Jar of hearts - kapitola pátá

Anoooo, při hrníčku černého čaje a neustálého bubnování deště na můj parapet, jsem sesmolila další díl. Avšak krátký :D ale přesto jsem nabuzená psaním, takže se teď akorát musím rozhodnout zda budu pokračovat v Nebezpečných známostech a nebo v Jar of hearts :D Mmmm toť otázka, každopádně - nejnovější díly očekávejte příští víkend, to budou určitě. Snad. Doufám. :D

Jinak v této kapitole jsem se pokoušela trochu rozebrat příčiny a důvody kapitoly předchozí, jak mnozí nechápali co se stalo, nevadí - nejsem mistr ve vysvětlování :D ale budu doufat že se vám bude aspoň trochu líbit :)

A Ještě tu něco pro Vás mám, mám tu náhled mých postav, jak si představuji, že vypadají ;)))

http://veilofmystery.ic.cz/ > kdyby se vám ta stránka špatně načetla, tak se na obrázky dostanete jednoduše > Vaše povídky > najdete si mě tam pod Klaný > Jar of hearts - seznam kapitol > Galerie obrázků ;)

Přeji hezké čtení !!! :)

 

 

„Co?...a-ale to není možné.“ utrousím nevěřícně. Vážně se mi tomu nechce věřit. Tato situace mi přijde, jako další halucinace či sen.

„Roxanne, nevím, jak je to možné. Nevím, jak to, že ses proměnila do čistokrevného upíra, nevím co se tam stalo.“ začne mi povídat Charles, ale já ho neposlouchám.

„Kde je Neville?“ vyhrknu steskně po mém bratrovi.

„Poslal jsem je na další misi.“ odpoví mi klidně.

„Cože, a kdy?!“

„Předevčírem, Nevill tu celou dobu seděl u tebe, jenže jsme nemohli polevit v lovu, tak jsem je poslal na misi s tím, že mu budu posílat pravidelné zprávy o tobě.“ odpoví mi na další otázku a zkoumá moje výrazy. Každou chvilku se mění. Jsem zmatená, uvnitř zlomená, zklamaná a vystrašená zároveň. Bojím se sama sebe. Bojím se Charlese.

„Je ti dobře?“ optá se mě.

„Já nevím.“ řeknu a připadám si úplně mimo.

„Jak se to mohlo stát...já-já nesnáším upíry, vampíry a sama sem se jím stala. Co budu dělat?“ utrousím zoufale. Jsem na pokraji zhroucení kvůli tvrdé realitě.

„Roxanne, jsem schopen ti vše vysvětlit, ale musíš mě bedlivě poslouchat, vnímat mě a ne-dělat si své. Musíš přijmout kdo si, kdo budeš a zapomenout kdo si byla.“

„To nemůžu.“ odmítnu jeho tvrzení.

„Musíš Roxanne, pokud nepřijmeš sama sebe, dřív či později umřeš.“

„A jak bych sakra mohla, když už jsem mrtvá!“ vykřiknu na něj z ostra a sama sebe nepoznávám. Ten vážný hlas, ta tónina, ta agrese v mém hlase. Zase se stáhnu sama do sebe a mlčím.

„Musíme to vzít popořadě. Víš proč tu byla Maddison?“ zeptá se mě. Zakroutím jen hlavou, že nevím.

„Je sice vůdkyně své lykanské smečky, ale zároveň je médium. Dokáže se ti vecpat do hlavy ať chceš nebo ne. Pomotá ti tam všechno, tvé smysly, vjemy a vzpomínky, že klidně můžeš i zmagořit, ale o tom teď nechci mluvit. Chci říci, že ti v hlavě urovnávala tvé uvědomnění kdo jsi, co jsi a co se stalo. Vzala to trochu jiným způsobem, než bych předpokládal, ale přesto...ukázala ti, co jsi. Jsi upír Roxanne a jestli to nepřekonáš, zemřeš. Proto řekla, že to nezvládneš, protože nemáš pevnou vůli a vzdala si to hned na začátku. Prosila si o pomoc, o přežití, plakala jsi a vzdala svůj boj už na začátku. Ten upír v tobě, ta energie, pokud ji nezvládneš a nepřevezmeš nad ní kontrolu, rozdrtí tě. Být upírem neznamená jen bohatsví, krása a vzácná krev, ale také plná kontrola nad svou osobností a uvědomnění sebe sama.“ vysvětlí mi a čeká nějakou odezvu ode mě.

„Co se teď bude dít?“

„Musíme se vydat do New Yorku.“ odpoví mi, ač nerad. To jsem poznala na jeho hlase.

„Co tam?“ zeptám se nekompromisně, ač vím, že je to cesta sebevraha, ale teď je mi to nějak jedno.

„Navštívíme jejich alianci a zeptáme se jich, zda o tom něco neví. Ještě snad nikdy se nestalo, že by vampír proměnil člověka na upíra.“

„Zabijí nás ihned před branami.“ ucedím.

