Magionův příběh (4)

„Hej, Haló, vstávat! Prober se. Snad nemyslíš, že budeš tak dlouho spát!“
Něco ho plesklo po tváři.
„Tohle se sakryš nedělá, tohlencto, chrápat tady, když máme tolik práce!“ zašvitořil hlas těsně u jeho ucha.
Jaj… zase jsem zaspal a nedal pozor na ovce. Otec mě načapal a teď mě zpráská, jako psa, uvědomil si Jakob procitající ze spánku. V hlavě mu ještě ležely vzpomínky na zlou noční můru, ale rychle je zahnal. Spíš se bál, že se ovce zatoulaly až za hřeben kopce a bude je muset nahánět.
Chlapec pomalu otevřel své ospalé, zalepené oči. Ale nějak nemohl uvěřit tomu, co uviděl. Hned se mu vrátily všechny vzpomínky na noční můru. Vlastně to ani žádná noční můra nebyla.
Neležel totiž pod příjemným angrevijským sluncem, opřen ve stínu jejich chatrče, jak si před chvílí ještě myslel, ale v malé prázdné podzemní místnosti s holými kamennými stěnami. Uprostřed vesele praskal oheň. Vypadalo to tu, jako v tisíce let starém a opuštěném podzemí. Všude prach a pavučiny. Nábytek, pokud tu nějak byl, se již určitě rozpadl na troud.
„Konečně vzhůru! Vzbudit tě, mi dalo zabrat, kluku,“ prohlásil pisklavým hláskem skřítek, vysoký asi třicet coulů. Momentálně stál těsně před jeho obličejem a divoce rozhazoval svýma drobnýma ručkama.
„Mé ctěné jméno je Zorian Stříbrovous,“ řekl skřítek s pýchou v hlase a ostentativně pohladil svůj dlouhý stříbřitý vous, který mu sahal až k nohám. „Když se setkají dva sobě neznámí lidé, je slušné se představit, ne?“ dodal a drze se podíval Jakobovi do očí.
Chlapec, očividně docela zmatený, ze sebe vysoukal jen: „Jakob.“
„Jakob? He, he. Tak ti říkali ve tvém světě? Ale to je jméno dávno mrtvé osoby! Ty jsi někdo jiný, proto musíš vymyslet nové jméno!“ vypískl skřítek vzrušeně.
Chlapec se podepřel rukama a sedl si. Nic ho nebolelo a cítil se kupodivu dokonce naprosto odpočatý. Všiml si, že celou dobu ležel na hromadě rozestlané vonící slámy. To bylo asi jediné, co bylo v této místnosti čerstvé.
Nechtěl uvěřit tomu, co se s ním zase děje. Chtěl se už konečně probudit. Nevěřícně zíral na maličkou postavičku, vysokou mu sotva po kolena. Skřítek. Znal skřítky z pohádek.
„Nové jméno? Nevím,“ zabručel lhostejně. „Stejně je to jen nějaký další hloupý sen, skřítci doopravdy neexistují.“
Mrňous se ale zaradoval. „Když nevíš, pak ti dám nové jméno já! Poněvadž jsem to byl já, kdo tě první potkal v tomhle světě a kdo tě zachránil. Jsem vlastně něco jako tvůj adoptivní otec. Budeš se jmenovat Magion!“
„Podívej, prcku, nevím, co jsi zač a co ode mne chceš, ale já jsem Jakob, protože mě tak pojmenovala má pravá matka a můj pravý otec. Máš smůlu. Takže ti na tvoje hloupé hry neskočím,“ pravil mladík zlostně a vstal. V koutě místnosti viděl svůj meč a svoje věci.
Pidimužík si zhluboka oddechl. „Magione, je to smutné, ale nemůžeš si ponechat svoje bývalé jméno. Tvá minulost, tvůj starý život, ať už byl jakýkoliv, je pryč. Zůstal ve tvém starém světě. Už nikdy se nevrátíš. Jsi člověk bez minulosti, a to znamená jako bys nebyl. Znovu ses narodil tady, na té slámě. To proto musíš dostat nové jméno.“
Chlapec už otravného skřítka nechtěl poslouchat. Oblékl si plášť, chopil svoje věci a vyšel z místnosti. Nevěřil už ničemu. Napadlo ho, že se stal obětí nějaké černé magie, která na něj seslala noční můry. Neměl tomu šílenému dědkovi Horaciovi věřit, neměl se nechat zatáhnout do toho ďáblem prokletého podzemí.
Rozčílen šel chodbou plnou pavučin a prachu. Před sebou viděl světlo. Zjistil, že je to průchod ven z podzemí. Zaradoval se, když nad sebou spatřil modrou oblohu a pocítil vítr ve vlasech. Bylo to neuvěřitelně skutečné. Poprvé po dlouhé době zažíval volnost.
Vystoupil na nádvoří pradávného chrámu, zbudovaného na vrcholku hory. Všiml si, že tu ještě místy leží sníh.
Došel až na kraj terasy, zbudované na konci nádvoří. Byl odsud výhled do údolí, které bylo zalité mlhou. Všude za jeho zády se tyčily zasněžené vrcholky neuvěřitelně vysokých hor. Vypadalo to tu jinak, než jeho domovina. Rozhodně to nebyla Angrevia, protože tak obrovské hory v celé Angrevii člověk nenašel.
Slunce líně vstávalo z mlhy přímo naproti němu. Za jeho zády mizelo šero a v čerstvých ranních paprscích se blyštily štíty velikánů, pokryté sněhem. Byl úsvit, nastával den, první den v novém světě.
„Už mi věříš?“ ozval se hlas u jeho nohou.
„Nevím,“ odvětil Jakob nepřítomně, „Musel jsem se zbláznit.“