Magionův příběh (6)

„Nesmysl,“ vzdorovitě odsekl Jakob. „Musí být cesta zpět. Ta věc musí jít nějak spravit.“
„Nejde. Je to staré víc než deset tisíc let. Dnes už nikdo neví, jak portály fungují. Věci se zapomínají, a obzvlášť takové. Vždyť je vybudovala pradávná rasa, co už dávno vymizela,“ vysvětlil Zorian a na chvilku se odmlčel. „No, jen draci by snad o cestování mezi světy ještě něco mohli vědět. Někteří mohou být dost staří, aby si Prastaré pamatovali. Ale už před dvěma tisíci lety bylo draků hrozně málo. A před lidmi se schovávali.“
„Draci? To si ze mě utahuješ,“ zasmál se nevěřícně chlapec. „Každé malé dítě ví, že jsou jenom v pohádkách.“
„Pohádkách? Pak vítej v jedné velké pohádce, kluku,“ zachechtal se skřítek pisklavým hláskem a samou radostí začal poskakovat sem a tam. „Jak se ta pohádka bude jmenovat? Magionův příběh? Velký legendární příběh o Magionově cestě za draky! Jo, dobrej nápad. Pojďme hledat draky! Pojďme se podívat, jak se všecko ve světě změnilo, zatímco jsem tady byl zavřenej a hlídal ten portál, co je teď už k ničemu! Juchů!“
Bláznivý pidimužík, těžko mu věřit, pomyslel si Jakob. „Najít draky! Ale pokud je to jediný způsob, jak se dostat domů, tak to udělám.“ rozhodl se pevně.
Zorian se na něj podíval a mrkl svým malým očíčkem: „Tak se mi to líbí!“
Stáli na nádvoří starého chrámu na vrcholku hory. Slunce bylo pořád nízko nad horizontem a pomalu stoupalo po nebi vzhůru. Mlha v údolí se rozpouštěla. V dálce bylo pár mraků, ale nahoře nad nimi bylo čisto a modro.
Jakob si všiml černé tečky, která vysela na nebi kousek od slunce, zdálo se mu, že se pohybuje. Zaclonil si rukou zrak a snažil se rozpoznat, co to je.
„Něco se sem blíží,“ řekl stříbrovousému skřítkovi.
„Už to tak vypadá. Ale drak to bohužel není,“ zažertoval Zorian.
Černá tečka na obloze se zvětšovala, ale pořád nebylo jasné, o co se jedná.
„Pojď, rychle, musíme se schovat, nemyslím, že by nás to mělo vidět,“ vřískl Zorian.
Běželi zpět k podzemní chodbě. Na schodech dolů pidimužík chlapce zastavil. Zůstali a ze skrytu pozorovali prazvláštní objekt, který se k nim blížil z oblohy.
„Co to k čertu je!“
„Vzducholet!“ vypískl mužík.
Vypadalo to jako loď s mělkým ponorem zavěšená pod obrovskou špinavou fazoli. Fazole byl ve skutečnosti pytel s plynem, který byl třikrát tak velký jako loď a vlastně ji celou nadlehčoval a nesl. Na bocích lodi byla přimontována několikanásobná dlouhá úzká manévrovací křídla. Nechybělo ani několik plachet, z čehož největší visela nad prodlouženou přídí. Z přístavku na zádi trčel komín a z něj se kouřilo. Zřejmě tam bylo skryto nějaké pohonné zařízení, které roztáčelo vrtuli umístěnou za zádí. Dřevěné tělo lodi bylo z většiny pobito kovovými, už notně zarezlými plechy.
Vypadalo, že se loď chystá přistát přímo na nádvoří chrámu. Loď zkasala plachty, natočila vrtuli a s drcnutím přistála přímo doprostřed velké obdélníkovité plochy, asi tak padesát sáhů od jejich úkrytu.
Spustil se můstek a dolů seběhlo několik mužů. Začali tahat provazy a řetězy a za pomocí velkých železných kolíků, které zabíjeli přímo do země, mezi dlažební kameny, ukotvovali loď k plošině.
Byli to povětšinou lidé, oblečení v různorodých oděvech, kožených kamaších, vestách, kabátcích, několik z nich bylo ozbrojeno meči a sekerami.
Jakub se ulekl, když mezi nimi spatřil mohutnějšího pomenšího člověka se špinavě zelenou kůží, zplacatělou plešavou lebkou a malýma špičatýma ušima. Vlastně to ani člověk nebyl.
Raději se společně se skřítkem stáhli hlouběji do podzemí.
„Nevypadali jako nějaká moc přívětivá chasa,“ řekl Zorian. „Piráti, překupníci, vykradači hrobů, vsadil bych se, že něco z toho nebo všechno dohromady. A vůbec se mi nelíbí, že jsou tady. Co já vím, tak tohle místo bylo vždycky od civilizace vzdáleno a nedostupno. Kdo ví, jak to tady objevili. Teď nám ale jdou vhod. Jsou jedinou možností, jak se dostat z vrcholku hory. Cesta pěšky odsud nevede, leda pád z vysoké skály.“
„To mi připadne jako pěkná blbost,“ zhrozil se Jakob.
„Neboj, neboj, chlape,“ uklidňoval ho skřítek. „Spoléhej na moje vyjednávací schopnosti. Když tak jim nabídnem na oplátku třeba tvůj pěkný meč.“
„To teda ne, je to rodový meč mého otce, ten není na prodej,“ rozlítil se chlapec.
„Pokud ne, tak tady zůstanem trčet a nikdy nenajdeš draky. Tvá cesta je dlouhá a čekají tě chvíle, kdy se budeš muset obětovat a tohle je třeba jedna z nich. Abys dosáhl budoucnosti, někdy musíš obětovat svoji minulost.“
Jakob váhal. V tu chvíli uslyšeli šramot a na konci chodby a uviděli svit pochodní. Neznámí vzduchoplavci zamířili přímo do podzemní chodby, kde se skrývali.