„Nezabijí, už jsem to zařídil.“ řekne vážně a v tom mi vlastně dojde, že on mezi ně též patří.

„Jak dlouho si chtěl tajit, kdo jsi...jak to, že jsme to nepoznali a nedošlo nám to?“ zeptám se a přitáhnu si nohy k tělu a bradu si položím na kolena.

„Ukrýval jsem to už dlouho, ale tak často jsme spolu netrávili chvíle, aby jste mohli něco poznat. A když ano, umím mazat paměť a vzpomínky.“ přizná se.

„Mě už si to někdy předtím udělal?“ zeptám se zvědavě.

„Ne, ještě nikdy, krom tedy té tvé proměny. Bože holka, ani nevíš jak jsi mě překvapila a zároveň vyděsila. Ještě jsem takovou přeměnu nikdy neviděl.“ řekne s trochou nadsázky, aby uvolnil tu napjatou atmosféru.

„Co mě tedy čeká jako upíra?“ zajímá mě ještě.

„I když nejsi urozená, musíš pít krev právě těch urozených, čistokrevných upírů. Slunce ti nevadí, můžeš se na něm smažit celý den a nic se ti nestane a už vůbec na něm nebudeš svítit jak diamant. To je blbost. Čemu se ale teď budeš muset vyhýbat jsou lidi. I když tě jejich krev neuspokojí, tvá energie, ten upír v tobě, je bude chtít. Budou jako kořist a ty šelma. Budeš se tedy muset vypořádat se sebekontrolou a s tím, co už jsem ti říkal, uvědomnění sebe sama a příjmutí, čím jsi.“ odpoví mi tak klidně, až ho nepoznávám.

„Takže budu muset pít tvoji krev?“ utrousím zhrzeně až znechuceně.

„Hele taky z toho nejsem nadšený, ale nedá se nic dělat. Nenechám tě umřít, dal jsem slib vašemu otci.“ hlesne a vstane ze židle, na které celou dobu seděl.

„Odpočiň si, zítra nás čeká New York.“ navrhne a židli postaví zpět ke stěně, kde vždycky stála.

„A když budeš mít hlad...žízeň...tady ta sklenice, v ní je má krev. Nepřijde mi, že by se hodilo, abys pila přímo ze mě. Vysvětlím ti to jindy. Odpočiň si tedy.“ dořekne a zaklapnou se za ním dveře. Zostanu tam sama. Ohlédnu se na sklenici plnou rudé tekutiny a myšlenka na to, že piji krev mi pobudí žaludek. Položím se na záda, peřinu si dám až po krk a tupě hledím do nebes nade mnou. Myšlenky se mi tak míchají dohromady, že v podstatě nemyslím na nic. Ani neusnu, jen tam tak ležím, sem tam se převalím na bok a pak zase zpět, přemýšlím o ukvapených názorech, o tom co se bude dít a co se stane v New Yorku.

 

 

 

 

„Můžeme vyrazit?“ houkne mi do hlavy zvonečný hlas Charlese a mě probudí z transu, když se rozhlížím po mém pokoji. Nechce se mi odsud, zůstala bych tu. Nechci nic řešit, hledat otázky proč a jak je to možné. Tento pokoj si mě získal. Nevím čím, ale zamilovala jsem si ho. Byl kouskem mě po mnoho let. Přehodím si přes rameno velkou cestovní tašku, avšak ne až tak těžkou, abych ji neunesla. Uchopím kliku zlaté barvy a zavřu dveře. Ztěžka si oddychnu a otočím se k odchodu. Všimnu si výrazu Charlese. Zvláštní – ještě v něm neumím číst, ale to se změní, teď spolu budeme trávit hodně času. Mlčky se rozejdu ke schodům a zlehka je sejdu až do haly. Obléknu se do černé kožené bundy a navléknu do černých vysokých jezdeckých bot. Nepojedeme sice na koni, ale vždycky se mi líbily, tak jsem si je pořídila. Do toho sychravého počasí -ač kalendářně letního- se naprosto hodí. Vyjdu ven do deště a přijde mi, jako by byl svět zpomalený. Vnímám každý pohyb, každou vůni a pach, každou změnu prostředí či teplotu vzduchu. Je to pro mě nové až úžasné. Charles zamkne na dvakrát dům a vydá se doprava, ke garáži. Pojedeme jeho Land Roverem. Ten nám na cestu postačí. Vydám se za ním a hodím si tašku do kufru. Pak nasednu na místo spolujezdce a neustále pozoruji dům. Chci si ho zapamatovat. Třeba ho už nikdy neuvidím. A co teprve Neville? Chtěla bych ho slyšet!

„Nemysli jen na to špatné, Roxanne.“ napomene mě Charles a zapne si pás.

„Nelez mi do hlavy.“ ucedím nepřístupně, štve mě s tím. Nic na to neřekne a nastartuje auto. Vycouvá a pomalu, po prašné cestě se vydá směr centrum Philladeplhie.