Jar of hearts - Kapitola 3

Jouuu, moc mě potěšily vaše komentáře, tak Vám sem za odměnu přidávám další díl. Další díl můžete očekávat zhruba o víkendu, nebo po :) Doporučuji si pustit k tomuto dílku tento odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=XS-fBWGtd5s&feature=related

Přeji hezké čtení! ;)

 

 

 

 

„Umírá, dělej s ní něco Charlesi!“ uslyším napjatý hlas Nevilla, plný strachu a zmatenosti.

„Jed se ji dostal do těla, sice ne tolik, ale nic moc s tím nezmůžu Neville.“ brání se Charles.

„Za jakoukoliv cenu tě prosím, abys ji zachránil...já vím, že to dokážeš, věřím ti.“ promluví k němu osobně Neville. Řekl to tak tiše, jako kdyby to nikdo neměl slyšet.

„Fajn, ale běž čekat ven, nebude to hezký.“ odsouhlasí Charles nedobrovolným přístupem, pak uslyším jen zaklapnutí dveří a hlas Charlese.

„Bude to dobrý Roxanne, uvidíš, ale musíš mi věřit, nesmíš se vzpouzet, slyšíš, musíš to vydržet v klidu.“ utrousí a odhrne mi zpocené vlasy z čela.

„Vydrž to.“ zopakuje ještě jednou a najednou ucítím ostrou bolest do krku. Začnu křičet a zmítat se, jenže Charles, mě pevně chytne, abych tolik sebou nešila. Něco mi zapíchl do krku, strašně to pálí, jako kdyby mi to rozežíralo kůži. Bolestí i otevřu oči, rozbrečí mě to, takovou bolest jsem ještě nezažila. Najednou se Charles ode mě odkloní a bolest ustane. Zapadnu zpět do polštáře a cítím, jak mi po krku stéká krev. Zamžourám na Charlese, abych mu poděkovala, že mě zachránil, ale když na něj pohlédnu, nevím jestli mám křičet nebo rovnou umřít. Jeho celá pusa je od krve, karmínová krev mu stéká po bradě, až na jeho šedou košili, do prdele, vždyť on je upír!

„Roxanne, poslouchej mě, musíš v být klidu, stále máš v sobě ten jed a já ho musím vysát, jinak to půjde tou horší cestou.“ řekne vážně, a jeho tesáky se zatáhnou.

„N-nech mě...nech mě!“ pokusím si křičet, ale mé hlasivky selžou a já se zahltnu vlastními slzy. Charles si na mě sedne, obkročmo, abych nemohla kopat, což bych přemohla sama sebe v tomto stavu, a chytne mi ruce nad hlavu.

„Roxanne...uklidni se!“ zvýší na mě hlas a donutí mě se na něj podívat. Jeho zorničky se najednou roztáhnou a já jako zhypnotizovaná se uklidním. Ten zmetek mě má pod kontrolou! Napadne mě ihned a jsem jak loutka, se kterou si jen taháte špagátkem. Na to mi v závěru dojde, že uvlivňování mysli dokážou jen staří upíři, či dokonce čisté krve. Kdo je vůbec Charles Watz?

 

 

 

 

Pomalu otevřu oči a naskytne se mi pohled na bílý strop. Akorát ten strop se točí, jezdí nahoru a dolu. Motá se mi hlava a je mi na zvracení.

„Už je vzhůru.“ uslyším tichou poznámku a ucítím, jak se postel zhoupne pod další osobou.

„Roxanne, to jsem já Neville.“ uslyším klidný hlas bratra, uklidňuje mě, když mě začne hladit po vlasech.

„Budu zvracet.“ zamumlám nesrozumitelně, ale myslím, že Nevill mi porozumněl, jinak by se mi u pusy neobjevil gbelík a já do něj nezačala zvracet. Dávila jsem se, chrchlala a strašně mě pálilo v krku. Po tvářích mi tekly slzy a hrdlo mě bolelo.

„Je to horší a horší.“ řekne Neville smířlivě, kamsi do místnosti.

„Vyzvracela krev?“ ozve se druhý hlas.

„Vyzvracela jenom krev.“ sykne Neville a drží mi vlasy, aby mi nespadly k puse. Cože, krev? Já zvracím krev, co se to sakra děje?! Otevřu oči a čumím přímo do gbelíku, vidím krev, to mi natáhne ještě více a žaludek se mi zhoupne, do dalšího rytmu.

„Nevím co víc dělat Neville, myslel jsem, že když vypije svěcenou vodu, uzdraví se, ale jak je vidět, akorát ji to přihoršilo.“

„Víš co máš dělat Charlesi.“ ucedí Nevill a utře mi pusu od krve a gbelík položí na zem. Oči se mi začnou opět klížit k jádru zemi a chce se mi spát. Neville uchopí mou tvář do dlaní a začne ke mně promlouvat.

„Roxanne, poslouchej mě, já vím, že mi tohle nikdy neodpustíš, ale věř mi, že je to dobrá věc. Nechci abys umřela, jsi ještě mladá. Budu doufat, že mě jednou pochopíš.“ utrousí tiše a políbí mě na čelo.

„Po-moc...mi.“ zachraptím a podívám se na jeho uslzené oči. Proč pláče? Protože umírám? Ale já nechci umřít. Následně mě obejme a položí zpět do peřin.

„Nechám to na tobě.“ uslyším ještě naštvaně Nevilla a pak už je jen ticho. V pokoji je šero, ale i přesto je vidět. Začnu pátrat po Nevillovi, kam šel, byl tady vůbec, neblouzním. Pak si všimnu pohybu u dveří a tmavé postavy, jak se ke mně přibližuje. Charles. Krev. Bolest. Charles je Upír přece! Začnu vyšilovat, sápat se dál od něj, ale mé tělo neposlouchá, je oslabené, umírá. Samozřejmě on jen mlčí a pokouší se mě spacifikovat, jeho drsný a chladný výraz je výstižný pro upíra.

„Néé, já nechci.“ začnu žalostně naříkat, protože mi to tak nějak dochází. Chce mě zabít, protože mu nic jiného nezbývá, stala by se ze mě zrůda. Zpacifikuje mě, jednou rukou mě drsně chytne za ruce, mé nohy zasedne a druhou rukou chytne za bradu a natočí na něj, abych se na něj podívala.

„Musíš mi věřit, Roxanne!“ ucedí vážně a mě se z pusy vydere bolestivý sten. Ucítím prudkou bolest v hrudi a to zřejmě zaskočí i Charlese, když se na mě zmateně dívá. Pak se rychle kousne do ruky a následně jeho poraněnou ruku mi strčí přímo pod nos, ke rtům.

„Musíš pít, dělej!“ křikne na mě, ale já se mu bráním a vyvracím, jak jen můžu. Zároveň odolám hlodavé bolesti zevnitř a tlumím svůj křik, zaťatou pusou, aby mi tam nenacpal tu ruku.

„Roxanne, do hajzlu...!!!“ začne se čertit Charles a znovu nasaje svoji krev z jeho ruky, ale tentokrát se ke mně nahne a přiloží své rty k mým. Volnou rukou mi otevře pusu a tím dostane jeho krev do mého chřtánu. Polibkem.