to dělala, když jsem měla bouračku.A to zcela spontánně.  Zkusím jít pomalu po pokoji.
SAS. Zaslechnu povědomý hlas a otočím se, jestli se teda dá v tomhle nefyzičnu vlastně otočit, a spatřím ji. Svoji sestru.
MAJKO! Ne, prosím, ať nejsi mrtvá!